Síla přesvědčení
Symbol Santa Clause
Ve vašem životě existovalo období, kdy jste naprosto ovládali sílu svého přesvědčení. Když
však došlo na vaše vzdělávání, abyste se mohli zařadit mezi lidstvo, síla vašeho přesvědčení se
rozptýlila do všech těch symbolů, které jste se naučili, a v určitém stádiu získaly ty symboly moc
nad vámi. Ve skutečnosti se síla vašeho přesvědčení přesunula do všeho, co znáte, a od té doby
je tím váš život ovládán. Když jsme malé děti, zdolává nás samozřejmě síla přesvědčení všech
ostatních. Symboly jsou nádherný vynález, nám je však představují s názory a přesvědčeními,
které v nich již existují. Přijímáme každý názor, aniž bychom zkoumali, zdali je to pravda, nebo
ne. A problém spočívá v tom, že než si osvojíme jazyk s veškerými názory, které slýcháme, když
vyrůstáme, symboly již mají moc nad naším přesvědčením.
To není dobré či zlé, ani správně nebo špatně. Je to jen tak, jak je a děje se nám to všem.
Učíme se být členem dané společnosti. Učíme se jazyk, náboženství či filozofii, učíme se způsob
bytí a uspořádáváme si celý svůj systém přesvědčení na základě všeho, co nám kdo řekne. Nemáme
žádný důvod pochybovat o tom, co nám řeknou druzí, dokud neprožijeme první zklamání
a nezjistíme, že něco z toho, co nám řekli, není pravda.
Chodíme do školy a slýcháme, jak se starší děti baví. Na naši adresu říkají: „Vidíte támhle
to mrně? Ještě stále věří na Santu.“ Dříve nebo později přijdeme na to, že Ježíšek ani Santa
Claus neexistují. Pamatujete si svou reakci, jak jste se cítili, když jste zjistili, že Ježíšek není
opravdový? Nemyslím si, že vaši rodiče měli nějaké zlé úmysly. Věřit na Ježíška nebo Santu
Cla use je nádhernou tradicí pro milióny lidí. Text jedné písničky popisuje, co nám o symbolu,
kterého známe jako Santu či Ježíška říkají: „Raději si dávej pozor, raději neplakej, raději ne
trucuj a já ti řeknu proč. Santa Claus do města přijíždí!“ Říkají nám, že Santa i Ježíšek vědí
všechno o tom, co děláme nebo neděláme. Vědí, kdy jsme zlobili nebo kdy jsme byli hodní;
vědí, kdy si nečistíme zuby. A my tomu věříme.
Přijdou Vánoce a my si všimneme obrovského rozdílu mezi dárky, které děti dostávají.
Řekněme, že Ježíškovi napíšete o kolo a celý rok jste byli hodní. Pocházíte z velmi chudé rodiny.
Rozbalíte si dárky a kolo nedostanete. Váš soused, který hodně zlobil – a vy víte, co hodně zlobil
znamená – kolo dostane. Pomyslíte si: „Byl jsem hodný a tenhle kluk zlobil, jak to, že já jsem
kolo nedostal? Pokud Ježíšek opravdu ví o všem, co dělám, pak jistě ví také o všem, co dělal
můj soused. Proč by měl tedy Ježíšek přinést kolo mému sousedovi a mně ne?“
Není to zkrátka spravedlivé a vy nechápete proč. Reagujete závistí, zlostí a dokonce smutkem.
Vidíte, jak si ten druhý malý kluk šťastně jezdí na kole a chová se hůř než dřív. Vám se
chce jít a jednu mu vrazit, anebo to kolo rozbít. Nespravedlnost. A tenhle pocit nespravedlnosti
se dostavuje proto, že věříte lži. Je to nevinná lež, samozřejmě bez zlého úmyslu, ale vy jí věříte
a sami se sebou uzavřete dohodu: „Ode dneška nebudu hodný. Budu zlobit jako můj soused.“
Později zjistíte, že Ježíšek ani Santa Claus nejsou skuteční. Ale je příliš pozdě. Již jste vypustili
všechen ten emoční jed a už jste zakusili hněv, žárlivost a smutek. Uzavření dohody založené
na lži vám již způsobilo utrpení.
Toto je jen jeden příklad toho, jak do nějakého symbolu vkládáme naši víru. Existují stovky,
dokonce tisíce symbolů, příběhů a pověr, které si osvojujeme. Symboly Ježíška či Santa Clause
ukazují, jak i víra v nevinnou lež může vyvolat emoce, které nás uvnitř spalují jako oheň. Jsou
jako jed – působí nám bolest, působí bolest našemu tělu – a my prožíváme utrpení kvůli příběhu,
který není vůbec skutečný. Emoce však skutečné jsou. Jsou součástí pravdy, ale důvod, proč je
pociťujeme, skutečný není. Není to pravda, ale fikce.
Ptáte-li se sebe sama, proč se občas cítíte tak bídně, tak je to proto, že sami sobě vyprávíte
příběh, který není pravdivý, ale věříte mu. Pravdou je, že jste si svůj sen zkreslili, ale to však
není správně ani špatně, protože se to děje miliardám dalších lidí. Nejste v takové situaci jediní
a to je dobrá zpráva.
Svět symbolů je nesmírně mocný, protože každému symbolu dáváme moc silou, která
vychází z naší vnitřní hloubky – tou silou, kterou nazýváme život, víra nebo záměr. Ani si
neuvědomujeme, že se to děje, ale všechny symboly společně vytvářejí celou konstrukci založenou
na dohodách a my to nazýváme systém přesvědčení. Od samotného písmene ke slovu,
od samotného příběhu k celé filozofii, vše, na čem se dohodneme, že tomu budeme věřit, je
součástí takové konstrukce.
Systém přesvědčení dává formu a strukturu naší virtuální realitě a každou dohodou, kterou
uzavřeme, konstrukci zpevňujeme a ona získává na síle, dokud se nestane skoro tak pevnou
jako dům z cihel. Když si představíme každý symbol, každý koncept, každou dohodu jako cihlu,
pak naše víra představuje maltu, která drží cihly pohromadě. Jak se v průběhu našich životů
dále učíme, mícháme symboly v mnoha směrech a koncepty na sebe vzájemně působí, aby
tak vznikly ještě komplexnější koncepty. Abstraktní mysl se organizuje složitějším způsobem
a konstrukce stále roste a roste, dokud nedosáhneme souhrnu všeho, co známe.
Tato konstrukce je tím, co Toltékové nazývají lidská podoba. Lidská podoba není podobou
fyzického těla, ale je to podoba, kterou na sebe bere naše mysl. Je to konstrukce našich přesvědčení
o nás samotných, o všem, co pomáhá dávat smysl našemu snu. Lidská podoba nám
propůjčuje naši identitu, ale není to totéž jako snový rámec. Snovým rámcem je materiální svět
takový, jaký je, tedy pravdivý. Lidská podoba znamená systém přesvědčení se všemi prvky
posuzování. Vše v tom systému přesvědčení je naší osobní pravdou a my podle těchto přesvědčení
vše posuzujeme, dokonce i tehdy, jsou-li tato přesvědčení namířena proti naší vlastní
vnitřní přirozenosti.
V průběhu začleňování jedince do společnosti se systém přesvědčení stává zákoníkem,
který naše životy řídí. Když pravidla stanovená v našem zákoníku dodržujeme, odměňujeme se,
a když pravidla nedodržujeme, trestáme se. Systém přesvědčení se v naší mysli stává velkým
soudcem a také tou největší obětí, protože nás nejdříve soudí a potom trestá. Velký soudce je
stvořen symboly a společně se symboly funguje tak, aby soudil vše, co vnímáme i včetně symbolů!
Oběť je ta část nás samých, kterou posuzujeme a trestáme. A když přicházíme do interakce
s vnějším snem, všechny a všechno posuzujeme a trestáme podle našeho osobního zákoníku.
Velký soudce svou práci samozřejmě vykonává skvěle, protože my se všemi těmi zákony
souhlasíme. Problém je, že systém přesvědčení uvnitř nás ožívá a naše poznání používá proti
nám. Používá vše, co známe, veškerá naše pravidla o tom, jak své životy musíme žít, aby potrestal
oběť, jíž je člověk. Používá náš jazyk k vytvoření sebehodnocení, odmítání, viny a studu.
Verbálně nás zneužívá a činí nás nešťastnými tím, že vytváří naše osobní démony a náš osobní
sen pekla. Existuje tolik symbolů, které můžeme použít, abychom vyjádřili jedno a totéž.
Systém přesvědčení vládne lidskému životu jako tyran. Bere nám naši svobodu a činí z nás
svého otroka. Získává moc nad naším skutečným já, lidským životem, a to ani není skutečný!
Naše skutečné já zůstává schované někde v mysli a to, co v tomto stadiu mysl řídí je všechno,
co známe, všechno, na čem jsme se dohodli, že tomu budeme věřit. Lidské tělo, které je krásné
a dokonalé, se stává obětí všech těch soudů a trestů. Stává se pouhým prostředkem, kde mysl
působí a skrze tělo se promítá.
Systém přesvědčení je sférou mysli. Nemůžeme jej vidět nebo jej změřit, ale víme, že
existuje. Co možná nevíme je, že tato konstrukce existuje pouze proto, že jsme ji vytvořili.
Náš výtvor je k nám zcela připoután a následuje nás všude, kamkoliv se vydáme. Žijeme tímto
způsobem už tak dlouho, že si ani nevšímáme, že v této konstrukci žijeme. A i když mysl není
skutečná – je virtuální – je také celkovou energií, protože je také tvořena životem.
Při mistrovském ovládání vědomí je velmi důležité uvědomovat si naše vlastní tvoření,
uvědomovat si, že je živé. Každé z našich přesvědčení, od toho nejmenšího, jakým je zvuk
písmene, až po celou filozofii, využívá ke svému přežití naši životní sílu. Kdybychom dokázali
vidět svou mysl v akci, uviděli bychom milióny forem života. Viděli bychom také, že svému
tvoření dáváme život tím, že mu dáváme sílu vírou, že mu dáváme veškerou naši pozornost.
Používáme svou životní sílu, abychom zajistili podporu celé konstrukce. Bez nás by tyto představy
nemohly existovat a celá konstrukce by se bez nás zřítila.
Použijeme-li sílu své představivosti, můžeme si představit vznik své „osobní mytologie“,
stavbu vlastního systému přesvědčení a počátek vkládání víry do lží. V průběhu celé té stavby
– veškerého učení, které podstupujeme – existuje mnoho konceptů, které jiným konceptům odporují.
Existuje tolik různým snů, které si stavíme, a když si vytváříme tolik konstrukcí, působí
jedna proti druhé a ruší tak sílu našeho slova. V takové chvíli naše slovo téměř nic neznamená,
protože když dvě síly působí v protichůdných směrech, výsledek je nula. Když působí pouze
jedna síla v jednom směru, tak ta síla je obrovská a naše záměry se manifestují jen proto, že je
vyřkneme, jen proto, že naše slovo má veškerou sílu naší víry.
Jako děti vkládáme svou víru téměř do všeho, co se učíme, a tak ztrácíme sílu. Než vyrosteme,
je již naše víra vložena do tolika lží, že nám sotva zbývá nějaká síla k tomu, abychom
si vytvořili nějaký vytoužený sen. Systém přesvědčení má veškerou sílu své víry a na konci
rovnice zůstáváme s téměř nulovou vírou, nulovou silou. A je jednoduché pochopit, jak svou
víru vkládáme do symbolu jako jsou Ježíšek nebo Santa Claus. Je však složité pochopit, jak
naprosto to samé děláme s každým symbolem, každým příběhem a každým názorem, který se
dozvíme o sobě, o všem.
Domnívám se, že je velmi důležité tomu porozumět a jediný způsob, jak to pochopit, je
uvědomovat si, že toto je to, co děláme. Pokud si uvědomíme, že svou osobní sílu vkládáme
do všeho, čemu věříme, bude možná snadné vzít si svou sílu od symbolů zpět a tyto symboly
již nad námi nebudou mít žádnou moc. Vyjmeme-li sílu z každého symbolu, symboly se změní
v pouhé symboly. Potom budou poslouchat stvořitele, což znamená naše skutečné já, a budou
sloužit svému skutečnému účelu: budou nástrojem, který můžeme používat ke komunikaci.
Když zjistíme, že Ježíšek není opravdový, přestaneme na Ježíška věřit a síla, kterou jsme
do symbolu vložili, se k nám vrátí. Uvědomíme si tak, že my jsme tím, kdo souhlasil, že na
Ježíška bude věřit. Když obnovíme své vědomí, pochopíme, že my jsme tím, kdo souhlasil,
že bude věřit celé symbolice. A pokud jsme tím, kdo do každého symbolu vložil sílu své víry,
potom jsme tím jediným, kdo si tu sílu může vzít zpět.
Pochopíte-li toto, myslím si, že můžeme obnovit sílu ze všeho, čemu věříme a nikdy nad
svým vlastním tvořením neztratit kontrolu. Jakmile si uvědomíme, že jsme tím, kdo vytváří
konstrukci našich přesvědčení, pomůže nám to obnovit víru v sebe sama. Když namísto systému
přesvědčení budeme mít víru v sebe sama, nebudeme už pochybovat o tom, odkud se ta síla
bere a začneme tu konstrukci rozmontovávat.
Jakmile tady konstrukce našeho systému přesvědčení již nebude existovat, staneme se velmi
flexibilní. Dokážeme vytvořit cokoliv, co tvořit chceme, a dokážeme udělat cokoliv, co chceme
dělat. Můžeme vložit svou víru do čehokoliv, čemu chceme věřit. Je to naše volba. Pokud již
nevěříme všemu, co známe a co nás nutí trpět, pak jako mávnutím kouzelného proutku se naše
utrpení vytratí. A nepotřebujeme k tomu mnoho přemýšlet. Potřebujeme pouze jednat. Čin je
tím, co věci změní.