Psychosomatika - psychoterapie a medicína

Klíčovým styčným bodem psychoterapie a moderní medicíny je psychosomatika. Není účelem tohoto článku zabývat se manipulativními mechanismy odlidštěné biologické, technické medicíny a farmaceutického komplexu ve spojení se systémem zdravotního pojištění a zájmy vlivných podnikatelských kruhů, které se projevují neetickým strašením pacientů uměle vyráběnými nemocemi a následným prodejem řešení zejména ve formě léků, doplňků stravy, zbytečných vyšetření a chirurgických zákroků. O tomto tématu výstižným a odvážným způsobem píší např. Hnízdil, Šavlík, Koukolík, Hořejší, Houdek a další autoři. Zaměřím se spíše na samotný pojem psychosomatika a jeho význam v současné medicíně a psychoterapii.

Různé prameny uvádí, že kolem 30% – 40% pacientů dlouhodobě dochází k lékařům s bolestmi či jinými příznaky nemoci, avšak výsledky vyšetření jsou víceméně v normě a nedaří se stanovit ani diagnózu, natož pak účinnou léčbu.

Opakované výzkumy potvrzují, že se v těchto případech jedná o psychosomatické stavy, se kterými si technická a chemická medicína neumí poradit.

Jednota duše a těla

Psychosomatika je výraz jednoty psychického a fyzického, duše a těla – psýché a soma. Proč je důležitá?

Současná moderní medicína se zaměřuje na tělesnou, biologickou, fyzikální, chemickou složku a opomíjí psychiku. Ale současná psychosomatická medicína jasně říká, že naše vnitřní psychické prožitky, pocity mohou zásadním způsobem ovlivnit fungování tělesných orgánů.

Emoce jsou vždy provázeny fyziologickými procesy. Tělo mluví samo, i když nechceme. Naše tělo za nás vždy prozradí to, co si doopravdy myslíme, co žijeme, skrýváme sami před sebou i okolím. Již Friedrich Nietzsche říkal v 19. století: „Můžete lhát slovy, ale tělesné vyjádření říká pravdu.“

Psychosomatická úsloví – lidová moudrost

Protože se s psychosomatickými tématy u svých klientů často setkávám a tento přístup považuji za zcela zásadní, shromáždil jsem si sbírku psychosomatických úsloví. Je úžasné, jak výstižně popisuje tradiční lidová moudrost psychosomatické mechanismy, tělesné reakce na stres, citové problémy a nepříjemné události v prostých, jednoduchých úslovích každodenní běžné mluvy.

To, co prožíváte citově, se vždy projevuje také v těle. Je-li tělesných projevů neřešených emocí příliš, přichází nemoc.

Hlava, mozek

Zatočila se mi hlava. Třeští mi hlava. Praskne mi hlava. Věší hlavu. Myslel jsem, že to se mnou sekne. Všechno se ve mně vařilo. Spadlo to ze mě. Náhle jsem byl lehký jako pták. Úplně jsem lítal. Zalykal jsem se štěstím.

Oči, ústa

Vytřeštil jsem oči. Zatmělo se mi před očima. Viděl jsem rudě. Otevřel jsem pusu. Naprázdno jsem polkl. Mám toho plný zuby.

Dýchání

To mě dusí. Zalapal jsem po dechu. Nemůžu to rozdýchat. Já se na to vykašlu. Mám knedlík v krku. Mám toho po krk.

Svaly, končetiny

Strnul jsem hrůzou. Ztuhl jsem. Cítil jsem napětí. Roztřásly se mi kolena. Podlomily se mi kolena. Roztřásly se mi ruce. Padá mi to z rukou. Nemůžu to unést. Naložil jsem si víc, než unesu. Tíží mě starosti. To mě zlomilo.

Kůže

Naskočila mi husí kůže. Zrudnul jsem. Zblednul jsem. Přeběhl mi mráz po zádech. Polilo mě horko. Celý jsem se zpotil. Celý jsem se naježil. Jsem jako na trní. Ten má hroší kůži.

Srdce, krevní oběh

Rozbušilo se mi srdce. Měl jsem srdce v krku. Sevřelo se mi srdce. Zastavilo se mi srdce. Bolí mě srdce (syndrom broken heart). Krve by se ve mně nedořezal. Krev se ve mně vařila.

Trávicí ústrojí

Leží mi to v žaludku. Zvedl se mi žaludek. Nemůžu to strávit. Leze mi to krkem. Já se na to vyseru. Já se z toho poseru. (To je skutečně diagnóza – psychogenní průjem). Vzkypěla ve mně žluč.

Další úsloví

Lékař léčí, příroda uzdravuje. Víra tvá tě uzdraví. Na lékaře nemyslí, kdo je veselé mysli. Nečekej z léků dlouhého věku. Dlouho žil, kdo dobře žil. Veselá mysl – půl zdraví. Živ buď s rozumem, obejdeš se bez lékařů. Každý svého osudu strůjcem.

Psychický tlak se projevuje tělesně

Jestliže nebudeme naše životní problémy včas řešit a necháme naše citová pohnutí dlouhodobě působit na náš organismus, projeví se tento stálý tlak dříve či později tělesně, somaticky, prostřednictvím nemoci.

Na co se umíralo před 100 lety

Psychosomatický přístup nabývá na důležitosti z důvodu zvýšeného působení stresu v současné době. To je zřetelně vidět na proměně nemocí. Před sto lety se nejvíce umíralo na infekční choroby, tuberkulózu, záškrt, černý kašel, chřipku, neštovice, obrnu, tyfus atd.

Na jaké choroby se umírá dnes

V posledních desetiletích převládají onemocnění, na jejichž vzniku se podílí psychický tlak, stres. Jsou to zejména poruchy kardiovaskulárního systému, hypertenze, infarkty, koronární skleróza, poruchy dýchacího systému, chronické záněty horních cest dýchacích, astma, alergie, poruchy trávicího systému, gastrointestinálního traktu, žaludeční vředy, zažívací potíže, zácpy, průjmy, poruchy endokrinního systému, hormony, štítná žláza, hypofýza, slinivka břišní, sexuální problémy, revmatická onemocnění, klouby, kosti, páteř, fibromyalgie, problémy kůže, ekzémy, vyrážky, nádorová onemocnění, rakovina, poruchy příjmu potravy, mentální anorexie, bulimia nervosa, obezita, ale i diabetes a další.

Zdraví a nemoc

Definice zdraví

Zdraví je vždy celostní, ne jenom fyzické, a to i z hlediska lékařských autorit. Zdraví je také považováno za schopnost reakce na změny. Světová zdravotnická organizace, WHO, definuje zdraví jako stav celkové bio-psycho-sociální pohody – well-being, dobré bytí.

Mnozí progresivní autoři dokonce uvádí, že zdraví je bio-psycho-eko-sociálně-kulturně-spirituální harmonie.

Ale moderní medicína a farmacie na to neslyší. Stále jen biologicky, chemicky a fyzikálně léčí tělo, nikoli psychiku. Jak již bylo v úvodu této kapitoly zmíněno, psychosomatika je v kruzích přírodovědecké medicíny neoblíbená, vadí jejich zájmům. Celý obor péče o zdraví je pod silným ekonomickým tlakem farmaceutických a zdravotně technických firem, těžících ze systému zdravotního pojištění.

V ČR je situace dokonce ještě horší než v jiných zemích. Například v Německu se psychosomatika a psychoterapie ve zdravotnictví studuje jako prvoatestační obor na desítkách lékařských fakult. U nás nikde.

Každá nemoc je psychosomatická

Podle mého názoru je psychosomatika zbytečný výraz. Něco jako mokrá voda, bílý sníh nebo žhavý oheň. Je dokázáno, že psychické a tělesné je neoddělitelné.

Neexistuje přesná hranice mezi pouze somatickými a psychosomatickými nemocemi. Každá choroba je víceméně psychosomatická.

Ani zlomenina či nehoda není náhoda. Můžeme se ptát, proč ten člověk tak spěchal. Na co myslel, když přehlédl díru, obrubník a vymknul si kotník. Proč byl nepozorný, nesoustředěný, když přehlédl červenou na semaforu, dopravní značku. Rozčilení, únava, stres, nedostatek spánku, vztek, lítost, to vše jsou životní, psychické situace.

Přikláním se k teorii, že nemoc není a priori způsobená viry nebo bacily. To by museli mít chřipku všichni. Imunita, obranyschopnost je nepřesný pojem. Neznáme její mechanismus, nevíme, jaké má zákonitosti, na čem závisí. Ptáme se, proč porucha vznikla. Sama? Náhodou? Co bylo dřív? Porucha orgánu – nebo dříve dlouho potlačované negativní emoce, neřešená duševní traumata? Sexuální problémy – nebo dříve neuspokojivé vztahy či manželství? Rakovina – nebo dříve stres, ztráta smyslu života a syndrom vyhoření? Změna chemismu mozku – nebo dříve úzkosti, strach a deprese? Věčná otázka, co bylo dřív. Slepice nebo vejce?

Proč přichází nemoc

Proč někdo onemocní? Zdraví je nerušený a neovlivnitelný prostor našeho bytí ve světě.

• Nemoc je znamením, že náš individuální prostor se trvale smršťuje, omezuje, chřadne, kazí, zhoršuje.
• Nemoc není porucha. Je to volba, zvláštní stav bytí na světě, způsob života, komunikace s okolím, neschopnost vyrovnat se se změnami.
• Ne–moc znamená, že nemáme moc nad svým životem, děním kolem nás i v nás.
• Nemoc má svůj účel, význam, smysl.
• Nemoc nám někdy vyhovuje, něco vyjadřuje, k něčemu nás vede, učí.
• Nemoc je dobrá, protože nás chrání před smrtí, dává šanci na životní změnu, funguje jako ochranný štít, omluvenka.
• Nemoc mnohdy i paradoxně dokáže člověka uzdravit. Přinese jiný pohled na život, svět, hodnoty.

Emigrace do nemoci

Nemocí často unikáme ze skutečného života, odpovědnosti. Říká se tomu emigrace do nemoci. Útěk do nemoci jakoby vše vyřeší. Nic nemůžeme, nemáme zodpovědnost, jsme přeci nemocní. Je to vzdání se odporu, rezistence. Rezignujeme, vzdáme boj, ulehneme. Při resilienci, odolnosti, naopak stále vstáváme ze země a bojujeme.

Můžeme se nemocných zeptat záludnou otázkou: „Jak by se změnil váš život, kdybyste byli zítra zdraví? Co byste dělali? V čem by byl váš život jiný? Byli byste rádi? Chcete se vůbec zbavit nemoci?“

Nemocí můžeme ovládat situaci

Nemocí řídíme své okolí, skrze nemoc se prosazujeme. Potřebujeme pomoc, lásku, pozornost. Přivoláváme k sobě druhé, určujeme vztahy. Žena připoutává muže, muž ženu, rodiče děti, děti rodiče. Dítě nemocí stmeluje rozhádanou rodinu.

Je nutné léčit člověka a jeho život

Nemoc je odrazem našeho bytí. Každá nemoc je lidský příběh. Nemoc jsme my, ne, že my máme nemoc. Je prokázaná souvislost mezi životními událostmi a zdravotním stavem člověka. Nelze léčit nemoc, ale nemocného člověka, jeho osobní konkrétní kontext vztahů a situací, v nichž se nachází. Cílem není hledat příčiny, ale smysl nemoci.

Nemoc může být úkryt, ochrana

Za nemoc se schováváme. Často se psychosomaticky nemocní brání představě, že se nejedná o nemoc orgánů, protože se objevuje nebezpečí, že je zde duševní problém, a to je riziková nálepka, stigma. Organická, tělesná nemoc je „slušná“, společensky přijatelná, omluvitelná. Psychická nemoc je „neslušná“. Hrozí nebezpečí cejchu v rodině, mezi přáteli, kolegy, známými, sousedy.

Nemoc je medikalizace života

Přesmyknutí osobního příběhu do nemoci se nazývá medikalizace lidského života. Podstatným důvodem přesunu, emigrace do nemoci je přesvědčení o nemožnosti vyřešit své problémy v psychické a sociální rovině.

Nemoc je způsob bytí

Neradi řešíme život. To raději přijmeme nemoc. Pacient nechce mluvit o sobě, vztazích, psychice. Je to jen nemoc jeho těla. Vztahy, manželství, sex, láska, vina, svědomí, dobro, zlo, hodnoty, smysl, ovládání, moc, přijetí, svoboda, možnosti, upřímnost, přirozenost, pravdivost, otevřenost – tato témata nemáme rádi. Stále příjemnější je brát prášky, chodit k doktorovi, být nemocný, než přemýšlet o sobě, pravdě a změnách našeho bytí.

Všichni známe ty věty: „Já bych toho dokázal, kdyby mě to srdíčko, ledviny, nohy, klouby, trávení atd. tak nezlobily… Ten náš kluk, holka, je tak šikovný, ale to víte, ta nemoc, on nic nemůže dělat… Musíte ke mně být ohleduplní, víte, já jsem na tom tak špatně… atd.“

Pozici psychosomatiky v současné medicíně charakterizuje MUDr. Hnízdil takto:

„Po letech opakovaných marných a drahých vyšetření je somatizující nemocný považován za hypochondra. Vyšetření jsou v pořádku, lékaři nemohou nic najít. Přestávají být ochotní se zabývat jeho nemocí a konečně pacienta odešlou do psychosomatické ambulance. Ale to je již obvykle pozdě. Snaha přivést pacienta zpět k psychosociální problematice naráží především na přesvědčení o její neřešitelnosti. V tu dobu pacient své psychosociální problémy již ani nevnímá, pozornost má zaměřenu na tělesné obtíže a věří, že až se uzdraví tělo, ostatní problémy se vyřeší snadno samy. Biologicky a chemicky orientovaní lékaři mají na tomto procesu rozhodující podíl. Nevědomě spolupracují s pacienty na jejich sebepojetí, udržování nemoci, budování obrazu politováníhodné oběti, která za nic nemůže a má jen nespravedlivou smůlu. Tento mechanismus již řadu let trápí lékaře pracující v psychosomatické oblasti.“ (Hnízdil, 2008)