Nejčastější příčiny nemoci

Všechny zdravotní potíže začínají v hlavě a spouštěcím mechanismem je energetická rovina. Je to o energii. Pro ilustraci mohu uvést mystifikování veřejnosti o škodlivosti kouření a pití alkoholu. Spouštěcím mechanizmem u cirhózy jater není alkohol, ale stres, hněv. Flegmatik konzumující nadměrné množství alkoholu nikdy neonemocní cirhózou jater a už vůbec ne rakovinou jater. To Vám potvrdí každý internista, onkolog, ale i léčitel který se zabývá hlouběji o způsob života nemocného. Rakovinou plic neonemocní žádný kuřák pokud žije harmonickým způsobem života bez přítomnosti nadměrného hněvu. Viz Winston Churchill, je pravděpodobně nejslavnější alkoholik všech dob. Jeho kariéra začala silným zápalem plic, ze kterého se dle rad své hanácké chůvy vyléčil popíjením kvalitní moravské slivovice. Bohužel, jeho chůva krátce na to zemřela a celý život nebohého Winstona se nesl v hledání onoho blahodárného moku, který ho přenesl z horečnatého skomírání zpět do světa živých. Bohužel, moravský nektar již Winston nikdy neochutnal a byl tak navždy odsouzen k utápění se ve Whisky a jí podobném nekvalitním průmyslově vyráběném alkoholu. Bez doutníku v ruce jej spatřil málokdo. Dožil se 91 let. A nejčastěji se v této souvislosti o něm hovoří, protože jej zná celý svět jako významného politika a nikoho není potřeba přesvědčovat, že nadměrné pití alkoholu a kouření ho provázelo téměř celý život. Snad dostačující argument pro vysvětlení. Začátkem letošního roku zemřela jedna paní ve věku 93 let. Před třemi lety jsem byl svědkem jejího pití alkoholu. Při rodinném setkání vypila ve dvou půl litru fernetu. Žádné léky neužívala ani po devadesátce. Vychovala pět dětí sama, protože její manžel předčasně zemřel (všechno mu vadilo, nad vším se pohoršoval, hněval). Není to můj způsob reklamy alkoholu a cigaret. Není to snaha přesvědčit. Je to pouze můj způsob upozorňování na ohlupování veřejnosti o příčinách nemocí. Je to prostředek k zbavování strachu, na kterém stojí mnoho škodlivého, strachu, který slouží k manipulaci i k závislosti. Strachu, který nás připravuje o svobodu. Proto i na svém webu veřejně sděluji svůj postoj viz. pan-prezident-klaus-se-zaslouzil-o-umirani-na-rakovinu/

Dalajláma hovoří o podmínkách zdraví v Praze 30.11.2008 

Proč přibývá v této společnosti nemocných a nemocí, když zdravotní péče je nepochybně na stále vyšší úrovni?

 
Odpovědí bude nejspíše to, že je nemocná sama společnost nebo systémově plná chyb(?). Obojí potřebujeme k růstu, uzdravení, k poznání. Půjdeme-li však po příčinách, tak dříve se žilo daleko skromněji, zdravěji a přirozeněji. Bylo minimum stresových aktivit, méně nenávisti a nesnášenlivosti, méně zla, které působily jak na dospělé tak na děti. Pokud toho nebylo méně jako dnes, určitě se o tom méně hovořilo a média všeho druhu se určitě nepodílela v takovémto rozsahu na šíření toho, co nás stresuje, hněvá, dráždí, posiluje to horší v nás a škodí nám.

Tyto podmínky společnosti nám mají urychlit cestu k poznání. Mají nás naučit poznávat skutečnou příčinu a vidět věci v souvislosti.

Nezapomínejme, že většina lidských chorob má svoji příčinu v duchovnu. Neodstraníme-li příčiny, je nemožné úspěšně léčit následky. Bez odstranění příčiny potlačujeme jenom příznaky a dochází k recidivě nebo nastupují jiné těžší nemoci. V hodně případech lidé choroby k sobě přímo přivolávají, v mnoha případech jen oni sami jsou nejtěžší překážkou, která znemožňuje jejich uzdravení.

Mám o tom své zkušenosti. Nemocní, kteří za mnou přišli, poskytli mi příležitosti k tomu, abych správnost svých poznatků viděl potvrzenu ne na jednotlivých, nýbrž na celé řadě podobných případů. Pohlížím-li na nemoci lidské z pohledu duchovního, přišel jsem k poznání celé stupnice duchovních příčin, které způsobují onemocnění nebo zabraňují uzdravení. (Úžasně o to píše ing. Mirek Hrabica ve své knížce: Co nám tělo říká...) nebo z jiného pohledu MUDr. Vladimír Vogeltanz zde:https://www.etikoterapie.com nebo i nahttps://www.etikoterapie.com/?show=clanky_05

Nejčastější příčinou jsou choroby vyvolané z nenávisti, hněvem, zlem a stresem.

Zde najdeme spouštěcí mechanismus nemocí!

Každý, kdo jen trochu vnikl do nezměnitelných duchovních zákonů, jistě sám ví, že stejné přitahuje stejné. Zlo budí, plodí opět jen zlo se všemi jeho důsledky, stejně jako láska probouzí opět jen lásku s jejími kladnými životními podmínkami. Ten, kdo vyvolává zlo, plete na sebe bič, který se vždy obrátí nejdřív proti němu samému a na jeho vlastní hlavu nejtíže dopadne. Člověk naplněný hněvem, nenávistí, zlobou, pomstychtivostí, staví se přímo do služeb zla, které nalézá u něho velmi vhodnou půdu ke svému působení a projevuje se formou nemocí. Viděl jsem mnoho případů, kdy nápadné zlepšení choroby, ne-li dokonce úplné uzdravení přišlo ruku v ruce s usmířením nemocného s jeho „nepřítelem", ve chvíli, kdy nemocný dokázal přemoci sebe sama a zapomenout na utrpěné křivdy nebo pokorně odprosit za způsobené ublížení. Na druhé straně byli to nemocní sami, kteří onemocnění uváděli do souvislosti s propuknutím nějakého sporu, kdy ve zlosti, zachváceni hněvem, zlobou a pomstychtivostí, postihlo je náhlé onemocnění. Je zde na místě zdůraznit, že v mnoha případech takovéto náhlé onemocnění se projeví na vlastním dítěti. Dětem je z přirozenosti dáno citlivě vnímat prostředí, kterému je vystaveno. Proto mnohem rychleji snímá z rodičů negativní energii. To je příčinou, že děti do šesti let trpí nemocemi svých rodičů, nemá-li nemoc karmické pozadí.

Mnoho nemocí i ty nejzávažnější, nebezpečné vznikají z nesprávného duchovního života. Jsou lidé, kteří ne ze zvědavosti chtějí vniknout do tajemství různých okultních věd a magie, ale z nutkavé potřeby druhým pomáhat. Nejsou však na to připraveni, bez schopnosti k překročení tohoto prahu tajemna, provádějí různá cvičení, jak si to z různých knížek vyčetli. Neschopni a nepřipraveni, dostávají se do oblasti duchovna, kam nepatří. (Mějme na paměti, že každý má vlastní ochranu před zlem a utrpením, odpovídající vždy jeho duchovní vyspělosti.) Následky toho bývají mnohdy hrozné. Takoví lidé zpravidla končí na psychiatrii, a když ne právě tam, dosáhnou nejspíš toho, že je ovládne některá bloudící duše, která jim způsobuje mnohdy pekelná muka. Z těchto muk ovládnutí je nemůže vysvobodit žádný lékař, (až na některé výjimky, kdy trpící podstoupí na psychiatrii elektrické šoky, které donutí tuto cizí bytůstku k „vystřelení" z těla).

Je nezbytné, aby i v duchovním životě člověk byl skromný. Nesmí nikdy ve svých žádostech dojít tak daleko, aby se snažil umělou cestou (absolvováním školení a seminářů) získat duchovních darů, které může získat jen ušlechtilým, láskyplným životem. Kdyby každý, duchovních věcí žádostivý člověk na místě okultních cvičení či zasvěcení cvičil se v tom, aby dovedl žít podle Ježíšova učení, pak se mu dostane Kristovy energie, a octne se na bezpečné cestě k duchovnímu životu. Takový člověk touto cestou dosáhne darů i ochrany, které si skutečně zaslouží a které jsou pro něho určeny k službě druhým a pro obě strany jsou požehnáním. Násilné vynucení získané vzděláním, školením, zasvěcováním bez vnitřní čistoty pro Duchovní rovinu nese sebou důsledky nejčastěji v podobě choroby vzniklé ovládnutím. Ovládnutí postihuje také nejčastěji lidi slabé, přecitlivělé. Rozumí se tím připoutání, přivtělení zbloudilé bytůstky ze záhrobí mající stejné ambice, potřeby pomáhat a tak se stávají tyto bytůstky vnitřním našeptávačem. Často nositelé takovéto entity se prezentují jako media komunikující s archandělem Gabrielem. V jiných případech poskytují-li léčitelské služby, pro nedostatek vlastní energie vyčerpávají klienta a proto tolik negativních reakcí na léčbu Reiki. S těmito přivtělenými cizími entitami se setkáváme nejenom u kartářů, léčitelů, ale i některých Mistrů Reiki a kněžích i nejvýše postavených církevních představitelů (skandály týkající se sexuálního zneužívání obětí katolickými kněžími jsou důkazem, že "ve Vatikánu aktivně působí ďábel", konstatuje hlavní vymítač ďábla u Svaté stolice. Kněz Gabriele Amorth (85), který je hlavním vymítačem ďábla ve Vatikánu už 25 let a , více...). Přítomnost cizí entity většinou provází únava, rychlá vyčerpanost, pocit dušnosti, ale i výbušnost, nedostatek trpělivosti, agresivita, arogance a podobné. Jenom zřídka si nositel připustí, že se mýlí a že je obětí přivtělené bytůstky. K těmto případům bych připomněl ještě přítomnou pýchu, stejně jako je to u vegetariánů, kteří se o to své nejedení masa cítí lepšími lidmi, než jsou ti ostatní. Toto připoutání cizí bytosti porušuje normální běh lidského života a u postiženého se objeví pak jako následek buď padoucnice, mrtvice, schizofrenie, trnutí končetin, ochrnutí, obrna, často i astma a různé nervové a srdeční choroby. Nezřídka tyto bytůstky jsou příčinou úrazů a nehod. Proto je potřebné léčit každého jako jeden nedělitelný celek. Nikoliv léčit opravárenským způsobem se zaměřením pouze na nemoc (extrakce mandlí, operace cyst) bez odstranění příčiny. Každá nemoc potřebuje k uzdravení vytvořit podmínky. Každá duše i tělo potřebuje k zdraví zbavit se toho, co škodí. Proto je velikou chybou například poskytovat nemocnému léky na rozpuštění hlenu při kašli. Důvod? Bráníme tím očistě plic, průdušek a sliznice vůbec zbavit se toho co tam již nepatří (po prodělané infekci odumřelé bacily, viry, odumřelé bílé krvinky). Věřím, že výrobce léku tak činí pro peníze, nikoliv ze zlého úmyslu vede-li nás reklamou na lék touto cestou.

Sami jsme tvůrci všeho co prožíváme. Jak dnes myslíme, konáme, tak zítra budeme žít. Rozumí se tím myšlenky a skutky, kterým se věnujeme, jsou příčinou toho, jaké zkoušce budeme vystaveni. Je důležité si uvědomit že níže popsané má značný podíl na transformaci (přeměně) pozitivní energie přijímané sedmou čakrou myšlením na negativní, která je potom jako magnet pro přivtělované bytůstky stejně jako v konečném důsledku příčinou blokovaných čaker a narušením endokrinního systému, čímž se roztáčí spirála nemocí.

Vysvětlení ega

Zdroj: Eckharta Tolle

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě - nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jsme si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáme toho, kdo myslí, za toho, kým jsme. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence - každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci - je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Naše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: Naší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity Naší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocích a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujeme. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řekneme „já", mluví ego, ne my, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, z balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujeme jako „já a můj příběh", z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víme, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijeme prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro Naši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já", potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý". Pojmové „já" nemůže přežít bez pojmového „ten druhý". Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkavý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?" Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřazený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříme. Ať si stěžujeme nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jsme ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíme, co děláme. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíme s jinými, nebo na ně pouze myslíme, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha" - samé rozhodné výroky, o něž se můžeme přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násilí.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abychom přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost v Nás, ego. Někdy „chyba", kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budeme často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budeme možná muset učinit praktické kroky, abychom se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžeme učinit, aniž bychom z nich učinili nepřátele. Naší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane Naším nepřítelem, když sipersonalizujeme jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžeme udělat člověku, můžeme udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace (zahrnutí) je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řekneme číšníkovi, že Vaše polévka je studená a potřebuje ohřát - pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku..." je stěžování. Je tam „já", které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já", které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejme se, jestli umíme zachytit, to jest všimnout si hlasu v Naší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkusme ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimneme tohoto hlasu, uvědomíme si také, že ten hlas nejsme já, ale jsem ten, kdo si je vědom toho hlasu.Ve skutečnosti Já jsem uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujeme ega, osvobozujeme se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváme vědomé ego v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení - a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!" „Jak se opovažuješ ...". „To mě s--e!" Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama. 

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti", a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností. 

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali" nebo „co nám udělali". Křivda zamoří i jiné oblasti našeho života. Například když přemýšlíme o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit naše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíme či chováme se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti našeho života a udržovala nás ve spárech ega. 

Je třeba upřímnosti, abychom viděli, zda v sobě stále chováme křivdy, zda je v našem životě někdo, komu jsme úplně neodpustili, „nepřítel". Pokud je máme, staňme se vědomi křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, buďme si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujme emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažme se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíme, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům" se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit Nám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze Naše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a nepotřebných emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak Nám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče", na „líné nezaměstnané" či na Naše kolegy, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujeme, plyne z toho, že máme pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujeme nebo proti níž reagujeme, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí - stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abychom mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujeme někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujeme obviňovat jiné z nepravdy, abychom získali silnější pocit toho, kdo jsme. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít". To, že máme pravdu, nás staví do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze 

Fakta nepochybně existují. Když řekneme: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk", a někdo jiný řekne, že je to naopak, Máme evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máme pravdu, ale víme, že máme pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříme to, o čem víme, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíme, že říkáme: „Věř mi, já to vím." Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?", pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já". Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk", naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já", stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já" se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já" řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníme pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si my nebo někdo jiný myslí. My bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já" méně konkrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti - nikoliv myšlení - můžeme odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tato to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžeme uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžeme vidět celek situace či osoby, namísto abychom se chopili jediného omezeného náhledu. Omezeným náhledem se rozumí posuzování bez znalostí všech souvislostí a to i v podobě karmy.

Zdroj: OrgoNet

Svatá Rita z Cascie

Pomocnice v beznadějných případech

Tato světice se narodila v Roccaporena v italské Umbrii asi v roce 1371. V mládí měla jediné přání, vstoupit do kláštera a obětovat se Bohu. Ale rodiče ji přinutili k sňatku s mladým mužem Pavlem Ferdinandem, když jí bylo kolem patnácti let. Pavel byl však člověk surový a brzy po svatbě již začal Ritu trýznit výčitkami a hrozbami, dokonce i fyzicky.
A právě v této zkoušce se osvědčila pravá zbožnost mladé ženy. Na jeho hrubé chování odpovídala tichostí a laskavostí. Tak byl denně sváděn mezi nimi ustavičný zápas mezi hněvem a tichostí, mezi násilím a láskou, mezi nepravostí a snášenlivostí. Zpočátku vyvolávala mírnost Rity ještě větší nevoli mužovu, ale ta nepovolila - zůstala tichá jako anděl. Pavel začal potají přemýšlet a sám poznal, že nesprávnost byla vždy na jeho straně, že nedokázal ovládat svou prudkost. Stávalo se, že když se v něm vzmáhala hněvivost, raději utekl z domu a vracel se, až když zlost pominula. Jednoho dne se stalo něco dříve naprosto nepředstavitelného: muž, kdysi tak tvrdý a náruživý, byl tak dojatý pokorou své manželky, že se vrhl před ní na kolena a prosil ji za odpuštění. Slíbil jí, že se vynasnaží, aby jí už nikdy neublížil.
Od té doby žili spolu ve svornosti, až po osmnácti letech společného života byl Pavel zavražděn. Rita vstoupila do kláštera augustiniánů sv. Maří Magdalény v Cascii, kde strávila čtyřicet let v modlitbách a v kajícnosti. Svatě žila a svatě zemřela v květnu 1447. Její tělo, ke konci života pokryté vředy, se podivuhodně proměnilo, rány se zacelily a místnost, kde se nacházelo, byla plná příjemné vůně.
Světice Rita z Cascie je vzývána jako pomocnice v lidsky neřešitelných, beznadějných případech.

Film

Svatá Rita 1.část-SK dabing

Svatá Rita 2.část-SK dabing