Mandaly-Psychologie sebepoznání

23.06.2012 10:52

 

Mandaly
Tyto kruhové obrázky se nazývají mandaly. Mají kruhový tvar, jež symbolizuje nekonečnost života a nekonečnost proměn jeho forem. Léčivé mandaly vznikají v "inspirovaném stavu"; nejsou to jen krásné obrázky, jež vznikly kombinací barev a tvarů, ale nesou v sobě sílu, kterou vyzařují do prostoru.
 
Jejich síla má léčivý náboj, jež má dar pomoci uzdravit duši člověka. Odhalují a pomáhají pojmenovat vnitřní pochody, které prožíváte, najít jejich skryté příčiny, poznat myšlenkové stereotypy, které vytvářejí napětí, strach, úzkost a nemoc. Pokud je pro vás mandala jen malebným obrázkem a nic necítíte, není pro vás vhodným nástrojem k sebepoznání. Pokud však s vámi komunikuje, mění se, točí, vystupuje nebo ustupuje z prostoru, či vnímáte její energii, pak na vás mandala mluví svým specifickým jazykem. Oslovila vás, komunikuje s vámi. Potom je pro vás vhodným nástrojem sebepoznání a uzdravení...
 
Mandala nám pomáhá objevovat sebe sama, spustit vnitřní léčivé procesy a tak se sám uzdravit. Veškeré starosti a nemoci vycházejí z nedostatku celistvosti, ze ztráty vlastního středu. Mandala dává bytosti díky svému koncentrickému tvaru léčivou energii a ta jí napomáhá, aby v sobě našla ztracený řád a uzdravila se. Mandala se díky svému kruhovému tvaru, v němž vše směřuje k jednomu středu, nabízí jako ideální předloha pro meditaci; člověk je sám se sebou, se svými pocity, uvolňují se mnohá napětí, dochází ke zklidnění a harmonizaci vnitřních sil. Vlivy, které má mandala na člověka, spočívají jednak v její barevné kombinaci, jednak v jejích motivech, v nichž vše směřuje k jednomu středu, a především v působení léčivé energie v mandale zakódované. Mandala pomáhá nalézt cestu k vnitřnímu zdroji síly, která sjednocuje rozptýlenou energii a navrací tak bytosti její původní celistvost. Působí na člověka již pouhou svojí přítomností. Hlouběji, navážete-li s ní úzký kontakt tím, že se oprostíte od myšlení a s důvěrou se oddáte jejímu působení. Vnímejte též název mandaly a pozitivní afirmaci, která k obrazu náleží. Text, který každá z mandal nese, je slovním vyjádřením barev a tvarů, ze kterých je složena. Tato slova jsou určena pro vaší mysl. Pojmenovávají to, co tělo cítí. Avšak barevný obraz hovoří k vašemu srdci. Vytváří ve vás to, co se nedá slovy vyjádřit - prožitek. Život je nekonečná série prožitků. Mandala vám pomáhá, aby byly co nejradostnější a co nejméně bolestivé.
 
Psychologie sebepoznání
Když se začneme více kriticky zajímat o svět a sebe v něm, brzy zjistíme, že pravda je převážně překryta spoustou lží, manipulací a zjevných nesmyslů, které mají za úkol odvést naší pozornost. Nemůžeme se tedy nevyhnout otázkám typu: kam že je naše pozornost odváděna, a hlavně od čeho? Další otázka, která je ještě více imaginativní a značně alarmuje lidské vědomí zní: proč je tomu tak? Proč je člověk masivně ohlupován, proč je nástrojem systémových lží a jak to, že nedokáže rozlišit pravdu od lži. Jak to , že to nepoznává a neví? Tyto a podobné otázky stály na začátku mého poznání, byly u zrodu usilovné práce najít odpověď. A tak se sebepoznání stalo mým životním posláním. Hledání odpovědí na základní životní otázky mě zavedlo do míst, které běžný člověk nenavštěvuje, do tajemných zákoutí lidské duše, do míst, kde se v temnotě nevědomí rodí lidský duch.
 
Sebepoznání je velmi podceňovaná a neoblíbená součást hledání podstaty a smyslu lidského života. Proč? Protože je otázkou osobního prožitku. Je otázkou setkání s nevědomou, méněcennou, stínovou, úmyslně potlačovanou částí lidské osobnosti. Je setkáním s osobním zlem. To pochopitelně vnáší do lidské mysli strach, bolest a utrpení.
 
Smysl existence bolesti a utrpení v životě člověka je vůbec chybně chápaným fenoménem. Systémové vyhýbání se všemu co se bolesti, strachu a utrpení jenom dotýká je sice považováno za „rozumné“, ale je bohužel jednostranné. Zbavit se zla v sobě prostým intelektuálním potlačením, popřením, či pozitivní myšlenkou, je prostě nesmysl. Vědomá intelektuální rozumová jednostrannost je slepá k signálům duše. Jednostrannost je pro zdravé fungování psychiky neúnosná a proto se v duši organizují děje a události, které vrhají stín na všechno lidské konání, které nesměřuje k vnitřní celistvosti. Jednoduše a příkladem: člověk se vědomě chová, jako by byl dobrý, jako by to byl on, kdo nečiní žádné chyby. Takový člověk hledá problémy a zlo vždy jen v těch druhých, ve vnějším světě. A když se mu v životě začne dít něco špatného, dostaví se mu tíživé pocity či negativní emoce, buď ukáže prstem na druhé, nebo tyto signály v sobě potlačí, protože neví a nezná podstatu toho, proč se mu to děje.
 
Vše spěje k vnitřní celistvosti. Celistvost je základní stav lidské psychiky a ta si sama hledá vyrovnání. Ano i v duši moderního západního člověka žije a existuje pravda, ale člověk ji nevnímá. Je příliš zaujatý vnějším světem, proto mnohdy o ní ani neví. Trpí a nepřiznává si to. A to všechno jenom proto, že ho něco ovládá, něco, co ho nepustí dál. Je ovládán svým intelektem, který se vymknul kontrole vědomí. Je veden masivním výchovným programem, který do něj vložila společnost svými vzdělávacími výchovnými systémy v nichž bohužel chybí ty zásadní informace, pravá polovina toho, čím člověk jest. Tady si nutně pokládám další otázku: co ovládá člověka natolik, že se nedokáže s nadhledem podívat na sebe a na svět ve kterém žije?
 
Možná se ptáte proč nehledám odpovědi na tyto otázky u starých moudrých filosofů, nebo v náboženských odkazech. Hledám, ale to nestačí. Intelekt často nahradí duševní děje filosofickými postuláty a „duchovními pravdami“. Intelekt se lehce převlékne za poznání. Ale pravdou čistě intelektuálního poznání je, že král je stále nahý. Pochopitelně, protože žádná filosofie dosud z žádného z nás nesňala břímě utrpení. K tomu, aby člověk pravdu pochopil jako celek, nepotřebuje filosofické a utopistické šálení, ale potřebuje osobní vnitřní zkušenost. Pravdu pozná, až když ujde cestu jeho duší.
 
Člověk ve své psychice nosí vědomé i nevědomé informace, které mu brání poznat pravdu, že svoboda jeho vůle není dána vnějšími podmínkami, ale je podmíněna sebeuvědoměním. Zní vám to poněkud duchovně? Ano? Mě také. A víte proč? Protože jiný jazyk pro vyjádření není. Neexistuje. Na otázky týkající se nejen duchovního probuzení, ale i dalších „náboženských“ zkušeností, dává odpovědi právě sebepoznání - formou komplexní psychologie - psychologie lidského vědomí a nevědomí. Každý lidský čin a skutek je výsledkem psychického dění uvnitř člověka. Psychický svět nelze obejít. Tedy lze, ale výsledky vidíme všude kolem sebe. Války, krutosti, boj o moc, o majetek, rasistické a nacionalistické vášně, upalování, inkvizice…. Všechno to, co jsou insignie existujícího pekla. Ne opravdu nežijeme v ráji.
 
Mnoho lidí na západě prožívá vnitřní otevření. To je zpravidla první signál duše na cestě stát se sám sebou. Člověk otevření prožívá těžce. Je konfrontován s lidskými pocity s nimiž do té doby nepočítal, prostě je neměl ve vědomí. Když se duše otevře, člověk se necítí věru dobře. Avšak i takového nezvaného hosta umí člověk zatlačit zpět. Systém mu dává do rukou mocný nástroj - léky – antidepresiva a jiné. Tak duchovní probuzení často končí opět v pekle nevědomí.
 
Vnitřní otevření také znamená, jazykem psychologie sebepoznání, že se ve světle vědomí objeví nová složka - protichůdná tendence vědomého zaměření osobnosti. Lidský stín se hlásí se o své místo na slunci, aby naplnil prastarý zákon existence dualit. Tato složka je však méněcenná, anebo chcete-li, její vědomé zjevení je provázeno méněcennými pocity a lidskými komplexy. Zkrátka člověku se udělá „blbě“. Intelekt méněcennost nesnáší, miluje jednostrannost, touží být vždy in, šťastný, potřebuje být dokonalý. A právě tato chvíle si žádá informace, které člověk potřebuje k tomu, aby se naučil nahlížet spravedlivě na svůj vnitřní život. Je to období měnících se duševních polarit a je to období, kdy si duše žádá daleko větší pozornosti, než tomu doposud bylo. Je to doba ve které se člověk učí komunikovat sám se sebou a brát na vědomí, že vůbec v něm existují psychické síly, které řídí jeho život. Síly které jsou jenom z části neseny ve vědomí. Proto se člověk učí znát svojí psychiku.
 
Skutečnost, že člověk je původcem všeho zla, je velmi nepopulární a ohrožuje člověka přímo zevnitř. Masový povrchní mýtus o pozemském štěstí popírající základní zákonitosti dualitní existence života, vede člověka k tomu, aby se uzavřel sám sobě, svým hlubokým vnitřním pocitům, aby nežil v konfliktu sám se sebou. Moderní člověk si jen těžko přiznává, že on sám je původcem vlastních chyb a jeho psyché je pravým původcem krize, která v něm narůstá. Neschopnost prožívat všechno to, co se v člověku děje (ber toto spojení doslova), odmítat a popírat všechnu tu duševní méněcennou hlušinu bohužel znamená, že se valounů duševního zlata snad nikdy nedočká.
 
A co jsou ty kýžené valouny zlata, které sebepoznání nabízí? Možná právě to, co modernímu člověku zrovna nejvíc chybí a je v nejširším měřítku zneužíváno pro falešné cíle: vůle a svoboda volby. Vůle je volná psychická energie, je to energie, která není vázaná a jako taková je rozhodujícím faktorem vědomého výběru. Pokud tuto energii nemáme, tak nejsme schopni se rozhodnout a ani volit. A svoboda končí tam, kde člověka ovládá strach. Strach z bolesti, strach z nedostatku, strach ze ztrát a všechny další strachy podporované a vytvářené systémovými monstrózními nepravdami, kterými jsme živeni od dětství, nedovolují člověku strach překročit a otevřít se duši naplno. Ovšem zredukovat výtěžek sebepoznání na existenci volné psychické energie nestačí. Sebepoznání je proces, ve kterém nevědomá psychická energie nabývá v lidském vědomí forem, které jsou člověku dosud nedostupné (k tomu směřoval i můj úspěšný projekt Divadlo duše). Může mezi nimi být moudrost, pokora, spokojenost a soucit, tedy to, co člověk dnešní doby nejvíce postrádá, ale i mnohem, mnohem víc…