Kapitola 30 Zábava a radost

Kapitola 30

Zábava a radost

 

Jeden mladý muž mi vyprávěl, že si teprve nedávno uvědomil, že se u něj objeví pocit viny, když ho něco těší, když je šťastný, nebo když si povyrazí. Když jsme tu situaci spolu probrali, ukázalo se, že tento vzorec chování má svůj původ v dětství. Jeho otec požadoval, aby se všechny děti pilně učily a tvrdě pracovaly. Tvrdá práce u něj byla na prvním místě. Když viděl, že jeho děti nic nedělají, „mrhají časem“, hned jim nějakou práci přidělil, zatímco kázal o nebezpečí zahálky. Za zábavou tak děti chodily jen tajně, takže měly ustavičně strach, že budou odhaleny a tudíž i potrestány. 

Před jedním naším sezením jsem se sama sebe ptala, jak ho rozveselit, protože byl ustavičně smrtelně vážný a nikdy nebyl uvolněný. Také se zdálo, že nikdy nemá radost. Pozorovala jsem, že se nikdy neusmívá, natož nesměje. Myslela jsem, že nemá vůbec žádný smysl pro humor. 

V tomto konkrétním případě byl tento způsob pracovní morálky předáván z generace na generaci. Tento mladý muž byl první ze své rodiny, který chtěl přerušit tuto řetězovou reakci, neboť v něm způsobovala hluboké pocity strachu a stísněnosti. Potom, co „přestřihl“ pouta k symbolu, který reprezentoval tento vzorec chování, podařilo se mu změnit svůj životní styl a také si najít čas na zábavu. Navrhla jsem mu, aby si stále zas a znovu zpíval dětskou píseň:“ Být veselý, to vyžaduje jen málo a kdo je veselý, ten je král.“ 

Mé dětství je také příkladem toho, jak špatné je nemít v životě žádnou radost a nebavit se. Má matka mne vychovávala dle jejích vlastních představ, které však nezdědila, ani neměly svůj původ v nabytých vzorcích chování. Chtěla jediné, být prospěchářkou, zatímco mně přidělovala role, které jí měly tento požitek zaopatřit. Od nejútlejšího dětství ode mne očekávala, že se budu starat o domácí práce, že na sebe převezmu ty, které ona nemá náladu vykonávat, protože neměla ráda roli hospodyně a matky.

Tento vzorec chování jsem rozpoznala rychle a objevila jsem, že jediné východisko z něj je útěk do domácích úkolů. V jejích očích bylo vzdělání důležité, a byla-li jsem ve škole úspěšná, vracel se k ní můj úspěch coby k dobré matce. Tak jsem se stala řádným knihomolem. Důsledkem bylo, že mne stále peskovala, že jen mám stále zarytý nos v knihách. Popisuji to zde, abych demonstrovala, jak to vypadá, když si dítě nemůže učit natož si hrát, bavit se ( mít zábavu ) jako ostatní děti. Takové dítě je pak samozřejmě převážné a stažené do sebe. Díky mé práci jsem se od tohoto vzorce chování mohla osvobodit, uvolnila jsem se a začala jsem být méně vážná a více se radovat ze života.

Jsou lidé, kteří se nacházejí na takzvané spirituální cestě. No, jenže spiritualita je mylně rovnána k až smrtelné vážnosti. To je naprosto špatný pohled na spiritualitu, její naprosto nevhodný obrázek. Už i proto, že kdyby tomu tak bylo, nikdo by se o tuto cestu nezajímal. Lidé, kteří si to myslí, nedovolili Vyššímu vědomí, aby se skrze ně projevovalo. Jejich ego a jejich vlastní vůle Mu nedovolují, aby se projevovalo skrze jejich osobu.

Měli bychom být v té pozici, udržovat vážnost a nezatíženost vždy podle situace. Lidem, kteří se zaobírají spirituálními praktikami často radost ze života schází. Mnozí ztotožňují spiritualitu se zdánlivou a nastudovanou vážností. Odmítají a zamítají každou formu radosti a radovánky považují za „Ďáblovo dílo“. 

Děti, které s takovými rodiči vyrůstají, tento příklad, toto ztuhlé životní stanovisko svých rodičů buď převezmou nebo proti němu, jen co „vyletí z rodného hnízda“, aby tuto restrikci z mládí překonaly, budou rebelovat a žít druhý extrém. Jenže ani jedna z obou reakcí nutně nepresentuje jim adekvátní nebo jejich kulturnímu okruhu odpovídající chování. Samozřejmě to neznamená, že máme celé dny vtipkovat, dobírat si ostatní nebo jen být lehkovážní. Znamená to, že si máme dopřát určitou lehkost a být optimističtí, místo toho, abychom byli mrzutí a smutní. Docílit této určité lehkosti je opravdová výzva a to zvlášť tehdy, když se hromadí problémy, které vyžadují okamžité řešení.

Tajemství spočívá v tom, žít ze svého středu a zachovávat si vnitřní odstup od problémů, abychom mohli akceptovat to, co se děje, ať už je nám to po chuti či ne. Jen tak se můžeme uvolnit a uvolněnými zůstat. Jej je popsáno ve cvičení Černý a bílý pták ( Zde na Život jako příležitost v sekci Fotky, albu Cvičení - Vyrovnání protikladů ), neměli bychom nemilé věci odhánět ani se sápat po tom, co by se nám zamlouvá.

 

Cvičení Černý a bílý pták – akceptovat protiklady

 

Toto cvičení pomáhá vytvořit si akceptující postoj k protikladům, jako například „ dobré x špatné, šťastné x nešťastné, bolest x rozkoš, pochvala x pohana, a tak vnímat vše stejně ( uskutečnění Jednoho )

 

Představuj si, že jdeš po napnutém laně, opatrně kladeš nohu přes nohu, zatímco je tvůj pohled sriktně upřen rovně před sebe

Ruce nes rozpažené, dlaněmi vzhůru

Představ si po své levici černého ptáka, takového, že máš strach, že by tě mohl zaútočit,

Odolej impulzu odehnat ho, protože bys kvůli tomu spadl z lana

Pokračuj v chůzi a nehleď ani napravo, ani nalevo

Představ si po své pravici překrásného třpytícího se bílého ptáka

Odolej pokušení natáhnout se pro něj, abys jej mohl uchopit, neboť i toto by vedlo k tomu, že bys z napnutého lana spadl.

Jdi dál po napnutém laně, a dovol oběma z ptáků, aby usedali na tvé k nebi otevřené dlaně, kdy se jim jen zlíbí

Toto cvičení vede k nezlomnému akceptování všeho, co život přináší. Vede k vnitřnímu míru. Za účelem co nejlepších výsledků praktikujte toto cvičení min. jednou denně.