Kapitola 28 Rodičovství

Kapitola 28

 

Rodičovství

 

Vzpomínám si na pořekadlo „ Kdo šetří rákoskou, rozmazluje děti“, které jsem jako malá často slýchala. No, zdálo se to velmi přísné, nicméně od těch dob se ručička vychýlila do druhého extrému, od krajně přísné disciplíny mého mládí k tuze vláčnému, až povolnému chování, které lze pozorovat všude na světě. 

Abychom zjistili, zda opakujeme to, jak vychovávali nás, nebo zda děláme přesný opak toho, musíme se na to, jak jsme byli vychováváni blíže podívat. 

Ohlédnu-li se tam já, vzpomínám si, že mne má přísná, dominantní matka nechtěla ani vidět, ani slyšet. Bila mne, když jsem se i jen osmělila jakkoliv se vyjádřit, bila mne, i když jsem se ptala a snažila se zjistit, co jsem udělala, proč mne bije. Má matka byla jedenácté dítě své matky, která byla kvůli spálové angíně hluchá. Nejstarší dcera musela převzít její roli a má matka měla sestře za zlé, že se k mladším sourozencům chovala přísně a utlačovala je. Má matka proti tomuto represivnímu jednání otevřeně silně rebelovala a jakmile si našla pracovní místo, rodinu opustila. To nebylo tenkrát pro ženu jejího původu obvyklé. Můj otec pocházel z jiné rodinné struktury. Měl čtyři sourozence a jeho rodiče byli mnohem shovívavější a trpělivější. Vzhledem k tomu, že já byla jediné jejich dítě, ospravedlňovala matka své přísné chování tím, ž nechce vychovat žádného rozmazlence, jak tomu u jedináčků často bývá. Pochybuji, že si uvědomovala, že kopíruje svou sestru, jen v ještě horší podobě.

Můj otec byl prostřední dítě mezi dvěma bratry a dvěma sestrami. Jejich otec byl statkář a spravoval vícero statků. Rodinný život tam byl klidnější, než v mnoha jiných rodinách a děti byly vychovávány mnohem shovívavěji. Proto měla má matka ty největší obavy, že by mne otec mohl rozmazlit a dělala vše, co bylo v její moci, aby tomu zabránila.

Když jsem se vdala, přísahala jsem si, že se svými dětmi nebudu nikdy zacházet tak, jak má matka se mnou. Coby matka jsem si ale všimla, že dovolit dětem všechno je také naprosto špatně. A tak jsem musela najít zlatou střední cestu, abych nebyla ani moc přísná, ani zbytečně mírná. Můj manžel měl přísného a trestajícího otce a matku, která jej, vzhledem k tomu, že byl prvorozeným synem v židovské rodině, rozmazlovala a hýčkala. Naše vzory, které jsme si s sebou do manželství přinesly, musely být „srovnány“. 

Moje matka vždy trvala na tom, abych dělala to, co chce ona. Byla přesvědčená o tom, že její cesta je nejen správná, ale i jediná možná. Takže mi nezbývalo nic jiného, než tuto cestu, kterou předepsala, následovat. Odporovala-li bych, byla bych, jak jsem ze zkušenosti věděla, okamžitě tvrdě potrestána a tomu jsem chtěla za všech okolností zabránit. Na základě těchto nedobrých zkušeností jsem své dcery povzbuzovala, aby si volily svou vlastní cestu, byla jsem ale připravena jim poradit, kdykoliv by mou pomoc potřebovaly. Jsem si jistá, že jsem udělala spoustu chyb, tak jako je bezděčně děláme všichni, ale jedno vím: Naučila jsem se, že rodiče příliš často projektují na své děti svá vlastní přání a očekávání, místo toho, aby se ptali, co si kdo z nich s sebou přináší, a a co by chtěl vyjádřit. Uznala jsem, že se ona, dnes platná, široko daleko rozšířená metoda výchovy musí změnit tak, aby mladí lidé mohli provést onu tak naléhavě potřebnou obnovu, která zajistí kontinuitu dnešní civilizace.

Hodně dětí mi říká, že by za rodiče chtěly opravdové lidi a ne rodiče, kteří doma hrají dále své role ze zaměstnání, což do rodiny vůbec nepatří. Rodiče by si měli navyknout poté, co se vrátí z práce domů, osmičkovat osobní symbol pro jejich zaměstnání, aby se ze této své role mohli dočasně uvolnit a aby tak mohli převzít role manžela, manželky a láskyplných rodičů. Pak se děti cítí jako hodnotní členové rodiny, cítí přijetí, což je pro ně velice důležité, mají-li úspěšně zvládat ony tak rychle se měnící životní podmínky. Jen tak mohou rozvíjet nezbytnou důvěru, aby ve svém okolí a ve společnosti uskutečnili významné změny. Kromě toho mohou mladí lidé při dosažení puberty zpřetrhat svá pouta ke svým rodičům. Ve starých a uvědomělých kulturách byl tento tak podstatný vývojový krok do další generace veskrze znám.

Může to znít podivně, ale vypozorovala jsem, že dokonce u rodičů, kteří byli v mládí zavlečeni do koncentračních táborů, že tito rodiče, přesto, že s nimi v dětství zacházeno přísně a bezcitně, nebo lépe řečeno brutálně, se tak chovají i ke svým dětem. Mělo se za to, že se lidé, se kterými se v dětství nakládalo zle, zapřísáhnou něco takového svým vlastním dětem nikdy neprovádět. NO, ne vždy to souhlasí. Někdy jsou tito rodiče ke svým dětem přesně tak nelidští, jako k nim byli dozorci v táboře.