Kapitola 22 Pracovní prostředí, pracovní atmosféra

 

Kapitola 22

 

Pracovní prostředí, pracovní atmosféra

 

 

V posledních letech se pracovní morálka na celém světě velice změnila. Služba společnosti jako motiv práce se vytrácí. Namísto toho se v mnoha pracovních oblastech usazuje postoj:“ Každý pro sebe“. Co je pro mne nejlepší? Jak můžu s co nejmenší námahou co nejvíce vydělat? To se zdá být společná otázka výběru povolání. Mnoho lidí, obzvláště ale lidé mladí, se zdají býti názoru, že jim svět dluží obživu a že nemusí přebírat zodpovědnost za sebe samé. 

Stále častěji se ozývají žaloby na kvalitu práce a na postoj k práci. Tato nepochopitelná pracovní morálka se dá pozorovat už v mnoha zemích, obzvláště ale v Americe. Vzhledem k tomu, že se lidé celého světa pokoušejí napodobovat vše americké, ať už je to hodno obdivu či nikoliv, tento problém se ještě rozšíří. Klade-li tomuto všeobecnému trendu mladý člověk odpor, bude svými vrstevníky vyřazen a s tím si umí poradit jen málo mladých lidí.

Tento postoj k práci se zakládá na myšlenkové formě, která je vytvořena a udržována lačností. Chtění ukazuje své ohyzdné grimasy na všechny strany, jak na osobní, tak i veřejné úrovni, jak v politice, tak v obchodu, v medicíně, v náboženství, ve výchově, v komunikaci a v médiích, v umění, v potravinářském průmyslu a v sním spojených odvětvích, v módní branži a v mnoha dalších oblastech. Lačnost se rovná viru, kterým jsou infikováni všichni lidi na světě. Děti, které vyrůstají v takové atmosféře, jsou tím nakažené už od nejútlejšího dětství, když vzor svých rodičů vnímají a naslouchají. 

Lačnost způsobuje blokádu energie. Vše má svůj přirozený rytmus a je-li tento rytmus narušen, naruší se i přirozený tok energie. To znamená stagnaci. Lačnost způsobuje u mnoha lidí, že chtějí více, než skutečně potřebují. Pevně se toho drží a zpěčují se to pustit. Toto pevné držení je příčinou mnoha negativních existenciálních orientací, ať už fyzického, duševního nebo emocionálního druhu.

Lačnost na pracovišti se rozrostla do epidemických rozměrů a je to přímý důvod, bezprostřední příčina utrpení, které nemá hranic. Agresivní,sobečtí pracovníci utlačují a zatlačují na své cestě ty, kteří nejsou tak egoističtí. To zas frustruje ty lidi, kteří se pokoušejí žít nezištně, a ti se pak táží, zda jejich přístup k práci, kterou chápou jako službu, je vůbec správný a výhodný, když je tak málo ctěný a vážený. Agresoři, sobci, jsou z pohledu „zvenčí“ úspěšní, ti pracovití naproti tomu prohrávající. Jestliže se toto smýšlení nezmění, zkolabuje díky eskalující lačnosti systém, který dnes garantuje náš životní styl.

Co proti tomu můžeme udělat jako jednotlivec? Můžeme zpytovat náš vlastní postoj, abychom zjistili, jak si stojíme a kde má tento náš postoj svůj původ. Jaký vztah k práci měla naše rodina ? Byli jsme povzbuzováni k tomu, odevzdávat v práci stále to nejlepší z nás ? Byla nám práce představována jako nutné zlo ? Byl někdo z rodičů workoholik ? Byla pro někoho z rodičů jeho práce něco pod jeho úroveň ? Musel některý z rodičů pracovat na venkově, takže jsme práci považovali za nepřítele, který nám odtahuje pozornost a lásku ? Je mnoho rozličných vzorců chování, které jsme na nevědomé úrovni převzali a které určují naše názory v dospělosti. Jakmile identifikujeme přijatou „zprávu“ z dětství, můžeme pro ni najít symbol a ten „osmičkovat“. Teprve po té, co jej odpoutáme,osvobodíme se od v dětství vzniklého postoje a můžeme se svobodně rozhodnout, jak se správně chovat.