Kapitola 21 Čas a přesnost, dochvilnost

 

Kapitola 21

Čas a přesnost, dochvilnost

 

Nikdy jsem se nezaobírala myšlenkou, že každý člověk na světě má k použití úplně stejné množství času, dokud mi to Baba v jednom interwiu neřekl. No, když jsem se nad tím zamyslela: všichni máme k použití přesně 24hodin denně. Jak s tímto, nám poskytnutým časem naložím, závisí ve velké míře na „nastavení“ z našich rodin a na našich reakcích na ně.

Buď budeme napodobovat nakládání s časem po našich rodičích, nebo toto odmítneme. To je stejné jako u všech jiných učebních procesů. Zdá se, podle reakcí na okolí v ranném dětství, že někteří lidí si s sebou přinášejí své vlastní zvyklosti, zatímco jiní spíše zdědili rodinné charakterové rysy. Jeden člen rodiny může tudíž mít veskrze jiný postoj k času, než další členové rodiny. Například v nějaké rodině, ve které jsou všichni členové rodiny dochvilní, nebude mít možná jeden z nich od nejranějšího dětství žádný smysl pro čas, nebo naopak, bude jeden stále přesný, zatímco zbytek rodiny bude nedochvilný. Tyto obě varianty ale nejsou tak časté, jako naprogramování z rodiny v dětství. 

Je-li otec rodiny pedant, a vyžaduje-li od každého dochvilnost, nejspíše jej budou některé děti následovat a vždy budou přesní. Bude-li ale příliš zatvrzelý a diktátorský, budou příbuzní proti jeho neústupnému postoji rebelovat a úmyslně podrývat jeho autoritu tím, že se budou snažit být ustavičně nedochvilní a budou jej nechávat čekat. Tyto reakce nejsou správné. Bylo by proto prospěšné, zpřetrhat pouta k těmto převzatým zvyklostem a osvobodit se od jejich kontroly. Teprve pak může přijít jediné pravé řešení, totiž být si vědom svého vnitřního pojmu času.

Baba vnitřní pojem času jednou zmínil, když jsme na něj s mým mužem čekali ve Whietefieldu. Zatímco procházel kolem mne, rychle se ke mně obrátil a ukázal na mé náramkové hodinky, které neměly na ciferníku žádná čísla. Potěšen mi řekl: „ Jsem velice šťasten, velice šťasten. Vnitřní čas, ne vnější čas.“ Přijala jsem, že bychom se měli obracet „dovnitř“, aby nás Vyšší vědomí mohlo ve správný čas dovést na správné místo.

Vzpomínám si na píseň z muzikálu „My fair Lady“, ve které otec nevěsty, který se obává, že přijedou pozdě na svatební obřad, zakončuje svou píseň takto :“ Dopřej mi dorazit do kostela včas.“ Tuto píseň si zpívám vždy, když stojím v zácpě a nevím, zda budu moci dodržet dojednanou schůzku. Nepoužívám Tamilovo „kostel“, ale uvádím místo, kam chci dorazit. Často jsem udivena, jak dobře to funguje, možná i proto, že jsem pak uvolněnější.

Obracíme-li se „dovnitř“ a prosíme-li Vyšší vědomí, aby spravovalo všechny aspekty našeho života, bude do sebe vše zapadat. S vnitřním klidem a trpělivostí budeme ve správný čas na správném místě, neboť na výsledku nebude účastna naše vůle. 

Velmi mne udivilo, když jsem v jedné meditaci zjistila, že naše nedochvilnost ukrajuje čas lidem, kteří na nás čekají. I ten, kdo na nás čeká rád, ať již přítel, nebo obchodní partner, by tento čas mohl využít produktivně. Okrádáme ho o tuto možnost. Samozřejmě, že jsou i situace, které nemůžeme ovlivnit. Můžeme stát ve frontě, zácpě, autobus, vlak nebo letadlo může mít zpoždění, v takovém případě jsme i my obráni o možnost, využít náš čas efektivně. To ale nejsou typické situace a vzhledem k tomu, že leží mimo naši kontrolu, nemůžeme se za zpoždění činit zodpovědnými. To, o co jde, je každodenní dochvilnost, přesnost. Vzhledem k tomu, že naše návyky do nás byly často „vraženy“ v útlém dětství, musíme pro ně najít vhodný symbol, a ten „osmičkovat“, a posléze odpoutat. 

Nedochvilnost je jen aspekt zacházení s časem. Jsou lidé, kteří chodí vždy moc brzy. Počítají s tuplovaným časem, aby na domluvené místo přišli včas a pak musí čekat, když tam ten, s kým jsou domluveni, ještě není nebo má dokonce zpoždění. Oba tyto extrémy brání přirozenému toku času a všechny zúčastněné frustrují.

Někteří lidé se pokoušejí čas ošálit a snaží se toho vměstnat do daného časového rámce co nejvíce. Tento špatný návyk z nich dělá notorické nedochvilce, cítí se ustavičně ve spěchu a nikdy nejsou uvolnění. Věří, že když v co nejkratším čase zařídí a vyřídí, co nejvíce, že tak mohou nad časem zvítězit. Mnoho dopravních nehod nebo pokut za překročení rychlosti jsou toho následkem. Nemůžeme času ani konkurovat, ani ho přemoci. Co ale naproti tomu můžeme, je pokusit se plout s ním a prosit Vyšší vědomí, aby nám pomohlo být vždy ve správný čas na správném místě. Jen tak můžeme zařídit a vyřídit vše, co nám Ono pro příslušný den vybralo.

Čím větší bude nátlak rodičů na dochvilnost, tím extrémněji na něj budou děti reagovat. Vyrůstají-li ale děti v uvolněné atmosféře, a učí-li se z příkladu rodičů, bude se u nich nevyhnutelně vyvíjet klidný, trpělivý vztah k času – ani moc mdlý, ani moc zatvrzelý.