15. AIDS

 

15. AIDS
 
 
AIDS jako zkratka pro Acquired Immune
Deficiency Syndrome, což znamená syndrom získané ztráty
imunity. Materiálním nositelem je virus HIV, mimořádně
malý a citlivý virus, který může přežít jen ve velmi specifickém
prostředí. Mimo lidský organizmus umírá.
Za přírodní rezervoár tohoto viru jsou považovány jisté
druhy opic ve střední Africe. Poprvé byl objeven koncem
sedmdesátých let u jednoho narkomana v New Yorku. Užíváním
společných jehel se nejprve rozšířil mezi narkomany,
potom pronikl do okruhu homosexuálů a sexuálními
kontakty byl přenášen dál. Do dneška jsou mezi rizikovými
skupinami na prvním místě homosexuálové, protože při praktikovaném
análním styku dochází často k poranění citlivé
sliznice konečníku. Tím se dostanou napadené spermie do
krevního oběhu (sliznice vagíny je ke zranění mnohem méně
náchylná).
AIDS se objevil právě ve chvíli, kdy američtí homosexuálové
dosáhli legitimity a zlepšili své sociální postavení.
Ačkoli se mezitím zjistilo, že ve střední Africe je AIDS mezi
hcterosexuály stejně rozšířen, stali se jeho živnou půdou
a způsobili jeho rozšíření do Evropy američtí homosexuálové.
Sexuální volnost, které jsme v dnešní době dosáhli, je
tímto novodobým morem vážně ohrožena. Jedni nad tím
naříkají, druzí v tom vidí spravedlivý boží trest. Jisté je to,
že AIDS se stal kolektivním problémem, nehrozí jenom
někomu, ale nám všem. Proto jsme soudili my i nakladatel,
že připojíme ke knize tuto kapitolu, v níž se pokusíme vysvětlit
obsahově i symptomatiku této nemoci.
Při tomto zkoumání jsou nápadné zejména čtyři body.
1. AIDS vede ke zhroucení obranných sil těla, tj. tělo
ztrácí schopnost ohraničit se a bránit virům, které
přicházejí zvenku. Nenapravitelná slabost imunitního
systému způsobuje, že pacient je náchylný
k infekcím (a některým druhům rakoviny), které
zdravé lidi podstatně neohrožují.
2. Protože inkubační doba viru HIV je velmi dlouhá -
mezi napadením a vlastním onemocněním může
uplynout řada let - lpí na této nemoci něco velmi
hrůzného. Odhlédneme-li od možnosti testování, nevíme,
kolik lidí je infikováno a zda jsme mezi nimi.
Tím se AIDS stává „neviditelným" nepřítelem, proti
němuž se těžko bojuje.
3. Tím, že AIDS můžeme dostat pouze přenosem a ten
je vázán na krev či spermie, přestává být tato nemoc
soukromým, osobním problémem, ale dává nám
pocítit závislost na ostatních lidech.
4. Konečně je třeba jako hlavní téma jmenovat sexualitu,
na niž je přenos hlavně omezen (použité injekční
jehly či nakažené krevní konzervy - to je problém
relativně jednoduše řešitelný). AIDS tím získal statut
„pohlavní nemoci" a sexualitu zakryl mrak „smrtelného
strachu".
Došli jsme k přesvědčení, že AIDS jako kolektivní
ohrožení je důsledkem trvání problému, který byl nastolen
rakovinou. Rakovina a AIDS mají obsahově mnoho společného,
což bychom mohli vyjádřit pojmem „churavá láska".
Ačkoli jsme podstatu našeho výkladu objasňovali na mnohých
místech této knihy, chceme se tématu láska znovu dotknout.
Ve čtvrté kapitole prvního dílu (dobré a zlé) jsme
poznali lásku jako onu instanci, která je jako jediná schopna
překonat polaritu a smířit protiklady. Protože protiklady
jsou vždy definovány svými hranicemi (dobré-zlé, vnitřnívnější,
já-ty), má láska funkci překračování či přesněji řečeno
rušení hranic. Jinak ji definujeme také jako schopnost
otevřít se, vypustit jiné, obětovat své Já.
Oběť plynoucí z lásky má bohatou tradici v básnictví,
mýtech a náboženství. Naše kultura má příklad v Kristu,
který z lásky k lidem přinesl smrtelnou oběť a vydal se cestou
všech božích dětí. Mluvíme-li o lásce, míníme tím duchovní
proces, žádný tělesný akt. Máme-li na mysli lásku
tělesnou, hovoříme o sexualitě.
Všimneme-li si tohoto rozdílu, rychle pochopíme, že
v naší době a kultuře nám láska působí velké problémy.
Láska míří v první řadě k duši toho druhého, nikoli k jeho
tělu, o to jde sexualitě. Obojí má své oprávnění. Nebezpečná
je -jako vždy -jen jednostrannost. Život je balancování,
vy váženost mezi jin a jang, nahoře a dole, vlevo a vpravo.
Ve vztahu k našemu tématu to znamená, že sexualita
musí být vyvážena láskou, jinak sklouzne do jednostrannosti.
A každá jednostrannost je „zlá", tj. neúplná, a proto
nemocná.
Už si ani neuvědomujeme, jak silně jsou v dnešní době
přeceňovány síly našeho ega, neboť tento způsob individualizace
nám už připadá přirozený. Srovnejme jenom to, jaký
význam dnes má vlastní jméno v průmyslu, reklamě a umění
s tím, jakou roli hrálo třeba v antice, kdy většina umělců
zůstávala v anonymitě. Tento vývoj je patrný i v ostatních
oblastech života, např. v přechodu od velkých rodin k malým,
v nové formě - žít sám. Moderní byt je vnějším výrazem
stoupajícího osamocování a izolace.
Moderní člověk se pokouší bránit tomuto vývoji dvěma
pomocnými prostředky: komunikací a sexualitou. Rozvoj
komunikačních médií překonává všechno, co tu dosud
bylo: noviny, rozhlas, televize, telefon, počítače atd. - všichni
jsme navzájem elektronicky spojeni a propojeni. Přesto elektronická
komunikace problém osamocování neřeší, je příliš
nezávazná. Kromě toho vývoj elektronických systémů ukazuje,
jak je nemyslné a nemožné se před něčím uzavřít, podržet
něco v tajnosti, prosadit požadavky svého ega. (Ochrana výrobního
tajemství, dat či autorských práv - to vseje s každým
dalším krokem elektroniky stále nesmyslnější a těžší.)
Sexuální svoboda je druhým zaklínadlem. Každý může,
smí a chce navázat s někým „kontakt a styk" - k duchovnímu
styku ale přitom nedochází. Nedivme se, že i nové komunikační
prostředky se dávají do služeb sexuality, počínaje seznamovacími
inzeráty a konče telefonním či počítačovým
sexem, což je v USA nejnovější móda. Sexualita slouží uspokojení
rozkoše, a to především vlastní. „Partner" je tu jenom
pomocným prostředkem. Nakonec k tomu ani partner
není potřeba, stačí telefon, peep-show nebo masturbace.
Láska naproti tomu vyžaduje opravdové setkání s druhým
člověkem. Setkání s „tím druhým" je však vždycky
procesem vyvolávajícím strach, neboť se dotýká podstaty
vlastního bytí. Setkání s druhým člověkem je pokaždé setkáním
s vlastním stínem. Proto je partnerství tak nesnadné.
Láskaje spíše prací než rozkoší. Láska napadá hranice
našeho ega a chce, abychom se otevřeli. Sexualita je pro
lásku velkolepým pomocníkem, který umožňuje překonat
hranice i v tělesné rovině a prožít jednotu. Jestliže však nejsme
schopni lásky a žijeme jen sexualitou, sám sex tuto
úlohu nemůže splnit.
Naše doba - jak jsme už řekli - v nejvyšší míře zdůraznila
ego a odmítla všechno, co má za cíl překonání polarity.
A tak se sveřepě snažíme zdůrazňováním sexuality kašírovat
a nahrazovat připravenost k lásce. Naše doba je sexualizovaná,
ale bez lásky. Láska se ztrácí ve stínu. Načrtnutý
problém postihuje naši dobu a celou západní kulturu,
je to problém kolektivní.
280
Nakonec mimořádně vykrystalizoval mezi homosexuály.
Nejde o postižení rozdílu mezi homosexualitou a heterosexualitou,
nýbrž výlučně o vývoj v rámci homosexuální komunity,
která stále více míří od stálého partnerství s jednou
osobu k promiskuitě, takže sexuální kontakt s deseti až dvaceti
partnery během jednoho víkendu není žádnou výjimkou.
Čím více se láska odděluje od sexuality a sex sleduje
pouze vlastní rozkoš, tím rychleji zevšedňují sexuální podněty.
To vede k nikdy nekončící nivelizaci podnětů; sexuální
podráždění musí být stále originálnější, nápaditější
a rafinovanější, abychom dosáhli vzrušení. Z toho vyplývají
i extrémní sexuální praktiky, které degradují partnera na
pouhý stimulátor.
Domníváme se, že tento heslovitý úvod stačí k tomu,
abychom pochopili soubor příznaků vyznačujících AIDS.
Není-li láska prožita ve vědomí jako duchovní setkání
a vyrovnání s jiným člověkem, klesá do stínu a v konečném
důsledku do těla. Láska napadá hranice našeho Já a žádá,
abychom se otevřeli tomu, co přichází zvenčí. Zhroucení
obranného systému při AIDS odpovídá tomuto principu.
Tělesná ochrana hájí hranici, která je samozřejmě nutná pro
tělesnou existenci, neboť každá forma je podmíněna vytvořením
hranice a ega. Pacient prožívá v tělesné rovině lásku,
otevřenost, přístupnost, a tím i zranitelnost, což v duchovní
rovině ze strachu odmítl.
Tematika AIDS a rakoviny je podobná, což jsme už
opsali společným pojmem „churavá láska". Jistý rozdíl je'
v tom, že rakovina má „soukromější" charakter, není přenosná.
AIDS nám zase dává na vědomí, že nejsme na světě
sami, že izolování je iluzí a ego klamem, že jsme jenom
součástí společenství, jen díl většího celku, a proto za něj
musíme nést svůj díl zodpovědnosti. Pacient také nával této
zodpovědnosti silně pociťuje a musí se rozhodnout, co si
s ním počne. AIDS tak konečně nutí k odpovědnosti, ohle-
dům a opatrnosti vůči ostatním - což je téma, které u něj
zatím přicházelo zkrátka.
Dále nutí k vyloučení agrese při sexu, neboť teče-li
krev, je tu nebezpečí nákazy. Používáním prezervativů se
uměle vytváří „hranice", která byla předtím zrušena. Při neagresivním
sexu má pacient šanci naučit se jemnosti
a něžnosti a vypořádat se s tématy, jimž se dosud vyhýbal:
se slabostí, bezmocností, pasivitou -jinak řečeno - s vlastním
citovým světem.
Je nápadné, že všechny oblasti, které jsou při AIDS
potlačovány (agrese, krev, bezohlednost...) přísluší mužské
polaritě (JangX zatímco témata, která sa vynořují (slabost,
bezmocnost, něžnost, jemnost, ohledy...), patří
k polaritě ženské (jin). Nijak proto neudivuje, že AIDS dominuje
mezi homosexuály, kteří se vyhýbají ženám. (To, že
homosexuálové tak rádi přejímají ženské chování, není protimluvem,
nýbrž symptomem!)
Nejrizikovějšími skupinami jsou narkomane a homosexuálové
proto, že se nejsilněji vyděrují ze společnosti. Jsou
to skupiny, které často odmítají či dokonce nenávidí ostatní
společnost a odmítání a nenávist k sobě také přitahují. Při
onemocnění se tělo učí opaku nenávisti, zříká se obrany
a rozšiřuje lásku na všechny.
AIDS konfrontuje lidstvo s hluboko ležící oblastí stínu.
Je vyslancem „podsvětí", a to ve dvojím smyslu, neboť
vstupní brány, jimiž virus proniká do těla, leží ve spodní
části těla. Sám virus jako původce nemoci zůstává dlouho v
„temnotě", neznám a nezpozorován, až pozvolna a postupně
pronikne do vědomí napadeného a rozpadávajícího se pacienta.
Zde si pak vynucuje obrat, metamorfózu. Působí na nás
hrozivě, protože útočí ze skrytého, neviditelného a neznámého
zázemí. AIDS je jako ten „neviditelný nepřítel", který už nevyléčitelně
zranil Amfortase, krále svatého grálu.
AIDS zaujímá symbolický, ale i časový vztah k ohrožení
radioaktivitou. Poté, co se moderní člověk s takovou
vehemencí odvrátil od všeho „neviditelného, nepochopitelného,
numinózního a nevědomého", tlačí se tyto světy, které
byly prohlášeny za „neexistující", zpět. Učí nás prvotnímu
děsu, což bývalo dříve úkolem všech démonů, strašidel,
zuřících božstev a příšer z říše neviditelna.
Víme, že sexuální síla je opravdu „děsivou" silou
v člověku. Má schopnost svazovat i rozlučovat podle toho,
ve které rovině působí. Určitě nestojíme před úkolem sexualitu
znovu proklít a potlačit, jistě nás však očekává úloha
vyvážit čistě tělesnou sexualitu schopnosti „duchovního
kontaktu", jemuž říkáme láska.
Shrňme to:
Sexualita a láska jsou dva póly téhož tématu, který se
nazývá „sloučení protikladů".
Sexualita se vztahuje k tělesnosti, láska k duši toho
druhého.
Sexualita a láska by měly být vyváženy, měly by udržovat
rovnováhu.
Psychické setkání (láska) je prožíváno se strachem,
protože zpochybňuje hranice našeho Já. Jednostranné
zdůraznění sexuality nechává lásku upadnout do stínu.
V těchto případech má sexualita tendenci stát se agresivní
a zraňující (místo narušení psychických hranic ega jsou napadeny
hranicemi těla - teče krev).
AIDS je poslední fází lásky, která skončila ve stínu.
Ruší hranice ega v těle a nechává mu prožít psychicky potlačený
strach z lásky.
Tak i smrt je posledním tělesným projevem lásky, neboť
představuje konečné odevzdání se rezignaci na mimořádnou
existenci našeho Já. Smrt je však i začátkem metamorfózy,
počátkem další proměny.