6. KAPITOLA
„VŠECHNO" VE VŠEM
PO PROZKOUMÁNÍ PARADOXNÍHO VESMÍRU studuje Kybalion jako svůj
další předmět Stvořitele, přičemž používá opět stejného hermetického
deduktivního uvažování: „Jak nahoře, tak dole".
Když spisovatel vytvoří nějakou postavu (jako je například Shakespearův
Romeo), je část autora v této postavě obsažena. Stejným způsobem je i v
nás část Stvořitele. Přesto platí, že jako není Romeo zcela Shakespearem,
ani my nejsme cele Stvořitelem.
Ponecháváme si část sebe, která není totožná s naším Stvořitelem - a to je
další Božský paradox. Jsme stvořeni k obrazu a zároveň ne k obrazu
Stvořitelovu. Onu část nás, která se nepodobá Stvořiteli, bychom mohli
nazvat svým „egem" nebo „stínem".
„I když Všechno je ve VŠEM, je zároveň pravda,že VŠECHNO je ve Všem.
K tomu, kdo chápe tuto pravdu, přišlo veliké poznání." —Kybalion
Poskytli jsme vám hermetické učení týkající se mentální povahy Vesmíru,
pravdy, že „Vesmír je mentální - je obsažen v Mysli VŠEHO".
Nyní se podívejme na výše uvedený citát z Kybalionu: „Všechno je ve
VŠEM. Zároveň je pravda, že VŠECHNO je ve Všem." Toto zdánlivě
protichůdné tvrzení lze vyřešit díky Zákonu paradoxu. A nejen to, je to
přesné hermetické tvrzení týkající se vztahu mezi VŠÍM a jeho mentálním
Vesmírem.
VŠECHNO je všudypřítomné v každé částečce Vesmíru. Je to velice
podobné postavě románu. Když čteme román, zdá se nám, že jeho
postavy mají vlastní životní sílu. Přesto však tyto postavy obsahují rovněž
esenci autora. Ve skutečnosti pochází celý život a skutečnost postav
z mentálních představ autora.
Postavy Othella a Hamleta existovaly v době jejich zplození a stvoření
pouze v Shakespearově mysli. A přesto Shakespeare existoval také v obou
těchto postavách a dal jim jejich životnost, ducha i jednání. Čí je „duch"
těchto postav ? Je to Shakespeare, nebo mají tyto postavy vlastního
ducha, nezávislého na svém stvořiteli ? Mají svou vlastní realitu, nebo
představují duchovní a mentální moc svého autora ?
Zákon paradoxu říká, že obě tvrzení jsou pravdivá. Hamlet je jak Hamlet,
tak Shakespeare. A přesto není Shakespeare totožný s Hamletem. Hamlet
může zvolat: „Duch mého Stvořitele je ve mně, a přesto já nejsem On !"
Tato pravda je v ostrém rozporu s často slýchaným zvoláním „Já jsem
Bůh !", který je vlastně totéž, jako kdyby Hamlet křičel: „Já jsem
Shakespeare !"
VŠECHNO je v žížale, a přesto je tato žížala daleka toho, aby byla VŠÍM.
A ačkoli se žížala jeví jako nízké stvoření, byla stvořena v Mysli VŠEHO.
Takže VŠECHNO je obsaženo v žížale i všech částech její stavby.
Ale i tyto příklady jsou neadekvátní, protože jsou výtvory naší konečné
mysli, zatímco Vesmír je výtvorem Nekonečné mysli. Odděluje je rozdíl
mezi těmito dvěma póly, a přesto jde pouze o záležitost míry, jak nám připomíná
Princip souvztažnosti: „Jak nahoře, tak dole".
Do té míry, do jaké si uvědomujete existenci Ducha ve svém bytí, stoupáte
i po duchovním schodišti života. Duchovní vývoj znamená právě toto.
Ve Vesmíru existuje mnoho rovin existence, přičemž ta nejnižší rovina
je hustá hmota a nejvyšší je Duch VŠEHO. Vše se pohybuje směrem
nahoru po schodišti života. Všechen pokrok je návrat Domů.
VŠECHNO tvoří tak, že promítá svou Vůli se záměrem „Stávání se".
Projekce Vůle VŠEHO poté zpomalí své vibrace tak, aby mohla vzniknout
hmota. Tento proces se nazývá Involuce, v níž se VŠECHNO stává
účastníkem či se ponoří do svého stvoření. To je analogické k umělcům,
kteří, když tvoří, zapomínají na svou vlastní existenci. Dočasně žijí
ve svých výtvorech a skrze ně, a tak přenášejí svou životní sílu do svého
uměleckého díla.
Jak se dočtete v této kapitole o Principu polarity, všechno ve Vesmíru
má svou stupnici se dvěma krajnostmi nízké a vysoké energie na každém
konci a stupni energie mezi nimi. Involuční stadium je krajní pól Tvůrčího
procesu. Považuje se za největší vzdálenost od VŠEHO, zatímco počátek
evoluční fáze je VŠEMU nejblíže.
V kapitole o Principu rytmu se dočtete, že všechno ve Vesmíru se kývá
jako kyvadlo od pólu k pólu, jak popisuje Princip polarity. Když se ze
VŠEHO vylila Božská energie, vibrace začaly být postupně nižší a nižší,
až nakonec pohyb ustal. To je počátek návratu kývání kyvadla
k evolučnímu konci stvořitelského pólu.
Během stadia Vylití se tvůrčí síly VŠEHO manifestují jako kompaktní celek.
Poté se během Evolučního neboli Stahujícího stadia začínají tvorové
individualizovat. Jak se kyvadlo kýve směrem k nejvyšším vibracím VŠEHO
na stupnici tvoření, vrací se jednotlivci do svého Zdroje.
Staří hermetici používali slova „meditace" k popisu procesu mentálního
tvoření Vesmíru v Mysli VŠEHO. Používali rovněž slovního spojení „Božská
pozornost", kterým popisovali stvořitelský proces VŠEHO, protože slovo
„pozornost" souvisí s latinským slovesem atten-dere, jež znamená
„napínat" nebo „natahovat". Takže Božská pozornost znamená v těchto
souvislostech rozpínání mentální energie VŠEHO.
Hermetici používají pojmu „evoluce", když hovoří o vzestupu nebo procesu
duchovního růstu. K Evoluci poprvé došlo, když VŠECHNO meditovalo
o počátcích Stvoření a stanovilo materiální základy Vesmíru tak, že ho
do existence „vmyslilo". Poté se VŠECHNO postupně probíralo z meditace.
Podobně jako spící člověk pomalu vstává z polohy vleže, reagoval
Vesmír na probouzení VŠEHO přesouváním se na stále vyšší energetické
vibrace. Konec konců, duch každé duše se nachází v nekonečné expanzi
a Stvořitel a Stvořené splývají.
Stvoření a Evoluce trvají eóny pozemského času, přičemž každý eón
představuje miliony let. Přesto se celý cyklus Involuce a Evoluce Vesmíru
z hlediska VŠEHO odehrál během okamžiku. Tato ilustrace „meditace"
a následného „probouzení z meditace" VŠEHO je pouze pokusem učitelů
popsat Nekonečný proces pomocí konečného příkladu. A přesto platí: „Jak
nahoře, tak dole." Rozdíl tkví pouze v míře. A stejně jako se VŠECHNO
probírá z meditace o Vesmíru, tak se i lidé přestávají manifestovat
na materiální rovině a stahují se více do svého v ně vloženého Ducha.
Můžete si položit otázku, proč VŠECHNO tvoří Vesmíry ? Tato otázka
je kladena a pojednávána po celé věky. Někteří si představovali,
že VŠECHNO tím má něco získat, ale to je absurdní, protože co by mohlo
VŠECHNO získat, co by již nemělo ? Jiní se domnívali, že VŠECHNO chtělo
něco milovat. Někteří byli přesvědčeni, že tvořilo pro radost nebo pro
zábavu, protože bylo samo, nebo proto, aby manifestovalo svou sílu.
Jiná teorie zní, že VŠECHNO bylo nuceno tvořit z příčiny své vnitřní povahy
a tvořivého instinktu. Nicméně z představy VŠEHO, které něco nutí,
vyplývá existence nějaké vnější síly, což je nemožné. Z této teorie rovněž
vyplývá, že Absolutní by byl v takovém případě tvůrčí instinkt, a nikoli
VŠECHNO, což je rovněž nemožné. Přesto VŠECHNO skutečně tvoří
a manifestuje. Povaha VŠEHO také souvisí s tvůrčími instinkty člověka, což
odpovídá Principu souvztažnosti.
VŠECHNO by nemohlo jednat, pokud by jednat nechtělo, a nechtělo
by jednat, pokud by jednat netoužilo, a netoužilo by jednat, pokud by
z toho nemělo nějaké uspokojení. Stále dáváme přednost tomu si myslet,
že VŠECHNO jednalo cele svobodně, bez jakýchkoli vnějších či vnitřních
vlivů.
Nemůže existovat žádný důvod pro to, aby VŠECHNO jednalo, neboť
z důvodu vyplývá, že tu existuje i příčina. VŠECHNO stojí nad Principem
příčiny a následku, což je zákon Vesmíru, a nikoli VŠEHO. Jedinou
výjimkou je, když se VŠECHNO chce stát Příčinou, což uvádí tento princip
v pohyb.
Vzhledem k tomu, že VŠECHNO je nepoznatelné, spokojujeme se s tím,
že říkáme, že VŠECHNO jednoduše „je". Z toho docházíme k závěru,
že VŠECHNO jedná proto, že jedná. VŠECHNO je zcela dostačujícím
důvodem samo o sobě a samo o sobě také vším zákonem a jednáním.
Jinými slovy, VŠECHNO je svým vlastním důvodem, zákonem a jednáním.
Jsme přesvědčeni, že odpověď na otázku „Proč VŠECHNO stvořilo
Vesmír ?" se skrývá ve vnitřním já VŠEHO, společně s tajemstvím
bytí. Princip souvztažnosti sahá pouze k aspektu VŠEHO, jímž je „stávání
se". Nad ním či za ním je povaha bytí VŠEHO, v níž všechny principy
a zákony splývají v jedno. Proto jsou metafyzické spekulace o tomto
předmětu marné. Uznáváme
tuto otázku, ale běžné odpovědi po logickém přezkoumání neobstojí.
Podle legendy se pokročilí studenti ptali na totéž Herma a on jim
odpověděl tak, že pevně semknul ústa a nevyřkl ani slovo. Tím naznačil,
že žádná odpověď neexistuje. Mohl jim rovněž takto předat hermetický
axiom „Ústa Moudrosti jsou zavřená s výjimkou uší Porozumění", protože
byl přesvědčen, že jeho pokročilí studenti nemají potřebné porozumění.
V každém případě platí, že jestliže Hermés tajemství znal, dál ho nepředal.
Co se týče světa, Hermova ústa jsou stále ohledně této věci zavřena.
A pokud s odpovědí na tuto otázku váhal Hermés, proč bychom si měli
myslet, že by měl někdo jiný odpověď znát ?
Jestliže je tato otázka vůbec zodpověditelná, platí zde hermetická pravda:
„I když Všechno je ve VŠEM, je zároveň pravda, že VŠECHNO je ve Všem.
K tomu, kdo chápe tuto pravdu, přišlo veliké poznám."