Filozofie Toltéků je ve svém pojetí blízká popisu náhledu na svět a postavení člověka v něm, matrixovému uspořádání programů, na jejichž základě fungujeme. Jsme zde v potencionálním energetickém poli, které si sami zužujeme do té míry, do jaké je naše poznání o možnostech, které v sobě máme.
Toltékové pojali iluzi světa kolem nás jako sen, který jsme nuceni snít. Už samo poznání, že sníme, je začátkem probuzení a pochopení, že těchto snů, které můžeme snít a v nichž můžeme žít, je více. Jde o paralelní možnosti našeho života, kde poznání je začátkem bohatšího života, plného "neuvěřitelných" zážitků.
Jedná se o další druh mentálních tréninků, které najdete na těchto stránkách. Experimentujte, zkoušejte a vyberte si ten, který je vám v danou chvíli nejbližší.
MYSL, MOZEK, ROZUM
MOZEK je nástrojem vnímání. Jeho funkce je snít 24 hodin denně. Sní v bdělém stavu i ve snu. Je vlastně pojítkem mezi vnitřním a vnějším světem.
ROZUM je část mysli, která se snaží vše klasifikovat a všemu rozumět. Říká nám, co je skutečné a co ne, udržuje nás v iluzi, že sen, který žijeme, je skutečný, pokud má materiální rámec.
V naší interpretaci snu si vytváříme svůj vlastní film. Naše interpretace je nakonec stejná jako u ostatních – sníme všichni společně.
Všechno, co MYSL vnímá, je sen. I po smrti sní svůj vnitřní sen. Mysl není věčná. Je transformována mnoho let poté, co mozek zemře. Potom nastává i konec snu. Proto je důležité ovládat sen.
Lidská bytost zahrnuje tělo, které je „prosycené“ myslí. Pojítkem mezi nimi, nástrojem komunikace je rozum.
Musíme si uvědomit, že umírá sen a ne ten, kdo sní ( my jsme energie s jistou hladinou vědomí ). Tato energie je výsledkem záměru nebo-li vůle. Záměr vyjadřuje vlastnost energie, která umožňuje její transformaci.
Štěstí a úspěch jsou iluzorní. Je to vlastně jen stav mysli. Jsou to energetické struktury, které trvají ( soudružně drží ) krátký okamžik. My si je proto musíme neustále vytvářet.
Znalosti jsou jenom popisem snu o pekle. Jsou naše poslední překážka, protože popisují iluzi. Právě snaha vědět všechno nás zdržuje ve vývoji. Nebraňme naše vědění a znalosti, připoutáváme se takto k nim.
Propátrávejme své myšlenky, slova, činy, abychom věděli, proč a jak se omezujeme, trápíme, pociťujeme nespokojenost.
Můžeme znát jen život v odrazu, což je MYSL. Není to světlo samo. Pravou přirozeností odrazu je oddělení a dualita. V realitě vidíme jen mysl. Pravdou její přirozenosti je iluze.
MYSL je živá bytost, která spojuje všechny živé bytosti. Když člověk rozhodne, jeho prvky uposlechnou, jsou poslušné lidskému záměru.
NOOSFÉRA je sféra ( orgán ) myšlení vytvořený ze všech lidských myslí dohromady. Individuální entity ( bytosti ) dědí tuto kolektivní paměť. Tato paměť řídí jejich návyky chování a reprodukci ( Sheldrakeova hypotéza ). Pokud jsme schopni se naladit na morfická pole starodávných systémů, které jsou součástí kolektivní paměti, budou oživeny.
Každý člověk má svoji specifickou vibraci světla. Jsme zde v pekle, abychom si uvědomili, jak se z něj dostat. Znalosti sami nestačí, musíme je vyjádřit v činech.
Náš virtuální svět je naší realitou. Kolik je hlav, tolik je světů. Skrze oči vnímáme odražené sluneční světlo, které hodnotíme a interpretujeme podle rozsahu našich vědomostí, návyků a programů. Náš příběh ( naše virtuální realita ) je pravdivá jen pro nás, tvůrce. Každý žije ve svém vlastním světě. Nikdo neví co máme ve svém světě, to víme jenom my a někdy to ani sami nevíme. Náš svět je naším výtvorem.
Vytváříme obrazy o lidech kolem nás. Tyto postavy jsou založeny na lidech, kteří skutečně existují, ale všechno, co si o nich myslíme, jsou představy, které si vytváříme sami.
Víra není představa, jež se tvoří v mysli, ale je to představa, která mysl ovládá. Musíme ukončit válku mezi myslí a sebou a ovládnout svoje myšlení.
SMRT
Smrt je transformace. Umíráme každým okamžikem, protože nejsme připoutáni k tomu, co se stalo před chvílí. Necháváme to být a to nás osvobozuje. Jestliže se podrobíme smrti, žijeme v daném okamžiku.
Kdo nežije v přítomnosti, je mrtvý. Nemusíme zestárnout, umírejme v každém okamžiku. Jezme s plným vědomím, potom nám bude stačit málo. Takto dělejme ostatní činnosti ( sprchování…. ). I dýchání je radost, když se stane vědomou činností.
Anděl smrti odstraňuje z našeho života odpad. Je to náš přítel. S jeho pomocí se zbavíme strachu, nebudeme mít totiž co ztratit a můžeme žít pro radost ze života. Trpíme, když se bojíme ztráty toho, co jsme a co máme. Stále umíráme, s každou ztrátou. Smrt je však iluze naší mysli. Žijme v přítomnosti. Ta je věčná. Pokud něco máme, bojíme se to ztratit.
Putující světlo bez zátěže vlastnictví a zodpovědnosti o jiné z nás činí lidi připravené být šťastní v každém okamžiku.
Nevědět, co nás potká, je štěstí.
Naše INKARNACE skončí až když si uvědomíme, že vše je jenom sen. Sníme myslí, ne tělem a rozumem. Sen se po smrti po čase rozpadne a to tak, že duše pozře mysl ( duše si vtiskne obraz mysli do sebe ). Duch následně pozře duši s vtištěnou karmou. Ta má určité vibrace. Podle těchto vibrací ( karmy ) se hledají nejvhodnější rodiče pro další inkarnaci. Podstata toho, co jsme, k nám stále přivádí možnosti naší celistvosti. Vtahuje nás do okolností, v nichž jsou vždy příležitosti k uzdravení.
Karma – vytváří v duši určitý vzorec, který se řeší v příštím životě. Např. nevyřešený hněv – buďto jsem popudlivý nebo jej potlačuji. Potom jsou rodiče představiteli hněvu. Se vzorcem je také vtištěn názor, např. na hněv.
ZMĚNA
Jsme-li odlišní, nejsme přijímáni. Být jiný je akt vzpoury. Pokud to začneme, nastane ze začátku chaos. Rozum je oslaben a my se necítíme v pořádku. Potom to přejde a my jsme konečně sami sebou. Předchází tomu válka v mysli. Archetyp oběti sabotuje úsilí o změnu.
Změna je uvědomit si, co děláme.
Být zodpovědný znamená uznávat způsob života druhého. Vše, co můžeme pro druhého udělat, je milovat ho. Nejsme odpovědni za jeho činy.
Jestliže lituji sám sebe, pak si sebe nevážím.
Jestliže lituji druhého, také si ho nevážíme.
Probuzený je zodpovědný za své myšlenky, slovo a činy.
Sebeovládání je kontrola myšlenek, slov a činů.
Vždy k sobě přitahujeme lidi a okolnosti pro své léčení. Partner je zrcadlo toho, co potřebujeme léčit.
Nesnažme se vše ovládat. Nebušme pořád hlavou do zdi.
Jedinou věc, kterou můžeme ovládat, je naše reakce na život a na to, jakou zvolíme cestu.
Naší snahou by mělo být :
zbavit se strachu
nesoudit sebe ani jiné
netrpět pocitem, že jsme oběti
žít v lásce
Abychom dosáhli štěstí, musíme vědět, kdo doopravdy jsme, a ne být tím, za koho nás považují ostatní. To dosáhneme procesem sebepozorování.
Nikdy nemůžeme být něčím, čím nejsme. Můžeme být jen sami sebou. A tím jsme v tomto okamžiku a je to docela snadné.
Když tomu, čemu věříme, přestane být pravda, necítíme se bezpečně, protože nevíme, jak jinak existovat. Když zjistíme, že nejsme tím, co si myslíme, že jsme, začnou se hroutit základy naší reality. Náš příběh ztrácí smysl a to je děsivé.
Začněme tím, že si řekneme : nejsme tím, co si o sobě myslíme, že jsme. Jsou to jen samé předané lži.
Známe vůbec sami sebe?
Známe vůbec někoho?
Každý má svůj příběh, tak proč bychom měli obhajovat svoje názory, když víme, že každý žije ve svém osobním příběhu, nemůžeme si brát nic osobně.
Když k nám někdo mluví, tak ve skutečnosti mluví k vedlejší postavě ve svém příběhu. A cokoli o nás řeknou, je jen projekcí představy, kterou si o nás vytvořili. S námi to nemá nic společného.
- proto si neberme nic osobně
- soustřeďme se na vytváření svého vlastního života
ODPOUŠTĚJME. Kvůli sobě. Přerušit naši starou karmu je snadné. Odpusťme si, co jsme si udělali.
Soustřeďme se na vytváření vlastního života. Nesnažme se přizpůsobit vedlejší postavy ve svém příběhu rolím, které jim připisujeme.
Svůj příběh můžeme změnit jedině tím, že změníme to, co si o sobě myslíme, co si říkáme a způsob, jakým se na sebe díváme. Potom změníme i to, co si myslíme o ostatních = ZMĚNA INTERAKCE.
Stačí se rozhodnout, že budeme šťastní.
Jakmile změníme sami sebe, změní se všechno ostatní – musíme změnit svůj vztah k sobě. Po změně hlavní postavy se celý příběh nám začne přizpůsobovat.
Neospravedlňujme, v co věříme.
Zkreslujeme a modifikujeme všechno kolem nás i to, co říkají ostatní. Máme sklon zkreslovat všechny vjemy tak, aby odpovídaly tomu, čemu již věříme. Korigujeme je, aby odpovídaly s našimi lži. Nic jiného neumíme. Je to také umění. Tak se vyvíjí sen společnosti.
Všechno, co řeknete, je jen příběh. Můžeme jen poslouchat a nemusíme tomu věřit. Ale může se nám to líbit. Skutečnost je taková, že nikdo nezná nás a my nikoho neznáme.
Nechme proto ostatní psát svoje příběhy. To je ta pravá úcta k druhým.
Hlavní postavou našeho příběhu jsme my, ale roli, kterou hrajeme, nejsme my. Nejsme tím, co si myslíme, že jsme.
Přestaňme utíkat před bolestí. Přestaňme se soustřeďovat na to, co na sobě nebo na svém životě chceme změnit a raději přemýšlejme, jací bychom chtěli být.
Musíme se rozhodnout, co chceme vytvořit a ne pouze chtít něco změnit. Chtít něco změnit je něco úplně jiného než přistoupit ke změnám.
Až se přestaneme snažit být sami sebou, okamžitě poznáme, že jsme svobodní. Nemusíme být tím, co od nás očekávají ostatní, ani tím, co si myslíme, že bychom měli být. Změňme svůj příběh v případě, že se nám nelíbí. Můžeme být tak tím, čím opravdu jsme.
Je několik úrovní víry. Ta nejhlubší říká : „nedosáhneš ničeho!“, ale my si na vědomé úrovni přejeme něčeho dosáhnout. Proto se nemůžeme změnit proto, že si to přejeme. Musíme nejdříve změnit představu, kterou jsme si o sobě vytvořili, změnit názory, na jejichž základě kritizujeme a odsuzujeme sami sebe.
Proč je to těžké? Protože nejsme ti, co si o sobě myslíme, že jsme. Až tomu budeme věřit ( že nejsme ti, kterými si myslíme, že jsme ), potom se můžeme změnit.
Jediný nástroj k osvobození je PRAVDA. Naše slepá víra nás nikam nedovede.
Když slepý vede slepého, oba upadnou – to je proč nám příběhy druhých lidí nemohou pomoci.
Opravdová víra je to, co cítíme v tomto okamžiku.
Žijme vědomě, to znamená, že volme svá slova uváženě ( nikdy proti sobě)
- musíme změnit svůj životní příběh
- dívejme se na hlavní postavu, jako bychom to nebyli my
- provádějme tak rekapitulaci nezúčastněné osoby
- nic nekritizujme, jen prozkoumejme svůj život
Slepá víra z nás dělá fanatiky, kteří vnucují svou víru druhým.
Ale každý z nás sní svůj vlastní sen, který nemá nic společného s nikým jiným.
Lži všechno komplikují, pravda je jednoduchá.
Myslíme si, že máme svobodnou vůli, ale je to jen iluze.
Nechceme drama. Když si ho zvolíme, je to zvyk. Jsme tak naprogramováni.
ZMĚNA nastane jakmile přestaneme věřit lžím. Tak skončí naše utrpení. Nebudeme pak pociťovat žádný stud, vinu, hněv, závist. Nebudeme se ospravedlňovat před sebou ani před ostatními. Přijímáme sebe takové, jací jsme, i když nevíme, jací jsme a ani to vědět nechceme.
- nesnažíme se někoho ovládat
- naše integrita nikomu nedovoluje, aby ovládal nás
- neodsuzujeme druhé a nevadí nám to, co dělají, protože víme, že to nezáleží na nás
Zkoumejme každou svoji akci a reakci.
Chceme-li změnit svůj příběh, musíme se odnaučit všechno, co jsme se dosud naučili.
- nevěřme sami sobě
- nevěřme ostatním lidem
- volme svá slova uváženě
- neberme si nic osobně
- nedělejme ukvapené závěry
- dělejme to nejlepší, co můžeme
Tak nezradíme sami sebe.
To, co o nás říkají ostatní, říkají vlastně sami o sobě.
Naším cílem není zachránit svět, ale naším jediným posláním je stát se šťastnými.
Nejlepší okamžiky našeho života jsou okamžiky, kdy jsme sami sebou, kdy se chováme autenticky.
Když milujeme sami sebe, zlepší se vztahy s ostatními lidmi.
Čím víc nás těší naše vlastní přítomnost, tím více se radujeme ze života a tím víc nás těší přítomnost lidí kolem nás.
LÁSKA NEBOLÍ. Vážíme-li si sami sebe, nikomu nedovolíme, aby nás zneužíval. Šťastnými nás činí láska, kterou cítíme k druhým, nikoli láska, kterou k nám cítí druzí.
VĚŘTE JEN TOMU, CO MÁ SMYSL A CO NÁS ČINÍ ŠŤASTNÝMI.
Jsme odpovědni za to, co říkáme, ale nejsme za to, jak to druzí chápou.
Nevěřme sami sobě, když si říkáme, že nejsme moc dobří, silní, inteligentní, krásní, když si říkáme, že si nezasloužíme lásku a štěstí. Nevěřme ničemu, co nám přináší bolest a utrpení, nevěřme svému vlastnímu dramatu, nevěřme soudci a oběti v naší hlavě a nevěřme svému vnitřnímu hlasu, když říká, že jsme hloupí.
Otevřme své srdce, ale dobře poslouchejme. 80% tomu, čemu věříme, je lež.
Nevěřme nikomu, protože stejně neustále lžou. Nemějme potřebu věřit druhým lidem.Potom vše uvidíme jasněji. Druzí využívají naší vlastní hlouposti proti nám.
Všechno, co není pravda, se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestaneme věřit.
Pravda je pravda, ať tomu věříme nebo ne.
Za trochu lásky dovolíme druhým, aby ovládali náš život. Říkají nám, co máme dělat a co ne, co si máme myslet a co ne.
Za nic se neodsuzujme. Obvykle nehledáme lásku, ale někoho, kdo nás potřebuje. Někoho, koho můžeme ovládat a to proto, že jsme se naučili soutěžit o pozornost.
Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Bojíme se milovat ze strachu z odmítnutí. Problém není v tom, že nás odmítá partner, ale že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří. Jsme sobečtí, protože nemilujeme sami sebe.
Milujeme-li sami sebe, můžeme být sami a není to pro nás žádný problém. Vstupujeme-li do vztahu s očekáváním, že nás partner učiní šťastným, budeme zklamáni, protože se tak nestane. Nehledáme partnera, abychom žárlili, hněvali se, byli sobci, otravovali ho svými problémy. Přestaňme žebrat o lásku.
Neberme se nic osobně. Nic, co jiní dělají, nedělají kvůli nám, ale kvůli sobě. Proto není nutné cítit potřebu být přijímán. Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své.
Každý má svoji pravdu. Máme-li potřebu být uráženi, snadno se najdou lidé, kteří nás budou urážet. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budeme imunní proti názorům a činům druhých, nestaneme se obětí zbytečného utrpení.
Musíme mít odvahu mluvit pravdu a být k sobě naprosto upřímní. Musíme ovládat svoje reakce. Ty jsou klíčem ke krásnému životu a tak změníme svůj život.
Musíme se naučit své sny řídit.
STOPAŘ = ten, kdo sleduje každou svou akci a reakci. Potom uvidíme věci takové, jaké doopravdy jsou. Neposuzujme, nereagujme. Nic si neberme osobně.
SNIVEC = ten, který vědomě žije ve světě iluzí.
Mysl si plete své potřeby s potřebami těla.
Žijeme ve světě představ a nemáme ani tušení, čím opravdu jsme. Tělo něco potřebuje ( sex ) a mysl říká: „Já to potřebuji“. Mysl bere vše osobně.
Mysl začne tělo ovládat. Až se zbavíme osobní historie, zjistíme, že nejsme tím, co jsme si myslili, protože jsme si své názory nevybrali.
Nejsme tělo, mysl ani duše. Jsme SÍLA, která umožňuje tělu žít a mysli snít. Jsme ŽIVOT, jehož projevem je vědomí, které nám kouká z očí.
Lovíme proto, abychom uspokojili své potřeby, lovíme i to, co nepotřebujeme ( to je věc mysli ).
Hledáme lásku. Myslíme si, že potřebujeme lásku, protože se domníváme, že ji nemáme, protože nemilujeme sami sebe. Ostatní jsou v té samé situaci. Kolik lásky od nich můžeme dostat, když milují stejně málo jako my?
Tato potřeba neexistuje, a proto ji nemůžeme uspokojit. Musíme být ale pohotoví, protože všechno nás svádí ze správné cesty.
Přijměme své tělo takové, jaké je. Milujme ho.
Všechno,co potřebujeme, máme ve svém nitru.
Život je proces : rozhoduji se – zvažuji výsledek – pak se rozhoduji jinak
Dříve jsem věřil v A, teď vím, že to byl omyl a tak proto věřím v B.
To, co si v duchu o sobě říkáme, nás ovlivňuje fyzicky. Proto si začněme všímat, co si v duchu říkáme. V komunikaci s ostatními volme vědomě příslušné kanály – změňme energii svých slov v lásku beze strachu a nenávisti.
Vnitřní a vnější komunikaci musíme vědomě vnímat, chceme-li ji změnit.
Transformaci je možno provést :
1. Rekapitulací – umožní vyprázdnit šálek, abychom ho mohli naplnit verzemi vzpomínek, nastane příliv nové energie
2. Stopováním – oprostíme se od minulosti, cílem není vyřešit problém myslí, ponořme se do emocionálního jádra a vyciťme, kde je problém, vydýchejme ho, nic neanalyzujme
Lidé, kterými se obklopujeme, dokonale odráží náš vnitřek nebo představují naše zažité ( zakořeněné ) způsoby chování, kterým jsme se naučily a které teď v případě nespokojenosti musíme sami opustit.
Zjistěme co pro nás druzí představují a jakou roli tito lidé hrají.
Přijměme zodpovědnost za svůj život. Jakmile to uděláme, máme sílu ho změnit. Ptejme se, co si myslím o této události, osobě a proč. Potom se rozhodujme, zda je to pro nás prospěšné a pomáhá nám to k dosažení toho, co chceme.
Chceme-li růst musíme prozatím ignorovat fyzický svět kolem nás. Tam venku neexistuje. Je to jen představa.
PARAZIT
ODPOR je jediné místo, kde Parazit může existovat a projevit se.
Parazit zabraňuje dynamice.
Metody k vítězství nad Parazitem :
- nevzdorujme, neotrávíme si tak své vědomí
- nereagujme na všechno
- ovládejme svoje emoce
Parazit zahrnuje soudce a oběť. Je to vzorec myšlení, který je neustále s něčím nespokojený. Zasahuje emocemi emoční tělo. Všechno odsuzuje. Vyvolává strach.
Uvědomme si, že jsme otroci své mysli ( soudce x oběť ). Tak zpochybníme celý systém víry, který nám byl vtisknut a na základě jehož vnímáme realitu. Jde o konsenzus a zároveň sen vytvořený naší myslí. Jde o sen o hmotě. To co vidíme a slyšíme je pravdou jen v této realitě. Jestliže svůj názor jen trochu změním, už to pravda není.
VINA je emoce vymyšlená člověkem, abychom trpěli za to, co chceme udělat. Proto je směšné trpět za něco, co chceme.
Jsme LOVCI, kteří loví své potřeby. Ty však neexistují a nikde nejsou.
Parazit miluje strach a drama, hněv, žárlivost, závist. Stáváme se jeho snadnou kořistí. Je to šelma, která nás požírá zaživa ( naše citové tělo ), které trpí a trpí a trpí.
Proto :
1.sledujme každou svoji reakci
2.změňme své návyky ( jeden po druhém )
3. staňme se bojovníky, musíme být lepšími než Parazit, který nás ustavičně odsuzuje.
Domestikace je tvorba představy, jací bychom měli být, aby nás ostatní přijímali. Má svoji vlastní existenci a požírá nás a ničí naše štěstí. Žije v naší mysli. Parazit je program, který nám byl vštěpen. Každý nám říká, kdo jsme a jak se máme chovat. Co je a není špatné, ošklivé, krásné. Co se má a nemá.
Ostatní nás učí myslet, jak myslí oni.
Jakmile jsme domestikovaní, tak nejsme dost dobří pro druhé a hlavně pak ani pro sebe, protože neodpovídáme své vlastní představě dokonalosti.
Posuzujeme druhé lidi podle své vlastní představy dokonalosti, takže je přirozené, že nemohou splnit naše očekávání.
Vědomost je program ( v něm žije Parazit ). Je to souhrn pojmů a názorů vedoucích k destrukci. Východiskem je probudit se ze snu, tj. uvědomit si ho. Potom nebude žádná nenávist, strach a hněv.
Víra má takovou moc, že když věříte, že něčím nebudete, tak tím opravdu nebudete.
Stane se to, čemu věříme.
SPOJENCI
Vedle lidí žijí pro nás neviditelné bytosti. Jak laskavé, tak i zlovolné. Jsou to naši „BOHOVÉ“. Mají společné osudy s námi, ale nemají mozek a tudíž nevytváří emoce.
Potřebují ke svému životu nehmotnou energii produkovanou při emočních reakcích. Lidstvo jim slouží jako chovný dobytek, který generuje pro ně tak potřebnou energii.
Z potravy vytváříme energii pro myšlení. Tuto energii mozek přemění na nehmotnou emocionální energii, která je využívána jednak pro spojence a jednak pro naši mysl.
Spojenci nás ovládají přes sny a traumata. Narušují tím lidskou komunikace a výsledkem je potom válka v mysli.
SEN je výsledkem činnosti mysli. Je to veškerý náš život. Narodili jsme se již do snu. Ale co kdybychom se probudili? Potom by byli spojenci na pokraji své zkázy a mi bychom našli to, co hledáme – štěstí!
Ta myšlenka, která v nás nevyvolává strach je od Boha. Všechny ostatní jsou od spojenců.
Buďme opatrní, jaké emoce vysíláme. Přitahujeme bytosti podle druhu emocí.
Cílem lidstva je vzdát se sebenenávisti, strachu, pocitu viny a žárlivosti.
Hlavní nástroj spojenců jsou pochybnosti o sobě samém. Tak nás napadají a tak si vytváříme své vlastní peklo.
Náš hlavní nástroj je kontrola mysli – vyhlásit právo na snění svého vlastního snu.
MYSL a SEN
Naučme se milovat svoji mysl. Mysl vytváří představy a vymyšlené sny. Způsob, jakým sníme, nás vede k utrpení a bolesti. Naše zoufalství spočívá ve skutečnosti, že nevíme o tom, že sníme.
SEN je živá bytost, vytváříme ji a ona nám zpětně vytváří náš život. Bohové jsou produkty našich snů.
Realita, jak ji známe, je opětovným vytvořením odraženého světla v naší mysli.
Lidský život na Zemi byl stvořen kvůli snu. Lidé vytváří realitu, kterou vnímají ve svých snech. Všechno, co vnímáme, je projevem našeho snění.
Přeměna energie v sen začíná v hmotě. Světlo vnímáme jako odražené od materiálních předmětů a pak je znovu vytváříme jako obraz ve svém oku ( mozku ), vždy nepřímo. Tento proces je stejný u emocí.
Novorozeně má mozek jako prázdný počítač. Má veškeré vědění vesmíru ( v DNA ), ale není schopno myslet. Pouze ví. Potom začne domestikace – naučí se postupně všem pravidlům, které dědí. Naučí se chovat určitým způsobem. Absorbuje tak sen své společnosti, nevybírá si ho.
OBĚŤ a SOUDCE jsou dva hlavní vládci v pekle. Mezi sebou nekomunikují.
Jsme domestikovaná zvířata. Než jsme se narodili, sen naší planety se všemi svými pravidly, všemi nadějemi a vírami již existoval. Sen existuje bez snícího člověka, protože ho udržují ostatní snící osoby. Sen vede snící osobu, ne naopak. Jakmile si uvědomíme, že všechno je sen, zjistíme, že sen je noční můra. Díky zvládnutí transformace můžeme změnit celý sen – jen na osobní úrovni.
Sen reaguje na naši volbu. Kontrolujme vlastní reakce, sledujme tak své činy.
Jediný svobodný člověk je dítě do 2,5 až 3 let. Zkoumá život s radostí. Vše vychází z lásky kromě bolesti a když se zlobí. Žije v přítomnosti.
Domestikace se uskutečňuje pomocí odměny a trestu. Odměna se stává projevem souhlasu. Chceme být v očích ostatních v co nejlepším světle až je z toho autodomestikace. Jejím výsledkem je :
1. SOUDCE – je to část mysli, která posuzuje, co děláme a neděláme, co cítíme a necítíme, co si myslíme a co ne. Soudí všechno a každého.
2. OBĚŤ – má potřebu být trestána, považuje se za bezcennou.
3. SYSTÉM VÍRY – jemuž nás učili a jenž obsahuje všechna pravidla snění našeho života. Je to vše, čemu věříme a co je naší pravdou.
Soudce soudí na základě systému víry. Není spravedlivý, protože nás nutí platit za každou chybu ne jednou, ale tisíckrát. Když ji uděláme nebo když si na ni vzpomeneme. Znovu a opakovaně nás trestá.
Soudce, oběť a systém víry dohromady tvoří PARAZITA v naší mysli. Je to živá bytost, která se živí negativními emocemi. Je to VIRUS. Ovládá produkci našich emocí. Produkuje strach, aby ovládal mozek.
Bojovník musí:
- podrobit si Parazita
- vyhlásit mu válku a vzbouřit se mu, cílem je snít svůj vlastní sen a vytvářet emoce, které nás živí ( lásku )
- vzpírat se Soudci a odmítat být obětí
Smyslem boje není vyhrát ani prohrát, ale usilovat.
Máme naprogramovánu mysl v souladu se systémem víry. Naše postavení je obraz, jaký o sobě v dané situaci máme. Odráží to, v co věříme, co si v dané situaci představujeme. Až se upraví vnitřek, začne se měnit vnějšek.
Jsme lovci energie. Neustále lovíme energii – uvězňujeme lidi, lovíme nové lidi a nutíme je produkovat jedovaté emoce.
Sledujme každé své slovo a emoci. Až začneme se sledováním, naučíme se žít v absolutní svobodě.
SLOVO je nejmocnější způsob rozšiřování jedu. Jeho prostřednictvím nám vnucují jiní svůj jed. Musíme přestat rozšiřovat jedovaté emoce a nepřijímat je z okolí.
Rodíme se do tohoto světa s určitou dávkou energie uzavřenou ve vajíčku. Rozum ukládá obrovské množství energie. Naší nahromaděnou energii se živí mnohé další organické a anorganické systémy existující kolem úrovně lidského vědomí.
Energii získáváme :
1) od jiných lidí
2) ze snu planety, ten ale požaduje její vrácení
Z těchto důvodů je lidské vědomí energeticky cenné. Proto nás sen planety zotročuje a nutí pracovat pro sebe. Uvězňuje lidi v této realitě.
Sen planety poskytuje člověku energii potřebnou pro jeho růst, ale za vysokou cenu – bere mu možnost volby. Pro lidi neexistuje žádná svoboda a žijí na Zemi v otroctví. Po smrti si sen planety bere tu část vědomí, která mu patří.
Budeme tak dlouho uvězněni, dokud se nenaučíme pátrat. Nejdříve hledejme štěstí. Je to vlastně výraz lásky vycházející z nás. Nejsme šťastni proto, že by nás druzí milovali, ale protože my milujeme je.
Cílem toltéckého učení je přesvědčit člověka, aby miloval sám sebe. Jestliže máme dostatek sebelásky, nepotřebujeme lásku druhé osoby. Můžeme vstoupit do vztahu, protože to chceme udělat, a ne proto, že to udělat potřebujeme. Jestliže jsme šťastni, nepotřebujeme druhou osobu, aby nás učinila šťastnými.
Lidé jsou vždy přitahováni k osobě, která je sama se sebou v míru.
Jsme herci a máme masky. Tělo je naše hračka. Každý kdo si chce hrát s naší hračkou, ji musí oceňovat stejně vysoko jako my.
Pomocí pátrání ovládáme svůj sen a můžeme ho zformovat do podoby odpovídající svému přání. Uvědomme si, že všechno je iluze. Trpíme jen tehdy, jestliže nemáme odvahu změnit svou hru nebo postoj, abychom se uvolnili z nežádoucí hry.
Nechávejme věci být a dít se.
Řekne-li nám někdo slova, která nás urazí a zůstanou v naší mysli, pak je nutné je odstranit. Urazil nás někdo? Pak je to signál pro očistu naší osobní důležitosti.
Když sledujeme v každém okamžiku co cítíme, máme moc to změnit. Tak se z nás stanou pátrači. Ti se dokáží od snu odpoutat.
Raději než soudit, tak je lepší hodnotit, zda situace nebo lidi jsou vhodné pro nás a těsně se pojí s tím, co se snažíme uskutečnit.
Mistrovství znamená nenechat se ovlivnit jedem druhé osoby.
Budou na nás útočit různá pokušení. Jiní nás budou svádět k návratu do snu – aby toho docílili, budou manipulovat našimi emocemi. Musíme nechat emoce námi proplout.
Chceme-li život opravdu prožívat, musíme neustále riskovat.
Lidé nám prezentují to, co chceme, abychom si o nich mysleli a já to modifikuji podle toho, co si myslím já. A pak jsme si jistí, že jsou tím, co si myslíme, čím jsou. Nemůžeme je nikdy poznat takové, jací jsou, protože známe jen jejich příběh a ten si interpretujeme ještě podle sebe.
Možná nemusíme být upřímní ke všem lidem, ale měli bychom být upřímní sami k sobě.
Když se nám nelíbí, kde jsme, změňme svůj sen, snažme se zjistit, co to způsobilo. Změňme svůj program. Sledujme své reakce a to, co děláme v každém okamžiku.
Reagujeme stále stejným způsobem, až se nám to stane návykem. Měli bychom změnit své obvyklé reakce. Měli bychom víc riskovat a nebát se dělat nová rozhodnutí, dokud nedosáhneme toho, co chceme
EMOCE
Nikdo nemá originální myšlenku. Všechno, co víme, bylo v programu už před naším narozením. Tento program je kontaminován virem, který nazýváme LEŽ.
Nikdo není zodpovědný za tento program. Program má hlas, který nám ustavičně lže. Jediné, co je pravdivé, jsou emoce. Přicházejí z našeho ducha.
Nemůžeme předstírat, co cítíme.
Na to, co cítíme, není nic špatného, ať je to cokoli. Všechno, co cítíme, vyvolává emoční reakci.
Vnímáme : 1. vnější svět
2. virtuální svět, který si vytváříme v hlavě ( hlasem ), proto emoce jsou pravdivé, ale to, co je vyvolalo, pravdivé není
Hlas v hlavě nás ustavičně nakopává. To co nám říká o nás je to, za co se potom považujeme.
Lež je, že musíme odpovídat svému obrazu dokonalosti.
Lidé jsou oběti toho, co vědí.
Když před někým uděláme nějakou chybu, snažíme se ji ospravedlnit, abychom chránili představu, kterou jsme si o sobě utvořili. Potom se ještě trestáme pokaždé, když si na to vzpomeneme.
Hlas nás nutí stydět se za naše vlastní pocity. Snaží se popírat, co cítíme.
Nenávist a utrpení jsou přirozené reakce.
Hlas v naší hlavě je hlas lháře, který nám říká, čím bychom měli být, ale čím nejsme.
Lidé nám ubližují proto, že věříme, že si to zasloužíme.
Kdykoli se nám naše reakce nelíbí, měli bychom přestat věřit lžím, které ji vyvolávají.
Emoce vytváříme tím, co si o události v duchu říkáme. Nejsou to fakta, ale cenná vodítka, která nám vysílají zprávy o našich představách a vnitřním rozhovoru.
Nutné je dosáhnout jistého stupně emocionální neutrality. Potom nebudeme obětí emocí.
Klid mysli a štěstí nezávisí na ostatních lidech nebo okolnostech, na něž nemáme žádný vliv. Sami se můžeme rozhodnout, jak se budeme cítit bez ohledu na to, co se stane.
Emocionální neutralitu dosáhneme, že si :
- uvědomíme si, co si v duchu říkáme
- přiznáme si, že nás něco rozzlobilo
- odpoutáme se od toho a vnímáme svůj vnitřní rozhovor
Jsme-li naštvaní, smutní, zoufalí, veselí, je to proto, že si něco namlouváme. Jestli mě někdo miluje nebo nenávidí, neberu si to osobně.
Naše reakce jsou naprogramované.
Každý z nás vidí svět a chová se podle svého vlastního filtračního systému. Proto se netrapme, jak nás ostatní posuzují.
Bojovník dokáže dosáhnout emocionální neutrality – snáze se potom rozhoduje.
Emoce tvoří naše sny. Základní emoce jsou : strach a láska
V normálním vztahu je 95% strachu a 5% lásky. Všechny vztahy jsou především založeny na strachu.
LÁSKA STRACH
nemá žádné závazky plno závazků
žádný odpor děláme vše proto, že musíme
ničemu se nebrání
vše dělat chceme
žádná očekávání plný očekávání
založena na úctě obviňujeme druhé
ničeho si neváží
Jestliže si někoho nevážím, snažím se ho ovládat.
Když si nevážím sám sebe, lituji se. Nevěřím, že v tomto světě něco dokážu.
Sebelítost pochází z nedostatku úcty. Soucit není lítost.
Hněv, smutek a žárlivost je zamaskovaný strach.
Emocionální traumata jimiž procházíme, jsou vždy způsobena našimi starými ranami a ne chováním lidí kolem nás. Kdybychom si v sobě nenesli staré křivdy, chování těchto lidí by nám nijak neublížilo nebo by si vybrali za terč svých her někoho jiného. Pamatujme si, že jsme je k jejich činům nevyprovokovali a tak nedovolme své mysli, aby na nás svalovala vinu za jejich chování.
Emoce si vytváříme sami. Nejsou reakcí na někoho nebo na něco kolem nás. Miluje-li mě někdo, je to proto, že jsem ho probudil z jeho vlastní sebelásky. Neberu si to osobně. Nenávidí-li mě, je to proto, že jsem v něm vyvolal bolest z jeho vlastního sebezavržení.
Emoce jsou například zlost, smutek, radost, štěstí……Jsou vyvolány filtračním systémem.
Pocity jsou fyzické vjemy, které vnímáme tělem je nutné si je během dne uvědomovat. Nepřetvářejme je automaticky na emoce.
Nereagujme na události, zůstaňme neutrální, jedině tak budeme vidět jasně. Přehodnoťme své názory ( vyprázdněme svůj šálek ). Zpochybňujme své názory, které jsou pro nás největší překážkou.
Pracujeme 24 hodin denně. Naší hlavní prací je vytvářet emoce. Je to hlavní funkce lidské mysli. Každá emoce je živá bytost. Mysl se vlastně sestává z emocí. Emoce jsou kódy pro mysl stejně jako noty pro hudbu.
HLAS V HLAVĚ
Myšlení je hlas vědomostí, který stále mluví a nikdy nepřestane. Není skutečný, ale my ho slyšíme. Myslíme si, že jsme tím hlasem, ale jsme-li tímto hlasem, který mluví, kdo ho poslouchá? Ten hlas je lhář, který žije v naší hlavě. Duch je tak umlčen hlasem lháře.
MITOTE je tisíc hlasů v mysli, které nám ustavičně říkají :
- co si o sobě myslíš?
- nikdy to nedokážeš!
- nejsi dost chytrý!
- nikdo ti nerozumí!
- nikdo mě nemiluje!
- co si ostatní o mně asi myslí?
Hlas vědomostí nám říká čím jsme a čím ne. Říká nám všechno, co víme, co si máme myslet. Plácá nesmysly a kritizuje. Vychází z naučených lží. Trestá nás, dělá nám výčitky svědomí a my těm lžím věříme.
To, že slyšíme hlas ve své hlavě neznamená, že mluví pravdu. Nevěřme tomu hlasu a nebude mít nad námi žádnou moc. Je to tyran, který nás nutí říkat ne, když chceme říci ano a obráceně.
Nutí nás dělat mnoho věcí, které odporují naší povaze. Je to divoký kůň, který nás veze tam, kam se mu zachce. Pokud ho zkrotíme, vezme nás tam, kam chceme. Jak?
Přestaňme věřit tomu, co říká:
1. nevěřme sami sobě – naslouchejme sobě, ale nevěřme tomu, je to fikce, hlas neberme osobně, protože nám lže ( zejména, když se kritizujeme )
2. nevěřme nikomu – ostatní lidé lžou sami sobě a proto i nám, naučme se poslouchat bez hodnocení a odsuzování, každý je posedlý lhaním ( věříme, že mluvíme pravdu )
Lidé mají potřebu vyjádřit to, čemu věří, ale my s tím nemusíme souhlasit.
Naučme se jim jen naslouchat, pokud mluví od ducha, pak to poznáme Někdy může přijít od druhých inspirace. Naslouchejme jim, ale nevěřme jim. Na jejich chování můžeme poznat naše chyby.
Proto buďme skeptičtější. Nevěřme sami sobě a druhým. Pravda přežije náš skepticismus i když ji nevěříme. Lež ne. Když nevěříme lžím, lež zmizí a pravda se stane zjevnou.
Musíme si uvědomit :
- že vypravěč v naší hlavě vždycky vypráví příběh – je to však jen příběh
- že hlas vypravěče není nutně náš hlas, každá myšlenka je příběh, jehož cílem je upoutat naši pozornost a ospravedlnit svou vlastní existenci – jsme tak zneužíváni
CÍLE
Cíle pro nás nemají smysl, je to vnější věc, po jejímž dosáhnutí budeme zklamáni. Pokud začneme vnímat život jako příležitost poznat, co jsme a co nejsme, přestaneme cíle potřebovat.
Vzdejme se cílů!!!!!! Tím, že si stanovíme cíle, děláme je nedosažitelné.
Cíl nemůže splývat s kýženým objektem či stavem.
Naše štěstí není závislé na dosahování cílů.
To, co v sobě nemáme, nemůžeme vidět.
Cíle implikují, že cosi existuje mimo nás. Spíše si položme otázku : „Co chceme skutečně prožít? A co jsme pro to ochotni udělat?“
Musíme překonat potřebu mysli určovat si cíle a pohnout se dál.
OSOBNÍ SVOBODA
Je to schopnost svobodně reagovat na přítomný okamžik.
Tajemství štěstí je: CHCI TO, CO MÁM.
Vzdejme se svých tužeb a ulpívání, je to zdroj utrpení.
Veškeré štěstí tkví v mysli.
Abychom dosáhli štěstí, nepotřebujeme měnit sebe, svůj život ani svět.
Změňme to, co říkáme a způsob, jakým se na sebe díváme.
Neposuzujme věci a lidi kolem nás.
Štěstí záleží na našem rozhodnutí být šťastný.
Nezabývejme se, co chceme na sobě a na našem životě změnit, ale přemýšlejme, jací bychom chtěli být.
- buďme vděčni za to, co máme a nemáme
- mějme se rádi takoví, jací jsme
- nebuďme na sebe příliš přísní
Nikdo nám vlastně nic neudělal a proto není komu odpouštět.
Nejdůležitější je odpustit sám sobě. Jsme v naprostém pořádku takoví, jací jsme. Buďme tam, kde jsme a nesnažme se být o krok napřed.
Lidé užívají strachu jako prostředku domestikace druhých. Když nám někdo ukřivdí, ordinujeme si do našeho těla emoční jed. Potom roste strach. Tento jed potom chceme předat druhým ( obviňujeme je, pokořujeme….. ).
Všichni jsme domestikovaná zvířata, neradujeme se ze života. Chceme mít vždycky pravdu ( naučili nás to ) za každou cenu. Máme potřebu si zachovat tvář. Proto vnucujeme svůj způsob myšlení nejen druhým, ale i sobě. Jsme plni emočního jedu.
- nemůžeme však být dokonalí
- z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí
- nikdy neodpovídáme svým vlastním představám
- pořád hledáme někoho, kdo nás bude trestat, zneužívat
- odsuzujeme se, kritizujeme se
- a tak žijeme v pekle
Jsme ochotni nechat se zneužívat druhými do té míry, do jaké se zneužíváme sami.
Život nám přináší přesně to, co potřebujeme.
První chybu, kterou děláme je, že zakládáme své štěstí na partnerovi. Další chybou je, že dáváme sliby, které nemůžeme splnit.
Celý náš život je sen. Žijeme ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víme, je pravda jen pro nás. Každý má svůj osobní sen o životě a tento sen se liší od snů ostatních lidí. Musíme proto respektovat sny druhých lidí.
Nikdo není zodpovědný za druhou polovinu vztahu ( co si ten druhý myslí a cítí ). Nikoho nemůžeme změnit. Berme druhé takové, jací jsou.
Nestýkejme se s někým, kdo nám nevyhovuje. Každý člověk má právo být tím, čím je. Nebojme se při výběru riskovat, buďme ale vždy upřímní. Nemarněme svůj čas v nevyhovujícím vztahu. Za trochu lásky dovolíme druhým, aby ovládali náš život.
Karma existuje jen proto, že v ni věříme. Nemusíme za nic platit a nemusíme trpět. Čemu věříme je pro nás skutečné. Nejsme tu proto, abychom trpěli, ale abychom se bavili.
K našemu skutečnému já nás dovede moudrost, nikoli vědomosti.
Vědomosti jsou nástroj komunikace s druhými. Nestaňme se jejich otroky. Jsou to všechna přesvědčení.
Moudrost je svoboda používat rozum a řídit svůj život. Řídíme se tím, co nám říká srdce.
Nakonec budeme jediný střízlivý na párty, kde jsou kolem nás všichni opilí.
Jsme naprogramováni, abychom si myslili, že máme omezení. Ale to, čemu věříme, ovládá náš život. Není možné uniknout z názorového systému. Je to krabice, kterou jsme si vytvořili, v níž jsme. Říkáme, co je v našich možnostech a co ne. A to je naše OMEZENÍ.
ZÁMĚR
- určuje směr naší energie a řídí naše životy
- určuje jakou formu na sebe vezme naše dílo
- působí vědomě nebo nevědomě
Nechali jsme se zotročit filtračním systémem.
Naše životy neustále odrážejí záměr. Jeho odraz se v našich životech zrcadlí. Smiřme se s svými výsledky. Věci, které se nám staly, jsou ve skutečnosti naším dílem.
Je potřeba odhalit charakter filtračního systému :
- představy
- domněnky
- zásady
Soustřeďme se na svůj záměr : „Co bych chtěl právě teď vytvořit?“
Když chceme jistotu, bráníme svůj filtrační systém. Máme strach.
Pokud se zaměříme na to, co by mohlo být a ne na to, co je, zavíráme si dveře k tomu, abychom vytvořili to, co právě teď skutečně chceme.
Soustředíme-li se na to, co nechceme, plýtváme energií!
ŽIVOT VŽDY PŘESNĚ ODRÁŽÍ ZÁMĚR.
Otázka : „Moje současné chování pramení z pocitu osobní důležitosti ( tak bráníme svůj starý filtrační systém ) nebo osobní síly?“
Vše, co jsme stvořili, stvořil náš záměr.
Prozkoumejme své oblíbené emoce ( zlost…. ). Jimi ( záměrem ) vytváříme takové situace, které nám k němu poskytují příležitost.
Podvolme se svému záměru tím, že se zbavíme filtračního systému. Nebraňme stále naše malé já.
Určeme si záměr!
www.skola-esoteriky.cz