Symboly a dohody
Lidské umění
V průběhu všech těch let, kdy vyrůstáme, uzavíráme sami se sebou, se společností, s každým
kolem nás nesčetné množství dohod. Nejdůležitějšími dohodami jsou ale ty, které uzavíráme
sami se sebou tím, jak chápeme symboly, které jsme se naučili. Symboly nám říkají, čemu sami
o sobě věříme. Říkají nám, jací jsme a jací nejsme, co je možné a co možné není. Hlas poznání
nám sděluje vše, co víme, ale kdo nám říká, jestli to, co víme, je pravda?
Když chodíme na základní, střední a vysokou školu, získáváme mnoho vědomostí, ale co
vlastně doopravdy víme? Osvojujeme si pravdu? Nikoliv, osvojujeme si jazyk, symboliku. Symbolika
je pravdivá pouze proto, že se na tom dohodneme, nikoliv proto, že je skutečně pravdivá.
Ať už se narodíme kdekoliv a učíme se mluvit jakýmkoliv jazykem, zjistíme, že téměř vše, co
víme, počínaje symboly, jež se učíme, se ve skutečnosti zakládá na dohodách.
Narodíme-li se v Anglii, učíme se anglické symboly. Narodíme-li se v Číně, učíme se symboly
čínské. Ale ať už se učíme angličtinu, čínštinu, španělštinu, němčinu, ruštinu nebo jakýkoliv
jiný jazyk, symboly mají svou hodnotu pouze proto, že jsme jim hodnotu přiřadili a dohodli se
na jejich významu. Nedohodneme-li se, symboly postrádají smysl. Například slovo tree (*anglicky
strom), je smysluplné pouze pro lidi, kteří mluví anglicky, ale slovo „tree“ jako takové
neznamená nic, dokud neuvěříme, že něco znamená, dokud se nedohodneme. Jaký smysl dává
vám, takový dává mně, a proto si navzájem rozumíme. Co teď právě říkám, chápete, protože se
shodneme na významu každého slova, které bylo do naší mysli naprogramováno. Nicméně to
neznamena, že se zcela shodneme. Každý z nás dává slovu nějaký význam, ale ten nevnímáme
všchni jako stejný.
Zaměříme-li svou pozornost na způsob, kterým nějaké slovo vzniká, zjistíme, že ať už dáme
slovu jakýkoliv význam, neexistuje z žádného skutečného důvodu. Nebereme slova odněkud,
ale vytváříme si je. Lidé si vymýšlejí každý zvuk, každé písmeno, každý grafický symbol.
Zaslechneme zvuk jako „A“ a říkáme: „Toto je symbol pro ten zvuk.“ Pro znázornění toho
zvuku nakreslíme nějaký symbol, symbol se zvukem spojíme a dáme tomu nějaký význam.
Každé slovo tak má v naší mysli nějaký význam, ale nikoliv proto, že je skutečné, ani proto,
že je pravdivé. Jedná se pouze o dohodu, kterou jsme uzavřeli sami se sebou a se všemi, kteří
se stejnou symboliku učí.
Vydáme-li se do země, kde lidé mluví jiným jazykem, najednou si uvědomíme, jakou důležitost
a moc ta dohoda má. Un árbol es sólo un árbol, el sol es sólo el sol, la tierra es sólo la
tierra si estamos de acuerdo. Ένα δέντρο είναι µονάχα ένα δέντρο , οήλιος είναι µονάχα
οήλιος , ηγη είναι µονάχα ηγη , αν συµφωνούµε. Ein Baum ist nur ein Baum, die Sonne ist
nur die Sonne, die Erde ist nur die Erde wenn wir uns darauf verstandigt haben.
Jestliže se dohodneme, je strom pouze stromem, slunce je pouze sluncem, země je pouze
zemí. Tyto symboly ve Francii, Rusku, Turecku, Švédsku či na jiném místě, kde platí odlišné
dohody, nedávají žádný smysl.
Učíme-li se mluvit anglicky a vydáme se do Číny, slyšíme lidi hovořit, ale nerozumíme
jedinému slovu, které říkají. Nic z toho nám nedává smysl, protože se nejedná o symboliku,
kterou jsme se naučili. Mnohé věci jsou nám cizí a my máme pocit, jako bychom se ocitli
v jiném světě. Navštívíme-li jejich posvátná místa, zjistíme, že jejich víra je naprosto odlišná
jejich rituály jsou naprosto odlišné, jejich mytologie nemají vůbec nic společného s tím, co
jsme se učili my. Jeden ze způsobů, jak jejich kultuře porozumět, je naučit se symboly, které
používají, což znamená jejich jazyk, ale osvojíme-li si nový způsob života, nové náboženství
nebo filozofii, může to způsobit konflikt s tím, co jsme se naučili dříve. Nová přesvědčení se
střetávají se starými a ihned se dostavují pochybnosti: „Co je správně a co je špatně? Je pravda
to, co jsem se naučil dříve? Je pravda to, co se učím nyní? Co je pravda?“
Pravdou je, že veškeré naše poznání není nic víc než symbolismus nebo slova, která jsme
si vymysleli, abychom tomu vnímanému dokázali porozumět a také to vyjádřit. Každé slovo
v naší mysli i na této stránce je pouze symbolem, ale každé slovo má moc naší víry, neboť v jeho
význam nepochybně věříme. Lidé budují celé systémy přesvědčení vytvořené ze symbolů. Stavíme
si z našeho poznání celou konstrukci. A pak vše, co víme, což není nic víc než symbolika,
používáme, abychom obhájili to, čemu věříme. Pokoušíme se to vysvětlit nejprve sami sobě
a potom všem okolo nás, jak vnímáme sebe sama a celý vesmír.
Jestliže si toto uvědomujeme, pak není obtížné pochopit, že všechny ty různé mytologie,
náboženství a filozofie světa, všechna ta různá přesvědčení a způsoby myšlení, nejsou nic jiného
než dohody, které máme sami se sebou a s ostatními lidmi. Jsou naším dílem, jsou však zároveň
skutečné? Vše, co existuje je skutečné: země je skutečná, hvězdy jsou skutečné, celý vesmír byl
vždy a je nadále skutečný. Nicméně symboly, které používáme k tomu, abychom pojmenovali,
co víme, jsou skutečné jen proto, že to říkáme.
* * *
V Bibli existuje krásný příběh, který znázorňuje vztah mezi Bohem a lidmi. V tomto příběhu
Adam s Bohem společně obcházejí svět a Bůh se Adama ptá, jak chce vše pojmenovat. Postupně
přiděluje Adam jména všemu, co vidí: „Pojmenujme toto stromem. Tomuto dáme název
pták. Tomuto budeme říkat květina…“ A Bůh s Adamem souhlasí. Příběh vypráví o vytváření
symbolů, vytváření celého jazyka a působí na základě dohody.
Je to jako dvě strany jedné mince. Můžeme říci, že jedna strana představuje čiré vnímání,
tedy to, co Adam vidí. Druhá strana představuje význam, který Adam všemu, co vidí, přiřazuje.
Máme tu objekt vnímání, který je skutečný a máme tu svou interpretaci skutečnosti, což je pouhý
úhel pohledu. Skutečnost je objektivní a nazýváme ji vědou. Naše interpretace skutečnosti
je subjektivní a nazýváme ji uměním. Věda a umění jsou jako skutečnost a naše interpretace
skutečnosti. Opravdová skutečnost je výtvorem života a jedná se o absolutní skutečnost, neboť
je skutečná pro všechny. Naše interpretace skutečnosti je naším výtvorem a jedná se o relativní
skutečnost, neboť je skutečná pouze na základě dohody. Když si toto uvědomíme, můžeme začít
chápat lidskou mysl.
Všichni lidé jsou naprogramováni tak, aby vnímali skutečnost a k vnímání skutečnosti
jazyk nepotřebujeme. K vyjádření skutečnosti však potřebujeme používat jazyk a toto vyjadřování
je naším uměním. Nejedná se již o skutečnost, neboť slova jsou symboly a symboly
mohou skutečnost pouze popisovat či „symbolizovat“. Například, strom vidíme i tehdy, když
neznáme symbol „strom“. Bez symbolu vidíme pouze nějaký objekt. Ten objekt je opravdový,
je to skutečnost a my ji vnímáme. Jakmile jej nazveme „strom“, používáme umění vyjádřit úhel
pohledu. Použitím více symbolů můžeme strom popsat – každý list, každou barvu. Můžeme
říci, že je to velký strom, malý strom, krásný strom, ošklivý strom. Odráží to však skutečnost?
Ne, ten strom je pořád stejný.
Naše interpretace stromu bude záviset na naší emoční vazbě vůči stromu a ta bude záviset
na symbolech, které používáme k tomu, abychom si v naší mysli strom znovu vytvořili. Jak
vidíte, naše interpretace stromu nepředstavuje tak přesnou skutečnost. Naše interpretace je však
odrazem skutečnosti, její reflexí, a tento odraz je tím, co nazýváme lidskou myslí. Lidská mysl
není ničím jiným než virtuální realitou. Není opravdová. To, co je opravdové, je skutečnost.
Skutečnost je opravdová pro všechny. Virtuální realita je však naším osobním výtvorem. Je to
naše umění a realita je pro nás „opravdová“ pouze jako pro jednotlivce.
Všichni lidé jsou umělci, my všichni. Každý symbol, každé slovo je malým kouskem umění.
Podle mého názoru, a díky našemu naprogramování, je naším nejlepším uměleckým dílem
používání jazyka, kterým si uvnitř své mysli vytváříme celou virtuální realitu. Virtuální realita,
kterou si tvoříme, může být ryzím odrazem skutečnosti, nebo může být naprosto zkreslená. Ať je
tomu jakkoliv, jedná se o umění. Naše dílo může být naším osobním rájem, anebo se může stát
naším osobním peklem. Na tom nezáleží, je to umění. To, co můžeme dělat s uvědomováním
skutečného a virtuálního, je však nekonečné. Skutečnost vede k sebeovládání a ke snadnému
životu. Zkreslování skutečnosti často vede ke zbytečnému konfliktu a lidskému utrpení. Rozhodující
je naše vědomí.
Lidé se vědomí narodí. Rodíme se, abychom vnímali skutečnost, a přitom hromadíme
vědomosti a učíme se to, co vnímáme, popírat. Naší praxí je neuvědomovat si a postupně se
v tom stáváme mistry. Slovo je pouhé kouzlo a my se jej učíme používat proti sobě samým, proti
tvorbě, proti svém vlastní přirozenosti. Uvědomováním se nám otevírají oči a my můžeme vidět
skutečnost. Když vidíme skutečnost, vidíme vše jen tak, jak to je, a ne jak si myslíme, že to je,
ne jak si přejeme, aby to bylo. Uvědomění otevírá dveře k miliónům možností. Jsme uměleckým
tvůrcem našeho vlastního života, můžeme si z všech těch možností vybírat.
Oč se tu s vámi dělím, pramení z mého osobního učení, které nazývám Moudrost Toltéků.
Tolték je aztécké slovo a znamená umělec. Podle mého názoru být Toltékem nemá nic společného
s žádnou filozofií či místem na světě. Být Toltékem znamená pouze být umělcem. Tolték je
umělcem ducha a jako umělci obdivujeme krásu a nemáme rádi to, co krásné není. Staneme-li se
lepšími umělci, naše virtuální realita se stane přesnějším odrazem skutečnosti a naším uměním
můžeme vytvořit mistrovské dílo ráje.
Před tisíci lety vytvořili Toltékové tři umělecké mistrovské disciplíny: mistrovství uvědomění
mistrovství transformace a mistrovství lásky, záměru či víry. Jejich rozdělení je tu jen pro
naše pochopení, neboť tato tři mistrovství se stávají jediným. Skutečnost je jediná a skutečnost
je tím, o čem tu hovoříme. Tato tři mistrovství nás vyvádějí z utrpení a navracejí nás k naší
skutečné podstatě, kterou je štěstí, svoboda a láska.
Toltékové věděli, že virtuální realitu si budeme tvořit ať už vědomě či nevědomě. Tvoříme-li
virtuální realitu vědomě, naše tvorba nás bude těšit. A ať už transformaci napomáháme, nebo se
jí bráníme, naše virtuální realita je vždy transformující. Praktikujeme-li umění transformace,
pak brzy transformaci napomáháme a namísto toho, abychom naše kouzlo používali sami proti
sobě, používáme jej k vyjadřování štěstí a lásky. Když se staneme mistry lásky, záměru nebo
víry, staneme se mistry snu svého života a když všechna tři mistrovství ovládneme, získáme
znovu svého božství a splyneme v jedno s Bohem. Toto je cílem Toltéků.
Toltékové neměli technologii, kterou v současnosti disponujeme my. Nevěděli nic o počítačové
virtuální realitě, ale věděli, jak ovládnout virtuální realitu lidské mysli. Ovládnutí lidské
mysli vyžaduje naprostou kontrolu pozornosti – způsobu, jakým interpretujeme a reagujeme
na informace, které vnímáme z prostoru uvnitř a vně nás. Toltékové věřili, že každý z nás je
přesně jako Bůh, ale místo toho, abychom tvořili, tak přetváříme. Co však přetváříme? To, co
vnímáme. A to je to, co se stává lidskou myslí.
Když pochopíme, čím lidská mysl je a co dělá, můžeme začít oddělovat skutečnost od virtuální
reality, nebo čisté vnímání, které je skutečné, od symboliky, která je umělá. Sebeovládání
znamená uvědomování si a to začíná u uvědomování si sama sebe. Nejprve si musíme uvědomit,
co je skutečné, a potom to, co je virtuální, což je to, o čem si myslíme, že je skutečné. S takovým
uvědoměním víme, že to, co je virtuální dokážeme změnit tím, že změníme, co si myslíme. Co
je skutečné, změnit nemůžeme, a na tom, co si myslíme, nezáleží.