AGARTHA-NEZNÁMÝ SVĚT LEŽÍCÍ POD NAŠIMA NOHAMA
20.09.2012 14:38
Představa, že pod našima nohama leží neznámý svět, je ve skutečnosti velmi stará. V mnoha zemích světa se setkáte s nespočetnými lidovými pověstmi a bájemi, popisujícími lidi žijící v podzemí, kde si vytvořili království souladu a spokojenosti, nerušené zbytkem lidstva. Také psaná literatura se může pochlubit několika pracemi zabývajícími se tímto tématem. Snad nejlepším příkladem je Cesta Nielse Klima do podzemí (1741) od dánského autora barona Ludviga von Holberga.
Toto téma po léta lákalo umělce a básníky. Mnohé z jejich popisů nejsou na první pohled víc než pouhé fantazírování – rozkošné pohádky o éterických bytostech, které se vznášejí na hranicích lidského chápání. Ale když si je všechny dáte dohromady a porovnáte je, objevíte jisté překvapivé podobnosti. Nezávisle na tom, odkud pocházejí, všechny jsou protkány vláknem pravdy. Nicholas Roerich, ruský umělec a vědec, vyjádřil tuto skutečnost tím nejpřesvědčivějším způsobem v knize Domov světla (Abode ofLight, 1947):
Mezi nespočetnými legendami a pohádkami vyprávěnými v různých zemích nalezneme báje o prokletých národech nebo obyvatelích podzemí. Různým způsobem mluví o tomtéž a při srovnání snadno zjistíme, že to všechno jsou kapitoly jediného příběhu. I když se zpočátku zdá nemožné, že by tyto báchorky měly cokoli společného, časem začnete tušit jisté souvislosti v legendách vyprávěných lidmi, kteří se nikdy nemohli potkat.
Rozpoznáte stejné jádro příběhu ve folkloru obyvatel žijících v Tibetu, Mongolsku, Číně, Turkestánu, Kašmíru, Persii či na Altaji, Sibiři a na Urale, na Kavkazu, v ruských stepích, v Litvě, anebo v Polsku, Maďarsku, Francii či Německu…
Od vrcholků hor až k břehům oceánů si lidé vyprávějí o svatém národu utiskovaném nelidským tyranem a o tom, jak se lidé, kteří se nechtěli podvolit jeho krutosti, ukryli v podzemí. Tyto příběhy jako by se vás ptaly, zda sami nechcete spatřit vchod do jeskyně, skrze niž svatý národ uprchl.
Během věků dostávalo toto podzemní útočiště dávných uprchlíků rozmanitá jména. Pokud bylo povaţováno za sídlo ďáblovo, bylo nazýváno Peklo, Hádes nebo Tartar. Ve většině případů se však na něj pohlíţelo jako na říši dobra a světla pojmenovanou Šangri-la, Šambhala anebo – nejčastěji ze všech –Agartha. (Je asi namístě poznamenat, že Agartha se vyslovuje jako Asgartha, Agharti anebo nejčastěji Agartha, kterýžto tvar používám i v této knize). Ve své nejzákladnější podobě legenda tvrdí, že Agartha je tajemná podzemní říše, ležící kdesi pod povrchem Asie a spojená s ostatními kontinenty gigantickou sítí chodeb. Tyto chodby jsou zčásti přirozené geologické útvary, zčásti dílo národa, který zaloţil onu podzemní civilizaci. Jsou prostředkem komunikace mezi všemi místy, která spojují, a tak tomu bylo od nepaměti. Podle legendy se velká část těchto chodeb zachovala aţ do dnešních dnů, zbytek byl zničen katastrofami. Jejich umístění a způsob, jak do nich lze proniknout, jsou prý tajemstvím jistého počtu osob nejvýše zasvěcených, a to tajemstvím bedlivě střeženým, protože sama říše je dosud rozsáhlou zásobárnou tajných vědomostí.
O těchto hypotetických rukopisech se tvrdí, ţe jsou plodem zmizelé civilizace Atlantidy a snad i prvních inteligentních obyvatel této planety.
Není pochyb, že pod zemským povrchem tajemné chodby existují. John Michell a Robert J. M. Rickard ve své knize Phenomena, vydané v roce 1977, napsali:
Budeme-li pátrat po hmotných důkazech těchto svědectví, narazíme na přísně utajovaná tajemství archeologie, na existenci rozsáhlého a nevysvětlitelného systému chodeb, zčásti vytvořených přirozenou cestou a zčásti umělých, které lze nalézt pod zemským povrchem. Baring-Gouldové Skalní hrady a jeskynní obydlí v Evropě (Cliff Castles and Cave Dwellings of Europe) obsahují podivuhodné fakty o jeskynních útvarech a podzemních chodbách pod Francií i jinými zeměmi. V Prehistorické Anglii (Archaic England) od Harolda Bayleye jsou zmiňovány zprávy prvních cestovatelů popisující obrovské chodby pod větší částí afrického kontinentu. Jedna z nich, jež vede pod řekou Kaoma, „je tak dlouhá, že karavana, která by do ní vešla při úsvitu, se vynoří až v poledne“. Z roku 1976 máme zprávy o jihoamerické expedici podporované armádou, která měla dva cíle: rozluštit původ „technicky“ nerealizovatelných kamenných měst ve vysokých horách a prozkoumat rozlehlou síť záhadných chodeb, která se údajně táhne pod celým pohořím And.
Pokud bychom hledali doklady o existenci obydleného světa pod našima nohama, mohli bychom poukázat na vchody do podzemí a našli bychom i mnoho historických důkazů o kontaktech mezi oběma civilizacemi – povrchovou i tou podzemní.
Michell a Rickard uvádějí jednu zajímavou myšlenku, že „pokud stejně jako mnozí snílci či velcí mužové, kteří žili před námi, připustíme, že v podzemním světě existuje inteligentní život, čas od času pronikající do našeho světa, podaří se nám vysvětlit mnoho dosud nepochopitelných jevů“.
Budeme-li studovat buddhistické posvátné texty, nalezneme v nich nejednu zmínku o existenci podzemní říše.
Podle nich je umístěna poměrně hluboko uvnitř planety a je obývána.miliony laskavých a mírumilovných lidí. Vládne jim moudrá a neuvěřitelně mocná bytost známá jako rigdän Gjalpo, „král světa“, která žije v nádherném sídle v hlavním městě Agarthy zvaném Šambhala. Je spojen se svými zástupci ve „světě nahoře“, a proto je schopen řídit běh věcí na povrchu. O „králi světa“ se rovněž tvrdí, že je v přímém kontaktu s tibetským dalajlamou. Americký buddhista Robert Ernst Dickhoff k tomu ve své zajímavé knížečce Agartha, vydané roku 1951, dodává:
Agartha byla zaloţena před asi šedesáti tisíci lety, kdy v podzemí zmizel národ vedený světcem. Obyvatel podzemí je prý mnoho milionů a využívají poznatků vědy mnohem pokročilejší, než jakých bylo dosaţeno kdekoli na zemském povrchu. Když hovoříme o Agartě, musíme si představit obrovské podzemní město, které je částí podmořské a podzemní sítě tunelů a chodeb. Mnohé z těchto prastarých tunelů jsou dnes uzavřeny v důsledku půdních sesuvů způsobených potopou a vzájemnými srážkami celých kontinentů. Posledních pár otevřených přístupů zůstalo v Tibetu, na Sibiři, v Africe, v Jiţní a Severní Americe a na vzdálených ostrovech, které kdysi byly vrcholky hor potopeného kontinentu Atlantidy.
Dr. Dickoff je zastáncem názoru, že civilizace, která vytvořila Agarthu, vzkvétala na obou březích Atlantiku:
Tibetští lamové se domnívají, ţe v jeskyních v Americe žije většina těch, kteří přežili katastrofu, která zničila Atlantidu, a že tyto prostory jsou napojeny na dosud průchodné chodby, spojující Ameriku s Asií. Tyto chodby jsou osvětleny zeleným luminiscenčním světlem, které umožňuje růst podzemním rostlinám a prodluřuje lidský život.
Další Američan, dr. Raymond Bernard, špičkový badatel v této oblasti, vysvětluje spojení buddhismu a tajemné podzemní říše ve své knize Podzemní svět (The Subterraneal World,1960):
Na Dálném východě je neoddělitelnou součástí buddhis–. mu všudypřítomná víra v existenci podzemního světa nazývaného Agartha. Dalším posvátným slovem je pro buddhisty jméno Šambhala, název metropole tohoto tajemného světa. Podle tradice byla Agartha poprvé kolonizována před mnoha tisíci lety, kdy světec odvedl svůj národ pod zemský povrch. Připomene nám to starozákonní příběh o praotci Noemovi, který zachránil svou početnou rodinu i všechny druhy zvířat před potopou seslanou Bohem na zem.
Obyvatelé podzemní říše disponují takovými vědeckými poznatky, které svou úrovní daleko přesahují úroveň civilizace na zemském povrchu a díky nimž mohou ovládat takové síly, o jejichţ existenci nemáme ani ponětí. Podzemní civilizace je zřejmě pokračováním civilizace atlantské a je stará mnoho tisíc let (Atlantida zmizela před přibliţně 11 500 lety) – na rozdíl od naší, která trvá pouze stovky let.
Dr. Bernard je přesvědčen, že pod tibetským hlavním městem Lhasou se nachází chodba, která vede do Šambhaly a kterou střeží lamové. Tvrdí také, že buddhismus je ve skutečnosti „filozofií Agarthy, přenesenou do naší civilizace těmi, kteří z podzemního světa vystoupili na povrch“.
Píše: „Rozličné gigantické sochy Buddhy nepředstavují lidského Gautamu, ale spíše podzemního nadčlověka, který se dostavil ze vzdálené minulosti, aby učil lidstvo. Všichni tito buddhové přinášeli stejnou univerzální víru coby poslové Agarthy, podzemního ráje, cíle, jehoţ chtějí dosáhnout všichni pravověrní buddhisté.
Možná nejpozoruhodnějším tvrzením tohoto neobvyklého muže, se kterým se ještě v této knize setkáme, je teorie, že podzemní lidé cestují chodbami ve zvláštních vozidlech, která se čas od času vynoří na naší obloze jako takzvané UFO neboli létající talíře. Jsou údajně poháněny oněmi záhadnými přírodními silami,
ovládanými podzemním národem. Z uvedených poznámek dr. Bernarda a Roberta Ernsta Dickhoffa jakož i z jiných pramenů, které jsme zde citovali, čtenář snáze pochopí, proč jsou lidé legendou o Agartě tak okouzleni.
Ve své knize jsem se především pokusil rozlišit, co z toho všeho lze povaţovat za fakta a co patří spíše do oblasti fikce. Snad nemusím zdůrazňovat, že toto dílo není další kniha o „duté zemi“. V posledních letech bylo vydáno poměrně velké mnoţství nových pojednání stejně jako reedic starších, dnes již klasických titulů, jako byly například Přízrak pólů (The Phantom of the Poles) Williama Reeda, Kouřící bůh (The Smoky God) nebo Cesta do vnitřního světa (A Voyage to the Inner World) od Willise George Emersona z roku 1908 a Výlet do zemského nitra (A Journey to the Earth? s Interior) od Marshalla B. Gardnera z roku 1920, které se všechny pokoušejí dokázat, že vnitřek naší planety je dutý a že zde přebývají lidé. Já osobně nepodporuji teorii, ţe by naše planeta mohla být cokoli jiného než zploštělý elipsoid s pevným jádrem*. Věřím však, že je moţné využívat podzemní dutiny, spojovat je tunely a chodbami a tímto způsobem vytvořit utajený svět přímo pod našima nohama. Kolik z něho dosud existuje, zda uvnitř žijí lidé a co je pravdy na pověstech o jeho vzniku, to jsou otázky, na které jsem se pokusil odpovědět. Moje pátrání přenese čtenáře zpátky přes stránky historie až do temných zákoutí zemského povrchu. Výsledky zkoumání mě dovedly k ohromujícím závěrům týkajícím se rozlehlosti podzemních chodeb, jejich směru a umístění podzemní říše Agarthy. Někteří ji povaţují za onu bájnou Šangri-la, kterou člověk hledá snad od úsvitu věků.
Ruku v ruce s příběhem Agarthy jde další, možná ještě záhadnější téma zabývající se tajemnou silou nazývanou vril, která byla po dlouhou dobu s existencí podzemního světa spojována. Tato úžasná síla prý poskytuje kaţdému, kdo ji ovládá, téměř neomezenou moc, a proto mnozí, včetně nejzlověstnější a nejďábelštější postavy dvacátého století – Adolfa Hit1era – právě o něco takového usilovali. Na následujících stránkách si všimneme i Hitlerovy úlohy při hledání síly vril, jakož i podstaty této síly samé.
Ale dříve než se pokusíme určit, kde se Agartha nachází a zda její podzemní chodby skutečně existují, nebo co vlastně představuje ona tajemná síla vril, musíme nahlédnout do historických pramenů zabývajících se touto problematikou a pokusit se rozluštit záhady, které dané téma obklopují. Začteme se do příběhu, který nás přenese zpět staletími přes stránky dávných knih psaných mnoha různými národy.
LEGENDA O AGARTĚ
Legendu o Agartě, spojenou s vírou v existenci podzemního království propojeného s těmi nejvzdálenějšími místy na Zemi sítí chodeb, můžeme sledovat již od dob antiky. Zmínky o ní nalezneme v dávných bájích i v písemných památkách zaniklých civilizací. Většina těchto sdělení hovoří o tom, že tato říše je obývána lidmi, kteří se tu usadili již v předhistorických dobách, mírumilovným národem, který se stará především o morální čistotu svého života a snaží se co nejúčinněji, avšak nepozorovaně ovlivňovat život lidí žijících na zemském povrchu. Zkusme zjistit, jak hluboce je tato myšlenka zakořeněna. Louis Pauwels a Jacques Bergier se o tom zmiňují ve svém významném díle Jitro kouzelníků, v němţ se pokoušejí odhadnout rozsah „ztracených okultních znalostí“:
Nejstarší náboţenské texty vyprávějí o oddělených světech. nacházejících se pod zemskou kůrou, kde podle tradice sídlí duše zemřelých. Když se Gilgameš, legendární hrdina sumerských a babylonských eposů. vydává navštívit svého předka Utnapištiho, sestupuje do útrob země. A v témţe místě hledá Orfeus svou Eurydiku. Odysseus na té nejvzdálenější výspě západního světa koná oběti, aby duchové předků vystoupili z hlubin a poradili mu. Vládce této podzemní říše a duší zemřelých je podle tradice Pluton. První křesťané se scházeli v katakombách a věřili, že duše prokletých odešly žít do jeskyní pod zemí.
Pověsti o nádherných jeskyních, vchodech do záhadného podsvětí jsou obvyklé v mnoha zemích. V německých legendách se vypráví o Venušině hoře, kde přebývá Tannhauser, nebo o Unterbergu, obydlí Fridricha Barbarossy. Ve Walesu se vypráví o králi Artušovi, dlícím v nitru hory, kterého je možné občas dokonce i zahlédnout, v Dánsku máme pověst o Holgerovi Dánovi sídlícím v klenutých síních pod Kronenburgem. To všechno jsou doklady všeobecně rozšířeného přesvědčení o existenci podzemního světa obývaného duchy.