8. Ledviny
Ledviny reprezentují v lidském těle oblast partnerství.
Bolesti a onemocnění přicházejí při partnerských konfliktech.
Partnerstvím nemíníme sexualitu, ale zcela základní
formu styku s lidmi. Specifický způsob, s nímž k lidem přistupujeme,
se nejzřetelněji projevuje v partnerství, přenáší
se však i do přístupu k jiným osobám. Kvůli lepšímu pochopení
vztahu mezi ledvinami a partnerstvím je třeba všimnout
si nejprve psychického základu a pozadí partnerského
styku.
Polarita našeho vědomí s sebou přináší skutečnost, že
si neuvědomujeme svou celistvost, ale stále se identifikujeme
jenom s jistou částí. Onomu výseku bytí říkáme Já. To,
co nám chybí, je náš stín. Cesta člověka je cestou k většímu
uvědomění. Musíme se integrovat tím, že se identifikujeme
sami se sebou. Tento proces učení nedospěje ke svému konci
dříve, dokud naše vědomí nebude dokonalé, dokud nebudeme
„celí". Taková jednota zahrnuje polaritu v její nedělitelnosti,
tj. jak mužskou, tak ženskou složku.
Úplný člověk je androgynní, mužské i ženské aspekty
v jeho duši splynuly (chymická svatba). Androgynita však
není totéž co hermafroditizmus, týká se psychické roviny.
Tělo si své pohlaví ponechává, ale vědomí se s ním neidentifikuje
(tak je tomu u malých dětí, které jsou v tělesné rovině
jasně rozlišeny pohlavím, ale ještě si je neuvědomují).
Nachází svůj vnější výraz také v celibátu a v oblečení kněží
a mnichů. Být mužem znamená ztotožnit se s mužským pólem
duše, čímž se ženská složka automaticky odsune do stí-
nu. Být ženou znamená analogicky ztotožnit se s ženským
pólem, zatímco ten mužský prožívá své bytí ve stínu. Naší
úlohou je vyvolat protipóly ze stínu. To je však možné jedině
zprostředkovaně, projekcí. To, co nám chybí, musíme
hledat oklikou přes vnější svět, ačkoli ve skutečnosti je to
v nás.
Zpočátku to zní paradoxně, a mnozí to proto nepochopí.
Poznání však vyžaduje dělení na subjekt a objekt. Můžeme
například vidět své oko, ale jen pomocí projekce na odrazové
ploše. Muž si může uvědomovat ženskou složku
své duše (podle C. G. Junga - anima) jenom projekcí do
nějaké konkrétní ženy a totéž platí obráceně. Představme
si, že náš stín je rozvrstven. Má velmi hluboké vrstvy, které
v nás vyvolávají hrůzu a z nichž máme velký strach, ale má
i vrstvy ležící při povrchu a čekající na zpracování, na uvědomění.
Potkám-li člověka prožívajícího oblast, která leží
v horní vrstvě mého stínu, zamiluji se do něho. Spojení do
něho může znamenat druhého člověka i díl mého stínu, neboť
obojí je vlastně stejné.
To, co na jiném člověku milujeme či nenávidíme, máme
nakonec vždy my sami. O lásce mluvíme tehdy, kdy někdo
druhý reflektuje onu oblast stínu, kterou si v sobě rádi uvědomujeme,
o nenávisti pak v tom případě, kdy reflektuje
hlubokou oblast, s níž nechceme mít nic společného. Druhé
pohlaví se nám jeví jako atraktivní, protože nám chybí.
Strach z něho máme proto, že je v sobě neznáme. Setkání
s partnerem je setkáním s nevědomou složkou naší duše. Kdo
si uvědomí tento mechanizmus zrcadlení vlastního stínu
v druhém člověku, bude se dívat na partnerské problémy
jinak. Všechny potíže, které s partnerem máme, jsou potížemi,
které máme sami se sebou.
Vztah k našemu nevědomí je vždy ambivalentní - vzrušuje
nás a zároveň z něj máme strach. Stejně ambivalentní
bývá náš vztah k partnerovi - milujeme ho i nenávidíme,
rádi bychom ho zcela vlastnili i opustili, zdá se nám báječný
i hrozný zároveň. Všemi aktivitami i třenicemi, které
partnerský vztah vyplňují, se vyrovnáváme se svým stínem.
Proto partnerství uzavírají relativně protikladní lidé. Víme,
že protiklady se přitahují, a přece se vždy znovu divíme,
„jak se tihle dva mohli dát dohromady, když se k sobě vůbec
nehodí". Hodí se však k sobě tím více, čím větší jsou
mezi nimi rozdíly, neboť každý prožívá stín toho druhého,
neboli - a v tom je pointa - každý nechává partnera prožívat
svůj stín. Partnerství dvou velmi podobných lidí je sice
pohodlnější a méně nebezpečné, ale pro rozvoj účastníků
mnoho nepřináší. Ve druhém se vždy zrcadlí jen vlastní, vědomá
oblast - a to je příliš jednoduché, nudné. Jeden obdivuje
druhého a oba pak projektují svůj stín do zbytku světa
a radši se mu vyhýbají. Třenice v partnerství jsou plodné,
vzájemné zápolení se stíny sbližuje. A pomáhá dosáhnout
celistvosti.
V ideálním případě by výsledkem partnerství měli být
dva úplní, nebo aspoň dva úplnější lidé, kteří v sobě prosvětlili
temné oblasti stínu a integrovali je do svého vědomí.
Na konci tedy není zamilovaný pár cukrující jako hrdličky,
pár, kde jeden bez druhého nemůže žít. Fakt, že jeden
nemůže žít bez druhého, ukazuje pouze to, že někdo z čiré
pohodlnosti (mohli bychom říci i ze zbabělosti) nechává
druhého prožívat svůj vlastní stín, aniž by se pokusil tuto
projekci zpracovat a znovu přijmout za svou. V takových
případech (a je jich dost!) nedovolí partnerovi, aby se rozvíjel,
neboť by nahlédl pochybnost přidělených rolí. Jestliže
ten podstoupí psychoterapii, stěžuje si pak, jak se strašně
změnil... („Chtěli jsme přece jenom odstranit příznak choroby!")
Partnerství dosáhlo cíle v podstatě tehdy, jestliže se
jeden obejde bez druhého. Jedině tehdy bylo naloženo se
slibem „věčné lásky" tak, jak se patří. Láskaje aktem, při
němž musíme hranice svého vědomí otevřít tomu, co milujeme,
abychom se s tím mohli spojit. A to se stane teprve
tehdy, až přijmeme do své duše všechno, co partner představuje,
až všechny projekce přijmeme za své a vyrovnáme
se s nimi. Tím se jako projekční plocha vyčistíme, zbavíme
se přitažlivosti i odpudivosti. A láskaje věčná, časově nezávislá,
neboť se uskutečňuje ve vlastní duši. Lidé, kteří se
projektují jen do materiálního světa, sledují takové úvahy
se strachem. Spojují lásku se světem hmotných forem, a ne
s obsahy vědomí. Takový postoj je přivádí do konfliktu
s pomíjejícností pozemského života, takže doufají, že se
setkají se svými blízkými „na onom světě". Jenže onen svět
je stále tu, stačí všechno viditelné transmutovat ve vědomí
- a již jsme mimo onen svět hmotných forem. Všechno viditelné
je jen podobenstvím - proč by měl být člověk výjimkou?
Viditelný svět se našem životě musí stát zbytečným
stejně jako partner. Problémy vznikají tehdy, když dva lidé
pojímají a „využívají" svůj vztah odlišně. Jeden se svými
projekcemi pracuje a dokáže je přijmout zpět, druhý v nich
zůstává uvězněn. Jeden se stane na druhém nezávislým, druhému
pukne srdce. Zůstanou-li oba účastníci vězet v projekci,
prožíváme lásku až za hrob - a pak ten děsný smutek,
jestliže jedna polovice chybí! Blažený ten, kdo pochopil, že
jen to mu nemůže nikdo vzít, co uskutečnil v sobě. Láska
znamená být jedním, jinak nic. Pokud se orientuje na vnější
objekty, nedosáhla svého cíle.
Je důležité dobře poznat vnitřní strukturu partnerství,
protože procesy probíhající v ledvinách mají analogické
rysy. V těle máme jak singulární orgány (žaludek, játra, slinivka
slezina...), tak orgány párové (plíce, varlata, vaječníky,
ledviny...). Všimneme-li si těchto párových, neujde nám,
že všechny souvisejí s tématem „kontakt" a „partnerství".
Plíce představují oblast kontaktu a komunikace, zatímco varlata
a vaječníky jako pohlavní orgány reprezentují sexualitu.
Ledviny odpovídají partnerství ve smyslu úzkých mezilidských
vztahů. Pro tyto tři vztahy najdeme předlohu u sta-
rých Řeků ve třech pojmech pro lásku: philia (přátelství),
eros (sexuální láska) a agape (postupné splynutí se vším).
Všechny látky, které tělo přijímá, se nakonec dostávají
do krve. Ledviny hrají roli ústřední filtrační stanice. Proto
musí poznat, které látky jsou pro tělo přijatelné a užitečné
a které odpadové produkty a jedy musí vyloučit. Tuto nesnadnou
úlohu zvládají za přispění různých mechanizmů.
Jejich fyziologickou komplexnost vyjádříme zjednodušeně
dvěma základními funkcemi: první spočívá ve filtrování na
principu mechanického síta, které zadrží všechny částečky
přesahující určitou velikost. Oka tohoto síta jsou právě tak
velká, aby zadržela nejmenší molekulu bílkoviny (albumin).
Druhá, podstatně komplikovanější, spočívá v osvojení osmózy
a protiproudového principu. Při osmóze jde o vyrovnání
tlaku a koncentračního spádu dvou tekutin oddělených
polopropustnou membránou. Úkolem protiproudu je zajistit
tok obou tekutin s rozdílnou koncentrací, takže v případě
potřeby mohou ledviny vylučovat vysoce koncentrovanou
ranní moč. Osmotické vyrovnávání sleduje hlavně to, aby
si tělo ponechalo životně důležité soli v zájmu zachování
rovnováhy mezi kyselým a zásaditým prostředím.
Laici si většinou neuvědomují, jak je tato acidobazická
rovnováha - vyjadřovaná numericky pH faktorem -
důležitá. Všechny biochemické reakce (např. získávání
energie, bílkovinová syntéza) závisejí na stabilitě, tj. udržování
poměrně úzkých hranic pH faktoru. Krev se tím
udržuje v přesném středu mezi zásaditým a kyselým, mezi
jin ajang. V partnerství se podobným způsobem harmonicky
vyrovnávají oba póly: mužský (kyselý, jang) a ženský
(zásaditý, jin). Ledviny garantují rovnováhu mezi kyselinami
a zása-dami, partnerství se zase snaží vytvořit dokonalý
celek tím, že umožňuje úzké spojení mezi lidmi a vzájemné
prožívání stínu tím, že jedna polovina kompenzuje
druhé to, co jí chybí.
Největší nebezpečí partnerského vztahu vzniká tehdy,
myslíme-li si, že problematické a rušivé jednání je problémem
toho drahého a s námi nemá nic společného. V takovém
případě zůstaneme vězet v projekci, nerozpoznáme
nutnost zpracovat a přepracovat oblast stínu partnerem reflektovanou
ani užitek z toho plynoucí, tj. možnost růstu
a ztrát vědomým poznáním. Jestliže se tento omyl somatizuje,
propouštějí ledviny filtračním systémem životně důležité
látky (bílkoviny, soli), ztrácejí podstatné složky pro
svůj vývoj a dochází k jejich zánětu (glomerulonefritis).
Projevují neschopnost rozpoznat důležité látky jako vlastní.
Stejně se chová psychika, nechce-li se hlásit k vlastním
důležitým problémům a přenechává je jiným. Tak jako se
člověk poznává v partnerovi, potřebují tedy i ledviny schopnost
rozpoznat „cizí" látky přicházející zvenku jako vlastní
a důležité pro své fungování a pro svůj vývoj.
Z jistých zvyklostí všedního života snadno vyčteme,
jak důležitý je vztah ledvin k tématům „partnerství"
a „schopnost kontaktu". Při všech příležitostech, kdy se lidé
setkávají s úmyslem navázat kontakt, hraje důležitou roli
pití. Pití totiž stimuluje ledviny jako kontaktní orgán, a tím
i schopnost psychického kontaktu. Ta se rychle posílí, jestliže
si můžeme přiťuknout plnými skleničkami nebo půllitry.
Také záměna vzdáleného Vy za blízké Ty se pojí s rituálem
pití, sbratření musíme přece zapít! Navazování kontaktů
mezi lidmi je bez společného pití takřka nepředstavitelné.
Ať už je to večírek, společenské posezení či lidová
veselíce, všude se pije na kuráž, vždy si potřebujeme dodat
odvahu, chceme-li se přiblížit k druhému. Pijácká společnost
nelibě nese, když se někdo nechce přidat, protože kdo
nepije (nebo pije jen málo), nechce povzbudit své kontaktní
orgány, chce si zachovat odstup. Při zmíněných příležitostech
jsou preferovány silně diuretické nápoje, které mimořádně
stimulují činnost ledvin, jako např. káva, alkohol
a čaj. (S pitím jde ruku v ruce kouření stimulující další kon-
taktní orgán - plíce. Je všeobecně známo, že kuřák si
ve společnosti zapálí mnohem častěji, než je-li sám doma.)
Kdo hodně pije, dává najevo, že touží po kontaktu. Nebezpečí
tkví v tom, že zůstane trčet v poloze náhradního uspokojení.
LEDVINOVÉ KAMENY
Vznikají srážením a krystalizací látek, které jsou v nadměrném
množství přítomny v moči (např. kyselina močová,
kalcium-fosfát, kalcium-oxalát). Nebezpečí tvorby kamenů
závisí na podmínkách odpovídajících prostředí a koreluje
s množstvím vypitých tekutin. Hodně tekutin snižuje koncentraci
látek a zvyšuje jejich rozpustnost. Vytvoří-li se kámen,
přehradí cestu a může to vést ke kolice. Kolika je důmyslným
pokusem těla odstranit blokující kámen peristaltickými
pohyby močovodu. Vyvolává mimořádnou bolest srovnatelnou
s bolestí při porodu, vede k silnému neklidu a tlaku. Jestliže
se kámen nepohne a nepomůže ani skákání, doporučuje
se uvolnění, dostatek tepla a vydatné pití.
Souvislosti v psychické rovině jsou nasnadě. Blokující
kámen se skládá z látek, které měly být vyloučeny, protože
už nemohou přispět k tělesnému vývoji. Dá se přirovnat
k nahromadění témat, která už měla být delší čas také vyřízena,
neboť nepřispívají k vývoji. Drží-li se někdo nepodstatných
a přeživších se témat, přinutí ho kameny vytvořit hráz
a přehradit cestu vývoje. Symptom koliky nutí ke skoku, jemuž
mělo být zabráněno, a lékař doporučí pacientovi přesně
totéž: skákat. Jedině skok ze starého může opět uvolnit cestu
vývoji a osvobodit pacienta od toho, co se přežilo (kámen).
Statistici udávají, že ledvinovými kameny trpí více
mužů než žen. Muži nejsou příliš úspěšní v řešení témat
„harmonie" a „partnerství", ženy k nim mají svým ustrojením
blíže. Ženy se zase špatně prosazují, neboť jim chybí
agresivita. O tom již byla řeč v souvislosti se žlučovými
kameny. Terapeutická opatření při ledvinové kolice se sho-
dují s principy, které napomáhají řešit potíže s harmonií
a partnerskými vztahy: teplo jako výraz náklonnosti a lásky,
uvolnění stažených cév jako signál otevření se a nakonec
přívod tekutin, které všechno rozpustí a rozproudí.
SVRAŠTĚLÁ LEDVINA - UMĚLÁ LEDVINA
Vývin nemoci dosáhne vrcholu, jestliže všechny funkce
ledvin vypovědí službu a životně důležitou úlohu čištění krve
musí převzít stroj, umělá ledvina (dialýza). Člověk nebyl
schopen řešit své problémy se živým druhem, a tak se nyní
jeho partnerem stal stroj. Buď jeho touha po svobodě
a nezávislosti byla přehnaná, nebo druh nebyl dost dobrý
s spolehlivý, takže nyní nachází v umělé ledvině partnera,
který je ideální a perfektní, neboť bez nároků a potřeb vykonává
věrně a spolehlivě to, co se od něho žádá. Zato je
však na něm totálně závislý. Nejméně třikrát týdně se s ním
musí setkat na klinice. Má-li vlastní přístroj, může se spolehnout,
že mu bude noc co noc spát po boku. Nesmí se
však od něho vzdálit, a tak se touto cestou poučí, že neexistují
žádní dokonalí partneři - pokud on sám není dokonalý.
NEMOCI LEDVIN
Při ledvinových potížích bychom si měli položit
tyto otázky:
1. Jaké problémy mám ve svém partnerském vztahu?
2. Nemám sklon uvíznout v projekci a chyby svého
partnera považovat čistě za jeho záležitost?
3. Nezapomínám odkrývat ve způsobech svého
partnera sebe?
4. Nelpím příliš na starých problémech, a neblokuji
lak cestu svému rozvoji?
5. K jakým skokům mě chce můj ledvinový kámen
skutečné přinutit?
MOČOVÝ MĚCHÝŘ
Měchýř je sběrnou nádobou, v níž čekají všechny látky
vyloučené ledvinami, aby mohly opustit tělo. Tlak nahromaděné
moči nás po jisté době přinutí ji vypustit, což
vede k ulehčení. Ze zkušenosti víme, že tento tlak nápadně
často souvisí s jistými životními situacemi. Děje se tak tehdy,
kdy na naši psychiku doléhá něco, co je spojeno se strachem
z očekávání či se stresem. Psychický tlak je přesunut
do močového měchýře a zde pociťován jako tlak tělesný.
Každý tlak si říká o vypuštění a uvolnění. Nepodaří-li
se to psychicky, najde se cesta přes močový měchýř. Tato
oklika umožňuje posoudit, jak silně na nás nějaká situace
doléhá, jak je bolestivá a jaké ulehčení přinese její řešení.
Somatizace dále dovoluje proměnit pasivně pociťovaný tlak
v aktivní tlak, neboť téměř v každé situaci můžeme nepříjemný
vývoj pozdržet nebo přerušit argumentem, že musíme
na toaletu. Kdo musí na toaletu, tlak pociťuje a současně
vyvíjí - to ví stejně dobře každý pacient i školní dítko a používají
tento nátlak třeba nevědomě, leč vždy účinně.
Výrazná souvislost mezi příznakem a nátlakem na jiné
hraje roli i u jiných symptomů a neměla by být podceňována.
Každý nemocný má sklon využívat své příznaky jako
mocenský prostředek. Tím se dotýkáme jednoho z nejsilnějších
tabu naší doby. Uplatňování moci je základním problémem
člověka. Pokud máme své Já, usilujeme o dominanci
a posílení své moci. Každé „...ale já chci" je výra-zem tohoto
úsilí. Moc se stala pojmem velmi negativně zabarveným,
proto se lidé cítí nuceni své mocenské hrátky stále
lépe maskovat. Málokdo z nás má odvahu své mocenské
nároky veřejně proklamovat a uskutečňovat. Většinou se
snažíme potlačené touhy po moci prosazovat oklikou, především
s pomocí chorob a sociálních potřeb. Tyto sféry jsou
relativně bezpečné před odhalením, protože projekce viny
na funkční procesy a prostředí je jako vzorové vysvětlení
všeobecně akceptována a legalizována.
Téměř všichni lidé v menší či větší míře tyto postupy
v mocenské strategii využívají, nikdo proto nemá zájem je
odhalovat, a kdo by tak činil, byl by s notným pobouřením
odkázán do patřičných mezí. Nemoc a smrt jsou v našem
světě výbornými prostředky k vydírání. Chorobou dosáhneme
téměř všeho, co bychom bez jejích příznaků nezískali:
náklonnost, účast, peníze, volný čas, pomoc a dohled
nad jinými. Sekundární zisk, který vzniká použitím příznaků
jako mocenského nástroje, nezřídka brání v uzdravení.
Téma příznak jako projev moci lze dobře pochopit také
při pomočování. Je-li dítě po celý den vystaveno tlaku rodičů
a učitelů, takže se nemůže ani uvolnit, ani uplatnit své
vlastní požadavky, řeší nočním pomočováním několik problémů:
na prožitý tlak odpovídá jiným uvolněním a vytváří
situaci, kdy jindy tak mocní rodiče jsou náhle bezmocní.
Pomocí chorobného příznaku dokáže dítě, dobře maskováno,
vracet každý tlak, který přes den pociťuje. S nočním
pomočováním souvisí ostatně i pláč. Oba projevy slouží
k uvolnění a vybití vnitřního tlaku. Mohli bychom o takovém
dítěti říci, že „pláče dole".
Tematické okruhy, o nichž dosud byla řeč, se podílejí
i na jiných příznacích onemocnění močového měchýře. Pálení
při jeho zánětu ukazuje pacientovi, jak bolestně prožívá
každé uvolnění. Časté nutkání, při němž ze sebe dostane
jen pár kapek moči (nebo žádnou), naznačuje totální neschopnost
navzdory všemu tlaku něco ze sebe vypustit, zbavit
se toho. Nezapomínejme, že všechny látky či témata,
jichž bychom se měli zbavit, jen přežívají a představují nepotřebný
balast.
NEMOCI MOČOVÉHO MĚCHÝŘE
Potíže s měchýřem vyvolávají tyto otázky:
1. Na čem zatvrzele lpím, ačkoli se to přežilo
a čeká jen, kdy se toho zbavím?
2. Kdy se sám vystavují tlaku a projevuji jej na
jiné (zkoušející, šéf)?
3. Kterých nepotřebných témat bych se měl zbavit?
4. Nad čím pláču?