4. Trávení
Při trávení dochází k něčemu velmi podobnému jako
při dýchání. Dýcháním přijímáme okolní svět, asimilujeme
jej, a to, co asimilovat nejde, vracíme. Totéž se děje při trávení,
tento proces však zasahuje hlouběji do látkové výměny
těla. Dech je ovládán živlem vzduchu, trávení je podřízeno
živlu Země, je materiálnější. Oproti dýchání nemá trávení
jasný rytmus. Rytmičnost přijímání a vylučování výživných
látek ztrácí s těžkopádným živlem země jasnost
a ostrost.
Trávení má mnoho společného s funkcemi mozku (ev.
vědomí), v němž dochází k trávení a strávení nehmotných
projevů tohoto světa (nejen chlebem živ je člověk). Trávicí
aparát musí zpracovat hmotné projevy tohoto světa. Trávení
tedy zahrnuje:
1. přijímání okolního světa ve formě látkových produktů
2. rozlišování mezi „užitečným" a „neužitečným"
3. asimilování prospěšných látek
4. vylučování nestravitelných látek
Než se pustíme do problémů, které vyvstávají při trávení,
všimněme se symboliky výživy. Na potravinách a jídlech,
která člověk preferuje či odmítá, se dá mnohé rozpoznat
(řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi). Můžeme si zostřit
zrak i vědomí tím, že budeme hledat souvislosti i v těch
nejvšednějších a nejobvyklejších procesech, které se-vždy
zákonitě - skrývají za jevovými formami. Máme-li chuť na
něco určitého, je to vždy výrazem jisté afinity a něco to o nás
vypovídá. Není-li nám něco „po chuti", dá se tato antipatie
interpretovat právě tak dobře jako odpověď v psychologickém
testu. Hlad je symbolem vlastnické touhy, potřeby brát,
výrazem jisté lakoty. Jídlem (přijímání a sycení) se tato snaha
uspokojuje a integruje.
Hladoví-li někdo po lásce a neutiší svůj hlad adekvátním
způsobem, vynoří se v těle jako hlad po sladkostech.
Chuť na sladkosti a pamlsky je vždycky výrazem neuspokojeného
hladu po lásce. Láska a sladkost patří nerozlučně
k sobě. Mlsavost u dětí bývá zřetelnou indicií nedostatku
lásky. Rodiče proti takovému nařčení vždycky protestují
a uvádějí, „co všechno pro své děti dělají". Jenže „dělat
něco" a „milovat někoho" nemusí být nutně totéž. Kdo mlsá,
touží po lásce a ujišťování. Tomuto pravidlu můžeme klidně
důvěřovat víc než svému ocenění vlastní schopnosti milovat.
Najdou se rodičové, kteří své děti zahrnují sladkostmi,
a poskytují tak důkaz, že nejsou připraveni či schopni
poskytnout jim dostatek lásky. Odškodňují je v jiné rovině.
Lidé, kteří hodně přemýšlejí a pracují duševně, mívají
'chuť na slanou potravu a kořeněná jídla. Ti konzervativně
naladění dávají přednost konzervovaným potravinám, zvláště
uzeninám, milují silný čaj a pijí jej ncslazený (všeobecně
jde o potravu bohatou na třísloviny). Lidé mající v oblibě
dobře kořeněná a ostrá jídla bývají lační nových podnětů
a dojmů. Patří k těm, kdož rádi přistupují na výzvy osudu,
i když jsou často těžko snesitelné a stravitelné. Zcela jinak
je tomu u osob, které jedí dietně - žádná sůl, žádné koření.
Takoví lidé se brání všem novým dojmům. Bojácně ustupují
před všemi výzvami, mají strach z každé konfrontace. Ten
se může vystupňovat až k žaludečním potížím, které je přinutí
živit se jen kaší. Kaše je dětským jídlem a upozorňuje na
to, že člověk s nemocným žaludkem se vrátil do nediferencovaného
stavu dětství, kdy nemusel nic rozlišovat ani rozebírat,
kdy mu někdo jiný (ach, tak agresivně) rozkousával a předžvýkával
potravu. Nechce prostě polykat nic tvrdého.
Obzvláštní strach z rybích kostí symbolizuje strach
před agresemi. Strach z jader signalizuje obavu z problémů
- člověk jen nerad naráží na jádro věcí. Existuje však i početná
skupina opačně zaměřených lidí - makrobiotici. Ti problémy
vyhledávají. Za každou cenu se chtějí propracovat
k jádru věcí a dávají přednost tuhé potravě. Jejich snaha
odmítat bezproblémové situace jde tak daleko, že po sladkém
moučníku ještě pátrají po něčem, do čeho by se mohli
pořádně zakousnout. Tím prozrazují jistý strach z lásky
a něžnosti, případně potíže s jejím přijímáním. Některým
jiným lidem se dokonce podaří dovést jejich odpor proti
konfliktům až do takového extrému, že musí dostávat intravenózní
výživu - což je bezpochyby ta nejjistější forma, jak
vegetovat bez vší účasti a bez všech konfliktů.
ZUBY
Potrava přichází nejprve do úst a je tu zuby rozdělena
na malé kousky. Zuby koušeme a rozkousáváme. Je to agresivní
činnost, výraz schopnosti něco napadnout a uchopit.
Pes cení zuby a dokumentuje tím svou nebezpečnou útočnost,
my užíváme rčení ukázat někomu zuby, když dáváme
najevo rozhodnutí bránit se. Spatné či nemocné zuby jsou
důkazem, že jejich majitel neumí své agrese vyjevit
a uplatnit.
Tuto souvislost neoslabuje fakt, že dnes máme skoro
všichni špatné zuby, dokonce i malé děti. Kolektivní příznaky
naznačují kolektivní problémy. Agresivita se stala
ve všech vyspělých kulturách dnešní doby jedním z ústředních
problémů. Je vyžadováno „sociální přizpůsobení", což
neznamená nic jiného než: „Potlač své agrese!" Všechny
potlačené agrese našich milých a mírumilovných, sociálně
dobře přizpůsobených spoluobčanů, se objevují jako „nemoci",
a vracejí se tak v proměněné formě do společnosti.
Kliniky jsou moderními bojišti naší společnosti. Zde vedou
potlačené agrese se svými majiteli nemilosrdné bitvy. Zde
lidé trpí pro své špatnosti, které se za celý život neodvážili
odkrýt a vědomě změnit.
Nemělo by nás udivovat, že při většině klinických obrazů
stále narážíme na agresivitu a sexualitu. V obou případech
jde o problémové oblasti, které člověk dnešní doby
nejvíce potlačuje. Někdo by mohl namítnout, že proti našim
argumentům hovoří jak stoupající kriminalita a četné
násilné činy, tak mohutná sexuální vlna. Na to by se dalo
odpovědět, že jak chybějící, tak propuklé agrese jsou příznakem
toho, že agresivita byla potlačena. Jsou to jen rozdílné
fáze téhož procesu. Teprve tehdy, až nebude třeba agresivitu
potlačovat a ponechá se jí od začátku jistý prostor,
v němž bychom mohli získávat zkušenosti s touto energií,
bude možné agresivní složku osobnosti vědomě integrovat.
Integrovaná agresivita pak poskytuje celé osobnosti energii
a vitalitu, aniž by to vedlo jak k divokým výbuchům agrese,
tak k tupé dobromyslnosti. K takovému stavuje však třeba
se dopracovat. Musí tu být možnost zrát zkušenostmi. Potlačené
agrese vedou jen ke zrodu stínu, s nímž se pak v pervertované
formě nemoci musíme vyrovnat. Totéž platí analogicky
pro sexualitu a další psychické funkce.
Vraťme se k zubům, které v lidském i zvířecím těle
představují agresi a schopnost se prosadit (prokousat se).
Často se poukazuje na různé přírodní národy, za jejichž zdravé
zuby může zdravá výživa. U těchto národů ovšem najdeme
docela jiný způsob zacházení s agresemi. Vedle kolektivní
problematiky má stav zubů především individuální
význam. Kromě zmíněné agresivnosti poukazují zuby
na naši vitalitu a životní sílu (dva aspekty téže síly, ačkoli
každý z nich vyvolává jinou asociaci). Vzpomeňme na přísloví:
„Darovanému koni na zuby nekoukej." Při koupi koně
je nutné podívat se mu do tlamy, abychom podle stavu zubů
poznali jeho stáří a vitalitu. I psychoanalytický výklad snů
inlerpretuje vypadané zuby jako ztrátu energie a potenci.
Někteří lidé v noci vytrvale skřípou zuby, a to tak vehementně,
že si musí nasazovat speciální rozpěrky, aby si
zuby úplně neobrousili. Symbolika je nasnadě. Skřípání zubů
j e v našem symbolickém slovníku ustáleným pojmem pro
bezmocnou agresi. Komu se nedaří pořádně se do něčeho
zahryznout ve dne, skřípe zuby v noci, a to tak dlouho, až si
je obrousí a otupí...
Kdo má špatné zuby, tomu chybí vitalita i schopnost
něco pořádně uchopit. Problém jen přežvýkává, není schopen
se do něj pořádně zakousnout.
Takzvané „třetí zuby" umožňují předstírat navenek
vitalitu a sílu prosadit se, kterou dotyčný nemá. Jako u každé
protézy jde však jen o druh klamu a dá se to srovnat s varovnou
tabulkou na plotě „Pozor, zlý pes!", máme-li doma
bojácného, pokojového psíka. Umělý chrup je jenom „koupená
kousavost".
Základnou pro uložení zubů jsou dásně. I ty reprezentují
vitalitu, agresi, základní důvěru a sebejistotu. Chybí-li člověku
nutná porce těchto vlastností, nikdy se mu nepodaří
aktivně a vitálně zvládnout své problémy, nikdy nebude mít
odvahu rozlousknout nějaký tvrdý oříšek anebo se postavit
k obraně. Oporou této schopnosti musí být důvěra, tak jako
jsou dásně oporou zubů. Dásně však tuto funkci plnit nemohou,
neboť jsou velmi citlivé a snadno zranitelné, při
každém drobném poranění hned krvácejí. Krev je symbolem
života a krvácející dásně nás důrazně upozorňují, že
důvěře a sebejistotě uniká životní síla.
POLYKÁNÍ
Poté, co jsme potravu zuby rozkousali a slinami rozmělnili,
ji spolkneme. Tímto aktem něco přijímáme, integrujeme
- přizpůsobujeme potravu tělu. Pokud máme něco
v ústech, můžeme to ještě vyplivnout. Jestliže jsme to už
spolkli, těžko to vezmeme zpět. Velké kusy se nám polykají
špatně, ale i v životě musíme spolknout leccos, co se nám
nechce, např. výpověď nebo špatnou zprávu.
V takových případech pomáhá přidat něco tekutého,
zvláště dobrý doušek nebo pořádný lok. Zvláště hlt alkoholu
pomáhá spolknout nebo nahradit něco, co nám nesedí.
Polykáme tekutinu, protože se v životě vyskytlo něco, co
spolknout nechceme nebo nemůžeme. Alkoholik nahrazuje
jídlo pitím (silné pití vede k nechutenství), nahrazuje tuhou
potravu měkčím douškem přímo z lahve.
Existuje množství polykacích obtíží, třeba tzv. knedlík
v krku nebo bolavý krk při angíně, který zprostředkovávají
pocit, že nemůžeme nic spolknout. Postižený by si měl položit
otázku: „Vyskytuje se teď v mém životě něco, co nemohu
nebo nechci spolknout? " Mezi polykacími obtížemi
najdeme jednu originální variantu, a sice „polykání vzduchu",
která má název aerofagie (doslova: požírání vzduchu).
Člověk nechce nic polykat, nic přizpůsobit svému tělu, předstírá
však ochotu tím, že „polyká vzduch". Zastíraný odpor
" k polykání se později projeví v říhání, nadměrné plynatosti
střeva rektálním vypouštěním vzduchu.
NEVOLNOST A ZVRACENÍ
Jestliže jsme jídlo spolkli a přijali do sebe, může se
projevit jako těžko stravitelné a zůstat nám ležet v žaludku
jako kámen. Kámen, tak jako jádro, je symbolem problému
(známe přece kámen úrazu). Víme také, jak nám nějaký problém
může ležet v žaludku a kazit všechnu chuť. Chuť je
v nejvyšší míře závislá na psychické situaci. Analogii mezi
psychickými a somatickými procesy dosvědčují četná rčení.
Vzalo mi to všechnu chuť do života. Jen na to pomyslím,
je mi z toho nanic. Když ho vidím, udělá se mi zle. Nevolnost
signalizuje odmítání něčeho, co nechceme a co nám
leží v žaludku. Také divoké hltání vede k nevolnosti -
a neplatí to jenom pro fyzickou rovinu. I ve svém vědomí
může člověk zhltat leccos nevhodného, aniž si uvědomí, že
to nemůže strávit.
Nevolnost se může vystupňovat až ke zvracení potravy.
Zbavujeme se tak věcí, které nechceme přijmout, mít,
integrovat. Zvracení je masivním projevem obrany a odmítání.
Židovský malíř Max Liebermann se vyjádřil k politickým
poměrům po roce 1933 takto: „Nemůžu toho sežrat
tolik, kolik by se mi chtělo vyzvracet!"
Zvracení je „ne-akceptování". Zcela zřetelně se tato
souvislost projevuje při zvracení během těhotenství. Manifestuje
se tu nevědomá obrana proti dítěti či proti mužskému
semenu, které ženino tělo ještě docela nepřijalo za své.
Může to však také znamenat odmítání celé ženské role
a mateřství.
ŽALUDEK
Dalším místem, které - nezvrácená - potrava dosáhne,
je žaludek. Jeho primární funkcí je přijímání. Přijímá to, co
přichází zvenku, co lze strávit. Schopnost přijímání předpokládá
otevřenost, jistou pasivitu a pohotovost ve smyslu
oddanosti, obětavosti. Pro tyto vlastnosti představuje žaludek
ženský pól. Jestliže mužský princip se vyznačuje schopností
vyzařování a aktivity (prvek ohne), ženský princip tvoří
pohotovost přijímat, oddanost, ovlivnitelnost, ochota přijmout
a uschovat (prvek vody). V psychické rovině je to schopnost
cítění, svět pocitů. Potlačíme-li v sobě tuto vlastnost, její funkce
se přestěhuje do těla a žaludek pak musí vedle fyzických
podnětů v podobě potravy přijmout a strávit i vjemy psychické.
V takovém případě nejen láska prochází žaludkem, ale
také nám leží něco v žaludku, užíráme se něčím.
Kromě způsobilosti přijímat plní žaludek další funkci,
kterou bychom mohli přiřadit k mužskému pólu: produkování
a vylučování žaludeční kyseliny. Kyselina napadá, leptá,
rozkládá - je jednoznačně agresivní. Nepodaří-li se nám
vědomě překonat to, co nám nejde k duhu, z čeho máme
kyselý obličej, a raději svou zlobu spolkneme, somatizuje
se jako žaludeční kyselina. Žaludek reaguje kysele a produkuje
v materiální rovině agresivní tekutinu, aby zpracoval
a strávil nemateriální pocity. Je to nesnadné počínání,
při němž se v nás mnohé zvedá a tlačí se vzhůru, abychom
si uvědomili, že nemáme žádné pocity polykat a nechávat
je k trávení žaludku. Kyselina stoupá vzhůru, neboť chce
najít svůj výraz.
To je problém lidí s nemocným žaludkem. Chybí jim
schopnost vědomě se vypořádat se svými agresemi a zlobami,
řešit jejich problémy na vlastní zodpovědnost. Nemocný
svou agresi buď vůbec neprojeví (užírá se uvnitř),
nebo jeví přehnanou útočnost. Žádný z těchto postojů mu
však nepomůže, neboť mu chybí základna pro samostatné
řešení problémů: sebedůvěra a pocit bezpečí. (O tomto problému
už byla řeč v tématu zuby - dásně.) Každý ví, že špatně
rozžvýkaná potrava je pro podrážděný a překyselený ža-
" ludek těžko stravitelná. Žvýkání však má agresivní charakter.
Chybí-li tu agresivní přístup, má to na žaludek tíživý
dopad a ten produkuje více kyseliny.
Člověk s nemocným žaludkem si netroufne na žádný
problém. Podvědomě touží po návratu do bezkonfliktního
dětství. Jeho žaludku se stýská po kaši. Živí se pasírovaným
jídlem, které prošlo sítem jako filtrem odstraňujícím jeho
nebezpečnost. Tak v něm nemůže být žádný tvrdší kousek.
Problémy uvízly v sítu. Lidé s nemocným žaludkem nesnášejí
syrová jídla, jsou pro ně příliš drsná, nezpracovaná,
nebezpečná. Původní podobu potravy je třeba nejdřív zničit
vařením. Špatně stravitelný je pro ně i celozrnný chléb, protože
dosud obsahuje příliš mnoho problémů. Všechna ostrá
jídla, alkohol, káva, nikotin a sladkosti způsobují příliš velké
podráždění, než aby se jim nemocní vystavili. Život a jídlo musí
být zbaveny všech ataků. Žaludeční kyselina vyvolává pocit
tlaku v žaludku a ten zabrání dalšímu přijímání podnětů.
Při podání léků proti překyselení žaludku dochází zhusta
k říhání, což přináší úlevu, neboť jde o agresivní projev
zaměřený navenek. S únikem vzduchu se snižuje tlak. Stejnou
souvislost ukazuje často nasazovaná terapie školské
medicíny (podávání trankvilizérů, léků zmírňujících pocit
úzkosti a duševního napětí, např. valia): medikament chemickým
působením přeruší spojení mezi psychikou a vegetativním
systémem. Podobný krok bývá v těžkých případech
prováděn i chirurgicky: pacientovi s vředy jsou operativně
odstraněny určité nervové větve, zodpovědné za tvorbu kyseliny
(vagotomie). Při obou intervencích oficiální lékařské
vědy se přerušuje spojení mezi city a žaludkem, aby je žaludek
nemusel somaticky zpracovávat. Žaludek je chráněn
před vnějším podrážděním. Úzký vztah mezi psychikou
a žaludeční sekrecí je dostatečně znám z Pavlovových experimentů.
(Současným podáváním krmiva a zazněním
zvonku vyvolal Pavlov u pokusných psů podmíněný reflex,
takže po čase stačilo jen zaznění zvonku, aby psi slinili.)
Základní postoj, při němž se city a agrese neuplatňují
navenek, ale obracejí dovnitř, má za následek tvoření žaludečních
vředů (žaludeční vřed nevzniká růstem či bujením,
je to proděravělá žaludeční stěna). Místo vnějších podnětů
stravuje žaludek vlastní stěnu, sám sebe, doslova kouše do
vlastního masa. Nemocný by se měl naučit uvědomovat si
své pocity, vědomě zvládat konflikty a stravovat podněty.
Dále by si měl přiznat svou touhu po dětské závislosti
a mateřské ochraně, touhu být milován a opatrován, a to
zvláště tehdy, jestliže tato přání skrývá za fasádou nezávislosti,
hrdosti a schopnosti uplatnění. I zde je žaludek zvěstovatelem pravdy.
ŽALUDEČNÍ A TRÁVICÍ POTÍŽE
Při žaludečních a trávicích potížích bychom si
měli položit tyto otázky:
1. Co nemohu nebo nechci spolknout?
2. Užírám se něčím?
3. Jak zacházím se svými city?
4. Z čeho mívám kyselý obličej?
5. Jak nakládám se svou agresi?
6. Jak dalece ustupuji konfliktům z cesty?
7. Je ve mně potlačená touha po bezkonfliktním ráji
dětství, v němž bych byl milován a opatrován
a nemusel se sám prokousával životem?
TENKÉ A TLUSTÉ STŘEVO
V tenkém střevu se odehrává vlastní proces trávení,
při němž je potrava štěpena na jednotlivé složky (analýza)
a asimilována. Je nápadná vnější podobnost mezi tenkým
střevem a mozkem. Podobné jsou i úlohy a funkce: mozek
tráví nehmotné, tenké střevo hmotné podněty. Při potížích
s tenkým střevem vyvstává otázka, zda postižený příliš neanalyzuje,
protože charakteristickou funkcí tenkého střeva
je právě analýza, rozkládání, zacházení do detailů. Lidé
s těmito potížemi inklinují většinou k nadměrné analytičnosti
a kritičnosti, na všem musí něco vidět. Tenké střevo je
také dobrým indikátorem existenčních obav. Vněm je potrava
zhodnocena a využita. Za zdůrazňováním zhodnocení
a využití se vždycky skrývá existenční úzkost, strach z nedostatku
a hladovění. Podstatně vzácněji upozorňují problémy
s tenkým střevem na opačný pól: na malou kritičnost.
(Případ mastné stolice při nedostatečné funkci slinivky.)
Jedním z nejčastějších příznaků, který patří k tenkému
střevu, je průjem. (Lidově se říká: posral se strachy či na-
dělal si strach do kalhot.) Průjem odkazuje k problematice
strachu. Máme-li strach, nemáme čas zpracovat analyticky
vnější podněty, necháváme je nestrávené zapadnout. Stáhneme
se na nějaké tiché a osamělé místečko, kde můžeme
nechat věcem volný průběh. Ztrácíme přitom hodnč tekutin,
které jsou symbolem flexibility nutné k tomu, abychom
mohli rozšířit stísňující hranici našeho Já, a tím překonat
strach. Již dříve jsme řekli, že strach je vždy spojen s úzkostí
a strnulostí. Terapie strachu předpisuje: uvolnit se a rozšířit,
pružně reagovat a nechat věcem volný průběh. Tím symbolicky
získáváme flexibilitu nutnou k tomu, abychom mohli
rozšířit meze, v nichž se usadil strach. Průjem, ať už chronický
či akutní, nás poučuje o tom, že máme strach a chceme
se něčeho pevně držet, a nabádá nás, abychom se uvolnili
a nechali věcem volný průběh.
V tlustém střevu trávení končí. Z nestrávených zbytků
potravy se zde odstraní voda. Nejrozšířenější poruchou tohoto
orgánu je zácpa. Freudovská psychoanalýza pokládá
stolici za akt dávání a darování. Lejno nás přivádí k symbolice
zlata: vzpomeňme jen na pohádkového oslíka, který se
otřese a místo trusu z něho padají zlaté dukáty. Pověrčiví
zase věří, že šlápnou-li nechtěně do psího hovínka, znamená
to vyhlídku na nečekaný zisk. Tyto odkazy snad stačí
k tomu, abychom bez složitých teorií pochopili symbolickou
souvislost mezi lejnem a zlatem, případně mezi stolicí
a ochotou něco dávat. Zácpa je výrazem snahy nedávat nic,
všechno si podržet, a dotýká se problému lakoty. Je to
v dnešní době velmi rozšířený symptom, jímž trpí značný
počet lidí. Svědčí o silném lpění na věcech a o neschopnosti
odpoutat se od materiálních hodnot.
Tlustému střevu je přisuzován ještě jeden důležitý symbolický
význam. Tak jako tenkému střevu odpovídá vědomé,
analytické myšlení, u tlustého střeva je to nevědomí,
skoro bychom řekli „podsvětí". Z mytologického hlediska
je nevědomí říší smrti. Tou je i tlusté střevo, neboť se v něm
nacházejí látky, které nemohly posloužit životu, je místem,
kde začíná kvašení, jež je procesem hnití a umírání. Jestliže
tlusté střevo symbolizuje nevědomí, noční stranu v těle, pak
výkaly odpovídají obsahu nevědomí. V tom rozpoznáme
další význam zácpy: je to strach, že nevědomé obsahy se
dostanou na denní světlo. Je to pokus ty potlačené, nevědomé
obsahy si podržet. Nahromadí se duševní dojmy a už se
nepodaří získat od nich odstup. Pacient trpící zácpou je nedokáže
- doslova řečeno - vytlačit. Z tohoto důvodu je
v psychoterapii velmi užitečné, jestliže se začne s odstraňováním
tělesné zácpy, aby se analogicky daly do pohybu
i nevědomé obsahy. Zácpa nám ukazuje, že máme potíže
s dáváním a pouštěním, že si chceme za každou cenu podržet
jak materiální hodnoty, tak nevědomé obsahy, aby se
nedostaly na denní světlo.
Colitis ulcerosa je název pro zánět tlustého střeva
a konečníku, který vyvolává průjmy spojené s krvácením
a výtokem šlemu. Krev a šlem jsou životní látky, prastaré
symboly života. (Mýty některých přírodních národů uvádějí,
že se veškerý život vyvinul z toho, co označujeme jako
šlem, hlen, sliz.) Šlem a krev ztrácí ten, kdo se bojí uplatňovat
svou osobnost, naplnit svůj život. Prožít opravdu svůj
život však vyžaduje vybudovat si vlastní pozici v protikladu
k ostatním lidem, což přináší jistou osamělost (ztráta symbiózy).
Z toho má pacient s chronickou kolitidou strach.
Strachy pak potí krev a vodu - střevem. Střevem (nevědomí)
také odcházejí obětované symboly jeho života: krev
a šlem. Pomůže mu jenom poznání, že každý člověk musí
prožít život na svou vlastní odpovědnost -jinak jej ztratí.
SLINIVKA BŘIŠNÍ (PANKREAS)
K trávicím orgánům patří také slinivka břišní, která má
dvě základní funkce: exokrinní část (týkající se vnější sekrece)
produkuje trávicí šťávy, jejichž působení má ryze
agresivní charakter; endokrinní část slinivky (s vnitřní sek-
reci), tzv. Langerhansovy ostrůvky, produkuje inzulín. Nedostatečná
produkce buněk endokrinní části vede ke vzniku
cukrovky. Slovo diabetes pochází z řečtiny a znamená průchodný.
Původně se této nemoci říkalo cukrová úplavice.
Připomencme-li si symboliku spojenou s potravou, můžeme
slovo cukr nahradit slovem láska a máme problémový
okruh diabetiků přesně vymezen. (Diabetik nemůže pro nedostatek
inzulínu asimilovat cukr obsažený v potravě, ten
jím propadá a je vylučován močí.) Sladkosti jsou náhražkou
sladkých přání, která umožňují sladký život. Za pacientovou
touhou po sladkostech, spojenou zároveň s neschopností
cukr asimilovat, se skrývá nepřiznaná touha po lásce,
jež je zase spojena s neschopností lásku přijímat a cele sejí
odevzdat. Diabetik se musí živit zmíněnou „náhradní potravou",
náhražkou za svoje skutečná přání. Cukrovka vede
k překyselení celého těla až do komatu. A kyselost známe
jako symbol agrese. Stále znovu se potkáváme s polaritou
lásky a agrese, cukru a kyseliny (mytologicky: Venuše
a Marsu). Tělo nám napovídá: kdo nemiluje, zkysne. Ještě
jednoznačněji formulováno: kdo si nemůže užívat, sám bude
brzy nepoživatelným.
Lásku může přijímat jen ten, kdo ji umí také rozdávat.
Diabetik rozdává lásku jedině formou nepřijatého cukru
v moči. Kdo není dostatečně průchodný, v tom se cukr nerozpustí
a vyvolává cukrovou úplavici. Diabetik touží po
lásce (sladkostech), ale nemá odvahu svou touhu realizovat
(„Nesmím přece nic sladkého!"). Dál je roztoužen („Rád
bych..., ale opravdu nesmím!"), ale žádné lásky se nedočká,
protože ji neumí sám dávat, a tak jím láska propadá
jako nestrávený cukr. Jak se potom nemá cítit kysele, zatrpkle!
JÁTRA
Zabývat se játry není jednoduché, neboť je to orgán
s mimořádně mnohostrannými funkcemi. Jsou jedním
z největších lidských orgánů, jsou centrálním orgánem intermediární
látkové výměny, přímo jakousi laboratoří. Načrtněme
jejich nejdůležitější funkce.
1. Hromadění energie. Játra vytvářejí glykogen (sílu)
a ukládají jej (asi 500 kilokalorií). Kromě toho proměňují
uhlohydráty v tuk a shromažďují jej v tukových zásobárnách
těla.
2. Výroba energie. Z aminokyselin a tukových složek
obsažených v potravě vytvářejí játra glukózu (energii). Veškerý
tuk přichází do jater a může tu být spálen, proměněn
v energii.
3. Metabolizmus bílkovin. Játra mohou aminokyseliny
jak rozkládat, tak syntetizovat nové. Jsou spojujícím článkem
mezi bílkovinou (proteinem) rostlinnou a zvířecí, tedy
zdrojem naší výživy, a bílkovinou lidskou. Bílkovina každého
z těchto druhuje odlišná, ale stavební kameny, z nichž
se skládá (aminokyseliny), jsou univerzální. Srovnání: nejrůznější
typy domů (bílkoviny) jsou postaveny z naprosto
stejných cihel (aminokyseliny). Individuální odlišnosti bílkovin
rostlinné, zvířecí a lidské říše spočívají tedy v odlišném
uspořádání aminokyselin. Jejich pořadí je zakódováno
v deoxyribonukleové kyselině (DNK).
4. Odstraňování jedů. Játra inaktivují a rozpouštějí
vlastní i cizí jedovaté látky, aby mohly být pomocí žluči
a ledvin vyloučeny. Dále musí ze stejného důvodu zpracovat
bilirubin (odpadový produkt krevního barviva hemoglobinu).
Narušení tohoto procesu vede k žloutence. Játra konečně
syntetizují i močovinu, aby ji ledviny mohly rovněž
vyloučit.
Tolik k nejdůležitějším funkcím jater. Symbolický výklad
začněme u posledního bodu. Schopnost odstraňovat
jedy předpokládá způsobilost rozlišit a ocenit, co je, a co
není jedovaté. Jaterní poruchy a onemocnění tedy poukazují
na problémy hodnocení a oceňování toho, co je užitečné,
či škodlivé (potrava, otrava?). Posoudíme-li dobře, co je
pro nás vhodné, tj. co můžeme zpracovat a strávit, nedochází
k nadměrné spotřebě, která játrům škodí: příliš mnoho
tuku, příliš jídla, alkoholu, drog apod. Nemocná játra
dosvědčují, že přijímáme více, než na co jejich zpracovatelská
kapacita stačí, dosvědčují ztrátu míry, přehnané expanzivní
choutky a příliš vysoké ideály.
Játra jsou dodavatelem energie. Při jejich onemocnění
ji ztrácíme. Dále ztrácíme životní energii, potenci, chuť
k jídlu i k pití, chuť ke všem životním projevům. Chorobný
příznak koriguje a kompenzuje svůj problém, jímž je v tomto
případě nadměrná spotřeba, zvyk žádat příliš mnoho.
Jde o tělesnou reakci na ztrátu citu pro míru a na přebujelou
fantazii, o upozornění na naši nenasytnost. Klesá krevní srážlivost,
krev - tato životní šťáva - řídne a uniká z těla. Nemoc
nás vede k omezení, klidu a odříkání (sex, jídlo, pití) -
velmi zřetelný je tento proces při hepatitidě.
Játra mají dále symbolický vztah k světonázorovým
a náboženským oblastem, jehož odvození nemusí být všem
patrné. Připomeňme si syntézu bílkovin. Bílkovina je stavebním
kamenem života a sama je vystavěna z aminokyselin.
Játra vytvářejí z rostlinných a zvířecích bílkovin obsažených
v potravě bílkoviny lidské tím, že mění jejich prostorové
uspořádání. Jinými slovy: játra mění prostorové uspořádání
při zachování jednotlivých stavebních kamenů (aminokyselin),
což znamená kvalitativní či evoluční skok z rostlinné
a zvířecí říše do světa člověka. Ovšem tím, že identita stavebních
kamenů zůstala zachována, zachovalo se i spojení
s oblastí jejich původu. Metabolizmus bílkovin je dokonalým
mikrokosmickým zobrazením toho, co v makrokosmu
nazýváme evolucí. Přestavěním a změnou kvalitativní předlohy
vzniká nekonečné množství forem ze stále stejných „stavebních
pramenů". Konstantním „materiálem" zůstává všechno
navzájem spojeno, pročež mudrci tvrdí, že všechno je
v jednom a jedno ve všem (totum pro parte, pars pro toto).
Jiným výrazem tohoto poznatku je religio, doslova
„zpětná vazba". Náboženství hledá zpětné spojení
s prazákladem, s výchozím bodem, s všejednotou, protože
mnohost, která nás odděluje od jednoty, není ničím jiným
než iluzí (mája) vznikající věčnou proměnou téže předlohy
bytí. Proto také zpáteční cestu najde jen ten, kdo prohlédne
iluzi proměnlivých forem. Mnohé a jediné - v tomto energetickém
poli pracují játra.
NEMOCI JATER
Při jaterních onemocněních je třeba položit si
tyto otázky:
1. V kterých oblastech jsem ztratil schopnost
správného posouzení a hodnocení?
2. Kde nemohu rozeznat, co je pro mě užitečné
a co škodlivé?
3. V čem jsem nenasytný a chci příliš mnoho, kdy
ztrácím cit pro míru?
4. Starám se o své „religio", o svou oblast „zpětné
vazby" a návrat k prazákladu, nebo mi mnohost
zastírá jednotu? Nepřicházejí u mě světonázorová
témata zkrátka?
5. Chybí mi důvěra?
ŽLUČNÍK
Žlučník shromažďuje žluč, kterou produkují játra. Jestliže
se však žlučovod ucpe, např. žlučovými kameny, nemůže
se žluč dostatečně podílet na procesu trávení. Hovorová
řeč vystihuje agresivní charakter této tekutiny (např.
vzkypěla mu žluč) a cholerik je pojmenován přímo podle
nadržené, žlučovité agrese (chole = žluč).
Je nápadné, že žlučové kameny se častěji vyskytují
u žen než u mužů, kteří zase trpívají na ledvinové kameny.
Žlučové kameny jsou opět častější u vdaných žen než u těch
svobodných. Tento statistický údaj náš výklad o nčco ulehčí.
Energie chce téct. Je-li jí v tom bráněno, hromadí se.
Nemá-li delší dobu žádný odtok, směřuje k zhušťování.
V těle se vytvářejí kameny a skládky jako výraz sražené,
ztuhlé energie. Žlučové kameny jsou zkamenělé agrese.
(Energie a agrese jsou téměř shodné pojmy. A nezapomínejme,
že slova jako agrese nemají v našich výkladech žádnou
negativní hodnotu. Potřebujeme prostě agresi právě tak
naléhavě jako žluč či zuby!)
Častý výskyt žlučových kamenů u provdaných žen
s rodinou proto nepřekvapuje. Tyto ženy vnímají svou rodinu
jako strukturu, jež jim brání dát volný průchod jejich
energii a agresi. Pociťují rodinné situace jako sevření,
z něhož se nemohou vymanit, a proto jejich energie ztuhne,
zkamení. Kolika nutí pacienta dohonit všechno, k čemu neměl
dříve odvahu. Prudkými pohyby a křikem se potlačená
energie opět uvolňuje. Nemoc vede k poctivosti.
NECHUTENSTVÍ (ANOREXIA NERVOSA)
Hodláme uzavřít kapitolu o trávení klasickou psychosomatickou
nemocí, jejíž šarm vytváří směs nebezpečnosti
a originality. (Stále na ni umírá 20 % pacientek.) Při nechutenství
vystupují zvlášť zřetelně vtip a ironie, které obsahuje
každá nemoc: někdo se zdráhá jíst, protože nemá na nic
chuť, a umírá, aniž by si uvědomil, že je nemocný. To je
tedy gól! Lékaři a všichni kolem mají co dělat, aby ukázali
svoji sílu. Většinou se horlivě snaží přesvědčit pacienta o
výhodách jídla a života a stupňují svou lásku k bližnímu až
k umělé výživě. (Komu tolik komiky není vhod, je špatným
divákem velkého divadla našeho světa!)
Chorobná hubenost se vyskytuje skoro výlučně u pacientek.
Je to typicky ženská nemoc. Pacientky, většinou v pubertě, na sebe upoutávají pozornost odmítáním jídla,
což zdůvodňují - zčásti vědomě, zčásti nevědomě - obavou
z tloustnutí.
Striktní odmítání potravy se ovšem může zvrátit v opak:
jsou-li samy a nikdo je nevidí, začnou pořádat neuvěřitelné
množství jídel. V noci vyprazdňují ledničku a snědí všechno,
na co přijdou. Nechtějí však potravu v sobě podržet
a snaží seji opět zvrátit. Vymýšlejí si všemožné triky, aby
okolí jejich zvyky neprohlédlo. Je opravdu těžké udělat si
správný obrázek o tom, co postižené nechutenstvím opravdu
jedí, a co ne, kdy je jejich hlad nasycen, a kdy ne.
Když už ale jedí, dávají přednost věcem, které si označení
„potrava" sotva zaslouží: citronům, zeleným jablkům,
kyselým salátům, tedy výlučně věcem s nízkou výživnou
a kalorickou hodnotou. Navíc tyto pacientky užívají projímadla,
aby to málo nebo nic, které do sebe dostanou, rychle
a jistě zase vyšlo. Mají také velkou potřebu pohybu. Podnikají
dlouhé procházky, čímž se chtějí zbavit sádla, které nikdy
nenabraly, a to je při jejich velmi oslabeném stavu na
pováženou. Nápadný je také přehnaný altruizmus těchto pacientek,
vrcholící často tím, že s velkou láskou a péčí vaří
jiným. Vařit pro jiné, obsluhovat je a pozorovat při jídle -
to jim nepůsobí žádnou potíž, pokud také nemusí zasednou
ke stolu. Jinak mají velký sklon k pobývání v samotě a rády
se stahují zpět. Chorobně hubnoucí pacientky nemívají
menstruaci nebo je pro ně tato funkce spojena s různými
potížemi.
Shrneme-li tyto příznaky, vidíme značné vystupňování
asketického ideálu. V pozadí se skrývá starý konflikt mezi
duchem a hmotou, mezi nahoře a dole, mezi čistotou a pudy.
Potravou se živí tělo i svět forem. „Ne".postižených nechutenstvím
znamená „ne" i tělesnosti a všem požadavkům
z těla vycházejícím. Jejich pravý ideál sahá daleko za oblast
jídla: cílem je čistota a zduchovnění. Chtějí se zbavit
všeho těžkého a tělesného. Chtějí uniknout sexualitě
a pudovosti. Cílem je sexuální cudnost a bezpohlavnost.
K tomu musí zůstat co nejštíhlejší, aby se jim nevytvořily
žádné obliny vyznačující ženu. Tyto dívky se ženami stát
nechtějí.
Mají strach nejen před oblými, ženskými formami, ale
i tlusté břicho jim připomíná možnost otěhotnění. Odpor
proti vlastní ženskosti a sexualitě se projevuje absencí pravidelné
menstruace. Nejvyšším ideálem je odmaterializování.
Pryč se vším, co prozrazuje nízkou tělesnost!
Ideál askeze je hlediskem, z něhož pacientky nepohlížejí
na své nechutenství jako na nemoc, a nemají proto pochopení
pro žádná terapeutická opatření, mající posloužit
tělu. Vyhýbají se umělé výživě na klinice, vymýšlejí stále
rafinovanější triky, jak se nenápadně zbavit každého jídla.
Odmítají každou pomoc a zarytě sledují svůj ideál: zduchovněním
se zbavit všech tělesných projevů. Smrt nepociťují
jako ohrožení, protože to, co u nich vyvolává strach, je životaschopnost.
Bojí se všeho, co je kulaté, amorfní, ženské,
úrodné, pudové a sexuální, bojí se blízkosti a horka. Z tohoto
důvodu také nejídají společně. Sedět v kruhu a společně jíst,
to je prastarý rituál všech kultur, při němž se rodí lidská
blízkost a vřelost. Jenže právě tato blízkost vyvolává u našich
pacientek strach.
Tento strach pochází ze stínu těchto pacientek, tedy
z oblasti, kde na svou realizaci lačně čekají všechna témata
odsunutá z vědomého života. Pacientky trpí nenasytným
hladem po živém, který se však ze strachu, aby jim nepřerostlo
přes hlavu, snaží symptomatickým chováním vykořenit.
Čas od časuje však nenasytný hlad a žravost přemohou,
a tak dochází k onomu tajnému obžerství. Cítí však vinu
a snaží se svůj „poklesek" napravit vydávením toho, co spolykaly.
A takt tyto nemocné nemohou najít střed ve svém
konfliktu mezi lačností a askezí, mezi hladem a odříkáním,
mezi egocentrizmem a altruizmem. Za altruistickým jednáním
vždycky objevíme silně přehnanou egocentričnost, při
styku s našimi pacientkami rovněž patrnou. Ty tajně touží
po pozornosti a dosahují svého cíle oklikou přes nemoc.
Odmítáním jídla získávají náhle netušenou moc nad ostatními
lidmi, kteří mají zoufalý strach a věří, že je musí přinutit
k přijímání potravy a přežití. Tímto trikem dokáží držet
v šachu svou rodinu už malé děti.
Pacientkám nepomůžeme nucenou výživou, nýbrž jen
tím, že dokážeme, aby byly samy k sobě poctivé. Pacientka
v sobě musí odkrýt a akceptovat lačnost, nenasytný hlad po
lásce a sexu, svou egocentričnost a ženskost s veškerou pudovostí
a tělesností. Musí pochopit, že pozemské oblasti
nepřekoná jejich potíráním a potlačováním, nýbrž jen tím,
že je prožije, a tím integruje, promění. V tomto smyslu si
mohou všichni lidé z nechutenství odvodit poučení. Nejen
pubertální dívky tendují k tomu, že se snaží s pomocí vznešeně
se tvářící filozofie potlačit strach, který probouzejí
požadavky jejich tělesnosti, aby mohly vést čistý a produševnělý
život. Snadno přitom přehlédnou, že askeze většinou
vrhá stín - a ten se jmenuje: žádostivost.