16. Co dělat?
Po všech těchto úvahách a pokusech, jak se naučit lépe
rozumět poselství příznaků, stojí před nemocným kardinální
otázka: „Jak mi všechno tohle vědění pomůže uzdravit
se? Co mám nyní dělat?" Odpověď na tyto otázky bude
vždycky stejná: „Dívat se!" Tato výzva se zdá možná banální,
jednoduchá a k ničemu. Člověk chce přece proti příznakům
nemoci něco podniknout, chce se změnit, touží dělat
všechno jinak - co se změní, bude-li se jenom „dívat"?
V posedlosti pořád něco měnit leží největší nebezpečí jeho
cesty. Ve skutečnosti neexistuje nic, co by bylo třeba měnit
- kromě vlastního hlediska. Proto se naše rada omezuje na
prosté „dívat se".
V tomto světě nemůžeme dělat nic víc, než se učit dívat
- a to je ovšem velmi těžké. Vývoj spočívá jenom
ve změně stanoviska - všechny vnější funkce jsou pak výrazem
nového pohledu. Srovnejme například stav vývoje
naší technické doby s vývojem ve středověku: naučili jsme
se vidět nové možnosti a zákonitosti, jenž ty tu byly aspoň
deset tisíc let, jen jsme je neviděli. Rádi si namlouváme, že
tvoříme něco nového, a mluvíme hrdě o svých vynálezech.
Přitom přehlížíme, že můžeme něco jenom nalézt, ne vynalézt.
Všechny myšlenky a nápady jsou tu potenciálně stále
přítomny, potřebujeme pouze jistý čas k jejich integraci.
Opakujeme, že v našem univerzu není třeba nic měnit
ani zlepšovat, jen náš pohled. Tím se i ty nejkomplikovanější
problémy redukují na starou radu: Poznej sám sebe!
Je to bohužel tak těžké, že raději vymýšlíme složité teorie
a systémy, jak změnit ty druhé, okolní svět a jeho poměry.
A celkem pochopitelně se rozzlobíme, jestli někdo všechny
tyhle krásné snahy smete se stolu a nahradí je jednoduchým
pojmem „sebepoznánf'. Pojem je to vskutku jednoduchý,
jenom jeho realizace taková není.
Jean Gebser v této souvislosti napsal: „Nutná změna
světa a lidstva se nedá docílit pokusy o jejich nápravu; reformátoři
dávají přednost boji za lepší svět před potřebou
reformovat sami sebe, pěstují obvyklou, ale poněkud smutnou
hru, při níž chtějí po jiných, co sami z pohodlnosti nedělají.
Zdánlivé úspěchy vedou ktomu, že se dopouštějí
zrady nejen na světě, ale i sami na sobě." (Verfall und Teillhabe.)
Poznat sám sebe znamená vidět se takový, jaký jsem,
vidět nejen své úzké Já (jáství, ego), ale celou svou jsoucnost.
Já se má k jsoucnosti jako sklenice vody k oceánu. Já
postihují nemoci, ve jsoucnosti je zdraví. Cesta spásy je cestou
z jáství k jsoucnosti, ze zajetí ke svobodě, z polarity
k jednotě a celosti. Upozorní-li mě některý příznak, co mi
(kromě jiného) k celosti ještě chybí, musím se naučit to chybějící
(chybu) vidět a vědomě se s tím ztotožnit. Náš výklad
směřuje právě k tomu, před čím obvykle odvracíme
zrak. Jakmile to jednou spatříme, stačí už jen neztratit to
z očí a stále pozorněji se dívat. Již samo trvalé a pozorné
sledování překonává překážky a dává vyrůst lásce potřebné
k tomu, abychom nalezené integrovali. Sledovat stín znamená
prosvětlovat jej.
Zcela falešně, nicméně velmi často reaguje člověk tak,
že princip odkrytý příznakem co nejrychleji zapudí. Objeví-
li například skrytou agresi, zděšeně se ptá: „Jak sejí proboha
zbavím?" Odpověď zní: „Nijak. Buďte rád, že tuje!"
Právě tohle odmítání vytváří stín a způsobuje onemocnění.
Zjistit přítomnost agrese uzdravuje. Komu se to zdá příliš
nebezpečné, nebere na vědomí, že pohled stranou žádný
princip nezazené.
Žádný princip není nebezpečný, nebezpečná je jenom
nevyrovnaná síla. Každý princip lze neutralizovat jeho protipólem.
Nesmí se však izolovat. Horko samo o sobě může
být stejně nebezpečné jako chlad. Izolovaná vlídnost není
o nic ušlechtilejší než izolovaná přísnost. Klid nastává jenom
při rovnováze sil. Podstatný rozdíl mezi „světem"
a „mudrci" je v tom, že svět se neustále snaží uskutečňovat
jen jeden pól, zatímco moudří dávají přednost středu mezi
póly. Kdo jednou pochopil, že člověk je mikrokosmem, ztratí
postupně strach nacházet všechny principy i v sobě.
Odkryjeme-li v příznaku princip, který nám chybí,
postačí si jej zamilovat, neboť tím se to chybějící už realizuje.
Kdo však jenom netrpělivě číhá, kdy příznak konečně
zmizí, nic nepochopil. Symptom ztělesňuje stínový princip.
Souhlasíme-li s principem, těžko můžeme proti příznaku
bojovat. V tom je klíč. Tím, že symptom akceptujeme, činíme
ho zbytečným. Nemá-li příznak protivníka, ztratí se sám.
To vše jsme dokázali pouhým „prohlédnutím".
Abychom zabránili nedorozumění, ještě jednou zdůrazňujeme,
že mluvíme o obsahové rovině onemocnění
a v žádném případě nechceme předpisovat chování v rovině
funkční. Obsahovým rozborem příznaků nezakazujeme žádná
funkční opatření ani netvrdíme, že jsou zbytečná. Náš
přístup k polaritě spočívá v tom, že místo volby „buď-anebo"
dáváme přednost volbě „nejen-nýbrž i" či při jiné formulaci
„právě tak-jako". Ani my se tedy při zápalu slepého
střeva neptáme: „Vyložit tento příznak, nebo operovat?"
Jedno nečiní druhé zbytečným. Výklad nenahradí operaci,
ale dají smysl. Sám by také žádný smysl neměl, kdyby už byl
pacient mrtev. Naštěstí velká část příznaků není životu nebezpečná,
a proto ani funkční opatření nejsou tak naléhavá.
Funkční opatření se v podstatě tématu „vyléčení" netýkají.
K vyléčení může dojít jen ve vědomí. V každém jednotlivém
případě je nejdůležitější, zda pacient dokáže být
sám k sobě poctivý. Zkušenosti nás nutí ke skepsi, neboť
i ti, kteří celý život pracovali na sebeuvědomění a sebepoznání,
dokáží být v jistých bodech zahalení. Zde také leží
hranice možností, jaké může tato kniha poskytnout těm, kdož
ji chtějí využít ke svému prospěchu. Často je nutné podrobit
se náročnějším a hlubším procesům, abychom narazili
na to, co jsme zprvu nechtěli vidět. Procesům, které vlastní
zaslepenost odstraňují, říkáme unes, psychoterapie.
Odmítáme přitom starý předsudek, že psychoterapie
je metodou léčení chorobných příznaků a psychicky narušených
lidí. Tento názor by mohl mít jistou platnost při
metodách přísně orientovaných na symptomy nemoci, určitě
však nevyhovuje potřebám hlubinné psychologie orientované
transpersonálně. Od éry psychoanalýzy směřuje psychoterapie
k sebepoznání a k vyvolání nevědomých obsahů.
Z hlediska psychoterapie není žádný člověk tak „zdravý",
aby ji nutně nepotřeboval. Zastánce tvarové terapie
Erving Polster řekl: „Terapie je příliš cenná, než aby byla
vyhrazena jen pro nemocné." My formulujeme tentýž názor
trochu tvrději: „Člověk je nemocen sám o sobě."
Jediné, co nám umožňuje pochopit smysl našeho vtělení
(inkarnace), je vlastní uvědomění.
Překvapuje nás, jak málo lidí se stará o jediné důležité
téma jejich života. Přitom tolik péče a pozornosti věnují
svému tělu, ačkoli je jasné, že se jednoho dne stane potravou
červů. Stejně tak budou muset opustit všechno, co získali
(rodinu, peníze, dům, slávu). Jediné, co trvá až za hrob,
je vědomí - a o to se starají nejméně. Cílem našeho bytí je
uvědomění - a jen tomuto cíli slouží celý vesmír.
Ve všech dobách se lidé snažili rozvíjet pomůcky sloužící
na těžké cestě k uvědomění a nalezení se. Vzpomeňme
na jógu, zen, súfizmus, kabalu, magii či jiné systémy - metody
a cvičení jsou rozličné, cíl je však stejný: zdokonalení
a osvobození člověka. Ze západního, vědecky orientovaného
světového názoru naší doby se vyvinuly dva nejmladší
obory: psychologie a psychoterapie. Oslepena arogancí
a pýchou mladistvých začátků psychologie přehlédla, že
začala zkoumat něco, co už bylo pod jiným jménem dávno
a dobře známé. Musela, tak jako všechno nové, projít počátečním
vývojem a nabýt jisté zkušenosti, aby si pomalu našla
své místo v společném proudu velkých nauk o lidské duši.
Psychoterapeuti nejsou podobným negativním rysem
tak zatíženi, protože denní praktické práce koriguje jednostrannosti
podstatně rychleji než teorie opřená o testy
a statistiku. A tak jsme svědky slévání myšlenek a metod ze
všech kultur, směrů a dob. Dochází k nové syntéze starých
a cenných poznatků vedoucích k uvědomění. Nemělo by nás
zarmucovat, že při tak vehementních procesech vzniká
i nějaký odpad.
Psychoterapie se stává pro mnoho lidí dnešní doby
vhodným prostředkem k poznání procesů uvědomění si sebe.
Psychoterapie neprodukuje žádné osvícence a nedokáže to
ani žádná jiná technika. Cesta vedoucí k cíli je dlouhá a těžká
a pro někoho neschůdná. Přece však každý krok, který na ní
učiníme, je pokrokem a slouží našemu rozvoji. Na jedné
straně bychom neměli možnosti psychoterapie přeceňovat,
na druhé bychom pak měli vidět, že dnes představuje jednu
z nejlepších metod, jak pěstovat poctivost a uvědomění.
Při hovorech o psychoterapii vycházíme v prvé řadě
z metodické linie, kterou už řadu let sami používáme a které
říkáme „reinkarnační terapie". Od prvého publikování tohoto
pojmu (1976) v mé knize Das Erlebnis der Wiedergeburt
(Zážitek znovuzrozeni), byl tento termín často přejímán
a používán pro nejrůznější psychoterapeutické činnosti,
což vedlo k jeho rozostření i k odlehlým asociacím. Chceme
proto reinkarnační terapii několika slovy osvětlit, aniž
bychom zacházeli do konkrétních podrobností.
Každá představa, kterou si pacient o terapii utvoří, se
pro něho stává překážkou. Představa stojí vždy před pravdou
a zakrývá výhled. Terapie znamená odvahu k riziku,
a tak musí být chápána. Terapie chce vytrhnout člověka
z bojácné strnulosti, z jeho bezpečnostních pojistek, a zapojit
ho do procesu přeměn. Proto není možné určovat předem
pevné téma, neboť by vzniklo nebezpečí, že se mine
s klientovou individualitou. Proto také nechceme poskytovat
žádné konkrétní informace - my o reinkarnaci nemluvíme,
myji provádíme. Líto je nám jen toho, že toto vakuum
je zaplňováno představami, teoriemi a názory těch, kteří o
naší terapii nemají nejmenší potuchy.
Z teoretické části knihy by mělo být jasné aspoň to,
čím reinkarnační terapie mimo jiné není: nehledáme příčiny
jakýchkoli příznaků v minulých životech. Není to prodloužená
psychoanalýza ani terapie prvotních výkřiků.
Z toho ovšem nevyplývá, že bychom nepoužívali techniky,
které již našly uplatnění v jiných terapiích. Naopak, reinkarnační
terapie je tak diferencovaným konceptem, že se
v ní uplatní mnoho osvědčených technik. Technická výzbroj
je však pouze pomůckou dobrého terapeuta, sama terapii
nevytváří. Psychoterapie je víc než pouhá technika, proto
se nedá tak snadno naučit. Podstatná je představivost. Je
velkým omylem, jestliže se někdo domnívá, že stačí přesně
napodobit průběh nějakého sezení (procesu), aby dosáhl stejného
cíle. Formy jsou sice nositelem obsahu, ale existují
i prázdné formy. Psychoterapie -jako každá ezoterická technika
- se rychle změní ve frašku, ztratí-li se z forem obsah.
Reinkarnační terapie odvozuje svůj název z faktu, že
v ní zaujímá široký prostor uvědomování si a prožívání minulých
inkarnací. Protože zacházení s inkarnacemi je pro
mnoho lidí příliš spektakulární, přehlížejí, že jejich uvědomování
je pro nás pouze technicko-formálním prostředkem,
nikoli účelem. Prožití inkarnace není samo o sobě žádnou
terapií, tak jako jí nejsou samotné výkřiky. Obojí však může
být účinně nasazeno. Nevidíme nakonec nic tak důležitého
a napínavého v tom, že se někdo dozví, čím byl dříve, jde
jen o to, že v současné době nám nic jiného lépe nepomáhá
dosáhnout našeho terapeutického cíle.
290
Vysvětlili jsme dost podrobně, že problém člověka leží
pokaždé v jeho stínu. Setkání s tímto stínem a jeho postupná
asimilace jsou také ústředním tématem reinkarnační terapie.
Naše technika umožňuje také setkání s velkým, karmickým
stínem, který ten biografický o něco přesahuje.
Vyrovnat se s ním opravdu není lehké, je to však jediná cesta,
která vede k dosažení celistvosti, a tím ke spáse. Nemá
smysl dále hovořit o potkávání a prožívání stínu, neboť prožitek
hlubších duševních dějů nelze beztoho vyjádřit slovy.
Inkarnace prostě umožňují plně prožít a integrovat oblast
stínu, což jiné techniky nemohou plně nahradit.
Nepracujeme se vzpomínkami, inkarnace jsou prožívány
v přítomnosti. Je to možné proto, že čas mimo naše
vědomí neexistuje. Čas je jednou z možností, jak sledovat
procesy. Z fyziky víme, že čas se může proměnit v prostor.
A prostor je druhou možností, jak sledovat souvislosti. Aplikujeme-
li tuto proměnlivost na problém následných inkarnací,
změní se následné v souběžné, tj. z časového životního
řetězce se stanou současné, prostorově paralelní životy,
Prostorová interpretace inkarnací není ani správnější, ani
chybnější než časový model. Oba způsoby pozorování jsou
legitimním, subjektivním úhlem pohledu lidského vědomí
(srovnej s vlnovým a korpuskulárním charakterem světla).
Každý pokus o současné prožití času i prostoru proměňuje
prostor opět v čas. Jeden příklad: náš prostor je současně
zaplněn vlnami nejrůznějších rozhlasových stanic. Chcemeli
však kteroukoli stanici slyšet, nastane ihned následnost.
Musíme přijímač postupně nalaďovat na různé frekvence
a přístroj nám postupně umožní poslech zvolených stanic
a pořadů. Nahradíme-li rozhlasový přijímač vědomím, dostaneme
rezonanční model odpovídajících inkarnací.
V reinkarnační terapii přivedeme klienta k tomu, aby
dosavadní frekvenci (identifikaci) přechodně opustil a vytvořil
si jiný rezonanční prostor. V tom okamžiku se manifestují
jiné inkarnace a myje můžeme prožít se stejným po
citem reality jako život, s nímž jsem se dosud identifikovali.
„Druhý život" či identifikace existují paralelně a jsou
přístupné našemu smyslovému vnímání. „Třetí program"
není o nic vzdálenější než „první" či „druhý". V daném okamžiku
můžeme sice vnímat jen jeden, ale zato je můžeme
libovolně přepínat. Stejným způsobem přepínáme „frekvenci
vědomí" a měníme úhel dopadu i rezonanci.
V reinkarnační terapii si vědomě pohráváme s časem.
Nahustíme čas do jednotlivých struktur vědomí - aby se
nafoukly a byly dobře viditelné - a pak jej zase vypustíme,
aby se ozřejmilo, že všechno patří pouze do kategorií „tady"
a „teď". Kritikům se leckdy zdá, že reinkarnační terapie se
pouze nesmyslně přehrabuje v minulých životech, místo aby
teď a tady řešila potřebné problémy. Ve skutečnosti iluzi času
překonáváme a konfrontujeme klienty s věčným „teď"
a „tady". Neznáme jinou terapii, která by tak nekompromisně
zbavovala klienty všech projekčních ploch a nutila je převzít
za všechno odpovědnost.
Reinkarnační terapie se snaží vyvolat určitý psychický
proces, přičemž je důležitý sám proces, nikoli jeho intelektuální
zařazení či interpretování. Proto v závěru této
knihy hovoříme o psychoterapii, neboť převládá mylný názor,
že léčí psychické příznaky a poruchy. Naopak se málo
myslí na její možnosti u čistě somatických symptomů.
Z hlediska našich zkušeností je právě psychoterapie jedinou
úspěšnou metodou, která je schopna tělesné příznaky
opravdu léčit.
Toto tvrzení snad není třeba na konci této knihy obhajovat.
Kdo se jednou naučil vidět každý tělesný proces
a příznak jako výraz psychického dění, ten také ví, že jen
postupy našeho vědomí dokáží řešit problémy, které se v těle
zviditelnily. Proto také neznáme žádné indikace ani kontraindikace
pro psychoterapii. Známe jen osoby, které jsou
nemocné a jejich příznaky jim posloužily k uzdravení. Úkolem
psychoterapie je pomoci lidem v procesu rozvoje a proměn.
Proto se v naší terapii tak silně zaměřujeme na klientovy
symptomy, abychom jim pomohli dosáhnout jejich cíle
- protože tělo má vždycky pravdu. Školská medicína jedná
opačně, spojuje se s pacientem proti symptomům. My stojíme
vždy na straně stínu a pomáháme mu vystoupit na světlo.
Nevedeme boj proti nemoci a jejím příznakům, pokoušíme
se jen využít je jako bod obratu k uzdravení.
Nemoc je naší velkou šancí, vzácným dobrem. Nemoc
je osobním učitelem a vůdcem na cestě ke spáse. Nabízejí
se různé cesty vedoucí k tomuto cíli, většinou těžké a komplikované,
ta nejbližší a nejosobnější však zůstává často
nepovšimnuta: nemoc. Je také nejméně náchylná
k sebeklamům a iluzím. A tudíž málo oblíbená. Jak v naší
terapii, tak v této knize jsme chtěli vytrhnout nemoc z obvykle
úzkého rámce posuzování a ukázat její skutečné vztahy
k lidské existenci. Kdo jako my neudělal tento krok do
jiného systému vztahů, ten musel špatně rozumět všem našim
výpovědím. Kdo naopak pochopil nemoc jako učitele,
tomu se otevřel svět nových vyhlídek. Náš přístup k nemoci
neudělá život ani jednodušším, ani zdravějším, k tomu musíme
mít odvahu podívat se konfliktům a problémům polaritního
světa zpříma do očí. Proto se odvažujeme demontovat
iluze tohoto světa nepřátelského konfliktům, neboť vytváří
zdání, že je možno dosáhnout pozemského ráje na základě
nepoctivosti.
Hermann Hesse řekl: „Problémy tu nejsou proto, abychom
je řešili. Jsou to jen póly, mezi nimiž vzniká napětí
potřebné pro život." Řešení leží mimo polaritu. Abychom
se tam však dostali, musíme spojit póly a smířit protiklady.
Slučovat protiklady je těžké a dokáže to jenom ten, kdo dobře
poznal oba póly. Musí být připraven všechny póly odvážně
prožívat a integrovat. Solve et coagula říká se ve starých
spisech: uvolňuj & svazuj. Nejprve musíme rozlišovat
a zakoušet dělení, abychom mohli dospět k velkému dílu
chymické svatby, ke sloučení protikladů. Nejprve je nám
souzeno ponořit se hluboko do polarity hmotného světa, do
tělesnosti, nemocí, hříchů a vin, abychom v nejtemnější noci
své duše a v nejhlubším zoufalství zahlédli světlo pravdy,
které nám umožní vidět naši cestu utrpením a žalem jako
smysluplnou hru, které nám umožní najít se tam, kde jsem
vždy byli: v jednotě.
Poznal jsem dobré i zlé,
hřích i ctnost, právo i bezpráví,
soudil jsem a byl jsem souzen;
prošel jsem narozením i smrtí,
radostí i utrpením, nebem i peklem;
a nakonec jsem poznal,
že jsem obsažen ve všem
a všechno je obsaženo ve mně.
Nažrat Inajat Khan