11. Pohybový aparát a nervy
POSTOJ
Hovoříme-li o postoji člověka, nemusí být hned jasné,
zda míníme držení těla, či jeho vnitřní postoj. Tato jazyková
dvojznačnost nemusí přesto vést k nedorozumění, neboť
vnější postoj odpovídá vnitřnímu. V zevnějšku se zrcadlí
nitro. Říkáme o někom, že je upřímný či přímý, aniž si uvědomujeme,
že je tím označen tělesný akt, který měl ve vývoji
člověka rozhodující význam. Zvíře nemůže být přímé, protože
se ještě nenapřímilo. Člověk však na úsvitu svých dějin
udělal tento úžasný krok, tím obrátil svůj pohled vzhůru
k nebi a vytvořil si šanci stát se Bohem - současně se však
vystavil nebezpečí pýchy a toho, že bude mít za Boha sám
sebe. Nebezpečí a šance sebenapřímení se projevuje i v tělesné
rovině. Měkké části těla, které jsou při postoji čtyřnohého
zvířete chráněny, jsou u vzpřímeného člověka lehce zranitelné.
Snížená možnost ochrany a zvýšená zranitelnost
s sebou ovšem přinášejí větší otevřenost a vnímavost. Je to
zvláště páteř, která umožňuje náš vztyčený postoj. Činí nás
přímými a pohyblivými, poskytuje nám oporu a pruž-nost.
Má formu písmene S s jeho dvojitým obloukem a pra-cuje
na principu tlumení nárazů a polárního vztahu mezi pevnými
obratli a měkkými ploténkami.
Řekli jsme, že vnější a vnitřní postoj si odpovídají,
a tato analogie nachází výraz v četných rčeních: existují lidé
přímí či přímočaří, ale i tací, co se rádi hrbí; známe lidi
tvrdé a tvrdošíjně i takové, kteří se předněkým plazí; někomu
chybí nejen postoj, ale i post. Chceme-li předstírat určitý
vnitřní postoj, snažíme se uměle ovlivnit a změnit postoj
vnější. Rodiče křičí na děti: „Postav se rovně! Nehrb se!
Neumíš rovně sedět?" Tak se rozbíhá hra na nepoctivost.
O něco později se vojáci v armádě učí zaujímat předpisový
postoj, což je groteskní situace. Voják musí předvádět
vnější postoj, ale vnitřní mít nemusí. Na vojně se vždycky
dbalo na držení těla, ačkoli je to ze strategického hlediska
požadavek přímo idiotský. V bitevní vřavě se neuplatní
ani pořadový krok, ani stoj v pozoru. Drezúra je dobrá leda
k tomu, aby se narušila přirozená korespondence mezi vnitřním
a vnějším postojem. Absence vnitřních postojů se projevuje
řáděním ve volném čase, po bitvě a při dalších příležitostech.
Partyzáni nepotřebují žádný vnější postoj, protože
se ztotožňují se svými činy. Efektivita stoupá při pevném
vnitřním postoji, klesá při postoji vnějším a předstíraném.
Srovnejme strnulý postoj vojáka se ztuhlými klouby a uvolněný
postoj kovboje, jehož pohyblivost nebude klouby nikdy
blokovat.Takový otevřený postoj, při němž člověk stojí
ve vlastním středu, nacházíme v tai-či.
Postoj, který neodpovídá vnitřní podstatě člověka, se
nám jeví jako nepřirozený. Nutí-li ho nemoc k určitému
postoji, který by dobrovolně nezaujal, ukazuje to na neprožitý
vnitřní postoj, na něco, čemu se brání.
Při posuzování musíme rozlišit, zda se s vnějším postojem
ztotožňuje, nebo zda ho musí zaujímat proti své vůli.
V prvním případě odráží vědomou identifikaci, v druhém
část stínu, o niž nestojí. Člověk kráčející životem rovně
a vzpřímeně, se zvednutou hlavou, ukazuje jistou nepřístupnost,
pýchu a povznesenost. S takovými vlastnostmi je spokojen,
nezapíra je.
Jinak se drží člověk postižený např. Bechtěrevovou
nemocí, kdy páteř dostává typický tvar bambusové tyče.
Somatizuje se tím neprožitý nárok ega, přehlížená nepoddajnost.
Páteř jako celek zvápenatí, záda ztuhnou a hlava se
nakloní dopředu, čímž se poruší normální zakřivení páteře.
Pacient pak zcela konkrétně naráží nosem na to, jak je
ve skutečnosti tuhý, neohebný a nepoddajný. Celkem podobná
je problematika kulatých zad či hrbu: manifestuje se
tu neprožitá pokora.
MEZIOBRATLOVÉ PLOTÉNKY AISCHIAS
Chrupavčité ploténky mezi obratli se tlakem vysunují
do strany, zvláště v bederní části páteře, a tlačí na nervy,
což způsobuje rozličné bolesti, např. ischias, lumbago atd.
Problém tohoto příznaku tkví v přetížení. Kdo si toho na
svá bedra nakládá příliš mnoho, aniž si to uvědomuje, ten
pak pociťuje tento tlak jako bolest plotčnek. Bolest ho nutí
ke klidu, protože každý pohyb, každá aktivita bolí. Někdo
se snaží tuto účelnou regulaci odstranit utišujícími léky, aby
se mohl nerušené věnovat svému obvyklému počínání. Lepší
by však bylo, kdyby v klidu popřemýšlel, proč si toho tolik
naložil. Nechce se zdát velký a silný, aby tím kompenzoval
vnitřní pocit malosti?
Za okázalými výkony se obvykle skrývá vnitřní nejistota
a komplex méněcennosti. Člověk, který sám sebe našel,
nepotřebuje nic dokazovat, on prostě je. Za všemi velikými
(i menšími) činy světových dějin jsou vždy lidé, které
k vnější velikosti dohání vnitřní pocit malosti. Chtějí svými
činy světu cosi dokázat, ačkoli tu není nikdo, kdo by je o to
žádal a byl na ně zvědav-s výjimkou jich samotných. Chtějí
tedy něco odkázat jen sami sobě, ale co? Kdo se v životě
příliš honí, měl by se co nejdříve sám sebe zeptat, proč to
dělá, aby jednou jeho zklamání nebylo příliš velké. Kdo je
k sobě poctivý, najde odpověď snadno: aby se dočkal uznání
a lásky. Touha po lásce je známou motivací takového
počínání, ale neuspokojivou, neboť tato cesta k cíli nevede.
Láska není podmíněna žádným účelem, lásku si nelze vysloužit.
„Budu tě milovat, když mi dáš deset tisíc korun,"
nebo: „Budu tě milovat, jestliže se staneš nejlepším fotbalistou,"
jsou absurdní požadavky. Tajemství opravdové lásky
je v tom, že si žádné podmínky neklade. Prototyp tako-
vého citu najdeme v lásce mateřské. Dítě - objektivně posouzeno
- znamená pro matku jen zátěž a nepohodlí. Matka
to však takhle nepociťuje, protože má své dítě ráda. Proč?
Na to není odpověď. Kdyby byla, nebyla by láska. Každý
z nás touží - vědomě, či nevědomě - po takové čisté, absolutní
lásce, která patří jen nám, neklade si žádné podmínky,
není závislá na žádných vnějších okolnostech ani výkonech.
Pocit mčnčccnnosti v nás vzniká přesvědčením, že takoví,
jací jsme, nemůžeme být hodni lásky. Proto se snažíme
takového stavu dosáhnout tím, že se stáváme stále
chytřejší, zdatnější, bohatší, slavnější a tak dále. Všechny
tyto cetky okolního světa nás mají učinit žádoucnějšími -
a když toho dosáhneme, zůstanou nám vždycky pochybnosti,
zda nejsme nakonec milováni „jenom" pro své skutky, slávu,
bohatství atd. Sami v sobě jsme cestu k lásce zatarasili.
Uznání našich skutků neuspokojuje touhu, která nás k nim
hnala. Proto se musíme se svými pocity malosti a méněcennosti
vypořádat vědomě a včas. Kdo to nechce vidět
a vyhledává další důkazy své velikosti, tělesně se opravdu
zmenší. Ploténky se stlačí, bolesti ho zkřiví a ohnou. Tělo
vždycky ukazuje pravdu.
Úkolem plotének je umožňovat pohyblivost a elasticitu.
Je-li některá ploténka přiskřípnuta zaklíněným obratlem, je
naše držení těla tuhé a nepoddajné, hledáme si zvláštní polohu.
Stejné souvislosti platí pro naši psychiku. Jsme-li
„skřípnutí", chybí nám otevřenost a čilost, jsme strnulí
a fixovaní na svůj vnitřní postoj. Přiskřípnutí plotének napravují
chíropraktici tím, že škubnutím či tahem uvolní páteř
z jejího zaklínění a dosáhnou opět přirozeného kontaktu
obratlů (solve et coagula).
I skřípnuté duše se dají toutéž metodou nejlépe napravit:
potřebují náhlým a silným škubnutím vyhodit z dosavadní
pozice, aby se mohly zorientovat a znovu najít.
Z tohoto škubnutí mívají skřípnutí stejný strach jako z chiropraktického
hmatu. Hlasité prasknutí znamená v obou případech
naději na úspěch.
KLOUBY
Klouby zajišťují pohyblivost. Řada příznaků, které
postihují klouby, vede k bolestivým zánětům a ty pak zase
k omezení pohyblivosti až k úplnému znehybnění. Je-li
kloub strnulý, ukazuje to, že pacient na něčem ustrnul. Strnulý
kloub ztrácí svoji funkci: člověk, který ustrnul na některém
tématu, rovněž. Tvrdá a tuhá šíje prozrazuje tvrdošíjnost
majitele. Často postačí dobře poslouchat, abychom
dostali potřebnou informaci o chorobném příznaku. Vedle
zánětu a ztuhnutí může u kloubů dojít k vymknutím, natržením,
naražením a přetržením vazů. Řeč těchto příznaků
je jednoznačná: doba vymknutá z kloubů šílí - natrhli mu
žaket — nejruději bych ho přetrhl v půli. Můžeme napravovat
nejen klouby, ale i situace, vztahy a záležitosti.
Kloub se napravuje tak, že se trhnutím uvede do extrémní
polohy, nebo se extrémní poloha ještě přežene, aby
se opět dostal do středu na své místo. I tato technika má
v psychoterapii své paralely. Jestliže je někdo pevně usazen
v extrémní pozici, je do ní dále tlačen, až dosáhne bodu
obratu, z něhož lze opět najít střed. Z každé pozice se nejrychleji
dostaneme tím, že dojdeme až na její kraj. K takovému
totálním postupu však nesmíme být zbabělí a setrvávat
v bezpečném středu mezi póly. Většina lidí dělí všechno
polovičatě, usazena ve svých názorech a pozicích se brání
změně. Každý pól má svou hranici, svůj bod zvratu, kdy se
mění ve svůj opak. Z vysokého napětí snadno dosáhneme
uvolnění (Jakobsenova metoda), proto se fyzika jako první
z exaktních věd hlásí k metafyzice, proto se mírová hnutí
stávají militantními. Ke středu se musí člověk propracovat.
Domněnka, že se dá ihned zaujmout, vede k polovičatosti.
Přehnat se však dá i pohyblivost, a to tak, že se změní
v nepohyblivost. Mechanické změny na kloubech často svěd-
čí o tom, že jsme zatížení jednoho pólu přehnali, a musíme
se proto obrátit k tomu druhému.
Moderní medicína umožňuje nahradit různé klouby
umělými protézami, nejčastěji kyčelní kloub {endoprotéza).
Jak jsme zdůraznili už u chrupu, protéza je vždycky jistou
lží, protože předstírá něco, co není. Jestli je někdo vnitřně
strnulý a nehybný, ačkoli navenek předstírá čilost a pohyblivost,
zánět kyčelního kloubu koriguje jeho jednání směrem
k větší poctivosti. Tuto korekturu ovšem umělý kloub
ruší, nastoluje lež a předstírá tělesnou pohyblivost.
Lepší představu o nepoctivosti, kterou umožňuje medicína,
nabízí následující situace. Předpokládejme, že nějakým
kouzelným výrokem zmizí všechny umělé protézy, které
jen existují: brýle a kontaktní čočky, naslouchátka, umělé
klouby, umělé chrupy..., nalíčené tváře dostanou původní
vzhled, zmizí hřeby z kostí, kardiostimulátory a všechno
ostatní z kovů a plastů, co bylo do lidí zabudováno. Obraz,
který by se naskytl, by byl opravdu strašný.
Zkusme ještě jedno kouzlo a odvolejme všechny lékařské
úspěchy, které zachránily lidi před smrtí. Octneme
se uprostřed mrtvol, mezi mrzáky, mezi poloslepými a polohluchými.
Byl by to opět strašidelný obrázek - ale poctivý!
Byl by to viditelný výraz lidských duší. Lékařské umění nás
před takovou podívanou chrání tím, že lidská těla pilně restauruje
a doplňuje různými protézami, takže nakonec opravdu
vypadají jako pravá a živá. Co se však stalo s dušemi?
Na těch se nic nezměnilo - dále jsou mrtvé či slepé, hluché,
strnulé, pokřivené, zmrzačené, ale my to nevidíme. Máme
strach z poctivosti. Je to příběh obrazu Do-riana Graye. Člověk
si může vnějšími triky opatřit na jistý čas umělou krásu
a mládí, ale ten otřes, když pak uvidí svůj pravý obraz!
Trvalá práce na naší duši by byla mnohem důležitější než
jednostranná péče o tělo, neboť tělo je pomíjející, vědomí
však ne.
REVMATICKÉ NEMOCI
Jde o souhrnný pojem pro symptomatickou skupinu
bolestivých změn tkání, která jde těžko ohraničit a projevuje
se především v kloubech a svalech. Revma je vždy spojeno
se zánětem, který může být akutní, nebo chronický. Vede
k otokům tkání a svalů, deformacím a ztvrdnutím kloubů.
Schopnost pohybu bývá pro bolesti tak omezena, že může
vést až k invaliditě. Kloubní a svalové potíže vystupují nejsilněji
po období klidu a zlepšují se při pohybu. Nečinnost
vede po čase k atrofii svalstva a k vřetenovitčmu zduření
napadených kloubů.
Nemoc začíná zhusta ranní strnulostí a bolcstivostí
kloubů; jsou opuchlé a někdy zarudlé. Obvykle jsou klouby
postiženy symetricky a bolest postupuje od malých, periferních
kloubů k těm velkým. Průběh nemoci je chronický
a tuhnutí zvolna postupuje k stále větší zmrtvělosti. Postižení
polyartritidou si příliš nestěžují, ukazují značnou trpělivost
a až překvapující lhostejnost vůči svému utrpení.
Klinický obraz polyartritidy nás přivádí k ústřednímu
tématu všech onemocnění pohybového ústrojí: ke vztahům
pohyb - klid, pohyblivost - strnulost. U všech revmatiků
najdeme jako předehru přehnanou aktivitu a pohyblivost.
Pěstují výkonností či vrcholový sport, dřou se doma a na
zahradě, neznají únavu a obětují se pro ostatní. Jsou to tedy
aktivní, pohybliví, čiperní a neklidní lidé, nad nimiž tak dlouho
visí hrozba polyartritidy, až je zmrzačí tak, že se konečně
dočkají klidu. Vypadá to, jako by příliš mnoho pohybu
a aktivity muselo být korigováno strnulostí.
Na první pohled to vypadá kuriózně, vždyť jsme dosud
vždycky poukazovali na nutnost pohybu a změn. Vzpomeňte
však také na to, že nemoc znamená poctivost. V případě
polyartritidy jde o to, že tito lidé jsou ve skutečnosti
strnulí. Přehnaná aktivita a pohyblivost, která předcházely
onemocnění, se týkaly jenom tělesnosti a kompenzovaly
nepohyblivost jejich vědomí. Již základ slova strnulý odkazuje
na pojmy spojené s nepříjemnostmi a ohrožením {trn,
trnitý, trnout, ustrnout...).
Všechny tyto výrazy korespondují se založením revmatika,
jehož osobnostní profil je dobře znám, protože psychosomatika
zkoumá tuto skupinu pacientů už přes půl století.
Všichni vyšetřovatelé se shodují v tom, že „charakter
pacienta trpícího polyartritidou se projevuje přehnanou svědomitostí
a perfekcionalizmem, masochisticko-depresivními
rysy se silnou potřebou pomáhat ostatním a obětovat se,
přehnaným moralizováním a sklonem k depresivním náladám"
(citováno podle Bráutigama). Tyto charakterové vlastnosti
ukazují na jejich strnulost a tvrdošíjnost, na to, jak
málo jsou flexibilní a pohybliví ve svém vědomí. Vnitřní
strnulost bývá kompenzována sportovní činností a fyzickým
neklidem jako obrannými mechanizmy.
Nápadně častá obliba bojových sportů upozorňuje na
další okruh problémů těchto osob: na agresi. Revmatik tlumí
své agrese v motorické rovině blokováním energie ve svalech.
Pokusy s měřením elektrického napětí jednoznačně
ukázaly, že podráždění všeho druhu vedla k vyššímu svalovému
napětí, zvláště v kloubní muskulatuře. Tento fakt jen
potvrzuje podezření, že revmatik nuceně potlačuje agresivní
impulzy, které se chtějí tělesně projevit. Nespotřebovaná
energie se ukládá ve svalech a proměňuje se v bolestivý
zánět. Každá bolest, kterou v nemoci pociťujeme, patřila
původně někomu jinému. Bolest je vždycky výsledkem agresivního
jednání. Nechám-li své agresi volný průběh a někoho
udeřím, pociťuje bolest moje oběť. Utlumím-li však agresivní
impulz, obrátí se proti mně a bolest pocítím já (autoagrese).
Kdo má bolesti, měl by se ptát, komu byly vlastně
určeny.
K revmatickým nemocím patří speciální příznak, kdy
se při zánětu šlach v předkolení vytvoří z ruky sevřená pěst
(chronická epicondylopatié). Obraz „zaťaté pěsti" jasně
svědčí o utlumené agresi a potlačeném přání „bouchnout
jednou pořádně do stolu". K podobné tendenci dochází při
Dupuytrenově kontraktuře, kdy už pěst nejde vůbec otevřít.
Otevřená ruka je symbolem mírumilovnosti. Jestliže někomu
máváme rukou na pozdrav, jde o dávný zvyk, jímž chceme
ukázat, že nemáme v dlani žádnou zbraň a že máme přátelské
úmysly. Stejný smysl má „podávání ruky" při setkání.
Otevřená ruka vyjadřuje smířlivé a přátelské úmysly,
zaťatá pěst nepřátelství a agresi.
Revmatik se nechce ke svým agresím přiznat; proč by
je jinak blokoval a potlačoval? Jsou však zde a probouzejí
v něm silné pocity viny, které pak vedou k ochotě pomáhat
a obětovat se pro ostatní. Vzniká tím jedinečná kombinace
altruistické služebnosti touhy ovládat jiné, tedy postoj, který
už Alexandr Veliký nazval „laskavou tyranií". K onemocnění
dochází často tehdy, kdy vlivem životních okolností
zanikne možnost kompenzovat pocit viny ochotou sloužit, i
1 paleta nejčastějších průvodních symptomů dokládá velký
význam potlačovaného nepřátelství. Jsou to především žaludeční
a střevní potíže, srdeční poruchy, frigidita a snížená
potence, jakož i strach a deprese. Skutečnost, že polyartritidou
je postiženo dvakrát tolik žen než mužů, se dá vyložit
tím, že ženy mají více zábran a brání se vědomě prožít nepřátelské
impulzy.
Přírodní léčitelství vysvětluje revmatizmus ukládáním
toxinů ve vazivových tkáních. V naší symbolice představují
toxiny nezpracované problémy a nestrávená témata, která
byla doložena do nevědomí. Zde je také terapeutické východisko
pro použití půstu. Úplným odstraněním vnější
výživy je organizmus nucen se přepnout a spalovat „odpadkový
koš vlastního těla". V psychické oblasti odpovídá tomuto
procesu zpracovávání a vědomé integrování odsunutých
a potlačených problémových okruhů. Revmatik se však
svých problémů straní. K tomu je příliš strnulý a nepohyblivý,
má strach poctivě přezkoumat svůj altruizmus, ochotu
sloužit a obětovat se, morální normy. A tak jeho egoizmus,
nepohyblivost, nepřizpůsobivost, panovačnost a agrese,
všechny tyto vlastnosti zůstávají ve stínu a somatizují se jako
viditelné ztuhnutí a znehybnění, čímž je konečně učiněna
přítrž jeho nepravé snaze sloužit.
MOTORICKÉ PORUCHY: STOČENÁ HLAVA,
PÍSAŘSKÁ KŘEČ
Společným rysem těchto poruch je, že pacient částečně
ztrácí kontrolu nad motorickými funkcemi, které jsou
ovladatelné vůlí. Některé funkce se vymknou jeho kontrole,
a to tehdy, cítí-li, že je pozorován, nebo nachází-li se
v situaci, kdy chce na ostatní působit jistým dojmem. Při
poruše pojmenované torticollis spasticus se hlava zvolna či
náhle stáčí k jedné straně, až může dojít k úplnému vychýlení.
Většinou se pak po několika vteřinách vrátí do normální
polohy. Je zajímavé, že některé hmaty, jako např. prst
na bradě nebo ruka v zátylku, pomáhají pacientovi držet
hlavu rovně. Největší vliv na zvládnutí této potíže však má
subjektivně motivované postavení v místnosti. Stojí-li pacient
zády ke stěně a může si o ni opřít hlavu, většinou ji
bez problémů drží rovně.
Tato zvláštnost a závislost symptomů na situacích (jiní
lidé) ukazuje na hlavní problém těchto poruch: oscilují mezi
póly jistota a nejistota. Motorické poruchy neboli svévolné
pohyby, k nimž patří i všechny tiky, mají demonstrovat sebejistotu,
ale ukazují, že postižený žádnou nemá, že mu
dokonce chybí kontrola a vláda nad sebou. Vždy bylo projevem
odvahy a statečnosti hledět někomu zpříma do očí
a snést i jeho pevný pohled. Jenže právě v situacích, v nichž
by k tomu mělo dojít, stočí se pacientovi hlava do strany.
Stále více se pak obává setkání s důležitými lidmi a toho,
že na sebe ve společnosti upoutá pozornost. Kvůli chorobnému
příznaku se vyhýbá určitým situacím, tak jako se už
dříve vyhýbal těm nepříjemným. Odvrací hlavu do svých
konfliktů a nechává jednu stranu světa ležet stranou.
Přímé držení těla nás nutí hledět světu pevně z očí do
očí a neuhýbat před jeho výzvami a požadavky. Otočíme-li
však hlavu, vyhýbáme se konfrontaci a reagujeme „jednostranně",
začínáme vidět všechno „křivě, otočené, zamotané".
Na takový jednostranný a křivý pohled míří rčení zamotat
někomu hlavu. Smyslem podobného psychického
atakuje donutit oběť, aby ztratila vládu nad směrem svého
pohledu a bezvládně následovala útočníka.
Velmi podobné příčiny objevíme u křeče z psaní a u křečí
v prstech pianistů a houslistů. Osobnost těchto pacientů
ovlivňuje extrémní ctižádost a vysoká náročnost. Snaží se
cílevědomě o vysoký společenský vzestup, navenek však
projevují značnou skromnost. Chtějí imponovat jen svými
výkony (dobrá literatura, hudba). Symptom křečovitého tlaku
v ruce osvědčuje poctivost: ukazuje „křečovitost" veškerých
jejich snah a výkonů i to, že ve skutečnosti „nemají co říci
(napsat, zahrát)".
OKUSOVÁNÍ NEHTŮ
Tento zlozvyk sice nepatří k motorickým poruchám,
ale pro jeho ryze vnější podobnost jsme jej přiřadili k této
skupině. I hryzáni nehtů prožívá dotyčný člověk jako neodolatelné
nutkání, které se vymklo vědomé kontrole rukou.
Nezůstává jenom přechodnou obtíží dětí a mladistvých,
nýbrž jím po desetiletí trpí i dospělí. Psychická příčina je
jednoznačná a její znalost může pomoci rodičům dětí, u
nichž se tento symptom objevil. Zákazy, hrozby a tresty jsou
v tomto případě nevhodnou reakcí. Čím jsou pro člověka
nehty, tím jsou pro zvíře drápy. V prvé řadě slouží obraně
a útoku, jsou nástrojem agrese. Ukázat někomu drápy znamená
totéž jako vycenit na někoho zuby. Drápy prozrazují
připravenost k boji. Dravci používají zuby a drápy jako zbraně.
Hryzáni nehtů je pak jakousi kastrací vlastních agresí.
Kdo si okusuje nehty, leká se své agrese a symbolicky otupuje
své zbraně. Hryzáním něco z agrese realizuje, ale míří
tím výlučně na sebe. Uhryzává ze své vlastní agrese.
Tímto symptomem trpívají zvláště ženy, které na svých
konkurentkách obdivují dlouhé, rudě nalakované nehty.
Dlouhé nehty s rudou barvou Marsu jsou zvlášť výrazným
symbolem agresivity - a její majitelky ji dávají okatě najevo!
Je pochopitelné, že to budí značnou závist u všech, kdož
nemají stejnou odvahu. Mít dlouhé, rudé nehty je vnějším
znakem touhy po otevřené agresivitě.
Dítě, u něhož se objevilo okusování nehtů, se octlo
ve fázi, kdy se neodvažuje projevit agresi navenek. Rodiče
by měli posoudit své výchovné metody, neboť zřejmě agresivní
jednání odsuzovali a potlačovali. Měli by vytvořit dítěti
takový životní prostor, v němž by mohlo najít odvahu
realizovat své agrese bez pocitů viny. Celá rodina by prošla
ozdravným procesem, kdyby se rodiče zamysleli nad svým
nepoctivým a pokryteckým chováním a spatřili, co za touto
fasádou číhá. Jestliže se dítě jednou naučilo bránit se, místo
aby respektovalo obavy rodičů, je už okusování nehtů téměř
překonáno. Pokud však rodiče nejsou schopni se změnit,
neměli by si stěžovat na potíže svých dětí. Nenesou na
nich sice přímou vinu, ale děti těmito potížemi reflektují
problémy svých rodičů!
KOKTÁNÍ
Řeč je něco, co proudí, plyne. Mluvíme o plynulé řeči
a plynulém stylu. U koktavého řeč neplyne, on ji kouskuje,
rozsekává, kastruje. Má-li něco proudit, vyžaduje to odpovídající
šíři. Ženeme-li vodu tryskou, působí tu překážka
a vzniká tlak, voda neteče, ale tryská. Koktavému brání
v toku řeči úzkost v krku. Krk je branou (již tak dost úzkou)
a spojením mezi hlavou a tělem, mezi nahoře a dole.
Připomínáme, že jsme o symbolice tohoto vztahu mluvili
již v kapitole o migréně. Koktající se pokouší stáhnout
hrdlo jako průchozí bránu co nejvíce, aby mohl dobře kontrolovat,
co stoupá zezdola nahoru, tj. analogicky i to, co
chce vystoupit z podvědomí do nadvčdomí. Jde o stejný
princip, jaký nacházíme v starých opevněních, která měla
jen docela úzké, dobře kontrolovatelné průchody. V takových
vchodech a východech (hranice, sálové dveře) se vždy
tvoří hráz a omezuje proud. Koktavý provádí takovou kontrolu
v krku, neboť se bojí toho, co stoupá vzhůru a chce se
projevit - zardousí to v krku.
Někde kolem pupku probíhá linie, kterou pociťujeme
jako hranici mezi dolní, tj. v sexuálním smyslu „neslušnou
a nečistou" polovinu těla, a tou horní, která je „čistá, nezávadná".
Koktavý si ji posunul až do výše krku, neboť kromě
hlavy považuje celé tělo za nebezpečné a nečisté. Tak
jako pacient s migrénou přesunuje sexualitu do hlavy. Je
potom je křečovitě sevřen nahoře i dole. Nechce se uvolnit
a otevřít požadavkům a pudovým nárokům své tělesnosti,
jejichž tlak je stále silnější a hrozivější, čím více je potlačuje.
Symptom koktavosti se nakonec stává příčinou potíží
v partnerských vztazích - a bludný kruh se uzavírá.
Podle stejného principu lze interpretovat i dětskou
koktavost, která může být jak příčinou, tak následkem přítomných
zábran. Dítě má strach dát průchod tomu, co ho
tlačí, staví proudu do cesty překážky, aby jej mohlo lépe
kontrolovat. Je lhostejné, jde-li o nával sexuality, agrese či
něčeho jiného.
Řeč je výrazovým prostředkem. Koktající nemůže volně
a plynně sdělit, co chce, protože se brání tomu, co z něho
vyráží ven a hledá svůj výraz. Není otevřený. Podaří-li se
mu konečně se otevřít, vytryskne z něho mohutný proud
sexu, agrese a řeči. Je-li všechno nevyslovené vysloveno,
není už pak žádný důvod ke koktání.