VLIV HUDBY NA ZDRAVÍ

Hudba a rostliny. Dorothy Retallacková začala na univerzitě v Denveru pouštět svým rostlinám (obilí, petúniím, blatouchům, dýním, cíniím) pouštět hudbu. Skleníky, styl a objem zalévání, osvětlení, všechno bylo úplně totožné. Dorothy pak několik měsíců pouštěla v několika sklenících vždy jiný typ hudby (jeden skleník bez jakékoliv hudby byl kontrolní). Jeden skleník tedy slyšel Bacha, druhý indickou klasickou hudbu, třetí italskou renesanční hudbu, čtvrtý hlasitou rockovou hudbu, další pak hudbu country a western z běžné rozhlasové stanice. Výsledky byly očekávatelné – rock rostliny ubíjel, bylo jich málo a byly daleko menší, než ty, kterým byla pouštěna, lepší výsledky byly dosaženy s renesanční hudbou a Bachovou hudbou, a s indickou klasickou hudbou byly rostliny největší, nejhustší, a přímo ovíjely reproduktory. Ve skleníku s rozhlasovou hudbou country a western byly rostliny přesně tytéž, jako v kontrolním skleníku, tedy jako kdyby se tam žádná hudba nepouštěla.

Působení hudby na tělo neboli holistická muzikoterapie je založena na předpokladu, že lidské tělo a duše je hudební, nebo jinak řečeno, vibrační povahy, a díky vlastním zážitkům a hledání jejích průkopníků a průkopnic pomáhá léčit celou řadu zdravotních potíží. Zvuky a hudba způsobují pozitivní změny krevního tlaku, ovlivňují srdeční tep a tedy i rychlost a kvalitu krevního oběhu, snižují hladinu cukrů v krvi, pozitivně ovlivňují stav srdečních věnčitých tepen i periferního prokrvení, vylučování žaludečních šťáv a žaludeční a střevní peristaltiku, membránovou výměnu iontů vápníku a neurotransmiterů, endorfinů i pohlavních hormonů, ale také přesné vidění, svalové uvolnění a tedy lepší psychomotoriku atd. Hudba vylepšuje kvalitu života lidí dlouhodobě a vážně nemocných, neschopných pohybu nebo po těžkých operacích. Profesionální muzikoterapeuti dovedně využívají hudby (ať reprodukované nebo vytvářené přímo pacienty) jako potenciálního nástroje pro zmírnění bolesti, úzkosti z nemoci a stresu. Zvláště efektivně je hudba využívána při autismu, dyslexii, fyzické nehybnosti, Parkinsonově a Alzheimerově nemoci aj. Ačkoli tyto nemoci přímo neléčí, hudba dokáže mnohdy pomoci obnovit hybnost, mentální čilost nebo svalovou koordinaci. Za druhé, hudba dokáže dodat energii a léčivou sílu tam, kde leží hlubinné psychické a mentální potíže, které podmiňují fyzické nemoci. Hudba může uvolnit skryté pocity, potlačené myšlenky, traumatické zážitky z dětství, které mohou být příčinami konkrétních fyzických a chronických potíží, a rozpustit škodlivé mentální a energetické vzorce, které nemoci předznamenávají. Za třetí, hudba napomáhá duchovnímu poznání a léčbě na duševní úrovni. Může zprostředkovat vizionářskou zkušenost. A na konci života může hudba "usnadnit" umírání, vyladit a vyčistit osobu na prahu smrti.

Pro alopatickou medicínu neobyčejné léčebné vlastnosti hudby lze demonstrovat na případu Rozálie, pacientky s pokročilou Parkinsonovou nemocí. Rozálie musela celé dny nehybně ležet ve zkroucených pozicích, neschopna pohybu a řeči. Její lékař, doktor Oliver Sacks, ale zjistil, že Rozálie dokáže celé hodiny hrát na piáno a při hře příznaky její nemoci mizí. Schopnost většiny pacientů s touto nemocí reagovat na hudbu je neuvěřitelná, říká dr. Sacks. Jsou neschopní chodit, ale dokáží tančit. Nedokáží mluvit, ale umějí zpívat. Rozálie zná svého Chopina nazpaměť a stačí, aby ji lékař jen připomněl a její tělo, výraz a pozice se uvolní: dokonce i její EEG je v průběhu imaginární hry normální. Sacks tvrdí, že hudba je základním terapeutickým prvkem právě pro pacienty s Parkinsonovou a Alzheimerovou nemocí, což se jen v případě USA týká asi 10 milionů lidí nad 65 let věku. "Jsem naprosto šokován faktem, že zatímco lékařská věda těmto lidem nemůže nabídnout nic, jejich fyzický a duševní stav může být často drasticky vylepšen nemedicínskými prostředky, jako je hudební terapie", říká dr. Sacks, který takto se svými pacienty pracuje již 25 let.

U pacientů s Alzheimerovou nemocí hudba vyvolává již dávno zapomenuté emoce a asociace, vysvětluje dr. Sacks. Umožňuje jim vzpomínat, třeba jen na chvíli obnovit řeč, znovu se účastnit rodinné historie, navázat na svou identitu. Poslech hudby jakoby aktivoval "vnitřní" hudbu každého pacienta, která pak udržuje všechny aspekty mozkových funkcí pohromadě. Je-li v harmonii mozek, tělo následuje jeho příkladu. Jedna pacientka, znehybnělá po těžké operaci kyčelního kloubu, zjistila náhodou, že se dokáže pohnout při zvucích irské lidové písničky. Hudba a tanec jí pak pomohly obnovit hybnost končetin docela.

Podle měření dr. Marka Rydera lidé, kteří terapeuticky poslouchají specializovanou hudbu vykazují snížení tlaku krve, zpomalení srdečního tepu a mozkové aktivity. Tom Kenyon zase zjistil, že když na energeticky nevyrovnaný meridián (řada na sebe navazujících akupunkturních bodů) působíme zvukem, meridián se vyrovná bez ohledu na to, kam v těle byl zvuk směrován. Jak uvedla Barbara J.Croweová, tehdejší prezidentka Amerického svazu terapeutů, při slyšení před senátním výborem v roce 1991, "hudba významně pomáhá pacientům s Alzheimerovou nemocí, po infarktových stavech, používáme ji při mentálních problémech. Na fyziologické úrovni hudba pozitivně ovlivňuje srdeční tep, rytmus dechu, krevní tlak, galvanický odpor kůže, hormonální úroveň krve, imunitní systém a mozkové vlny. Na psychologické úrovni redukuje stavy úzkosti, povzbuzuje sebevědomí a schopnost vyjadřování, obnovuje životní entusiasmus".

Janis Pageová studovala čínskou tradiční medicínu a zjistila tak souvislost mezi játry, ledvinami a hněvem a strachem. Začala tedy ovlivňovat kvalitu práce těchto orgánů tak, že v leže přezpívávala samohlásky a zkoušela dlouze hučet a mručet. Zvláště si oblíbila dlouhé zpívání hlásky „m“. Poté vždy zůstala několik minut ležet a pozorovala, kde v těle pociťovala nějaké změny. Po několika dnech zjistila, že se takto může celkem snadno a rychle pocitu strachu a hněvu zbavit. Právě takto se zbavila svých potíží jedna učitelka. Ve škole měla problémy a měla jít na operaci s hrtanem. Pak ale otěhotněla a nechtěla operaci riskovat, a tak začala na doporučení jedné hudebnice pravidelně zpívat „m“. Nechtěla vědět nic o tom, kam či jak má zvuk umisťovat, prostě zpívala a pak jen pozorovala, kde v těle to zanechalo nějaký pocit. Po porodu se na kontrole v nemocnici zjistilo, že původní problém zcela zmizel.

Francouz a jazzový kytarista Fabien Maman si v rámci turné po Japonsku všiml, že Japonci mezi jednotlivými skladbami, na rozdíl od publika v Evropě a Americe, netleskají. Zatleskali na konci, a nikdy ne mezi jednotlivými čísly. Byl tím z počátku šokován, ale postupně zjistil, že má v průběhu koncertů daleko více energie než míval předtím. Uvědomil si, že tleskání mezi skladbami, jakkoliv dobře myšlené, ničí účinek hudby. Společně s jinou výzkumnicí, Helene Grimalovou, která se nadchla pro amatérské bubnování, pak oba začali neoficiálně zkoumat vliv zvuku na rakovinné buňky. Rok a půl po pět nocí v týdnu (když přestane jezdit metro a rušit noční klid) pak buňky pomocí nejrůznějších nástrojů a měřičů hluku ovlivňovali. Zahráli každých pět vteřin vždy tón „a“ dělali to tak dvacet pět minut. Ukázalo se, že při systematickém zvukovém působení praskají cytopasmické membrány rakovinných buněk a ty se rozpadají, zatímco zdravé buňky tkání okolo zůstávají neporušené. Maman s Grimalovou pak začali přidávat další tón a dokonce i tónové řady. Zjistili, že rozpad rakovinných buněk je rychlejší, když na ně působili kombinací durové, chromatické a půltónové stupnice.

Nakonec hráli několika ženám s rakovinou prsu na dvoje housle (jedny držely základní tón) vždy jednadvacet minut po dobu jednoho měsíce. Jedné ženě rakovina úplně zmizela, druhé, která již byla připravena na operaci, lékař zjistil, že její nádor vyschl a radikálně se zmenšil, a bez jakýchkoliv metastáz. Operativně tak byl odstraněn zbytek národu a žena je v pořádku, rakovina se nikdy nevrátila. Fabien Maman o svých pokusech napsal knihu (A Sound Structure for the 21st Century) ve které publikoval i spoustu fotografií zvukem léčených buněk. Valerie Huntová uvádí případ padesátiletéhodiabetika, kterému jen tak, mezi řečí o vlivu zvuku na buňky a tělesné tkáně, pustila svou speciální kazetu s frekvenčně upravenou hudbou. Po patnácti minutách ten muž vyskočil ze židle a nadšeně zvolal: „Cítím nohu!“ Ukázalo se, že jako diabetik ztratil cit v noze již před dvaceti lety, a teď ji znovu po tak dlouhé době ucítil. Po několika měsících pak Huntové telefonoval, že bere inzulín jen velmi zřídka a s obnoveným citem v nohou se cítí jako normální člověk.

Hudba se také stále častěji používá během operací jako další anestetický prostředek. Již ve 40. letech ji např. používali stomatologové. Při chemoterapiích pomáhá hudba upravovat některé vedlejší příznaky, minimalizuje zvracení a urychluje návrat z anestetických stavů. Klinické studie prokázaly efektivnost poslechu hudby do sluchátek v průběhu operací. Hudba pomáhá odstraňovat bolestivé stavy při porodech (i při císařských řezech atd.). Jedna studie popisuje případ 19tileté ženy, která si poslechem hudby S. Halperna při některých svalových cvicích neuvěřitelně snížila tělesné napětí v posledních třech týdnech těhotenství. Jiná studie popisuje použití hudby, synchronizované v rytmu se stahy a kontrakcemi při porodu. 71% matek, které při porodu poslouchaly hudbu, popisovalo průběh porodu jako velmi klidný a relaxovaný.

Léčba psychiky. Kromě léčebného účinku na tělo hraje hudba značnou roli i v současné psychoterapii. Pomáhá při mnoha různých stavech a je přitom, jak tvrdí dr. Helen Bonnyová, nejefektivnější, ale také nejbezpečnější branou do lidské psychiky. Doktorka Bonnyová je autorkou na hudbě založeného psychoterapeutického procesu (Guided Imagery and Music) řízené vizualizace. Coby nadšená violoncellistka, dr. Bonnyová (72) popisuje GIM jako "techniku, která zahrnuje poslech uklidňující hudby v relaxovaném stavu tak, aby vznikající iluze, symboly nebo pocity bylo možno použít terapeuticky pro účely zvýšení tvořivosti, terapeutické intervence, sebepochopení a náboženských nebo duchovních zážitků." V roce 1967 Bonnyová studovala komplementární využití hudby a LSD při péči o smrtelně nemocné pacienty a nevyléčitelné narkomany. Ve své studii pak uvedla, že při práci se 117 pacienty ti, kteří prožili ty nejhlubší psychedelické zážitky, vykázali největší procento úspěšné rehabilitace a návratu k normálním stavům. Poté se dr. Bonnyová odhodlala pokračovat ve své práci již bez psychedelik, jen s použitím hudby, aby eliminovala to, co Jung nazval aktivní imaginace. Terapeut GIM techniky, jakýsi průvodce doprovázející "cestovatele" (klienta), pokládá tázky a povzbuzuje k dialogu na témata obrazů, hudbou vyvolaných. Pečlivě zvolená hudba navozuje žádané emoční stavy.

Dr. Minson byl původně např. k muzikoterapii a zvláště metodě dr. Tomatise velmi skeptický, ale svůj postoj změnil poté, co během několika měsíců zbavil svou dceru těžkých depresí a dalších potíží (brzy po narození začala mít pravidelné záněty středouší, špatně se učila mluvit, v základní škole měla problémy s chováním a učením, špatně vyslovovala a byla dyslektická). Pravidelný dvouhodinový poslech Tomatisem upravené hudby gregoriánského chorálu a Mozarta již v během několika dnů dramaticky zmírnil těžké deprese a čtvrtého dne došlo ke katarzi. "Bylo to, jakoby se v ní protrhla nějaká emoční přehrada", řekl později dr. Minton. "Má dcera začala neobyčejně jasně a přesvědčivě artikulovat všechnu svou emoční bolest, která ji po léta paralyzovala". Cítila, jak uvedla, že se po letech konečně "totálně a jasně slyšela". Hned další noc konečně dobře spala. Začala se cítit spokojeně. Sebevědomě hovořila o nadějích a plánech do budoucna. Přestala mít dyslektické potíže. Během dvou měsíců se zbavila většiny svých problémů. "Tomatisova metoda je jakýmsi dynamickým tunelem který dokáže urychlit proces osobní změny", říká dr. Minson. Třetina jeho klientů si totiž platí 2500 dolarů za program "audiopsychofonologie" pro účely sebetransformace, rozpuštění vnitřních bloků, zvýšení tvořivosti.

Probuzení (vnitřního) hudebníka. Někteří terapeuti a hudebníci tvrdí, že plné a dokonalé využití schopnosti hudby léčit lze dosáhnout a využít především aktivním přístupem: člověk sám (sobě) zpívá či hraje. Don Campbell, hudebník a hudební pedagog, klavírista, ředitel Institutu pro hudbu, zdraví a vzdělání v Boulderu, se tomuto tématu věnuje celoživotně. Campbell už jako dítě (odmalička hrál na piano a studoval hudbu u prominentních evropských mistrů) věděl, že "hudba je potěšení, smysl života a síla, která je schopna pohnout čímkoliv". Jako dospělý se však, podle svých slov, v hudbě pro samou techniku hry a kompozice ztratil. V roce 1981, když mu bylo 40 let, mu degenerativní nemoc kostí přivodila "nervové zhroucení", které ho hudebně znovu narodilo. Sám ve své kanceláři, s vědomím konce, začal bubnovat na desku stolu, ztřeštěně tančit kolem místnosti a křičet dlouhatánské tóny. Dělal to celé noci, protože se chtěl zbavit svých emocí, tenzí, strachů. "Bylo to jako generální úklid. Vyvolal jsem tím i něco hlubšího, neosobního. Objevil jsem léčivou moc hudby." Jednoho rána zmizely příznaky nemoci.

Campbellovo řvaní bylo spontánním pokusem osvobodit sebe i hlas neartikulovaným křikem nebo zpěvem samohlásek. Tohle energeticky tak silné "ladění" hlasivek a hlasu (takto, s hlasem jako s potenciální energií uměli odedávna pracovat zenbuddhističtí mniši) probouzí "vnitřního", do té doby jakoby spícího hudebníka (čímž Campbell myslí spojení našeho aktuálního hlasu s podvědomým nezávislým nervovým systémem, který nepřetržitě "diriguje" náš biologický život). Osvobodíme-li hlas, začneme skutečně znít, tvrdí zase Laurie Rugensteinová, programová ředitelka Naropa institutu v Boulderu a soukromá muzikoterapeutka. V průběhu dospívání většina z nás zapomněla, jak zní náš opravdový hlas, pocity a emoce, které jím zní. "Léta neartikulovaných pocitů a autocenzury, často doprovázené pocitem bezmoci, jsou pak manifestována disonancí a fragmentací našich životů", říká Rugensteinová. V kontextu transpersonální psychologie učí své klienty vysvobodit hlas procesem "sonické individualizace". Hlas, který používáme k průzkumu vnitřních krajin, uvolní a osvobozuje v hlubině naší osobnosti zasuté primitivní a necenzurované emoce.

Jeden klient přišel k Rugensteinové s dyslexií a potížemi při učení. Procesem "ladění" a využíváním hlasu jako melodického ale i rytmického nástroje se podařilo obnovit spojení mezi uchem a hlasem, což je zvláště důležitý prvek při čtení. Smyslem bylo, aby akceptoval svůj hlas, aby věděl, jak zní slova v jeho představě. Dlouhodobě potlačené obrazy a situace z dětství v rodině alkoholika se ukázaly být emociální příčinou dyslexie a ostatních potíží. Další práce s hlasem a tóny, které spojovaly emoční materiál s klientovým "vnitřním hudebníkem" a léčitelem pak vedly až k absolutoriu konzervatoře a kariéře profesionálního hráče na flétnu a saxofon.

Léčba duše. Stejně důležitá jako tělesná i psychická léčba je schopnost hudby harmonizovat či léčit duši. Ve skutečnosti je pro mnoho skladatelů tzv. "léčivé hudby" tento cíl naprosto převládající. "Skladatel se musí umět dotknout svého Vyššího Já a dovolit oné energii projít ven", tvrdí David Lanz, úspěšný autor "new age" hudby. V průběhu svých koncertů po celém světě se vždy noří do jakéhosi polotransu, aby mohl vědomě "směrovat hudbu z vyšší duchovní roviny k lidem tak, aby měla pozitivní důsledky". Jeho vlastní rolí pianisty a skladatele je, jak tvrdí, pěstovat a kultivovat vnitřní klid a mír, schopnost soucitu a pocitu hluboké duchovnosti - pozitivní vibrace - a nechat je, zakódované do příjemně melodické hudby, působit na své publikem. Podle jeho posluchačů se tak i často děje. Během jednoho rozhlasového interview v Montaně, při kterém byly pouštěny ukázky z Lanzových kompaktních disků, telefonoval jeden muž, který se svěřil, že se právě chystal k sebevraždě, ale byl tak dojat Lanzovou hudbou, že si to rozmyslel.

Jednoho dne (v roce 1969) uslyšel při meditaci Steven Halpern, dnes jeden z nejslavnějších autorů léčivé hudby na světě, pomalu plynoucí, nerytmickou hudbu s mnoha harmonickými tóny a dlouhými pomlkami. "Bylo to jako bych naladil nějakou nebeskou rozhlasovou stanici, Hudbu sfér. Změnilo to můj život." Tím také začala velmi úspěšná kariéra skladatele, interpreta a producenta dlouhé řady nahrávek a hudebně léčitelských programů. Od té doby se ve světě prodalo více jak tři miliony Halpernových alb. Smyslem jeho kompozic je "vyladit" posluchače a co nejrychleji "zastavit" jeho myšlení a hudební očekávání. Říká, že s touto hudbou je třeba "být" a ne ji "dělat". Lidské tělo má v sobě zabudovaný léčivý mechanismus, jen je ho třeba někdy pomoci spustit, tvrdí Halpern. Jeho cílem je uvést posluchače pomocí hudby do stavu hluboké relaxace a pomoci vyvolat meditativní stavy či případné duchovní zážitky. "Myslím, že smyslem každého umění a zvláště hudby je přivést člověka zpět k doteku s božským, s naším pravým Já", vysvětluje.

Že zvuk a hudba může být dokonalým mostem mezi tělem a vědomím je jasné zvláště při poslechu Harmonického sboru Davida Hykese. Jeho hudba, založená na tradičním mongolském a tibetském vokálním umění zpívat alikvotní tóny, jakoby skládá vrstvy krásy a harmonií do jednolitého proudu léčivých vibrací. Tento druh posvátného zpěvu je založen na základních kosmických principech, "harmonii bytí", říká David Hykes. Pomáhá znovu objevovat vnitřní harmonii Hudby, Nebes a Země stejně jako života každého z nás. Klíčem k této harmonii je umění naslouchat srdcem, "celým člověkem". Člověk se tak otevírá duchovnosti. "Smyslem umění naslouchat není slyšet víc, ale lépe, čistěji, zvláště to, čemu říkáme hlas vědomí."

Hudba pro umírající. Duchovní aspekt hudby se uplatňuje při práci s umírajícími. Hudba pomáhá takové lidi zklidnit, usmířit, otevřít duchovním rovinám smrti. Therese Schroeder-Shekerová již dvacet let pracuje na svém projektu (Chalice of Response) nyní v nemocnici Sv. Patrika v Missoule, Montana. Therese je známá hudebnice (zpěvačka a harfenistka) a muzikoterapeutka. Jednotlivci nebo týmy jí vyškolených hudebníků pomáhají v nemocnicích, starobincích a jiných ústavech lidem umírat. Idea pochází z 11.století z kláštera Cluny ve Francii, kde začali pomáhat umírajícím naučit se hrát na nástroj nebo skládat melodie, aby se tak připravili na posvátný okamžik smrti. Hudba byla oním oknem do budoucnosti, jakýmsi posvátným prostředkem mezi jednotlivými dimenzemi, říká Therese. Neustále školí týmy dvaceti dobrovolníků pro hudební práci s umírajícími. Jde o živou hudbu, pro tu kterou osobu, hranou v posledních hodinách jejího života u postele, aby se navodila atmosféra klidu a vznešenosti, aby ulevila bolesti, rozpustila strach. Většinou jde jen o zpěv s doprovodem harfy a nerytmické melodie s dlouhými pauzami. Tohle "umírání s hudbou" bylo až do roku 1992 považováno za podpůrnou terapeutickou techniku, ale od té doby ji v nemocnici Sv. Patrika uznali za léčebný prostředek. "Je to jediná nemocnice na světě, kde k vybavení patří 27 harf a sbor zpěváků", směje se Schroeder-Shekerová.

Před mnoha lety byla jako studentka postavena před úkol svou hudbou pomoci umřít 80tiletému muži, který měl dýchací potíže, nemohl polykat a třásl se strachem ze smrtí. Therese si sedla na jeho postel, tak, aby se svýma nohama dotýkala jeho boků (pozice porodní báby), nejprve se pomodlila a pak mu začala hrát a zpívat gregoriánský chorál. „Začal dýchat pravidelně a spočinul mi na pažích. Dýchali jsme spolu. Bylo to jakoby se ho vzduch a dech hudby dotýkal tak, jak to nikdy předtím nezažil. Tyhle písně jsou jazykem lásky. Nesou sebou energii stovek let zpívání a tisíců zpěváků, kteří se takto zpěvem kdysi modlili.“ Když mu dotlouklo srdce, Therese ještě pár minut nehnutě seděla v posvátném klidu, který nahradil boj o život. Hudba toho člověku pomohla převést z dimenze života do dimenze smrti, tak jako nás opačně, jak to známe z mýtů, převádí z říše nebytí do života. V naprostém tichu smrtelného lože, říká Therese Schroeder-Shekerová, vidím často záblesky světla, jak se duše člověka na vlnách hudby osvobozuje z hmotné formy. Ne náhodou lze ale stáří a umírání velmi obohatit i zvukem tibetských mís...