Je důležité učit se uvolňovat traumata, abychom je nepředali příští generaci.
Mezigenerační trauma je název pro názor, že závažná traumata mohou ovlivnit děti a vnoučata těch, kteří zkušenost přímo prožili, a to tím, že žijí s osobu, která trpí posttraumatickým syndromem (PTSD) a to se všemi výzvami, které to přináší. Ale díky nově vznikajícímu vědeckému odvětví "epigenetice" se přichází na to, že trauma se přenáší na další generace i jinak, než jen naučeným způsobem chování.
Mezigenerační trauma je název pro názor, že závažná traumata mohou ovlivnit děti a vnoučata těch, kteří zkušenost přímo prožili, a to tím, že žijí s osobu, která trpí posttraumatickým syndromem (PTSD) a to se všemi výzvami, které to přináší. Ale díky nově vznikajícímu vědeckému odvětví "epigenetice" se přichází na to, že trauma se přenáší na další generace i jinak, než jen naučeným způsobem chování.
Velmi dobře zdokumentovaným příkladem jsou lidé, kteří přežili holokaust. Důsledky jimi prožitých traumat se evidentně přenášely na jejich děti a vnoučata. Ukazuje se, že trauma nebo jeho důsledky se přenáší dál skrze geny a a mají tak obrovský vliv na nás, jakožto na živočišný druh.
Věda přináší důkazy, že mezigenerační trauma je skutečností
Co předáváme svým dětem?
Nejnebezpečnější myšlenkou, kterou jsem se dozvěděl ve škole, je informace, že geny, které dědíme po rodičích, předáme svým dětem, přičemž není v našich možnostech geny během svého života jakkoliv změnit či ovlivnit. Naštěstí však epigenetika - nově vzniklý obor vědy - přináší důkazy, které tento pohled a přesvědčení mění. Pochopitelně, že skutečně jako rodiče předáváme dětem tytéž chromozomy, ale kvalitu, ve které je sami dostáváme od svých rodičů, můžeme v průběhu vlastního života změnit, zlepšit nebo očistit prostřednictvím toho, jak žijeme a jak se rozhodujeme.
Důvod, proč dříve zmíněnou myšlenku považuji za nebezpečnou, je fakt, že vede celé generace k přesvědčení, že jejich volby týkající se jejich těla a vlivu prostředí na jejich zdraví nemají žádný významný vliv na genetiku budoucích generací. Kdybych to měl zjednodušit, vede vlastně k našemu vlastnímu úpadku a jeho důvodem je nevědomost. Naštěstí díky epigenetice začínáme chápat a rozumět tomu, jak způsob, jakým žijeme, může ovlivnit a zlepšit kvalitu našich vlastních genů, které potom předáváme našim potomkům.
Co je epigenetika?
Všichni známe obraz dvojité šroubovice DNA. Teď si představte, že každá ze třinácti příček spirálovitého žebříku, který tvoří chromozom, není pouhou příčkou, ale je binární aminokyselinou, která může být v režimu vypnuto/zapnuto. Možná jste od svých rodičů dostali úplně stejný chromozom jaký měla vaše matka nebo otec, ale tento chromozom se měnil pod vlivem toho, jak jste žili váš dosavadní život. Některé 'příčky' žebříku, které byly dříve zapnuté, teď mohou být vypnuté, a naopak. Vaše geny totiž reagují na prostředí stejně jako na něj reagujete vy, protože stejně jako vy, i vaše geny jsou živé.
Naše DNA se nachází v srdci našich buněk a dávají pokyn k tvorbě nových buněk. Z toho vyplývá, že čím kvalitnější bude naše DNA, tím budou kvalitnější pokyny k tvorbě nových buněk a ve výsledku bude celé tělo šťastnější a zdravější. Naopak, bude-li pokračovat úpadek epigenetických struktur našich genů, bude to mít za důsledek snížení imunity, plodnosti a zvýšenou pravděpodobnost buněčních mutací (změn).
Když prožíváme hluboké emoční trauma
Zjednodušeně řečeno, trauma se děje ve chvíli, kdy si nejsme schopni poradit, máme pocit, že to, co se děje, nedokážeme zvládnout či unést, a nemáme po ruce žádné nástroje nebo dovednosti, díky kterým bychom našli cestu ven. Dostáváme se do stavu, kdy se náš sympatický nervový systém rozjede na plné obrátky a můžeme uvíznout v režimu 'boj' nebo 'útěk' na mnohem delší dobu, než na jakou je náš systém vybaven. Udržování stavu nejvyšší pohotovosti si bere daň v podobě vyčerpání nebo narušení normálních funkcí našeho systému. V naší kultuře mluvíme o akutních případech tohoto mechanismu jako o 'post-traumatické stresové poruše' (PTSD - post-traumatic stress disorder).
Nejnebezpečnější myšlenkou, kterou jsem se dozvěděl ve škole, je informace, že geny, které dědíme po rodičích, předáme svým dětem, přičemž není v našich možnostech geny během svého života jakkoliv změnit či ovlivnit. Naštěstí však epigenetika - nově vzniklý obor vědy - přináší důkazy, které tento pohled a přesvědčení mění. Pochopitelně, že skutečně jako rodiče předáváme dětem tytéž chromozomy, ale kvalitu, ve které je sami dostáváme od svých rodičů, můžeme v průběhu vlastního života změnit, zlepšit nebo očistit prostřednictvím toho, jak žijeme a jak se rozhodujeme.
Důvod, proč dříve zmíněnou myšlenku považuji za nebezpečnou, je fakt, že vede celé generace k přesvědčení, že jejich volby týkající se jejich těla a vlivu prostředí na jejich zdraví nemají žádný významný vliv na genetiku budoucích generací. Kdybych to měl zjednodušit, vede vlastně k našemu vlastnímu úpadku a jeho důvodem je nevědomost. Naštěstí díky epigenetice začínáme chápat a rozumět tomu, jak způsob, jakým žijeme, může ovlivnit a zlepšit kvalitu našich vlastních genů, které potom předáváme našim potomkům.
Co je epigenetika?
Všichni známe obraz dvojité šroubovice DNA. Teď si představte, že každá ze třinácti příček spirálovitého žebříku, který tvoří chromozom, není pouhou příčkou, ale je binární aminokyselinou, která může být v režimu vypnuto/zapnuto. Možná jste od svých rodičů dostali úplně stejný chromozom jaký měla vaše matka nebo otec, ale tento chromozom se měnil pod vlivem toho, jak jste žili váš dosavadní život. Některé 'příčky' žebříku, které byly dříve zapnuté, teď mohou být vypnuté, a naopak. Vaše geny totiž reagují na prostředí stejně jako na něj reagujete vy, protože stejně jako vy, i vaše geny jsou živé.
Naše DNA se nachází v srdci našich buněk a dávají pokyn k tvorbě nových buněk. Z toho vyplývá, že čím kvalitnější bude naše DNA, tím budou kvalitnější pokyny k tvorbě nových buněk a ve výsledku bude celé tělo šťastnější a zdravější. Naopak, bude-li pokračovat úpadek epigenetických struktur našich genů, bude to mít za důsledek snížení imunity, plodnosti a zvýšenou pravděpodobnost buněčních mutací (změn).
Když prožíváme hluboké emoční trauma
Zjednodušeně řečeno, trauma se děje ve chvíli, kdy si nejsme schopni poradit, máme pocit, že to, co se děje, nedokážeme zvládnout či unést, a nemáme po ruce žádné nástroje nebo dovednosti, díky kterým bychom našli cestu ven. Dostáváme se do stavu, kdy se náš sympatický nervový systém rozjede na plné obrátky a můžeme uvíznout v režimu 'boj' nebo 'útěk' na mnohem delší dobu, než na jakou je náš systém vybaven. Udržování stavu nejvyšší pohotovosti si bere daň v podobě vyčerpání nebo narušení normálních funkcí našeho systému. V naší kultuře mluvíme o akutních případech tohoto mechanismu jako o 'post-traumatické stresové poruše' (PTSD - post-traumatic stress disorder).
PTSD je velmi rozšířená u lidí, kteří přežili válku či podobné traumatické události
Tato diagnóza je však jakousi zdánlivou hraniční čárou, která může vytvářet dojem, že na jedné straně jsou skutečně traumatizovaní lidé a na druhé straně jsou všichni ostatní. Ve skutečnosti však byla tato hranice a rozdělení na ty, kdo trpí PTSD a těmi ostatními, vytvořena uměle člověkem. Nebere skoro vůbec v úvahu, že trauma si v sobě nese v různých formách každý z nás. Každý z nás se v průběhu svého života pohybuje na pomyslné hraně, na které se můžeme kdykoliv přehoupnout do PTSD.
Trauma, které si každý z nás v sobě nese, může sestávat z drobných zážitků, kdy se nám někdo vysmál za to, že jsme neznali odpověď na otázku; nebo ze zdánlivě neškodných a nevýznamných věcí, třeba když si nás někdo dobíral, když jsme byli malí. Trauma může sestávat z okamžiků, kdy jsem prožívali bolest a tragédii, které nás v životě potkaly. To, co však určuje, zda bolest zůstane v nás i po tom, co událost skončí, je fakt, nakolik pro nás byla ona zkušenost zdrcující, a jak dlouho jsme ji tak vnímali.
Trauma, které si každý z nás v sobě nese, může sestávat z drobných zážitků, kdy se nám někdo vysmál za to, že jsme neznali odpověď na otázku; nebo ze zdánlivě neškodných a nevýznamných věcí, třeba když si nás někdo dobíral, když jsme byli malí. Trauma může sestávat z okamžiků, kdy jsem prožívali bolest a tragédii, které nás v životě potkaly. To, co však určuje, zda bolest zůstane v nás i po tom, co událost skončí, je fakt, nakolik pro nás byla ona zkušenost zdrcující, a jak dlouho jsme ji tak vnímali.
Abychom mohli prožít a zpracovat trauma, potřebujeme cítit podporu.
Transpersonální psychologové popisují proces, kdy v případě, že byla traumatická zkušenost zaplavující nebo neunesitelná, a našim jediným mechanismem obrany bylo potlačit cítění. V takovém případě si trauma neseme v sobě dál, až jednoho dne budeme mít odvahu, sílu a podmínky dovolit si konečně vše prožít a emoční proces dokončit, přesto, že se událost fakticky stala třeba i v dávné minulosti. Může však být celá řada překážek, proč k tomu nedojde: buď se necítíme dostatečně bezpečně, nebo necítíme potřebnou podporu, abychom si dovolili vkročit do zranitelné oblasti, kde pocítíme starou bolest, abychom ji mohli konečně uvolnit a pustit. Pokud nejsou vytvořeny vhodné podmínky, může dojít návratem ke vzpomínce k retraumatizaci.
Potřebujeme uvolnit a pustit trauma, abychom jej nepředávali dál
Některým lidem stačí vysvětlit, že je důležité přijmout a dovolit si prožívat pocit bolesti a nepohodlí na místo potlačování. Jakmile svou bolest začnou hodnotit a pojmenovávat, jako něco špatného, nebo něco, co nechtějí, nelíbí se jim, nechtěně a nevědomky se tak vlastně chytají a drží své bolesti a brání ji v tom, aby prošla a odešla.
Jestliže dovolíme bolesti, aby námi proudila, na místo toho, abychom se ji snažili zastavit, pak si tím dovolíme bolest uvolnit a pustit. Zároveň je zde vždy riziko retraumatizace. Podle mého názoru se to děje tehdy, jestliže člověk v sobě probudí starou bolest a trauma s úmyslem, aby je uvolnil a pustil, ale místo toho, aby dovolil všem souvisejícím pocitům proudit skrze sebe, tak se kolem nich víc a víc stahuje. Přitom si zas a znovu připomíná, že je to něco, co nechce zažívat. A tak znovu prožije onu bolest, aniž by ji však přitom propustil.
Existují také případy traumatizace, kdy se zážitky bolesti nebo traumatu prožitých v minulosti mohou vrátit nebo se vracejí neočekávaně a nevyžádaně. Může je spustit cokoliv, co třeba jen zdánlivě připomíná původní trauma, ale také je připomínat vůbec nemusí. Mohou se spouštět opakovaně a posilují tak uložené trauma.
Potřebujeme uvolnit a pustit trauma, abychom jej nepředávali dál
Některým lidem stačí vysvětlit, že je důležité přijmout a dovolit si prožívat pocit bolesti a nepohodlí na místo potlačování. Jakmile svou bolest začnou hodnotit a pojmenovávat, jako něco špatného, nebo něco, co nechtějí, nelíbí se jim, nechtěně a nevědomky se tak vlastně chytají a drží své bolesti a brání ji v tom, aby prošla a odešla.
Jestliže dovolíme bolesti, aby námi proudila, na místo toho, abychom se ji snažili zastavit, pak si tím dovolíme bolest uvolnit a pustit. Zároveň je zde vždy riziko retraumatizace. Podle mého názoru se to děje tehdy, jestliže člověk v sobě probudí starou bolest a trauma s úmyslem, aby je uvolnil a pustil, ale místo toho, aby dovolil všem souvisejícím pocitům proudit skrze sebe, tak se kolem nich víc a víc stahuje. Přitom si zas a znovu připomíná, že je to něco, co nechce zažívat. A tak znovu prožije onu bolest, aniž by ji však přitom propustil.
Existují také případy traumatizace, kdy se zážitky bolesti nebo traumatu prožitých v minulosti mohou vrátit nebo se vracejí neočekávaně a nevyžádaně. Může je spustit cokoliv, co třeba jen zdánlivě připomíná původní trauma, ale také je připomínat vůbec nemusí. Mohou se spouštět opakovaně a posilují tak uložené trauma.
Re-traumatizace může posílit uložené trauma.
Co se stane, když neuvolníme starou bolest nebo trauma?
Jestliže člověk zažije traumatickou událost a nikdy neprožije její emoční dokončení, protože je to pro něj příliš nesnesitelné, potom má tato událost vliv na jeho tělo prostřednictvím ohromného množství stresových hormonů. Ty předávají genům informaci o tom, že se organismus nachází v nepřátelském nebo ohrožujícím prostředí. To má přímý vliv na epigenetickou kvalitu genů. Epigenetická struktura genů se změní a v tomto změneném stavu jsou potom předány další generaci.
Příkladem nejtěžšího mezigeneračního traumatu je situace, kdy se rodí generace, která v sobě nese trauma svých rodičů a prarodičů, a zároveň tyto děti dál žijí v podmínkách, které jsou traumatizující. To se může v některých případech dít po několik generací, například v době trvání války, kolonizace nebo genocidy. Profesorka Judy Atkinson vypráví ve své knize 'Cesty traumatu' o své práci s celými domorodými komunitami, kterým pomáhá uzdravit se z mezigeneračního traumatu. O jejím tradičním přístupu se můžete dočíst v tomto článku (anglicky). V uzdravování traumatů má velký úspěch práce s dechem, meditace, a lidé i s těžkou formou PTSD našli uzdravení skrze práci s psychedelickými látkami, jako je např. MDMA asistovaná psychoterapie, nebo rituální využití ayahuasky.
Jestliže člověk zažije traumatickou událost a nikdy neprožije její emoční dokončení, protože je to pro něj příliš nesnesitelné, potom má tato událost vliv na jeho tělo prostřednictvím ohromného množství stresových hormonů. Ty předávají genům informaci o tom, že se organismus nachází v nepřátelském nebo ohrožujícím prostředí. To má přímý vliv na epigenetickou kvalitu genů. Epigenetická struktura genů se změní a v tomto změneném stavu jsou potom předány další generaci.
Příkladem nejtěžšího mezigeneračního traumatu je situace, kdy se rodí generace, která v sobě nese trauma svých rodičů a prarodičů, a zároveň tyto děti dál žijí v podmínkách, které jsou traumatizující. To se může v některých případech dít po několik generací, například v době trvání války, kolonizace nebo genocidy. Profesorka Judy Atkinson vypráví ve své knize 'Cesty traumatu' o své práci s celými domorodými komunitami, kterým pomáhá uzdravit se z mezigeneračního traumatu. O jejím tradičním přístupu se můžete dočíst v tomto článku (anglicky). V uzdravování traumatů má velký úspěch práce s dechem, meditace, a lidé i s těžkou formou PTSD našli uzdravení skrze práci s psychedelickými látkami, jako je např. MDMA asistovaná psychoterapie, nebo rituální využití ayahuasky.
Může se trauma přenášet na další generace?
Měli bychom se jako druh vyvíjet, ne upadat
Rád si představuji, že epigenetická struktura naší DNA může být buď jako kámen nebo jako krystal. Molekuly kamene mohou být stejné jako ty, které jsou v krystalu. S tím rozdílem, že molekuly jsou v kameni neuspořádané, zatímco v krystalu jsou uspořádané a dovolují tak, aby jimi procházelo světlo. V podobném neuspořádaném nebo uspořádaném stavu se mohou nacházet i molekuly aminokyselin v naší DNA. Dobrou zprávou je, že jestliže se naše epigenetická struktura dokáže změnit vlivem náročných a bolestných okolností, potom se může její uspořádání změnit v jasnější a zdravější, když činíme zdravější rozhodnutí o místě, kde žijeme, a o způsobu, jakým žijeme.
Mám takovou osobní teorii o životě. Mám pocit, že ve skutečnosti žijeme jakousi hru, ve které všechny cesty vedou k tomu, abychom se něco naučili a rozvíjeli se. Hrubší cesta může způsobit degradaci DNA, což zvyšuje pravděpodobnost, že A) ti, kteří se včas nepřizpůsobí, nepřežijí a také B) náhlá mutace přivede náš epigenetický kód do jiné větve evolučního stromu. Jemnější cesta evoluce možná přivede náš epigenetický kód do vyšších stavů, a to tím, že budeme uzdravovat zadržené bolesti a traumata z minulosti, a možná i traumata, která jsme převzali od našich předků. Jedinou otázkou zůstává: jakým živočišných druhem chceme být?
Rád si představuji, že epigenetická struktura naší DNA může být buď jako kámen nebo jako krystal. Molekuly kamene mohou být stejné jako ty, které jsou v krystalu. S tím rozdílem, že molekuly jsou v kameni neuspořádané, zatímco v krystalu jsou uspořádané a dovolují tak, aby jimi procházelo světlo. V podobném neuspořádaném nebo uspořádaném stavu se mohou nacházet i molekuly aminokyselin v naší DNA. Dobrou zprávou je, že jestliže se naše epigenetická struktura dokáže změnit vlivem náročných a bolestných okolností, potom se může její uspořádání změnit v jasnější a zdravější, když činíme zdravější rozhodnutí o místě, kde žijeme, a o způsobu, jakým žijeme.
Mám takovou osobní teorii o životě. Mám pocit, že ve skutečnosti žijeme jakousi hru, ve které všechny cesty vedou k tomu, abychom se něco naučili a rozvíjeli se. Hrubší cesta může způsobit degradaci DNA, což zvyšuje pravděpodobnost, že A) ti, kteří se včas nepřizpůsobí, nepřežijí a také B) náhlá mutace přivede náš epigenetický kód do jiné větve evolučního stromu. Jemnější cesta evoluce možná přivede náš epigenetický kód do vyšších stavů, a to tím, že budeme uzdravovat zadržené bolesti a traumata z minulosti, a možná i traumata, která jsme převzali od našich předků. Jedinou otázkou zůstává: jakým živočišných druhem chceme být?