Strach

Strach

 Všechny negativní emoce jsou důsledkem negativních povahových vlastností, postojů, přístupů, které se odvíjejí ze strachu. Všechny svojí podstatou způsobují nemoci. Jsou neslučitelné se zdravým životem, protože jsou v rozporu s vyšší duchovní rovinou.

Jedna anekdota: Mnich potkal během velké epidemie moru smrt. Naplněn účastenstvím ke svým bližním se jí zeptal: „Kolik lidi tentokrát zabiješ?" Smrt odpověděla: „Tentokrát pět tisíc."

Po roce se mnich a smrt potkali znovu a mnich si vyčítavě posteskl: „Ale zemřelo jich padesát tisíc!" „Správně," odvětila smrt, „ale jen pět tisíc jich skonalo na mor, ostatní zemřeli ze strachu před ním ..."

Mírný strach drží náš rozum na uzdě, ale nepřetržitý zachází do krajností, probouzí negativní postoje a stojí na počátku hněvu. Bojíme-li se, používáme všech dostupných prostředků, které nám mají pomoci zvládnout situaci, do níž jsme se dostali. Nezvládání obrany přináší pocity hněvu a naše reakce pak provází jednání nízké v podobě netolerance a nesnášenlivost, obviňování, podezřívání, kritizování, pomlouvání, lži, pokrytectví, agresivity a podobně. Už to zní jako z politiky. Co dobrého ale chceme získat, používáme-li zlé a nízké prostředky? Zlo plodí pouze zlo.  Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Mat.7:16.

Pod vlivem strachu je pro nás důležitější obhájit svoje ohrožené ego než prostředky, které použijeme. Egu patří všechno, co se týká vlastnictví ve vztahu k materiálnímu, ale i mentálnímu, jako sebevědomí, určující svým způsobem naše postavení v rodině, práci i společnosti. Naše ego si vytváříme rozumovým postojem za všech okolností. Čím více pozornosti věnujeme svému rozhodnutí, tím silnější je naše ego. Zaměstnáváme-li příliš svůj rozum potřebou chránit ego, přestáváme vnímat potřeby duše a pojmy jako láska, soucit, porozumění, vstřícnost se nám stávají cizí. Kdo má oči ať vidí.

Je prospěšné, odpovídá-li naše sebevědomí vzdělání, zkušenostem a úrovni poznání, kterého jsme dosáhli. Hovoříme pak o zdravém sebevědomí. Potom pomáháme lidem, kteří nás o to poprosí, necítíme potřebu kritizovat, sbírat drby, nepřekážíme ostatním v jejich cestě, na své okolí působíme vyrovnaně a se všemi pozitivními způsoby projevu. Lidé se zdravou sebedůvěrou méně trpí strachem, méně často onemocní a rychleji se uzdravují. Vysoké mínění o sobě je stejně škodlivé, směšné našemu okolí jako sebevědomí nízké. Ego potřebujeme pro posilnění zdravé vůle, pocitu zodpovědnosti, vzájemné pomoci a k jiným pozitivním rysům. Nesmí nám ale přerůst přes hlavu do nekontrolovatelných rozměrů. Pak ho lze nazvat porodnicí bolestí. Ego z tohoto pohledu můžeme vidět jako zdroj strachu a to je semeniště negativních postojů a emocí.

Stav velikého či malého ega potvrzuje přítomnost strachu. Ze strachu se potom odvíjejí již zmiňované všechny negativní povahové vlastnosti, které jsou příčinou negativních pocitů. Nejškodlivější důsledek strachu je hněv. Pod vlivem hněvu zapomínáme na slušnost, nepamatujeme na dobré mezilidské vztahy, nedbáme rad a bráníme přístupu zdravému rozumu. Hněv nám nedovolí slyšet druhé, nepřipouští obhajobu a nedá si vzít svůj soud, i když je chybný. Vyhání všechna pravidla slušného chování.

Proto:

„Nesmíme věřit slovům těch, kteří se hněvají."

Ostatní neřesti lze utajit a živit ve skrytu, hněv však propuká otevřeně, vychází na povrch a čím je větší, tím zjevněji vzkypí. Hněv nemá v sobě žádnou užitečnost. Hněvat se kvůli blízkým není znakem milujícího, ale slabého. Proto nejhněvivější jsou děti, starci a nemocní: všechno co je slabé, bezmocné je od přírody nevrlé. Na hněvivosti je špatné toto: nechce se nechat řídit, hněvá se na samotnou pravdu. Hněv je vzdálen od duševní statečnosti. Není pochyb o tom, že hněv je vyvolán představou utrpěné křivdy. Hněv je to, co překračuje rozum, co jej strhne sebou. Jen tím se liší od němých zvířat, že zvířata jsou krotká vůči těm, kteří je krmí, kdežto vzteklost lidi požírá ty, kteří je živili. Hněv sám  v sobě nemá nic pevného nebo silného, avšak působí na povrchní duše. Nikdo nemůže být současně rozhněvaný a dobrý, tak jako nemůže být současně nemocný a zdravý. Povahy od přírody silné a pevné mají sklon k hněvu, než je zjemní kázeň. Jistě to také sledujeme na některých případech ve svém okolí. Nebude se snad chtít každý zdržet hněvu, až pochopí, že on sám je jeho první obětí? Kdo žije s klidnými lidmi, stává se lepším nejen působením dobrého příkladu, ale že zde nenajde podněty k hněvu. Hněv má silné destruktivní vlastnosti na organismus. Přivádí nás až do stavu nepříčetnosti, šílenství je příčinou nejzávažnějších zdravotních potíží. Proto se tak ze široka o něm vyjadřuji. Ještě nikdy neprospěl žádným způsobem ani hněvajícímu, ani tomu, na koho hněv dopadá. Vždy má pouze rozkladné, ničivé dopady. Opakuji: „Kdyby lidé věděli, jak hněv škodí a že jsou prvními oběťmi svého hněvu, nikdy by se nehněvali!!!" ...vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. Jakub 1:20.

            A ještě toto: Kdyby hněv byl dobro, neprovázel by ty nejdokonalejší?

Proto tvrdím

„Rozum máme na to, aby vyhledával nebo vytvářel takové podmínky, kde se naše duše cítí dobře, a duši máme na to, aby rozum věděl, co má dělat".