LÉČENÍ VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ
Léčení ve starověkém Egyptě
Navzdory naší technicky vyspělé civilizaci se takřka všichni obyvatelé zeměkoule
v současné době potýkají z různými chorobami a zdravotními problémy a námětem mnoha odborných debat je, jak je řešit. Mnohem méně se zamýšlíme nad tím, jak své zdravotní neduhy řešili lidé před tisíciletími. Například obyvateké starověkého Egypta. Není jejich přístup něčím inspirativní i pro nás? Přečtěte si článek spolupracovníka a autora Meduňky Miloše Matuly, který se starověkému Egyptu dlouhodobě věnuje a v současné době připravuje velkou meditační cestu po této fascinující zemi.
Informace najdete za článkem...
Medicína a náboženství
"Podávané léky… vděčily za svou sílu zaříkávání, které nad nimi bylo při jejich přípravě opakováno. Vyléčení nebylo způsobeno medicínou, ale porážkou démona, který vstoupil do lidského těla a nemoc způsobil. Poražen mohl být jen zaklínáním a magickými symboly. S odchodem démona nemoc skončila.“
A. Weidemann
Pro Egypťany byla medicína disciplínou, kterou od náboženství nebylo možné oddělit, protože jak nemoc, tak i zdraví byly vyvolávány působením duchovních sil na lidské tělo i duši. Lékaři většinou patřili ke kněžskému stavu. Pravidla hygieny a prevence proti nemocem byly šířeny formou náboženských přikázání. Za původ nemoci byla považována disharmonie mezi duchovní a hmotnou složkou člověka, z čehož vyplývalo, že magie byla též ústřední léčebnou metodou. Pokud do určité osoby vstoupil démon, byla výsledkem obyčejně nemoc. Nejúčinnější terapií bylo v tomto případě působení na duchovní příčinu nemoci. Pro Egypťany bylo vše hmotné výsledkem či vnějším projevem duchovní síly. Pokud tedy člověk onemocněl, byla pro něj nemoc znamením, že se přihodilo cosi v duchovní oblasti. Sama nemoc byla oproti dnešnímu pohledu považována za nepřátelského ducha nebo projev skutečnosti, že tento duch vstoupil do lidského těla. V takovém případě bylo tedy jedinou vhodnou terapií postavit se přímo démonu a vyhnat jej z těla.
„Kliď se Rýmo, dcero Rýmy! Ty, která lámeš kosti a drtíš hlavu, která ryješ v mozku tak, že se nemoc zmocňuje všech sedmi lebečních otvorů, které jsou Reovými sluhy a které pějí chválu na Thovta, hleď, přinesl jsem lék proti tobě.“
Ebersův papyrus
Účinnost lékařova konání záležela z menší části na jeho lécích, z větší části však na jeho schopnostech ovládat démony. Ze všeho nejdříve musel lékař identifikovat démona, který nemoc způsobil. Teprve poté mohl namíchat příslušný lék a „nabít“ jej určitým zaříkáváním magickou silou. Úkolem léku bylo totiž učinit pacientovo tělo pro démona nepohodlným, nepříjemným a současně mělo pacienta posílit.
„Vítej léku, vítej, ty, který ničíš potíže mého srdce a potíže mých údů. Magie Horova obsažena v léku zvítězí.“
Sir Alan Gardiner, Egyptská magie
Studium a interpretace staroegyptského lékařství a farmakologie nejsou ani dodnes zdaleka dokončeny. Zdá se, že mnoho léků bylo založeno na homeopatickém základě.
„Hle, pšeničný koláč zažene jed a nátron jej vytáhne a oheň z rostliny chetchet zažene horečku z údů.“
Vyprávění o uštknutí, Metternichova stéla
Ebersův papyrus Ebersův papyrus, který je jedním z nejdůležitějších zdrojů našich vědomostí o lékařství starověkého Egypta, zahrnuje například lék proti průjmu, jehož složkami jsou fíky, hrozny a bezinky. Je to jeden příklad z mnoha, který potvrzuje homeopatickou podstatu léků. Některé z látek, které Ebersův papyrus uvádí, jsou zcela neurčitelné. To vedlo Paula Ghaliounguiho v jeho publikaci „House of Life: Magic and Medical Science in Ancient Egypt (Dům života: Magický a lékařský výzkum ve starověkém Egyptě) k následujícímu komentáři: „Naše ocenění této rozsáhlé farmakologie musí být velice opatrné, protože jména uváděných substancí představují často tajné narážky, které neodhalují jejich složení, pouze jakési kódové označení. Jedná se například o ´drahé mazání´, ´lebečního bojovníka´, mé ruce drží, mé ruce chytají´, ´Thovtovo pírko´ a podobně. Ostatní názvy představují lidová označení jako například náš ´zaječí pysk´ nebo ´zaječí zelí´. Moderní zděšení z takových ingrediencí, které jsou v Ebersově papyru nazývány ´krysí ocas´, ´muší trus´, či ´muší krev´ je možná zbytečné, protože se pod nimi mohou skrývat botanické názvy. Nicméně o mnohých substancích, které byly léta považovány za absurdní, protože obsahovaly plísně, zvířecí hnůj či nilské bahno, dnes víme, že mají antibiotikcé účinky.“
Text a foto: Miloš Matula
(Ukázka z knihy Miloše Matuly „Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce“)