DUCHOVNÍ ZÁKONY-ZÁKON LÁSKY

 Život je všeobjímající vědomí, které proniká vší bytím a naplňuje je. Je to plynoucí, účinná energie. Pokud není akceptován nějaký aspekt této energie, vzniká nerovnováha: na jedné straně se energie nahromadí, na druhé je jí nedostatek.

     Když se nám život nelíbí, můžeme ho změnit tím, že změníme své vědomí. Osud je jen zrcadlovým obrazem naší bytosti, takové, jaká je. Každý dostane od osudu to, co si přivolá. Ať nám pošle osud cokoliv, všechno je naše šance k tomu, abych se něco naučili, jen nám to chce pomáhat a sloužit. "Staň se vůle tvá."

     Tělo, rozum, mysl jsou však jen naše nástroje vnímání a jednání. My jsme ti, kteří tyto nástroje používají a ovládají. Naše opravdové bytí ale není  totožné s naším tělem, ani s myšlením či cítěním, ba dokonce ani s životem. Smyslem života je objevit toto pravé já. Naše malé já, naše ego pak nebudeme potřebovat.

     Kdykoliv objevíme další aspekt svého opravdového já, přiblížíme se o další krok pravdě o tom, kdo skutečně jsme.

     Náš život jako součást vesmíru se řídí vnitřním řádem, který má své zákonitosti. Duchovní zákony poukazují na spravedlnost, která se neřídí ani konvencemi, ani morálkou. Představují vesmírný plán, jenž nabízí nové a netušené možnosti při řešení všech našich problémů.

Zákon lásky

     Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit s moudrostí, jsme dokonalí. Milovat, to neznamená jen lásku k partnerovi, nýbrž lásku všeobecnou, všeobsahující, která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží.

Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalosti. Je to základní proměna našeho bytí. Láska je základním zákonem síly, již říkáme Bůh.

     V lásce potkáváme vždy právě takového partnera, který je odrazem nás samých. Přitáhneme se ho k sobě dle zákonu rezonance. Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe.

     Každý má o sobě vědomě či nevědomě vytvořený nějaký ideální obraz. Sebe neakceptuje, protože skutečnost je jiná, a protože zevnějšek je odrazem jeho nitra, odmítá i svůj zevnějšek. Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní.

     Jiní budeme, jedině když se změníme. Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.

      Často říkáme „Miluji tě“, a při tom vlastně máme na mysli „Potřebuji tě“ nebo „Neopouštěj mě“. To jenom ukazuje, že jsme ještě nepoznali opravdovou lásku.

Předpokladem pro to je, že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví, jací jsme. Řekneme „ano“ našemu bytí takovému, jaké je. Pak dokážeme být šťastní a spokojení, i když budeme sami. Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti.

    Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující, náročná, ba dokonce dusící, neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky. Zamilovaný chce vlastnit toho, koho miluje, mít ho jen pro sebe, a je na něm závislý. Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě, vztah  je narušený.

     Dokud toho druhého potřebujeme, nejsem skutečně svobodní. Osvobodíme-li se od strachu z toho, že nás někdo opustí, jsme schopni dát partnerovi větší svobodu. Teprve pak je možná opravdová láska. Láska chce dávat a naplňuje se dáváním. Milovat znamená otevřít se, vpustit toho druhého dovnitř.