Toltécká cesta ke svobodě
Zničení starých dohod
Každý hovoří o svobodě. Po celém světě bojují různí lidé, různé rasy, různé země za svobodu.
Ale co je svoboda? V Americe říkáme, že žijeme ve svobodné zemi. Ale jsme skutečně svobodní?
Jsme svobodní, abychom byli tím, kým skutečně jsme? Odpověď zní ne, nejsme svobodní.
Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem - je to svoboda být tím, kým skutečně jsme.
Kdo, nám brání, abychom byli svobodní? Svádíme vinu na vládu, počasí, rodiče, náboženství,
Boha. Ale kdo nám v tom brání doopravdy? My sami. Co to ale doopravdy znamená
být svobodný? Někdy se oženíme či vdáme a říkáme, že ztrácíme svobodu, pak se rozvedeme
a přesto nejsme svobodní. Co je příčinou? Proč nedokážeme být sami sebou?
Máme vzpomínky na staré časy, kdy jsme bývali svobodní a milovali jsme svobodu, ale od
té doby jsme již zapomněli, co to svoboda je.
Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka. Proč je
dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo
zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Když pozorujeme lidi, kterým jsou dva roky,
zjišťujeme, že většinu času mají na tváři široký úsměv a je jim dobře. Zkoumají svět. Nemají
strach ze hry. Bojí se, až když se poraní, jsou nespokojení, až když mají hlad, když nejsou
splněna některá jejich přání, ale nestarají se o minulost, nestarají se o budoucnost. Žijí jen
přítomným okamžikem.
Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává
lásky, přímo se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Tato je popis normální lidské bytosti.
Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost. Naším normálním lidským
sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat.
Co se ale stalo s dospělým člověkem? Proč jsme tak rozdílní? Proč již nejsme divocí?
Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného, z hlediska válečníka můžeme
říci, že to je normální. Stalo se, že máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou
nad naším životem. Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňují
být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme
již šťastní. Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské
společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co
jiného nás mohli učit než to, co znají? Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo
to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou. Na
programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli.
Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali. Teď však nastal čas
toto zneužívání zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých
vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti.
Skutečné „já“ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme
nebo si hrajeme, když se cítíme šťastní, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na
piano nebo se projevujeme nějakým jiným způsobem. Toto jsou nejšťastnější okamžiky našeho
života - když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti
o budoucnost. Tehdy jsme jako děti.
31
Je zde ale něco, co vše mění: říkáme tomu odpovědnost. Soudce řekne: „Počkej chvíli, jsi
zodpovědný, máš něco na práci, musíš pracovat, musíš chodit do školy, musíš si vydělávat na
živobytí.“ Veškerá tato odpovědnost se objeví v naší mysli. Výraz v naší tváři se změní a jsme
opět vážní. Pozorujeme-li děti, když si hrají na dospělé, vidíme, jak se jejich tváře změní. ,Pojďme
si hrát na to, že jsem právník,“ říkají a hned se do jejich tváří vkrádá výraz dospělých. Takové
tváře uvidíme u soudu - a takoví také jsme. Jsme stále dětmi, ale ztratili jsme svobodu.
Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit. Podíváme-li
se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás přijímali,
místo abychom žili tak, abychom potěšili sami sebe. To je to, co se stalo s naší svobodou. Ve
všech společnostech na celém světě můžeme vidět, že z každé tisícovky lidí je jich devět set
devadesát devět zcela ochočeno.
Nejhorší na tom je, že většina z nás si dokonce ani neuvědomuje, že není svobodná. V našem
nitru je cosi, co nám našeptává, že nejsme svobodní, ale my nechápeme, co to znamená a proč
nejsme svobodní.
Problém spočívá v tom, že většina lidí nikdy nepřijde na to, že jejich mysl ovládají Soudce
a Oběť, a proto nemají šanci se osvobodit. Prvním krokem k osobní svobodě je uvědomění.
Abychom se osvobodili, musíme si uvědomit, že svobodní nejsme. Potřebujeme si uvědomit,
v čem je problém, abychom jej vyřešili.
Uvědomění je vždy prvním krokem, protože pokud k němu nedojde, pak zde není nic, co
bychom mohli změnit. Jestliže si neuvědomíme, že naše mysl je plná ran a emocionálního jedu,
nemůžeme začít s vyčištěním a hojením ran a budeme dále trpět.
K utrpení však není žádný důvod. Uvědomíme-li si to, vzbouříme se a řekneme si: „Už toho
bylo dost!“ Můžeme začít hledat způsob, jímž bychom zhojili a změnili náš osobní sen. Sen
planety je jenom sen. Není skutečný. jestliže začneme tento sen rozebírat a zkoumat, zjistíme, že
většina našich názorů, které vedly k ránám v mysli, není pravdivá. Zjistíme, že jsme celá ta léta
trpěli zbytečně. Proč? Protože systém víry, který byl vložen do naší mysli, je založen na lžích.
Proto je pro nás důležité, abychom ovládli svůj vlastní sen, proto se Toltékové stali mistry
snu. Náš život je manifestací našeho snu, je to umění. jestliže se nám náš sen nelíbí, můžeme
svůj život kdykoli změnit. Mistři snu vytvářejí z života mistrovské dílo, kontrolují sen vlastní
volbou. Všechno má důsledky a mistr snu si je uvědomuje.
Být Toltékem je způsob života. Je to způsob života, ve kterém nejsou žádní vůdci ani žádní
podřízení, v němž máte svou pravdu a žijete podle ní. Tolték je moudrý, divoký a svobodný.
K tomu, aby se lidé stali Toltéky, je třeba zvládnout tři věci. Za prvé je to Uvědomění, což
znamená, že si musíme být vědomi toho, kým skutečně jsme, se všemi možnostmi. Za druhé je
to Proměna - jak vše změnit, jak se osvobodit od ochočení. Třetí záležitostí je zvládnutí Záměru.
Ten je z toltéckého hlediska tou součástí života, která umožňuje přeměnu energie; existuje jediná
živá bytost, která obsahuje veškerou energii a již nazýváme Bůh. Záměr je samotným životem,
bezpodmínečnou láskou. Zvládnutí Záměru je proto zvládnutím Lásky.
Když hovoříme o cestě Toltéků ke svobodě, zjišťujeme, že mají celou mapu ukazující, jak
se vysvobodit z ochočení. Přirovnávají Soudce, Oběť a systém víry k parazitovi, který napadá
lidskou mysl. Z toltéckého hlediska jsou všichni ochočení lidé nemocní.
Jsou nemocní, protože jejich mysl a mozek kontroluje parazit. Potravou jsou pro něho
negativní emoce, které pocházejí ze strachu.
Podíváme-li se na popis parazita, zjistíme, že jde o živou bytost, která se přiživuje na jiných
živých bytostech, vysává z nich energii a postupně své hostitele ničí. Soudce, Oběť a systém
víry do tohoto popisu velmi dobře zapadají. Společně tvoří živou bytost vytvořenou z psychické,
emocionální energie, která je živá. Není to samozřejmě hmotná energie, ale ani emoce nejsou
hmotné. Také naše sny nejsou hmotné, ale přesto víme, že existují.
32
Jednou z funkcí mozku je přeměna hmotné energie na emocionální. Náš mozek je továrnou
na emoce. A již jsme řekli, že hlavní funkcí mysli je snění. Toltékové věří, že parazit - Soudce,
Oběť a systém víry - kontroluje naši mysl, že kontroluje náš osobní sen. Parazit sní naší myslí
a žije svůj život v našem těle. Přežívá jen z emocí, které pocházejí ze strachu, a daří se mu
v dramatických situacích a utrpení.
Svoboda, kterou hledáme, spočívá v používání naší mysli a těla, v žití vlastního života
místo života v systému víry. Když zjistíme, že mysl je kontrolována Soudcem a Oběti a to
skutečné, co jsme „my“, se krčí někde v koutku, máme pouze dvě možnosti. Jednou z nich je
žít nadále jako doposud ve snu planety. Druhou možností je dělat to, co děláme jako děti, když
se nás rodiče snaží ochočit. Můžeme se vzbouřit a křičet: „Ne!“ Můžeme vyhlásit parazitovi
válku, válku Soudci a Oběti, válku za svou nezávislost, válku za právo používat vlastní mysl
a vlastní mozek.
Proto se lidé ve všech šamanských tradicích Ameriky, od Kanady k Argentině, nazývají
válečníci - protože jsou ve válce proti parazitovi v mysli. To je skutečný význam válečníka.
Válečník je ten, který se vzbouřil proti invazi parazita a vyhlásil mu válku. Ale válečník nemusí
vždy válku vyhrát; můžeme vyhrát nebo prohrát, ale vždy uděláme to nejlepší, co dokážeme,
a máme tak alespoň šanci se znovu osvobodit. Zvolíme-li si tuto cestu, získáme přinejmenším
důstojnost vzpoury a nestaneme se bezmocnou obětí našich rozmarných citů nebo jedovatých
emocí druhých. I když nepříteli - parazitovi - podlehneme, nebudeme patřit k těm obětem, které
se vzdaly bez boje.
Být válečníkem nám poskytne příležitost k překonání snu planety a ke změně našeho osobního
snu na sen, kterému říkáme nebe. Stejně jako peklo i nebe je místem, které existuje v naší
mysli. Je to místo radosti, místo, v němž jsme šťastní, kde jsme svobodní, abychom mohli milovat
a být tím, kým skutečně jsme. Můžeme se dostat do nebe ještě zaživa a nemusíme čekat,
až zemřeme. Bůh je neustále přítomný a Království nebeské je všude, nejprve ale musíme mít
oči k vidění a uši k slyšení této pravdy. Musíme se osvobodit od parazita.
Parazita můžeme přirovnat k příšeře s tisíci hlavami. Každá z nich je jednou z obav, které
máme. Chceme-li být svobodní, musíme parazita zničit. Jedním z řešení je napadnout ho hlavu
po hlavě, což znamená, že se musíme postavit tváří v tvář každé obavě, kterou máme, jedné
po druhé. Je to pomalý proces, ale funguje. Pokaždé, když se vypořádáme s jednou z hlav, se
trochu osvobodíme.
Druhým přístupem je přestat parazita krmit. Nedáme-li mu žádnou potravu, zahubíme ho
hladem. Abychom to dokázali, musíme získat kontrolu nad svými city a musíme se vyhnout
emocím, které pocházejí ze strachu. Je to snadné říci, ale velmi těžké provést. Je to složité,
protože naší mysl kontrolují Soudce a Oběť.
Třetím řešením je iniciace smrti. Tento obřad na lézáme v mnoha tradicích a ezoterických
učeních po celém světě. Nalezneme jej v Egyptě, Indii, Řecku i v Americe. Je to symbolická
smrt, která zabíjí parazita, aniž by uškodila fyzickému tělu. Když symbolicky umíráme“, musí
zemřít i parazit. Toto je rychlejší řešení než první dvě, ale jeho provedení je ještě těžší. Potřebujeme
velkou dávku odvahy, abychom se střetli tváří v tvář s andělem smrti. Musíme být velmi silní.
Podívejme se podrobněji na každé z těchto řešení.