VZÁJEMNOST PROTILEHLÝCH
BIPOLÁRNÍCH PŘÍZNAKŮ
Už při pojednání o polaritě jsme viděli, že za každým
takzvaně protikladným párem se skrývá jednota. I symptomatika
protilehlých pólů navazuje na společné téma. Není
to tedy protimluv, jestliže se jak u zácpy, tak u průjmů setkáme
s požadavkem „uvolnění" jako s ústředním tématem.
Za nízkým i vysokým tlakem budeme vidět útěk před konflikty.
Tak jako se radost projevuje smíchem i slzami, jako
strach může vést jednou k ochromení, jindy zas k panickému
útěku, má každé téma možnost projevit se ve zdánlivě protikladných
příznacích.
Upozorňujeme, že prožívat zvlášť intenzivně nějakou
životní formu či určitý tematický okruh ještě neznamená,
že by postižený neměl s tímto tématem žádný problém a že
by je prožíval vědomě. Vysoká agresivita neznamená, že
postižený nemá strach, a demonstrativní sexualita nevypovídá
o absenci sexuálních problémů. I zde je na místě bipolární
pohled. Každý extrém poukazuje s výraznou jistotou
na nějaký problém. Bojácnému i udavači se nedostává sebejistoty.
Zbabělec i násilník mají strach. Bezproblémovost
se nachází ve středu mezi extrémy. Jestliže je nějaké téma
jakýmkoliv způsobem zdůrazněno, svědčí to o problematickém
a nevyřešeném vztahu.
Určité téma či problém se mohou vyjevit prostřednictvím
různých orgánů a systémů. Žádné ustrnulé přiřazení
nenutí téma zvolit si k realizaci určitý symptom. Z pružnosti
ve volbě forem vyplývá současný úspěch i neúspěch boje
proti příznakům. Je sice možné některý příznak funkčním
postupem zlikvidovat nebo mu preventivně čelit, ale odpovídající
problém si najde jinou formu uskutečnění. Tento
proces je znám jako přesun příznaků. Je-li člověk vystaven
například silnému tlaku, může se to projevit vysokým krevním
tlakem, svalovým napětím, zvýšením tlakem uvnitř oka
(glaukom), abscesem, ale i jednáním, jímž jsou silnému tlaku
vystaveni jiní lidé. Každá varianta má speciální zabarvení,
ale všechny zmíněné příznaky vyjadřují stejné základní
téma. Kdo přesně pozoruje vývoj nemoci u nějakého člověka
z těchto hledisek, rychle najde červenou nit, která nemocnému
obvykle uniká.
STUPNĚ ESKALACE
Příznak sice přispívá k rovnováze tím, že uskutečňuje
v těle to, co chybí ve vědomí, ale oklika tím neřeší problém
s konečnou platností. Ve vědomí zůstává člověk nedokoná lý, dokud se neztotožní se stínem. Jde tedy o nutnou okliku,
nikoli o řešení. Člověk se může učit, dozrávat, získávat zkušenosti
a prožitky jen ve svém vědomí. I když je tělo pro
takový postup nutným předpokladem, musíme si přiznat, že
proces vnímání a zpracování prožitků se odehrává ve vědomí.
Například bolest prožíváme výlučně ve vědomí, nikoli
v těle. Tělo slouží i v tomto případě jenom jako médium ke
zprostředkování zkušenosti v příslušné rovině. (Že tělo není
nutné, dokazují bolesti v amputovaných částech údů*).) Navzdory
úzkému vzájemnému působení vědomí a těla je třeba
obě tyto instance pečlivě odlišovat, abychom dobře porozuměli
procesu učení na bázi nemoci. Obrazně řečeno,
tělo je místem, v němž shora přicházející princip dosáhl
nejnižšího bodu a zde se obrací, aby mohl vystoupit v opačném
směru, tedy nahoru. Padající míč potřebuje odpor nějakého
hmotného podkladu, aby mohl opět vyskočit nahoru.
Zůstaneme-li u analogie „nahoru-dolů", procesy vědomého
bytí klesají a padají do tělesnosti, aby se tu změnil
jejich pól a ony mohly znovu vystoupil do sféry vědomí.
Všechny archetypální principy se musí zhutnit do tělesnosti
a hmotného projevu, aby se pro nás staly pochopitelnými
a uchopitelnými. Zkušeností se odpoutáváme od hmotné
a tělesné roviny a pozvedáme do roviny vědomí. Každý
vědomý poznávací krok propůjčuje manifestaci oprávnění
a zbavuje ji současně nezbytnosti. Aplikováno na nemoc to
znamená, že příznak nemůže řešit problém v tělesné poloze,
ale umožňuje postoupit v procesu učení.
Každé dění v těle přináší zkušenost. Do jaké míry se
však tato zkušenost dostane do vědomí, nelze v jednotlivých
případech předvídat. I zde platí stejné zákony jako v každém
procesu učení. Není sice zanedbatelné, že se dítě při vyřešení
početní úlohy něco naučí, zůstává však otázkou, nakolik
trvale pochopí matematický princip, na němž je řešení
postaveno. Dokud jej nepochopí, bude mu každá další úlo-
ha přinášet utrpení. Teprve pochopení principu (obsahu)
zbaví úlohu (formu) příchuti utrpení. Podobně každý příznak
představuje výzvu a možnost vidět a pochopit problém,
který za ním vězí. Jestliže se tak nestane, například proto,
že jste zaujati jeho projevem a vidíme v něm jenom náhodnou,
funkčně podmíněnou poruchu, pak se výzva k pochopení
bude nejen opakovat, ale i zvyšovat svou intenzitu.
Tento přechod od jemné výzvy k silnému nátlaku nazýváme
stupeň eskalace. Každý stupeň představuje jisté zvýšení
intenzity, čímž nás osud vyzývá, abychom přezkoumali svůj
dosavadní způsob nazírání a přijali za své něco z toho, co
jsme dosud potlačovali. Čím vyšší odpor klademe, tím více
se zvyšuje tlak symptomu.
Uvádíme tabulku se sedmi stupni eskalace; toto rozdělení
nechápejte jako absolutní, strnulý systém, spíše jako
pokus učinit myšlenku eskalace zřetelnější.
1) psychický projev (myšlenky, přání, fantazie)
2)funkční poruchy
3) akutní tělesné poruchy
(zápaly, zranění, drobné nehody)
4) chronické poruchy
5) nevyléčitelné procesy, změny orgánů, rakovina
6) smrt (následkem nemoci nebo nehody)
7) vrozené deformace a poruchy (karma)
Dříve než se nějaký problém manifestuje v těle jako
příznak, hlásí se v psychické jako téma, myšlenka, přání nebo
fantazie. Čím je člověk otevřenější a připravenější dopřát
nevědomým impulzům sluchu, tím snazší je jeho životní
cesta. Řídí-li se však příliš jasnými představami a normami,
omezuje vnímání impulzů z nevědomí, protože zpochybňují
to, co přijímal dosud, a vytvářejí nové priority. Takový
člověk pak uzamkne pramen, z něhož impulzy obvykle tryskají,
a žije dál s přesvědčením, že „takové problémy" nezná.Necitlivost v psychické oblasti přivolá ihned první krok
eskalace. Objeví se příznak: malý, nevinný - ale věrný. Tím
se impulz projevil, ačkoli jsme mu v tom chtěli zabránit.
I psychický impulz chce být přesunut a zhmotněn, aby mohl
být prožit. Nedojde-li k tomu dobrovolně, podaří se mu to
oklikou, vytvářením příznaků. Platí tu staré pravidlo, že
každý symptom, s nímž se nechceme identifikovat, přijde
k nám znovu, zdánlivě zvenku.
Po funkčních poruchách, jimž se člověk zpočátku brání,
ale pak se s nimi zpravidla naučí žít, objeví se především
akutní zánětlivé příznaky a mohou se podle své problémové
příslušnosti usadit skoro v celém těle. Laik je snadno
pozná podle latinské koncovky -itis (v českém názvosloví-
itida). Každé zánětlivé onemocnění představuje velmi
naléhavý požadavek něco pochopit a chce - což podrobně
rozvedeme v druhém díle - nevědomý konflikt zviditelnit.
Pokud se tento záměr nepodaří - náš svět je ostatně nejen
proti konfliktům, ale i proti infekcím -, dostanou akutní zá-
' něty chronickou formu (-ózy). Kdo aktuální výzvu nepochopí,
získá vytrvalého domlouvačc, který bude připraven
doprovázet ho dlouhý čas. Chronické procesy mají tendenci
vyvolávat pozvolna nezvratné tělesné změny, které pak
označujeme jako nevyléčitelné choroby.
Tento vývoj vede dříve či později k smrti. Nabízí se
námitka, že nakonec každý život končí smrtí, ta se proto
těžko hodí jako eskalační krok do naší koncepce. Pamatujme
však, že smrt je také nositelem informace a nejpůsobivěji
nám připomíná jednoduchou pravdu, že každé materiální
bytí má svůj začátek a konec, a není proto moudré se na ně
upnout. Výzva k smrti zní vždy stejně: Osvobodit se! Osvobodit
se od iluze času a od iluze našeho Já! Smrt je symptomem,
protože je výrazem polarity, a jako každý příznak je
léčitelná návratem do jednoty.
S posledním eskalačním krokem vrozených poruch
a překážek spěje konec přímky opět k začátku. To, co člo-
věk do své smrti nepochopil, bere s sebou vědomí jako problém
do příští inkamace. Dotýkáme se tu tématu, které se
v naší kultuře nestalo samozřejmostí. Diskutovat na tomto
místě o učení reinkarnace není sice nejvhodnější, ale nemůžeme
je zcela obejít, protože jinak by náš výklad nemoci
a uzdravení nebyl v některých případech pochopitelný.
Mnozí by považovali obsahový koncept příznaků nemoci
nepoužitelný na dětské nemoci a zvláště na vrozené poruchy.
Tady nám učení o reinkarnaci může ulehčit porozumění.
Nesmíme ovšem podlehnout nebezpečí, že budeme příčiny
nynějšího onemocnění hledat v předešlém životě - to
by bylo stejně mylné jako jejich hledání v tom nynějším.
Viděli jsme, že naše vědomí potřebuje představu lineárnosti
a času, aby mohlo sledovat procesy v bipolární rovině bytí.
V tomto smyslu je idea „minulého života" potřebná a smysluplná
k pochopení, jakým způsobem se vědomí na své cestě
zdokonaluje.
Následující příklad tento vztah ilustruje. Jednoho libovolného
dne se člověk ráno probudí. Je to pro něho nový
den a on se rozhodne dát mu podobu podle své vůle. Nezávisle
na tomto úmyslu se hned ráno objeví exekutor a chce
vrátit peníze, ačkoli si náš člověk prokazatelně nemohl ještě
půjčit či vydat ani haléř. Zda a jak moc ho tato událost
udiví, závisí na tom, zda je připraven zahrnout do své identity
i všechny předcházející dny, měsíce a roky, či za se chce
identifikovat pouze s novým dnem. V prvním případě se
nebude divit ani exekutorovi, ani svému tělesnému stavu či
jiným životním okolnostem, které ho toho dne potkají. Pochopí,
že nemůže dát novému dni podobu, jakou by chtěl,
protože noc a spánek nemohly přerušit kontinuitu jeho života.
Chápc-li však noční přerušení jako podnět, aby se identifikoval
pouze s novým dnem a ztratil vztah k dosavadní cestě,
musí mu zmíněná manifestace připadat jako velká nespravedlnost,
jako náhodné a zlomyslné zřízení jeho záměrů.Nahradíme-li v našem příkladu den životem a noc smrtí,
pochopíme rozdíl, jaký vznikne uznáním či odmítnutím
reinkarnace. Reinkarnace rozšiřuje záběr pozorování
a umožňuje tím lépe rozeznat předlohu. Jestliže nám však
bude dobrá jen proto - jak tomu často bývá -, abychom
údajné příčiny odsouvali do minulosti, bude to její zneužití.
Pokud si však uvědomíme, že tento život je jen malým
úsekem na naší cestě k poznání, snadněji pochopíme, že
rozdílné výchozí pozice, v nichž své životy zažínáme, jsou
zákonité a smysluplné. Jako bychom přijali hypotézu, že
každý život vzniká jako jednorázová záležitost náhodným
smísením genetických vkladů.
Pro naše téma stačí pochopit, že člověk přichází na
svět sice s novým tělem, ale se starým vědomím. Stav vědomí,
který si s sebou přináší, je výrazem dosavadních zkušeností
s poznáním. Právě tak si člověk přináší své specifické
problémy a okolní svět používá k tomu, aby je realizoval
a přeměňoval. Problém nevzniká v tomto životě, jen se zviditelňuje.
Pamatujte si: problémy přirozeně nevznikly v minulém
převtělení, problémy vůbec nevznikají ve formální oblasti.
Problémy a konflikty jsou jako vina a hřích nepominutelné
výrazové formy apriorně dané polarity. Ve starém ezoterickém
poučení jsme našli tuto větu: „Vina, to je nedokonalost
nezralého ovoce." Dítě vězí v problémovosti a konfliktnosti
stejně hluboko jako dospělý. Děti ovšem mají lepší kontakt
s nevědomím, a proto také odvahu vynořené impulzy spontánně
realizovat - dokud jim v tom „moudří dospělí" nezabrání.
Dospíváním se zvyšuje odstup od nevědomí a zabředá
se do vlastních norem a životních lží, čímž se zvyšuje náchylnost
k chorobným příznakům a se stářím roste. V základě
je však každá bytost, která se podílí na polaritě, neúplná,
a proto i nemocná.
Totéž platí i pro zvířata. I zde se zřetelně rýsuje korelace
mezi nemocí a vytvářením stínu. Čím menší diferenciace,
a tím i účast na polaritě, tím menší náchylnost k nemocem.
Naopak, čím více se nějaká bytost dostává do polarity
a zvyšuje schopnost poznávání, tím náchylnější k nemocem
se stává. Lidské bytí je nejrozvinutější formou poznávací
schopnosti, jež je nám známa, a proto člověk prožívá napětí
polarity nejsilněji. V lidské říši také získává nemoc nejvyšší
význam.
Na eskalačních stupních nemoci vidíme, jak určitá
výzva svůj tlak postupně zvyšuje. Neexistují žádné velké
nemoci a nehody, které přicházejí jako blesk z čistého nebe,
jen lidé, kteří usilovně na jasné nebe věří. Kdo však sám
sebe neklame, nemůže být zklamán!