Vše je naprogramováno
Od chvíle svého narození přinášíme světu nějaké poselství. Co je tím poselstvím? To poselství
jste vy, to dítě. Je to přítomnost anděla, posla z nekonečna v lidském těle. Nekonečno, absolutní
síla, vytváří program právě pro vás a vše, co potřebujete, abyste byli tím, čím jste, je v tomto
programu obsaženo. Narodíte se, vyrostete, provdáte se.či oženíte, zestárnete a nakonec se vrátíte
do nekonečna. Každá buňka vašeho těla tvoří jeden samostatný vesmír. Má svou dokonalou
inteligenci naprogramovanou tak, aby byla tím, čímkoliv zrovna je.
Vy sami jste naprogramováni, abyste byli sebou, ať už jste čímkoliv, a programu vůbec
nezáleží na tom, co si myslíte, že jste. Program se nenachází v uvažující mysli. Je obsažen
v těle, v tom, co označujeme za DNA, a na začátku jeho moudrost instinktivně následujete. Jako
velmi malé dítě víte, co se vám líbí a co ne a kdy se vám to líbí a kdy nikoliv. Jdete za tím, co
se vám líbí, a snažíte se vyhnout tomu, co se vám nelíbí. Jednáte podle svých instinktů a tyto
instinkty vás vedou tak, abyste byli šťastní, abyste se radovali ze života, abyste si hráli, milovali
a naplňovali své potřeby. Co se stane potom?
Vaše tělo se začne vyvíjet, vaše myšlení se začne zdokonalovat a vy začnete k předávání
svého poselství používat symboly. Stejně jako ptáci rozumějí ptákům a kočky rozumějí kočkám,
lidé rozumějí lidem prostřednictvím symboliky. Kdybyste se narodili na ostrově a potom žili
zcela o samotě, mohlo by vám to trvat deset let, ale nakonec byste pojmenovali vše, co vidíte,
a tím jazykem byste sdělovali nějaké poselství, třebaže jen sami sobě. Proč byste tohle dělali?
Nuže, je jednoduché to pochopit a není to proto, že by lidé byli tak inteligentní. Je to proto, že
jsme naprogramováni k tomu, abychom si vytvořili jazyk a kompletní symboliku.
Jak víte, po celém světě lidé mluví a píší tisíci různými jazyky. Lidé si ke komunikaci
s druhými lidmi, ale obzvláště sami se sebou, vynalezli všechny možné druhy symbolů. Symboly
mohou představovat zvuky, kterými promlouváme, pohyby, které děláme, anebo rukopis
a znaky, které jsou grafické povahy. Existují symboly pro věci, myšlenky, hudbu a matematiku.
Nicméně zcela první krok představuje zavedení zvuků, což znamená, že se učíme používat
symboly řeči.
Lidé, kteří přišli na svět před námi, mají vše, co existuje, již pojmenované a učí nás významu
zvuků. Toto nazývají stolem; tamto označují za židli. Dávají také jména věcem, které
existují pouze v našich představách, jako jsou mořské panny a jednorožci. Každé slovo, které
se učíme, představuje symbol něčeho reálného nebo imaginárního a takových slov je tu pro
nás na tisíce. Když sledujeme děti ve věku od jednoho roku do čtyř let, můžeme pozorovat to
úsilí, které vyvíjejí, když se snaží si celou symboliku osvojit. Je to opravdu velké úsilí, které si
sami obvykle nepamatujeme, protože naše mysl se zatím dostatečně nevyvinula. Nicméně praxí
a opakováním se nakonec naučíme mluvit.
Jakmile se naučíme mluvit, tak nás lidé, kteří o nás pečují, učí tomu, co znají, což znamená,
že nás svými vědomostmi programují. Lidé, se kterými žijeme, mají spoustu vědomostí včetně
veškerých sociálních, náboženských a morálních pravidel náležících k jejich kultuře. Upoutávají
naši pozornost, předávají nám informace a učí nás tomu, abychom byli jako oni. Učíme se jak
být mužem nebo ženou podle vzoru společnosti, do které jsme se narodili. Učíme se, jak se
„správně“ v naší společnosti chovat, což znamená, jak být „dobrým“ člověkem.
Ve skutečnosti nás ochočují stejným způsobem jako ochočují psa, kočku nebo jakékoliv
jiné zvíře: pomocí systému odměn a trestů. Říkají nám, že jsme hodný chlapeček nebo hodná
holčička, když děláme to, co po nás dospělí chtějí. Jsme zlobivým chlapečkem, nebo zlobivou
holčičkou, pokud neděláme to, co po nás chtějí. Někdy nás potrestají, aniž bychom zlobili a někdy
jsme pochváleni, aniž bychom byli hodní. Ze strachu před trestem a ze strachu, že nebudeme
pochváleni, se začneme snažit druhé lidi potěšit a vyhovět jim. Snažíme se být hodní, protože
zlobivé lidi nikdo neodměňuje. Ti dostávají tresty.
Jak se přizpůsobujeme lidské společnosti, vkládají do nás veškerá pravidla a hodnoty naší
rodiny a společnosti. Nemáme možnost zvolit si, čemu budeme věřit. Řeknou nám, čemu máme
věřit a čemu věřit nemáme. Lidé, se kterými žijeme, nám sdělují své názory: co je dobré a co
je špatné, co je správné a co správné není, co je krásné a co je ošklivé. Veškeré informace jsou
vkládány do naší hlavy stejně, jako je tomu u počítače. Jsme nevinní a věříme tomu, co nám
naši rodiče či druzí dospělí řeknou. Souhlasíme a informace se ukládají do naší paměti. Vše,
co se naučíme, se do naší mysli dostává na základě dohody a na základě dohody to také v naší
mysli zůstává, nicméně vše nejprve prochází skrze naši pozornost.
Pozornost je u lidí velmi důležitá, neboť představuje tu část mysli, která nám umožňuje
soustředit se na jediný objekt, anebo se rozmýšlet mezi celou řadou možností. Díky pozornosti
je informace zvenčí přenášena dovnitř a naopak. Pozornost je kanál, který mezi sebou jako lidé
používáme k vysílání a přijímání zpráv. Je jako most spojující jednu mysl s druhou pomocí
zvuků, signálů, symbolů a doteků. Tento most otevíráme jakoukoliv událostí, která zaujme naši
pozornost. Je to způsob, jakým vyučujeme a je to také způsob, jakým se učíme. Nemůžeme
nic vyučovat, nezískáme-li si pozornost druhých. Nemůžeme se ničemu naučit, nevěnujeme-li
tomu pozornost.
Prostřednictvím pozornosti nás dospělí učí, jak si ve své mysli pomocí symbolů tvořit celou
realitu. Potom, co nás naučí zvukovou symboliku, cvičí nás v naší abecedě a my se tak učíme
stejný jazyk, ale graficky. Naše představivost se začíná rozvíjet, sílí naše zvědavost a my začínáme
klást otázky. Ptáme se a ptáme pořád dokola a odevšad sbíráme informace.
A když nakonec dokážeme používat symboly tak, že si ve své hlavě povídáme sami se sebou,
je nám jasné, že jsme si konečně jazyk osvojili. To je tehdy, když se naučíme myslet. Než
k tomu dojde, nemyslíme. Napodobujeme zvuky a používáme symboly ke komunikaci, ale před
tím, než si se symboly spojíme nějaký význam nebo emoci, zůstává život jednoduchý.
Jakmile pro nás symboly získají určitý význam, začínáme je používat k tomu, abychom
se pokusili porozumět všemu, co se v našich životech děje. Používáme symboly k přemýšlení
o věcech, které jsou reálné, a k přemýšlení o jevech, které reálné nejsou, ale o nichž si začneme
představovat, že jsou reálné, jako například krásný a ošklivý, hubený a tlustý, chytrý a hloupý.
A všimněte si, že myslet dokážeme pouze v jazyce, který si dobře osvojíme. Mnoho let jsem
hovořil pouze španělsky a trvalo mi dlouho, než jsem si v angličtině osvojil dostatečné množství
symbolů, abych v tomto jazyce také myslel. Dobře si osvojit nějaký jazyk není jednoduché,
nicméně v určitém okamžiku si uvědomíme, že pomocí symbolů, které se učíme, myslíme.
Než začneme chodit do školy, když je nám pět nebo šest let, chápeme význam abstraktních
pojmů, například správně a špatně, vítěz a poražený, dokonalý a nedokonalý. Ve škole se dále
učíme číst a psát symboly, které již známe, a psaný jazyk nám umožňuje shromažďovat více
vědomostí. Nadále pro nás více a více symbolů získává svůj význam a myšlení se stává nejen
snadným ale i automatickým.
A nyní symboly, které jsme se naučili, samy o sobě upoutávají naši pozornost. To, co k nám
hovoří, je to, co víme, a my posloucháme, co nám naše poznání říká. Nazývám to hlas poznání,
protože v naší hlavě mluví vědomosti. Mnohokrát slýcháme tento hlas v různých tóninách.
Slýcháme hlas své matky, svého otce, svých sourozenců a ten hlas nikdy nepřestává mluvit. Ten
hlas není skutečný. To my sami jsme si jej stvořili. My však věříme, že skutečný je, protože mu
silou své víry propůjčujeme život, což znamená, že bez jediné pochybnosti věříme tomu, co nám
hlas říká. To se začíná odehrávat tehdy, když názory lidí kolem nás začínají naši mysl ovládat.
Všichni na nás mají nějaký názor a říkají nám, jací jsme. Jako velmi malé děti nevíme,
jací jsme. Jediný způsob, kterým se dokážeme vnímat je skrze zrcadlo a jako takové zrcadlo
působí právě druzí lidé. Naše matka nám říká, jací jsme a my jí věříme. Naprosto se to liší od
toho, co nám říká otec nebo naši sourozenci, ale i s nimi jsme zajedno. Lidé nám říkají, jak
vypadáme a obzvláště tehdy, když jsme malé děti. „Podívej se, máš oči po své matce a nos po
svém dědečkovi.“ Posloucháme všechny ty názory své rodiny, svých učitelů a starších dětí ve
škole. Svou podobu vidíme v zrcadlech a souhlasíme s tím, že to je to, čím jsme, a jakmile k takovému
souhlasu dospějeme, tak se ten názor stává součástí vlastního přesvědčení. Krůček po
krůčku všechny tyto názory pozměňují naše chování a ve své mysli si tvoříme představu sebe
sama podle toho, co druzí lidé říkají: „Jsem krásná, nejsem tak krásná. Jsem chytrý, nejsem tak
chytrý. Jsem vítěz, jsem smolař. Tohle mi jde, tohle mi nejde.“
V určitém stadiu nás všechny tyto názory rodičů a učitelů, náboženství a společnosti přesvědčí
o tom, že abychom byli druhými přijati, musíme se projevovat určitým způsobem. Říkají
nám, jací bychom měli být, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli chovat. Pro nás však
není v pořádku být takoví, jací jsme, a tak začínáme předstírat, že jsme tím, čím nejsme. Strach
z odmítnutí se stává strachem, že nejsme dost dobří a my začínáme hledat něco, co nazýváme
dokonalostí. V našem hledání si vytváříme představu dokonalosti o tom, jací bychom si přáli
být, ale víme, že takoví nejsme, a začínáme se proto odsuzovat. Nemáme se rádi a sami sobě
říkáme: „Podívej se, jak hloupě vypadáš, jak jsi ošklivý. Podívej se, jak jsi tlustý, malý, slabý
a hloupý.“
Drama v tuto chvíli začíná, neboť teď se symboly obrátily proti nám. Ani si nestačíme
všimnout, že jsme se naučili používat symboly, abychom sami sebe odmítali.
Před tím, než se společnosti přizpůsobíme, nám nezáleží na tom, jací jsme nebo jak vypadáme.
Naším cílem je objevovat, vyjadřovat svou kreativitu, vyhledávat potěšení a vyhýbat se
bolesti. Jako malé děti jsme divocí a svobodní. Běháme nazí bez uvědomování si sebe sama
a bez sebehodnocení. Mluvíme pravdu, protože pravdu žijeme. Naše pozornost spočívá v daném
okamžiku. Nebojíme se budoucnosti a nestydíme se za svou minulost. Potom, co si nás ochočí,
se snažíme být dost dobří pro všechny ostatní, nicméně již nejsme dost dobří sami pro sebe,
protože se nikdy nedokážeme chovat podle vlastní představy o dokonalosti.
Veškeré naše přirozené lidské tendence se během procesu domestikace ztrácejí a my začínáme
znovu hledat to, co jsme ztratili. Začínáme objevovat svobodu, protože již nemůžeme
svobodně být tím, kým skutečně jsme. Začínáme hledat štěstí, protože již nejsme šťastní. Začínáme
hledat krásu, protože již nevěříme tomu, že jsme krásní.
Rosteme a během dospívání je naše tělo naprogramováno k tomu, aby na scénu uvedlo
látku, kterou označujeme jako hormony. Naše fyzické tělo už není tělem dítěte a způsob života,
kterým jsme žili dříve, se k nám už nehodí. Nechceme z úst svých rodičů slýchat, co máme a co
nemáme dělat. Chceme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale zároveň se toho bojíme. Lidé
nám říkají, že „už nejsme dítětem“, ale my zároveň nejsme ani dospělým, a to je pro většinu
lidí obtížné období. Jakmile dosáhneme věku teenagerů, nepotřebujeme nikoho k tomu, aby
nás usměrňoval. Naučili jsme se sami sebe posuzovat, trestat se i odměňovat podle stejného
systému přesvědčení, kterého se nám dostalo, a používáním stejného systému odměn a trestů.
V některých oblastech světa může být přizpůsobování společnosti pro lidi snazší a jinde naopak
těžší. Obecně platí, že nikdo z nás nemá šanci vlivu společnosti uniknout. Nikdo z nás.
Nakonec tělo dospívá a vše se znovu mění. Znovu začínáme hledat, ale nyní to, co stále více
a více hledáme, je naše já. Hledáme lásku, protože jsme se naučili věřit, že láska je někde mimo
nás. Hledáme spravedlnost, protože v systému přesvědčení, kterému nás naučili, spravedlnost
neexistuje. Hledáme pravdu, protože věříme pouze v poznání, které jsme si ve své mysli uložili.
A samozřejmě neustále hledáme dokonalost, protože teď se s ostatními lidmi shodneme na tom,
že „nikdo není dokonalý.