VLASTNÍ SLEPOTA

 

VLASTNÍ SLEPOTA
Při sledování dalších klinických obrazů nemoci by bylo
velmi užitečné, kdybyste u jednotlivých obrazů mysleli na
nějakého příbuzného či známého, u koho se odpovídající*
příznak vyskytl či vyskytuje. Tak budete mít možnost vyložené
souvislosti si ověřit. Zároveň se vám objasní víceznačnost
výkladů a vyznáte se lépe v lidech.
To vše by mělo probíhat jen ve vašich myšlenkách
a neměli byste jiné lidi přepadat se svými výklady. Neřeší
se tím ostatně ani příznak, ani problém druhého člověka,
zato každá poznámka, kterou bez vyzvání učiníte, je už přepadením.
Každý člověk se má o své problémy starat sám -
více pro zdokonalení našeho vesmíru učinit nemůže. Doporučuj
eme-li vám, abyste obrazy nemoci zkoumali na jiných
lidech, má to pouze ten účel, abyste se přesvědčili o správnosti
této metody a charakteru souvislostí. Při posuzování
vlastního příznaku s největší pravděpodobností zjistíte, že
v tomto „zcela speciálním případě" výklad ale vůbec nesouhlasí,
ačkoli pravý opak bude pravdou.
Zde se skrývá největší problém našeho počínání: profesionální
slepota ve vlastním oboru. Teoreticky je tato zaslepenost
lehce odstranitelná. Příznak zastupuje princip chybějící ve vědomí. Náš výklad mu dává jméno a upozorňuje
na to, že tuje, ale protože leží ve stínu, není viditelný.
Pacient však porovnává takovou výpověď vždy s vědomým
obsahem a zjišťuje, že v něm není. To pak zpravidla považuje
za důkaz, že výklad v jeho případě nesouhlasí, aniž si
uvědomí, že jde právě o to, aby se příznak naučil vidět oklikou.
Vyžaduje to vědomě na sobě pracovat a vyrovnat se
sám se sebou, což se ovšem jedním pohledem nepodaří.
Jestliže se tedy ztělesní příznak agresivity, je tomu proto,
že buď u sebe agresivitu nevidí, nebo ji neprožívá. Dozví-
li se něco o výkladu této vlastnosti, bude se vehementně
bránit, jak se už jistě bránil dříve, protože jinak by neležela
ve stínu. Nepřekvapuje tedy, že u sebe žádnou agresivitu
neodkryje - kdyby ji viděl, neobjevil by se její příznak.
Z tohoto recipročního vztahu můžeme odvodit pravidlo, že
čím větší je pacientův údiv nad objevením příznaku, tím je
výklad přesnější. Odpovídající výklady vyvolávají nejprve
jakousi nechuť, potom pocit strachu a potřebu obrany.
V takových případech pomůže, máme-li upřímného partnera
či přítele, jehož se můžeme zeptat a který má odvahu otevřeně
mluvit o slabostech, jež na nás vidí. Ještě jistější je
ovšem naslouchat názorům našich kritiků a nepřátel - ti mají
pravdu skoro vždycky.
Pravidlo. Pravdivý výklad se nás vždycky dotkne!
Shrnutí teorie
1. Lidské vědomí je bipolární. Na jedné straně to umožňuje
poznávací schopnost, na druhé nás to činí neúplnými
a nedokonalými.
2. Člověk je nemocen. Nemoc je výrazem jeho nedokonalosti
a v rámci polarity je neodstranitelná.
3. Nemoc se projevuje příznaky. Jsou to části stínu
našeho vědomí, které poklesly do hmotné roviny.
4. Člověk jako mikrokosmos zahrnuje latentnč ve svém
vědomí všechny principy makrokosmu. Protože se
člověk na základě své rozhodovací schopnosti identifikuje
vždy jen s polovinou všech principů, klesá
druhá polovina do stínu a člověk si ji neuvědomuje.
5. Princip, který člověk vědomě neprožije, si vynucuje
právo na existenci oklikou přes tělesný příznak.
Tím musí člověk projít a realizovat to, oč vůbec nestál.
Symptomatika tím kompenzuje všechny jednostrannosti.
6. Příznak dělá člověka poctivým!
7. Za příznak má člověk to, co mu ve vědomí chybí.
8. Vyléčení je možné jen tehdy, jestliže si člověk příznakovou
část stínu uvědomí a ztotožní se s ní. Najde-
li to, co mu chybí, stane se příznak zbytečným.
9. Cílem vyléčení je dosažení celistvosti a jednoty. Člo-
' věk je zdráv a celý, našel-li své pravé Já a sjednotil
se se vším, co on sám představuje.
10. Nemoc nutí člověka neopouštět cestu k jednotě -
proto:
NEMOC JE CESTOU K DOKONALOSTI