Každá mysl
představuje jeden svět
Druhá dohoda:
Neberte si nic osobně
Když se narodíme, neexistují v naší mysli žádné symboly, máme však mozek a máme oči a náš
mozek již zachycuje obrazy, které vyvstávají ze světla. Začínáme světlo vnímat, obeznamujeme
se s ním a reakce našeho mozku na světlo se stává nekonečnou hrou obrazů v naší představivosti,
v naší mysli. Sníme. Podle Toltéků je celý náš život snem, protože mozek je naprogramován
tak, že čtyřiadvacet hodin denně sní.
Když je mozek vzhůru, funguje v něm materiální rámec, díky němuž vnímáme věci lineárním
způsobem. Když však mozek spí, žádný rámec v něm není a sen má tendenci se neustále
proměňovat. Dokonce i s probuzeným mozkem máme sklon k dennímu snění a tento sen se
neustále proměňuje. Představivost má tak obrovskou moc, že nás na mnohá místa bere s sebou.
Ve své představivosti vidíme věci, které druzí lidé nevidí. Slyšíme také věci, které druzí lidé
neslyší, anebo možná neslyšíme, záleží na tom, jakou formou sníme. Představivost dává obrazům,
které vidíme, pohyb, ale obrazy existují pouze v mysli, ve snu.
Světlo, obrazy, představivost, snění… Právě teď sníte a je to něco, co si můžete velmi
snadno ověřit. Možná, že jste si nikdy nevšimli, že vaše mysl neustále sní, ale když jen na
okamžik použijete svou představivost, pochopíte, co se vám snažím vysvětlit. Představte si,
že se díváte do zrcadla. V zrcadle je celý svět různých objektů, ale vy víte, že to, co vidíte, je
pouhý odraz skutečnosti. Vypadá to, jakoby to bylo opravdové, jakoby to byla skutečnost, ale
není to opravdové a není to ani skutečnost. Pokusíte,li se objektů v zrcadle dotknout, dotknete
se jen povrchu zrcadla.
To, co v zrcadle vidíte, je pouhý obraz reality, což znamená, že se jedná o virtuální realitu
či sen. A je to stejný druh snu, který lidé sní, když je jejich mozek vzhůru. Proč? Protože to, co
v zrcadle vidíte, je kopií reality, kterou si tvoříte pomocí schopnosti svých očí a svého mozku. Je
to obraz světa, který si budujete ve své mysli. Jde tedy o obraz toho, jak vaše vlastní mysl realitu
vnímá. Co v zrcadle vidí pes, je to, jak psí mozek vnímá realitu. To, co ve stejném zrcadle vidí
orel, je to, jak vnímá realitu orlí mozek. To se zase liší od vašeho vlastního obrazu.
Teď si představte, že se namísto do zrcadla díváte do svých očí. Vaše oči vnímají světlo,
které se odráží od miliónů objektů nacházejících se vně vašich očí. Slunce vysílá světlo na celý
svět a každý objekt to světlo odráží. Odevšad vychází miliardy světelných paprsků, dostávají
se do vašich očí a v nich promítají obrazy objektů. Myslíte si, že všechny tyto objekty vidíte,
ale jediná věc, kterou skutečně vidíte, je odrážené světlo.
Vše, co vnímáte, je odrazem toho, co je skutečné, právě tak jako odrazy v zrcadle, až na
jeden důležitý rozdíl. Za zrcadlem nic není, ale za vašima očima je mozek, který se vše pokouší
pochopit. Váš mozek vše, co vnímáte, interpretuje podle významu, který každému symbolu
dáváte, podle struk, tury vašeho jazyka, podle veškerého poznání, které bylo do vaší mysli
naprogramováno. Vše, co vnímáte, se filtruje skrze váš kompletní systém pře, svědčení. A vý
sledkem interpretování vnímaných jevů prostřednictvím všeho, čemu věříte, je váš osobní sen.
To je způsob, jakým si ve své mysli tvoříte celou virtuální realitu.
Snad je vám zřejmé, jak snadno lidé zkreslují to, co vnímáme. Světlo napodobuje dokonalý
obraz toho, co je skutečné, ale my si ten obraz zkreslujeme tím, že si pomocí veškerých těch
symbolů a názorů, které jsem si osvojili, vytváříme příběh. Svou představivostí o něm sníme
a na základě do, hody si myslíme, že náš sen je absolutní skutečnost. Zatímco ta pravá skutečnost
je, že náš sen je relativní skutečností, odrazem skutečnosti, který bude vždy díky všemu
tomu poznání, které jsme si do naší paměti uložili, zkreslený.
Mnoho mistrů již zmínilo, že každá mysl před, stavuje jeden svět, a je to tak. Svět, o němž
si myslíme, že jej vidíme okolo nás, se ve skutečnosti nachází uvnitř nás. Jsou to jen obrazy
v naší představivosti. Je to sen. Neustále sníme a ví se o tom již po staletí nejen v Mexiku díky
Toltékům, ale i v Řecku, v Římě, v Indii, v Egyptě. Na celém světě lidé říkají: „Život je sen.“
Otázkou ale je, jsme si toho vědomi?
Když si nejsme vědomi toho, že naše mysl stále sní, je snadné obviňovat všechny a všechno
kolem nás ze všech těch zkreslených obrazů našeho osobního snu, ze všeho, co nás v životě nutí
trpět. Když si uvědomíme, že žijeme ve snu, který si my, umělci, tvoříme, učiníme tak obrovský
krok v našem vlast, ním vývoji, protože nyní dokážeme za své tvoření převzít zodpovědnost.
Vědomí, že naše mysl stále sní, nám poskytuje klíč ke změně našeho snu v případě, že nám
nepřináší radost.
Kdo sní váš životní příběh? Vy. Jestliže se vám váš život nelíbí, jestliže se vám nelíbí to, co
si o sobě myslíte, jste vy tím jediným, kdo to může změnit. Je to váš svět a váš sen. Je skvělé,
pokud vás váš sen těší, pak si jen dál užívejte jeho každičký okamžik. Pokud sníte zlý sen,
pokud se v něm vyskytují dramatické události a utrpení a vás takové tvoření netěší, pak jej můžete
změnit. Jsem si jistý, že víte, že na tomto světě existují mi, lióny knih, které byly napsány
milióny snivců prezentujících nejrůznější úhly pohledu. Váš příběh je stejně tak zajímavý jako
jakákoliv z těchto knih a dokonce je ještě zajímavější, neboť váš příběh se neustále mění. To,
jak sníte, když je vám deset let, se zcela liší od toho, jak sníte, když je vám patnáct nebo dvacet,
třicet nebo čtyřicet let anebo od toho, jak sníte v tuto chvíli.
Příběh, který sníte dnes, není stejný jako pří, běh, který jste snili včera či dokonce před půl
hodinou. Pokaždé, když o svém příběhu mluvíte, tento příběh se mění v závislosti na tom, komu
o něm vyprávíte, v závislosti na vašem momentálním fyzickém a emočním stavu, v závislosti
na vašich momentálních přesvědčeních. Dokonce i tehdy, když se pokoušíte vyprávět ten samý
pří, běh, se váš příběh neustále mění. V určitém oka, mžiku zjistíte, že se nejedná o nic jiného
než o pří, běh. Není to realita, je to virtuální realita. Není to nic jiného než pouhý sen. A je to
sen společný, neboť všichni lidé sní současně. Společný sen lidstva, sen planety, existoval před
tím, než jste se narodili, a tak jste se naučili tvořit své vlastní umění, váš příběh.
Druhá dohoda:
neberte si nic osobně
Využijme sílu naší představivosti a vytvořme si společně sen s vědomím toho, že je to sen.
Představte si, že se nacházíte v obrovském zábavním centru, kde jsou stovky kin. Rozhlížíte se
kolem, abyste zjistili, co kde hrají, a všimnete si, že na jednom z pro, gramů je film, který má
vaše jméno. Úžasné! Vstoupíte do kina a to je až na jednoho člověka prázdné. Velmi tiše, abyste
nerušili, se posadíte na sedadlo za tím člověkem, který si vás ani nevšimne, protože veškerá
jeho pozornost je zaměřená na film.
Podíváte se na plátno, a jaké překvapení! V tom filmu rozpoznáváte každou postavu – svou
matku, svého otce, své sourozence, svého partnera, své děti, své přátele. Potom uvidíte hlavní
postavu filmu a tou jste vy! Jste hvězdou toho filmu a je to váš příběh. A ten člověk před vámi,
to jste také vy a díváte se, jak v tom filmu hrajete. Samozřejmě, že hlavní postava přesně odpovídá
tomu, jací si myslíte, že jste, a to samé platí pro všechny vedlejší postavy, protože vy svůj
příběh znáte. Po chvíli se vším, čeho jste se právě stali svědky, začnete cítit poněkud ohromení,
a tak se rozhodnete, že půjdete do jiného kina.
Také v tomto kině sedí a dívá se na film pouze jedna osoba a ani si vás nevšimne, když se
posadíte vedle ní. Začnete sledovat film, poznáváte všechny postavy, ale teď máte jen vedlejší
roli. Je to příběh života vaší matky a ona je tím, kdo celou svou pozorností film sleduje. Pak si
uvědomíte, že vaše matka není tím samým člověkem, který byl ve vašem filmu. Způsob, jak si
sama sebe představuje, je v jejím filmu úplně jiný. Je to způsob, kterým vaše matka chce, aby
ji každý vnímal. Vy víte, že není autentický. Ona to jen hraje. Ale pak si začnete uvědomovat,
že to je způsob, jak ona sebe sama vnímá, a poněkud vás to šokuje.
Potom si všimnete, že postava, která má vaši tvář, není tím samým člověkem, který byl ve
vašem filmu. Řeknete si: „Ach, to nejsem já“, ale teď vidíte, jak vás vnímá vaše matka, co si
o vás myslí a je to vzdálené tomu, co si o sobě myslíte vy. Potom vidíte postavu svého otce způsobem,
jakým ho vnímá vaše matka, a vůbec to není tak, jak jej vnímáte vy. Je to zcela zkreslené
a stejně tak její vnímání všech ostatních postav. Vidíte, jak vaše matka vnímá vašeho partnera
a začnete být na svou maminku trošku naštvaní. „Jak si to dovoluje!“ Vstanete a odejdete.
Jdete do dalšího kina a tam se hraje příběh vašeho partnera. Teď vidíte, jakým způsobem
vás vnímá váš partner a postava se naprosto liší od té, která byla ve vašem filmu a od té, která
se objevovala ve filmu vaší matky. Vidíte, jakým způsobem váš partner vnímá vaše děti, vaši rodinu,
vaše přátele. Vidíte, jakým způsobem se chce váš partner či partnerka prezentovat a vůbec
se to neshoduje s tím, jak vy svého partnera či partnerku vnímáte. Potom se rozhodnete z kina
odejít a vydáte se do kina svých dětí. Vidíte, jak vás vidí vaše děti, jak vidí dědečka, babičku,
a jen stěží tomu dokážete uvěřit. Pak se díváte na filmy svých sourozenců a přátel a zjistíte, že
každý si všechny postavy ve svých filmech nějak přetváří.
Potom, co všechny ty filmy shlédnete, se rozhodnete vrátit do prvního kina, abyste se na
svůj vlastní film podívali znovu. Díváte se na sebe, jak ve svém filmu hrajete, ale už nevěříte
ničemu, na co se díváte. Už svému vlastnímu příběhu nevěříte, protože si uvědomujete, že je to
jen příběh. Teď víte, že veškeré to hraní, které jste v celém svém životě prováděli, nebylo vlastně
k ničemu, protože nikdo vás nevnímá tak, jak byste si přáli. Vidíte, že celé to drama, které se ve
vašem filmu odehrává, nikdo kolem vás doopravdy neregistruje. Je jasné, že každý věnuje pozornost
svému vlastnímu filmu. Dokonce si nevšimnou ani toho, když se v jejich kině posadíte
rovnou vedle nich! Herci věnují veš, kterou svou pozornost svému příběhu a ten představuje
jedinou realitu, ve které žijí. Jejich pozornost je natolik zaujatá jejich vlastním tvořením, že oni
si dokonce ani nevšímají své vlastní přítomnosti toho, kdo film sleduje.
V tuto chvíli se pro vás vše mění. Nic není stejné jako dřív, neboť teď vidíte, co se doopravdy
děje. Lidé žijí ve svém vlastním světě, ve svém vlastním filmu, ve svém vlastním příběhu. Do
toho příběhu vkládají veškerou svou víru a ten příběh je pro ně skutečností, ale je to relativní
skutečnost, protože pro vás skutečností není. Nyní vidíte, že všechny jejich názory na vás se
vlastně týkají postavy, která žije v jejich filmech, nikoliv v tom vašem. Ten, kterého vaším
jménem kritizují, je postava, kterou oni vytvářejí. Cokoliv si o vás lidé myslí se doopravdy týká
představy, kterou o vás mají, a tou představou vy nejste.
V tomto bodě je vám jasné, že lidé, které nejvíce milujete, vás ve skutečnosti neznají a zrovna
tak neznáte ani vy je. Jediné, co o nich víte, je to, co si o nich myslíte. Znáte pouze představu,
kterou jste si pro ně vytvořili, a ta představa nemá se skutečnými lidmi nic společného. Mysleli
jste si, že velmi dobře znáte své rodiče, svého snoubence či snoubenku, své děti a své přátele.
Pravdou je, že nemáte ponětí o tom, co se v jejich světě děje co si myslí, co cítí, o čem sní. Ještě
více udivující je fakt, že jste si mysleli, že znáte sebe sama. Nakonec ale dojdete k závěru, že
neznáte ani sebe sama, neboť svou roli hrajete už tak dlouho, že jste se stali mistry v předstírání,
že jste tím, kým nejste.
S tímto vědomím chápete, jak směšné je říkat: „Můj partner mi nerozumí. Nikdo mi nerozumí.“
Samozřejmě, že nerozumí. Vy dokonce nerozumíte ani sami sobě. Váš charakter se od
jednoho oka, mžiku k druhému neustále mění podle toho, jakou roli hrajete, podle vedlejších
postav ve svém pří, běhu, podle toho, jakým způsobem v té chvíli sníte. Určitým způsobem se
projevujete doma. V práci se chováte naprosto jinak. Je to jiné, když jste se svými přítelkyněmi,
a znovu je to jiné, když trávíte čas se svými mužskými přáteli. Celý svůj život jste však předpokládali,
že vás ostatní lidé velmi dobře znají a když neudělali to, co jste od nich očekávali,
vzali jste si to osobně, reagovali jste hněvem a použili jste slovo k vytvoření mnoha konfliktů
a dramat pro nic.
Teď je pro vás jednoduché pochopit, proč se mezi lidmi vyskytuje tolik konfliktů. Svět
obývají miliardy snivců, kteří si neuvědomují, že lidé žijí ve svém vlastním světě a sní si svůj
vlastní sen. Z úhlu pohledu hlavní postavy, což je jejich jediný úhel pohledu, se vše týká jich.
Když vedlejší postavy řeknou něco, co se s jejich úhlem pohledu neslučuje, rozzlobí se a pokoušejí
se své stanovisko bránit. Chtějí, aby vedlejší postavy byly takové, jaké je chtějí mít.
Pokud takové nejsou, cítí se velmi dotčeni. Berou si vše osobně. S tímto vědomím můžete také
pochopit řešení, které je tak jednoduché a logické: Neberte si nic osobně.
Teď je význam druhé dohody naprosto jasný. Tato dohoda vám poskytuje imunitu v interakcích,
které ve vašem příběhu máte s vedlejšími postavami. Nemusíte se zabývat názory druhých
lidí. Jakmile pochopíte, že nic, co druzí říkají nebo dělají, se vás netýká, pak už nezáleží na tom,
kdo vás pomlouvá, kdo vás obviňuje, kdo vámi opovrhuje, kdo s vaším názorem nesouhlasí.
Všechny ty po, mluvy se vás nijak nedotýkají. Už se ani nesnažíte svůj názor obhajovat. Necháte
už jen ty psy štěkat, a oni určitě budou štěkat, dál a dál štěkat. No a co? Cokoliv lidé říkají, vás
nijak neovlivňuje, protože jste vůči jejich názorům a jejich emočnímu jedu imunní. Jste imunní
vůči dravcům, kteří pomlouvají, aby druhým lidem působili bolest, a chtějí druhé lidi využívat
k tomu, aby působili bolest sami sobě.
Neberte si nic osobně představuje krásný nástroj pro interakce s vaším vlastním druhem,
člověka s člověkem. A je to také důležitá vstupenka k osobní svobodě, neboť svůj život již nemusíte
řídit podle názorů druhých lidí. Toto vás skutečně osvobozuje! Můžete dělat, cokoliv chcete
s vědomím, že cokoliv uděláte, se netýká nikoho jiného kromě vás. Jediný člověk, který musí
mít zájem o váš příběh, jste vy. Takové vědomí mění vše. Zapamatujte si, že vědomí skutečnosti
je prvním krokem k sebeovládání a to je to, co právě teď děláte. Připomíná se vám skutečnost.
Teď, když tento fakt chápete, teď když si uvědomujete, jak byste si mohli dál brát něco
osobně? Jakmile pochopíte, že všichni lidé žijí ve svém vlastním světě, ve svém vlastním filmu,
ve svém vlastním snu, pak druhá dohoda bude pro vás záležitostí čistě zdravého rozumu:
Neberte si nic osobně.