KAUZALITA V LÉKAŘSTVÍ
Problém kauzality má pro naše téma tak velký význam
proto, že jak školská medicína, tak psychologie i sociologie
se předhánějí ve snaze objevit pravé příčiny chorobných
příznaků a jejich odstraněním uzdravovat svět. A tak jedni
hledají příčinu ve virech a škodlivém životním prostředí,
jiní v traumatických zážitcích raného dětství či v podmínkách
pracovního prostředí. Od obsahu olova ve vzduchu až
po společnost - nikdo si není jistý', že nebude označen za
příčinu nemocí.
Naproti tomu považujeme za slepou uličku hledání
chorobných příznaků v medicíně a psychologii. Budeme je
sice nacházet tak dlouho, dokud je budeme hledat, ale uznávaný
kauzální koncept nám brání vidět, že nalezené příčiny
jsou jen projevem našeho čekávání. Může nám sloužit jen
do jisté míry, protože je v kterémkoli bodě odvolatelný.
Můžeme najít příčinu infekce v určitém viru, ale dere se
nám na jazyk otázka, proč ji vyvolal právě v tomto konkrétním
případě. Můžeme ji spatřovat v omezené obranné schopnosti
organizmu, což zase vyvolává otázku po příčině oslabené
obranyschopnosti. Tuto hru můžeme prodlužovat
do nekonečna, až se dostaneme k velkému třesku a logické
otázce, co bylo jeho příčinou...
V praxi to bývá tak, že se zastavíme na libovolném
místě a tváříme se, jako by právě zde začínal svět. Bereme
si přitom na pomoc pokud možno nic neříkající souhrnné
pojmy jako „locus minoris resistantiae" nebo „dědičné zatížení",
„slabost organizmu" či jiné výrazy těhotné významem.
Kde však bereme oprávnění povýšit libovolný článek
řetězce jednoduše na „příčinu"? Je hrubou nepoctivostí, jestliže
někdo hovoří o příčině či kauzální terapii, neboť kauzální
koncept - jak jsme zjistili - nalezení příčiny neumožňuje.
Poněkud blíže k věci se dostaneme, budeme-li pracovat
s oním kauzálním konceptem, o němž jsme mluvili na
začátku našeho posuzování příčin. Z tohoto hlediska je nemoc
závislá na dvou směrech, na minulosti a na budoucnosti.
Podle tohoto modelu by finalita vyžadovala určitý
symptomatický obraz a ovlivňující kauzalita by měla poskytnout
pomocné látkové a tělesné prostředky k vytvoření
finálního obrazu. Při takovém přístupu bude patrný onen
druhý aspekt onemocnění, který se při obvyklém posuzování
zcela ztrácí: záměr a smysl nemoci. Věta také nevzniká
z papíru, inkoustu či psacího stroje, nýbrž z finálního záměru
předat nějakou informaci.
Nemůže být přece tak těžké uznat, jak se redukcí na
materiální procesy či na podmíněnost minulostí ztrácí to
podstatné a typické. Každá manifestace má formu i obsah,
skládá se z dílů a má podobu, která je něčím více než součtem
dílů. Každá manifestace je určena minulostí a i budoucností.
Za každým symptomem je obsahový záměr, který jen
využívá dostupných možností k formální realizaci. Proto si
může choroba vybrat jako příčinu libovolnou z příčin.
V tomto okamžiku zatím pracovní metoda medicíny
ztroskotává. Věří, že odstraněním příčin chorobu znemožní,
a nepočítá s tím, že nemoc je tak flexibilní, že si snadno
najde další, aby se mohla realizovat. Souvislost je docela
jednoduchá: jestliže se někdo rozhodl postavit si dům, nedá
se odradit tím, že mu vezmeme cihly. Postaví dům ze dřeva.
Mohli bychom usilovat o konečné řešení tím, že bychom
mu vzali všechen možný materiál, ale v případě nemoci je
takový postup spojen s obtížemi. Museli bychom vzít pacientovi
celé tělo, abychom měli jistotu, že si nemoc žádnou
další příčinu nenajde.
Zabýváme se teď finální příčinou nemoci a chceme
jednostranné funkcionální posuzování doplnit o chybějící
druhý pól. Nemíníme zpochybnit existenci materiálních procesů,
které medicína objevila a popsala, jen důrazně popřít,
že by samy tyto procesy byly příčinou nemoci.
Bylo už řečeno, že nemoc má určitý záměr, cíl, který
jsme v jeho všeobecné i absolutní formě nazvali spásou či
vykoupením ve smyslu dosažení jednoty. Rozložíme-li nemoc
do všech jejích symptomatických výrazových forem
představujících kroky k cíli, můžeme každý symptom posoudit
podle jeho záměru a obsahu a poznat, který krok je
právě na řadě. Tato otázka může a musí být položena při
každém příznaku a nelze ji odsunout poukazem na funkční
zdůvodnění. Funkční podmínky se dají vždycky najít, ale
právě tak lze vždycky objevit obsahovou významovost.
A tak první rozdíl mezi námi a klasickou psychosomatikou
spočívá v tom, že nemíníme provádět žádný výběr příznaků.
Každý považujeme za významný a nepřipouštíme
žádnou výjimku. Druhý rozdíl je v tom, že odmítáme orientaci
klasické psychosomatiky na kauzální model pracující
s minulostí. Pro myšlenkový koncept není podstatné, zda
porucha tkví v bakteriích či škodlivých ložiscích. Psychosomatický
model nevybředl ze základní chyby jednopólového
kauzálního konceptu. Nezajímají nás příčiny pramenící
z minulosti, neboť je jich -jak jsme zjistili - libovolně
mnoho a všechny jsou stejně důležité i nedůležité. Náš způsob
posuzování by se dal nazvat buď'finální kauzalitou, nebo
ještě lépe opsat jako bezčasový koncept analogie.
Člověk je obdařen bytím nezávislým na čase, které
ovšem musí být uskutečněno a vědomě prožito v čase. Tuto
vnitřní předlohu nazýváme vlastním já. Životní cesta je cestou
k tomuto cíli, který je symbolem jednoty. Čas potřebujeme
k tomu, abychom k potřebné celistvosti dospěli, třebaže
je tu od začátku. V tom tkví iluze času - potřebujeme
jej k tomu, abychom objevili to, co už je. (Je-li na tom něco
nesrozumitelného, nezbývá než se vrátit k příkladu s knihou:
celý román je v ní přítomen současně, leč čtenář potřebuje
čas aby se v jeho vědomí odvinul děj, který tu byl od počátku!)
Takovou cestu nazýváme „evolucí". Je to vědomé naplnění
stále existující (bezčasové) předlohy. Na cestě k sebepoznání
se stále vyskytují těžkosti a omyly. Jinak řečeno:
nemůžeme či nechceme vidět určité části předlohy. Tyto
nevědomé aspekty jsme nazvali stínem. V chorobných příznacích
demonstruje stín svou přítomnost a realizuje se.
K pochopení jejich významu nepotřebujeme žádný pojem
času ani minulosti. Hledání příčin v minulosti odvádí od
vlastního obsahu a vede k tomu, že přenášíme vlastní odpovědnost
a vinu na příčiny.
Ptáme-li se na význam určitého symptomu, zviditelňuje
se odpovědí část našeho vlastního vzoru. Obrátíme-li
se do minulosti, najdeme opět rozdílné výrazové formy téže
předlohy. Není nutné vidět v tom hned kauzalitu, jsou to
spíše paralelní, časově adekvátní formy téhož problémového
okruhu. Dítě používá k řešení svých problémů rodiče,
sourozence a učitele, dospělý své partnery, děti a kolegy
v práci. Vnější podmínky nepřivolávají žádnou nemoc, ale
člověk využívá všech možností, aby je zapřáhl do služeb
své nemoci. Teprve nemoc z nich dělá příčiny.
Nemocný je pachatelem i obětí v jedné osobě a trpí
vždy jen kvůli svému nevědomí. Toto zjištění není žádným
odsouzením, jen „osvícený" nemá žádný stín, má však ochránit
člověka před ošidným pocitem, že je obětí jakýchsi okolností,
protože se tím sám zbavuje možnosti proměny. Ani člověk
je používá jako pomocné prostředky, aby vyvolal své
onemocnění. (Tatáž myšlenka zní v jiné poloze mnohem
srozumitelněji: ani barvy, ani plátno nevytvářejí obraz, to
jen člověk je používá jako pomocné prostředky, aby obraz
namaloval.)
Po všem, co bylo řečeno, je třeba formulovat první
důležité pravidlo pro zacházení s výkladem klinických obrazů
nemoci v druhém díle.
1. pravidlo. Při výkladu příznaků zapomeňte na zdánlivé
kauzální souvislosti funkčního charakteru. Takové se
vždycky dají najít, ovšem jejich existence ještě nečiní výklad
vratkým. My vykládáme symptom podle jeho kvalitativního
a subjektivního projevu. Pro výpověď o jeho významu
je irelevantní, které fyziologické, morfologické, chemické,
či nervové nebo jiné kauzální řetězce vedly k jeho prosazení.
K rozpoznání obsahu je důležité jen to, že něco je
a jaké to je - ne, proč to je.
ČASOVÁ KVALITA SYMPTOMATIKY
Minulost nemá pro řešení našeho problému význam.
Velmi zajímavé a výmluvné je však v okamžiku, kdy se příznak
objeví, časové pole. Přesný časový bod nám může poskytnout
důležité informace o problémovém okruhu, který
se příznakem manifestuje. Všechny události probíhají
v okamžiku, kdy jsme příznak objevili, tvoří rámec symptomatiky
a mělo by k nim být přihlédnuto.
Přitom platí, že bychom si měli všímat nejen vnějších
procesů, ale především vnitřních. Jakými myšlenkami, tématy
a fantaziemi jsme se obírali právě tehdy, kdy se příznak
objevil? V jaké náladě jsme byli? Jaké zprávy a změny
nás potkaly? Často se ukáže, že právě ty zdánlivě bezvýznamné
a nedůležité události jsou signifikantní. Jestliže se
v příznaku manifestuje určitá potlačená oblast, budou po-
tlačeny a jako neodpovídající odmítnuty i události, které s ní
souvisejí.
Většinou nejde o velké životní události, s těmi se obvykle
vypořádáme vědomě. Ale ty malé, nevinné případy
všedního života jsou často ukazatelem potlačených problémových
okruhů. Akutní příznaky jako nachlazení, nevolnost,
průjem, pálení záhy, bolest hlavy, poranění apod. reagují
časově velmi přesně. Vyplatí se položit si otázku, co
jsme právě v tomto okamžiku dělali, na co mysleli i o čem
fantazírovali. Když si pak takovou otázku položíme, je dobré
věnovat se první spontánní myšlence a nemít ji za nevýznamnou.
To ovšem vyžaduje jistou dávku cviku a značnou porci
poctivosti vůči sobě. Lépe řečeno: jistou porci nedůvěry.
Kdy vychází z toho, že se dobře zná a je schopen naráz rozhodnout,
co tu hraje či nehraje, nebude mít nikdy na cestě
k sebepoznání velké úspěchy. Na dobré cestě je však každý,
kdo vychází z toho, že každý pes na ulici je schopen ocenit
ho lépe než on sám.
2. pravidlo. Analyzujte časový bod objevení příznaku.
Ptejte se na životní situaci, fantazii, sny, události a zprávy,
které tvoří jeho časový rámec.