Druhá dohoda
Neberte si nic osobně
Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně.
Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-
li vás na ulici a řeknu: ,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně.
Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte:
„Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem blbec?“
Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje
nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost.
Osobní důležitost neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky,
že všechno se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování - se učíme brát
všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!
Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve
vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme
my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je
v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět.
I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic
společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich
myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.
Vyjádří-li někdo před námi svůj názor a řekne: „Hele, zdá se mi, že jsi přibral,“ neberme to
osobně, protože je pravdou, že se ten člověk zabývá vlastními pocity a názory. Pokouší se nám
poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám jed dostane a stane se naším. Pojímání věcí
osobním způsobem z nás učiní snadnou kořist těchto predátorů, černých mágů. Mohou snadno
upoutat naši pozornost jedním nepatrným názorem a pak do nás cpát jakýkoliv jed. A protože
si to bereme osobně, skočíme jim na to.
Spolkneme všechno jejich emocionální svinstvo, a to se pak stane naším svinstvem. Pokud
to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je
darem této dohody.
Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což
vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít
pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme
své názory. Ale cokoliv cítíme a děláme je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich
vlastních dohod. To, co říkáme a děláme a názory, které máme, jsou v souladu s dohodami, které
jsme uzavřeli - a tyto názory s námi nemají nic společného.
To, co si o mně myslíte, není pro mě důležité, neberu si to osobně. Když lidé říkají: „Migueli,
ty jsi nejlepší,“ neberu to osobně a právě tak neberu osobně, když říkají: „Migueli, ty jsi ze
všech nejhorší.“ Vím, že když budete šťastní, budete mi říkat: „Migueli, ty jsi anděl!“
Ale když se na mě rozzlobíte, budete říkat:
Migueli, ty jsi skutečný ďábel! Jsi nechutný! Jak můžeš říkat takové věci?“ Ať tak či onak,
mě se to netyká, protože vím, co jsem. Necítím potřebu být přijímán. Necítím potřebu, aby mi
někdo říkal: „Migueli, ty si vedeš naprosto skvěle! Jak jsi tohle mohl dokázat?“
Ne, neberu to osobně. Ať již si myslíte nebo cítíte cokoliv, vím, že je to váš, nikoliv můj
problém. Je to způsob, kterým vidíte svět. Není to nic osobního, protože se zabýváte sami sebou,
nikoliv mnou. Také ostatní lidé budou mít v souladu se svým systémem víry vlastní názory,
takže nic z toho, co si o mně myslí, není doopravdy o mně, ale o nich samých.
Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím,
co vás zranilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem řekl. Zraňujete se sami. Neexistuje
způsob, jímž bych to mohl brát osobně. Nikoliv proto, že bych vám nevěřil nebo nedůvěřoval,
ale protože vím, že vidíte svět jinýma, to je svýma očima. Vytváříte si v mysli celý obraz nebo
film a v tomto filmu jste režiséry, producenty i hlavními herci nebo herečkami. Každý jiný je
jen vedlejším hercem nebo herečkou. Je to váš film.
Způsob, jakým vidíte tento film, je v souladu s dohodami, které jste uzavřeli se životem.
Vaše hledisko je pro vás něčím osobním. Není to ničí pravda, jen vaše. Když se pak na mne
rozzlobíte, vím, že se zabýváte sami sebou. Jsem pro vás záminkou, abyste se mohli rozzlobit.
A rozzlobíte se, protože se něčeho obáváte, protože máte strach. Kdybyste neměli strach, tak
byste se na mě nerozzlobili. Kdybyste neměli strach, nemohli byste mne nenávidět. Kdybyste
neměli strach, nežárlili byste ani byste nebyli smutní.
Kdybyste žili beze strachu, kdybyste milovali, nezbylo by pro negativní emoce žádné místo.
Kdybyste žádnou z těchto emocí nepociťovali, bylo by logické, že byste se cítili dobře. Když se
cítíte dobře, je dobré všechno okolo vás. Když je vše kolem vás báječné, činí vás vše šťastnými.
Milovali byste vše okolo sebe, protože byste milovali sami sebe. Protože se máte rádi takoví, jací
jste. Protože jste sami se sebou spokojení. Protože jste šťastní se svým životem. Jste spokojení
s filmem, který vytváříte, spokojení se svými dohodami se životem. Jste klidní a šťastní. Žijete
v požehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné. V tomto požehnaném stavu milujete
vše, co vnímáte.
Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat,
jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, až nám jiní
lidé řeknou, že jsme báječní. Neberme nic osobně. I kdyby někdo vzal revolver a střelil mě do
hlavy, ani tento extrém neznamená nic osobního.
Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbytně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co
nám probíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost hovořit sama k sobě, ale má i schopnost přijímat
informace, které přicházejí z jiných říší. Někdy zaslechneme v mysli nějaký hlas a jsme
zvědaví, odkud asi přichází. Tento hlas může přicházet z jiné reality, ve které existují živé
bytosti podobné lidským. Toltékové těmto bytostem říkali Spojenci. V Evropě, Africe a v Indii
jim říkají Bůh, Bozi.
Naše mysl může existovat na úrovni Bohů. Naše mysl také žije v tomto rozměru a dokáže
jej vnímat. Mysl vidí očima a vnímá probouzející se skutečnost. Mysl žije ve více než v jedné
dimenzi. Mohou být období, kdy máme nápady, které nevznikají v naši mysli, ale vnímáme
je naší myslí. Máme právo těmto hlasům věřit nebo nevěřit, máme rovněž právo nepřijímat je
osobně. Máme volbu, zda hlasům, které slyšíme v mysli, uvěříme nebo ne, stejně jako si můžeme
vybrat, čemu věřit a s čím souhlasit ve snu planety.
Mysl může rovněž naslouchat sama sobě a hovořit sama se sebou. Je rozdělená stejně jako
naše tělo.
Stejně jako si můžeme říci ,mám jednu ruku a mohu si jí potřást druhou rukou“, může mysl
také hovořit sama se sebou. Jednou částí mysli je řeč a druhou částí naslouchání. Když hovoří
současně tisíc částí naší mysli, je to velký problém. Říká se tomu mitote. Pamatujete?
21
Mitote můžeme přirovnat k obrovskému tržišti, kde hovoří a smlouvají tisíce lidí najednou.
Každý má jiné myšlenky a pocity, každý má jiný názor. Naprogramování mysli veškeré ty dohody,
které jsme uzavřeli, - nemusí být nutně celkově slučitelné. Každá dohoda je samostatná živá
bytost, má vlastní osobnost a vlastní hlas. Existují konfliktní dohody, které se neustále staví proti
jiným dohodám, až z toho vznikne v mysli velká válka. Mitote je důvodem, proč lidé pořádně
nevědí, co chtějí. Nesouhlasí spolu navzájem, protože existují části mysli, které chtějí jednu
věc, a jiné části, které chtějí přesný opak.
Některá část mysli má námitky k jistým myšlenkám a činům a jiná část mysli podporuje
činy opačných myšlenek. Všechny tyto malé živé bytosti vytvářejí vnitřní konflikt, protože jsou
živé a každá má vlastní hlas. Pouze když si sepíšeme inventář našich dohod, objevíme všechny
tyto konflikty v mysli a nakonec z chaosu mitote vytvoříme řád.
Neberme si nic osobně, protože bychom tím trpěli kvůli něčemu, co za to nestojí. Lidé
mají na utrpení v různých rovinách a stupních návyk a navzájem se v něm udržují. Lidé souhlasí
s tím, že si budou navzájem pomáhat v tom, aby trpěli. Máme-li potřebu být uráženi, snadno
najdeme lidi, kteří nás budou urážet. A podobně - jestliže budeme s lidmi, kteří potřebují trpět,
něco v nás způsobí, že je budeme urážet. Je to jako kdyby měli na zádech cedulku, na které je
napsáno: „Nakopněte mne, prosím!“ Vyžadují pro své utrpení ospravedlnění. Jejich návyk na
utrpení není ničím jiným než dohodou, která se každý den obnovuje.
Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění
růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat
pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či
nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká.
Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás
nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože
mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí. Je bolestivé sejmout
tuto společenskou masku. Říkají-li lidé jednu věc, ale dělají jinou, budete lhát sami sobě, když
nebudete naslouchat jejich činům. Jsme-li k sobě pravdiví, ušetříme si spoustu citových traumat.
Říkat sami sobě pravdu bolí, ale není třeba se k bolesti připoutat. Vyléčení je na cestě a je jen
záležitostí času, kdy se náš život zlepší.
Pokud s námi někdo nezachází s láskou a úctou, můžeme pokládat za dar, jestliže se vzdálí.
Pokud takový člověk neodejde, budeme s ním určitě snášet utrpení ještě mnoho let. Když
odejde, bude to chvíli bolet, ale naše srdce se nakonec zahojí. Pak si budeme moci vybrat to, co
skutečně chceme. Zjistíme, že máme-li učinit správnou volbu, nepotřebujeme důvěřovat jiným
tolik jako sami sobě.
Až si z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha
nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí, a nebudeme-li brát věci osobně, jednoduše
zmizí i náš smutek.
Jestliže učiníme z této druhé dohody návyk, zjistíme, že nás už nic nemůže dostat zpátky do
pekla. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody. Budeme
imunní vůči černým mágům a nedotkne se nás žádné kouzlo, i kdyby bylo sebesilnější. Celý
svět nás může pomlouvat, ale jestliže to nebudeme brát osobně, zůstaneme imunní. Někdo nám
může záměrně poslat emocionální jed, ale nebudeme-li to brát osobně, nepřijmeme jej. Když si
emocionální jed nevezmeme, začne působit ještě hůře v odesilateli, ale nikoliv však v nás.
Uvidíte, jak je tato dohoda důležitá. Nebrat si nic osobně vám pomůže rozbít mnoho návyků
a rutin, které vás drží v pasti snu pekla a způsobují zbytečné utrpení. Jestliže budete praktikovat
tuto druhou dohodu, začnete rozbíjet tucty nepatrných, maličkých dohod, kvůli kterým trpíte.
A jestliže uskutečníte obě dvě první dohody, rozbijete sedmdesát pět procent nepatrných, maličkých
dohod, které vás drží uvězněné v pekle.
22
Napišme si tuto dohodu na papír a ten připevněme magnetem na ledničku, aby nám neustále
připomínal: neberme si nic osobně.
Učiníme-li z toho návyk, nebudeme se muset zabývat tím, zda máme důvěřovat tomu, co
nám kdo říká nebo co dělají jiní. K zodpovědné volbě budeme potřebovat jen důvěru v sama
sebe. Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své. Když to
doopravdy pochopíme, nebudou nás zraňovat lehkomyslné komentáře nebo skutky druhých.
Budeme-li tuto dohodu dodržovat, můžeme cestovat po celém světě s otevřeným srdcem
a nikdo nám neublíží. Můžeme říci: „Miluji vás,“ aniž bychom museli mít strach, že se nám
vysmějí nebo nás odmítnou. Můžeme požádat o cokoliv, co budeme potřebovat. Můžeme říkat
ano či ne - cokoliv si vybereme, bez viny nebo sebeodsuzování. Můžeme si dovolit řídit se
vždy svým srdcem. Pak se můžeme ocitnou třeba uprostřed pekla a přitom zakoušet vnitřní klid
a štěstí. Můžeme zůstat v tomto požehnaném stavu a peklo se nás vůbec nedotkne.