ANALOGIE A SYMBOLIKA PŘÍZNAKU

 

ANALOGIE A SYMBOLIKA PŘÍZNAKU
Přicházíme teď k ústřední technice výkladu, kterou není
lehké vysvětlit ani naučit se. Především je nutné rozvíjet
intimní vztah k řeči a naučit se vědomě sledovat, co se říká.
Řeč je grandiózní pomůckou k pochopení hlubších a málo
viditelných souvislostí. Řeč obsahuje vlastní moudrost, tu
však sdělí jen tomu, kdo se naučí jí naslouchat. Naše doba
však má sklon k ledabylému a svévolnému zacházení s řečí,
a tím ztrácí přístup k odkrytí pravého významu pojmů. Protože
i řeč se podílí na polaritě, má vždy ambivalentní, dvojznačný
charakter. Téměř všechny pojmy se projevují ve více polohách. Proto musíme znovu zvládnout schopnost vnímat
každé slovo současně ve všech jeho významech.
Skoro každá věta druhého dílu této knihy má nejméně
dva významy. Pokud se zdá banální, je to téměř jistá indicie
pro to, že byla přehlédnuta druhá rovina, druhý význam.
Pokusíme se obrátit pozornost na důležitá místa uvozovkami,
kurzívou a dělením slov. Náš postup ovšem závisí na
vašem přístupu k vícerozměrnému charakteru řeči. Jazykový
sluch se dá naučit stejně těžko jako sluch hudební - oba
se však dají pěstovat.
Naše řeč je psychosomatická. Téměř všechna slova
a formulace, jimiž vyjadřujeme psychické stavy a procesy,
jsou odvozeny z tělesné zkušenosti. Vždycky můžeme pochopit
jen to, čeho jsme se někdy mohli chopit vlastníma
rukama. Již z tohoto příkladu vyplývá téma, které by si zasloužilo
důkladnější zpracování. Na tomto místě však zdůrazněme
alespoň toto: každá naše zkušenost, každý krok
našeho vědomí vede tělesností. Nepřijmeme vědomě žádný
princip, dokud nesestoupil do roviny tělesnosti. A ta nás
vtahuje do neuvěřitelné závislosti, z níž často máme strach.
Na této závislosti však závisí náš přístup k principu. I z uvedeného
myšlenkového postupu vyplývá, že nemocnost se
nedá odstranit.
Vraťme se však k významu řeči v našem kontextu. Kdo
se naučil vnímat dvojznačnost slov, s údivem zjišťuje, že
člověk popisem svých tělesných příznaků naráží i na své
psychické problémy. Jeden vidí tak špatně, že mu nic není
jasné; druhý je nachlazen a má všeho po krk; další nemůže
nic spolknout a jiný by nejraději vyletěl z kůže. Tu není co
dodat, stačí jen poslouchat, pokývat hlavou a přiznat: „Nemoc
vede k poctivosti!" (Užíváním latinských názvů chorob
se školská medicína postarala o to, aby se nedaly rozpoznat
obsahové souvislosti!)
Ve všech těchto případech musí tělo prožít to, co si
postižený netroufal přiznat ve své pýše. Neodvážil se přiznat,
že by opravdu mohl vyskočit z kůže, tj. rozbourat obvyklé
hranice, čímž se nevědomé přání projeví v těle jako
příznak a vynutí si vznik ekzému, aby si to přání uvědomil.
S ekzémem jako skrytou příčinou se pak postižený rozhodne
své přání nahlas vyslovit: „Nejradši bych vyletěl z kůže!",
protože má konečně tělesný důvod - a ten bere každý vážně.
Podobným způsobem se zaměstnaná žena neodváží přiznat
svému šéfovi, že má všeho po krk a ráda by si pár dnů
odpočinula, ale v tělesné poloze je akceptovatelná angínaa
kýženého účinkuje dosaženo.
Vedle smyslu pro dvojznačnost řeči je však důležitá i
schopnost analogového myšlení, protože ona dvojznačnost
je postavena na analogiích. Nikomu nepřijde na mysl, že by
člověku bez srdce mohl tento orgán skutečně chybět. Ani
přání vyletět z kůže se nebere doslovně. Tato rčení chápeme
analogicky, protože abstraktní princip musí být vyjádřen
konkrétními pojmy. Být bez srdce či nemít srdce chápeme
jako nedostatek schopnosti, který je na základě archetypální
symboliky od pradávna vyjadřován pomocí analogie.
Analogické myšlení vyžaduje schopnost abstrakce,
protože musíme v konkrétním rozpoznat princip nacházející
tu svůj výraz a přenést to konkrétní do jiné roviny. Například
kůže přebírá v lidském těle mimo jiné funkci hranice
a oddělení se od vnějšího světa. Chce-li někdo vyskočit
z kůže, chce tím prolomit hranice a překonat je.
Existuje analogie mezi kůží a normami, které v psychické
rovině mají stejnou funkci jako kůže v té somatické. Klademe-
li vedle sebe kůži a normy, neznamená to ani identitu,
ani příčinnou souvislost, ale vyjadřuje to jen analogičnost
principů. Tak odpovídají -jak ještě uvidíme - v těle
odložené toxiny (jedy) potlačeným konfliktům ve vědomí.
Tato analogie netvrdí, že konflikty produkují toxiny či
toxiny vytvářejí konflikty. Obě věci jsou pouze analogickou
manifestací v různé poloze.Psychika způsobuje právě tak málo tělesných příznaků
jako tělesné procesy psychických změn. V obou rovinách
však nacházíme analogické předlohy. Všechny obsahy
vědomí mají odpovídající výraz v těle a naopak. Obliba
procházek či úzké rty jsou právě tak příznakem jako hnisavé
mandle. (Srovnej stanovení anamnézy v homeopatii.) Příznaky
se liší jen subjektivním oceněním, které jim jejich
majitel přisoudí. Teprve odmítáním a odporem z nich dělá
příznak nemoci. Odpor nám prozrazuje i to, že určitý symptom
je výrazem jisté částí stínu. A všechny symptomy, které
vyjadřují vědomé složky naší duše, milujeme a hájíme
jako výraz své osobnosti.
Dávno sporná hranice mezi zdravým a nemocným,
mezi normálním a nenormálním, se dá zodpovědět jen
v poloze subjektivního hodnocení - nebo vůbec ne. Posuzujeme-
li tělesné příznaky z psychického hlediska, chceme
tím v prvé řadě pomoci postiženému, aby obrátil svůj pohled
na oblast, kterou si dosud neuvědomoval, a zjistil, že
je taková, jaká je. V duši je to stejné jako v těle -jak nahoře,
tak dole. Neje o to okamžitě něco měnit čí odstraňovat,
ale naopak: vyplatí se přisvědčit, protože „ne" zatlačí tuto
oblast znovu do stínu.
Již pouhé nahlédnutí přispívá k uvědomění. A přinese-
li posílené vědomí subjektivní změnu, je to výborné.
Každý úmysl něco měnit však má protichůdný efekt. Záměr
rychle usnout je tím nejjistějším způsobem, jak zahnat spánek.
Neúmyslně však přijde snadno. Neúmyslností míníme
přesný střed mezi vůlí něčemu zabránit a do něčeho se nutit.
Klid střední polohy umožňuje, aby se stalo něco nového.
Kdo bojuje a něco pronásleduje, nedosáhne cíle. Budeli
mít někdo při interpretaci obrazů nemoci pocit, že výklad
je zlovolný či negativní, je to znamení, že se dosud nezbavil
chybného pohledu. Protože ani slova, ani věci, ani žádné
události nejsou samy o sobě zlé, pozitivní ani negativní, jejich
ocenění je pouze věcí pozorovatele.
Je nasnadě, že nebezpečí takových nedorozumění přináší
naše téma hodně. V příznacích nemoci se manifestují
všechny principy, které byly jak jednotlivě, tak kolektivně
hodnoceny silně negativně, a proto nebyly vědomě prožity
a rozpoznány. Velmi často proto narazíme na problémy agrese
a sexuality, protože tyto oblasti velmi rychle a snadno
padly za oběť přizpůsobování se normám a hodnotovým
představám sociálního společenství, a proto musely zvolit
k realizaci utajené cesty. Konstatování, že se za příznakem
skrývá čistá agrese, není žádným obviněním, chce jen napomoci
ji vidět a připustit si ji. Obavu, co hrozného by se
při takovém postupu mohlo stát, vyvrátíme faktem, že agrese
je tu i tehdy, když ji nevidíme, a nahlédnutím se nestane
ani větší, ani horší. Pokud agrese (či jiný libovolný impulz)
leží ve stínu, uniká našemu vědomí, a tím je nebezpečná.
Máme-li přivyknout novému způsobu znázornění tradičních
představ, musíme se klidně a pozvolna zbavovat
navyklých postupů hodnocení. Je také dobré zaměnit celkově
analytické a racionální myšlení za schopnost myslet
obrazně, symbolicky a analogicky. Jazykové vztahy a asociace
pomáhají rychleji pochopit utváření skutečnosti než
sterilní příčinná posloupnost. Schopnosti pravé hemisféry
umožňují, aby se obrazy nemoci rozvinuly do vnímatelného
stavu.
3. pravidlo. Vyabstrahujte z příznaků princip a přeneste
jej do psychické roviny. V poslouchání se do jazy-kových
formulací je užitečným klíčem, neboť naše řeč je psychosomatická.
VYNUCENÉ NÁSLEDKY
Téměř všechny symptomy nutí ke změně jednání a dají
se rozdělit do dvou skupin: na jedné straně nám zabraňují
dělat to, co máme rádi, na druhé nás nutí dělat něco, co
nechceme. Kvůli chřipce nemůžeme jít na návštěvu, ale
musíme zůstat v posteli. Kvůli zlomené noze nemůžeme sportovat, ale musíme být v klidu. Přisoudíme-li nemoci
záměr a smysluplnost, poslouží znemožněné a vynucené
změny jednání pochopit účel příznaku. Vynucená změna
jednání je vynucenou korekturou, a mčla by proto být brána
vážně. Nemocný má sklon klást odpor všem vnucovaným
změnám životního stylu a použít všechny možné prostředky
k tomu, aby tak rychle, jak to jen jde, se vrátil k navyklému
způsobu života.
My naproti tomu považujeme za důležité umožnit poruše,
aby nás opravdu rušila. Příznak vždy koriguje jen jednostrannosti.
Přehnaně aktivní člověk je nucen ke klidu,
nadmíru pohyblivý je v pohybu omezen, komunikačně závislému
je tato možnost odebrána. Příznak si vynucuje pozornost
neprožitého pólu. Měli bychom na to více dbát
a dobrovolně se zřeknout toho, co nám odebírá, a přijmout
to, co nám vnucuje. Nemoc je vždy krizí a každá krize se potřebuje
vyvinout. Každý pokus dosáhnout stavu před nemocí
je naivní nebo hloupý. Nemoc směřuje k novým, nepoznaným
a nezažitým břehům - teprve když toto vyzvání
vědomě a dobrovolně vyslyšíme, propůjčíme krizi smysl.
4. Pravidlo. Obě otázky: „V čem mi brání příznak?"
a „K čemu mě nutí?" vedou většinou rychle k ústřednímu
tematickému okruhu nemoci.