9. Sexualita a těhotenství
Sexualita je nejrozsáhlejším polem, v němž se s tématem
polarity aktivně vyrovnáváme. Tu každý pociťuje svou
nedokonalost a hledá to, co mu chybí. Sjednocuje se tělesně
s opačným pólem a v tomto spojení prožívá nový stav
vědomí, orgazmus. Tento stav pociťujeme jako souhrn štěstí.
Má jen jednu nevýhodu: nedá se dlouho uchovat. Tento
nedostatek se snažíme vyrovnat častým opakováním. Jakkoli
je tento okamžik štěstí pokaždé krátký, přece jen nám
ukazuje, že jsou stavy, o nichž naše „normální vědomí" může
uvažovat do nekonečna. Pocit štěstí je také tím, co v člověku
probouzí neklid a odsuzuje ho k věčnému hledání. Sexualita
odhaluje první polovinu tajemství: spojíme-li dva póly
tak, že se stanou jedním, rozleje se v nás pocit štěstí. Chybí
nám už jenom druhá polovina tajemství: jak si uchovat tento
stav vědomí, jak v tomto pocitu prodlít co nejdéle, aniž
bychom se opět ocitli tam, kde jsme byli předtím. Odpověď
je jednoduchá: pokud se spojení protikladů uskutečňuje
pouze v tělesné rovině (sexualita), je i rezultující stav vědomí
(orgazmus) časově ohraničený, neboť tělesná rovina
podléhá zákonu času. Času se vymkneme jen tím, že spojení
protikladů uskutečníme i ve svém vědomí. Dosáhnemeli
jednoty v této rovině, dosáhli jsme věčné, tj. časově neomezené
blaženosti.
Tímto poznáním začíná ezoterická cesta, na Východě
nazývaná cestou jógy. Jóga je slovo ze sanskrtu a znamená
tolik co jařmo, jho, spřežení (srovnej s latinským slovem
jugum). Jařmo spojuje dvojí do jednoho: dva osly, dvě věd-
ra apod. Jóga je uměním, které rovněž spojuje dvojí v jedno.
Protože sexualita v sobě obsahuje základní vzorec cesty,
který je přístupný jednomu každému ze všech lidí, byla
ve všech dobách používána k jejímu analogickému zobrazení.
Ještě dnes ohromený turista užasle zírá na výjevy
ve východních chrámech, neboť se mu zdají pornografické.
Sexuální spojení dvou božských figur je tu však zobrazeno
proto, aby bylo symbolicky představeno sloučení dvou protikladů,
conjunctio opositorum.
Patří k podivnostem křesťanské teologie, že v průběhu
svého vývoje zatratila tělesnost, a tím i sexualitu, takže my
- jako děti odchované křesťanskou kulturou - často stavíme
do nesmiřitelného protikladu sex a duchovní cestu (ačkoli
Kristovi nebyla sexuální symbolika cizí, jak ukazují
např. výroky o „Kristově nevěstě"). V mnohých skupinách
považujících se za „ezoterické" je myšlení o protikladu těla
a ducha pilně pěstováno. V těchto kruzích dochází k podstatné
záměně transmutace za potlačení. A přitom by i zde
stačilo vzpomenout si na základní větu ezoteriky: „Jak nahoře,
tak dole". Z toho vyplývá, že to, co nechceme dole,
sotva dokážeme nahoře. Kdo má tedy sexuální problémy, měl
by je řešit v tělesné rovině, a ne hledat spásu v útěku - sjednocení
protikladů je ve „vyšších" rovinách mnohem těžší.
Z tohoto hlediska lze snadněji pochopit, proč Freud
redukoval skoro všechny lidské problémy na projevy sexuality.
Tento krok má přes všechno své oprávnění a trpí jenom
malou formální chybou. Freud (a všichni ostatní, kteří
uvažují stejně) opomněl udělat poslední krok z roviny konkrétní
manifestace k principu, který za tím vězí. Sexualita
je totiž jenom jednou z možných výrazových forem „polarity",
případně „spojování protikladů". V takto abstrahované
podobě se shodnou i Freudovi kritici: všechny lidské problémy
se dají redukovat na polaritu a na snahu sloučit její
protiklady (tento krok udělal nakonec C. G. Jung). Zůstává
však pravdou, že většina lidí se potýká s problémy polarity
nejprve v sexuální rovině, že tu se snaží je prožít a zpracovat.
Proto také sexualita a partnerství přinášejí nejvíce konfliktní
látky do vztahů mezi lidmi, proto je „polarita" tak těžkým
tématem. Budeme si prostě tak dlouho zoufat a trápit se
pochybami, dokud se nedostaneme k bodu kýžené jednoty.
MENSTRUAČNÍ PORUCHY
Měsíční krvácení je výrazem ženskosti, plodnosti
a přijímání. Žena se tomuto rytmu odevzdává, musí se mu
přizpůsobit se vším omezením. Přizpůsobení se, dotýká jedné
z ústředních oblastí ženství: schopnosti odevzdání. Hovoříme-
li o ženskosti, je tím míněn souhrnný princip ženského
pólu ve světě, jak jej Číňané vyjadřují pojmem jin,
alchymisté symbolizují Měsícem či hlubinná psychologie
vodou. Z tohoto zřetele je každá žena jenom jevovou formou
archetypální ženskosti. Ženský princip se dá charakterizovat
i schopností přijímat. V knize I-ťing se říká: „Mužství
jde cestou tvoření, ženství cestou přijímání." A na jiném
místě: „Přijímající je nejodevzdanější v celém světě."
Odevzdanost je základní vlastností ženství, je východiskem
pró všechny schopnosti (otevřít se, přijímat, uchovávat).
Znamená však také rezignaci na aktivní činnost.
Všimněme si archetypálních symbolů ženství - Měsíce
a vody. Oba se vzdaly činné role, samy nezáří, nic ze sebe
nevydávají, jak to činí jejich protipóly - Slunce a oheň. Tím
však získaly schopnost světlo a teplo přijímat a odrážet. Voda
se vzdala nároků na formování vlastní podoby, přijme jakoukoli
podobu, přizpůsobí se.
Za polaritou Slunce a Měsíc, oheň a voda, mužství
a ženství nehledejme žádné hodnocení. Bylo by také zcela
nesmyslné, neboť každý pól sám o sobč je poloviční, neúplný,
k úplnosti mu chybí jeho protějšek. Lze jí dosáhnout
jen tehdy, budou-li oba póly plně reprezentovat své specifické
zaměření. Emancipační argumentace ráda přehlédne
archetypální zákonitost. Je prostě hloupé, jestliže si voda
stěžuje, že nemůže hořet a svítit, a vyvozuje z toho svou méněcennost.
Právě proto, že nemůže hořet, může přijímat,
čehož se zase musí vzdát oheň. Jedno není horší než druhé,
je pouze jiné. Z odlišnosti pólu vzniká napětí, jemuž říkáme
život. Ke sloučení protikladů se nedospěje cestou nivelizace.
Žena, jež plně akceptuje a žije svou ženskost, se nebude
nikdy cítit „méněcennou".
„Nesmířenost" s vlastním ženstvím je pak příčinou
většiny menstruačních poruch a dalších symptomů
v sexuální oblasti. Odevzdanost a smířlivost, to jsou pro člověka
vždycky těžké úkoly, musí se vzdát vlastního chtění,
dominantního ega. Musí z něho něco obětovat, vzdát se některého
vlastního dílu - přesně to, co žádá od ženy menstruační
cyklus. Neboť s krví obětuje žena i něco ze své životní
síly. Menstruace je vlastně malé těhotenství a malý porod.
Není-li žena s tímto údělem srozuměna, dochází k poruchám
a potížím. Svědčí o tom, že jedna instance v ženě (často
nevědomě) se nechce odevzdat: menstruaci, sexu, muži.
Právě na toto rebelující „Ale já nechci!" útočí reklama propagující
vložky a tampony. Slibuje ženám, že používáním
těchto produktů dosáhnou nezávislosti a navzdory svým
dnům budou moci dělat, co jen chtějí. Chytře míří na ohnisko
konfliktu: být sice ženou, ale bránit se tomu, co to s sebou
přináší.
Kdo prožívá menstruaci bolestně, prožívá bolestně i své
ženstyí. Podle poruch můžeme usuzovat i na sexuální problémy,
neboť protest proti odevzdání, který se tu projevuje,
zabraňuje odevzdání se i v sexuálním životě. Kdo se umí
poddat orgazmu, poddá se i menstruaci. Orgazmus je malou
smrtí stejně jako zdřímnutí. I menstruační krvácení je
procesem umírání, odumírá část sliznice a musí být odstraněna.
Umírání však není ničím jiným než požadavkem, abychom
se vzdali křečovitého lpění na svém Já a jeho mocenské
hře a odevzdali se osudu. Smrt ohrožuje ego, nikoli člověka.
Kdo se upne na ego, prožívá smrt jako boj. Orgazmus
je malou smrtí kvůli tomu, že také vyžaduje odpoutání se
od vlastního Já. Vždyť je o sloučení Já a Ty, které předpokládá
otevření hranic. Kdo je upnut na své Já, nemůže prožít
orgazmus (totéž platí i pro spánek, viz pozdější kapitola).
Co tedy mají smrt, orgazmus a menstruace společného?
Je to schopnost odevzdat se, obětovat část svého ega.
Teď už je zřejmé, proč ženy s nemocným žaludkem
nemívají žádnou menstruaci nebo s ní mají značné potíže:
jejich potlačená touha po dominanci je příliš velká, než aby
se s ní vyrovnaly. Mají strach ze své ženskosti, strach
ze sexuality, plodnosti a mateřství. Ví se, že při velkém strachu
a nejistotě, při katastrofách, ve vězeních, v pracovních
a koncentračních táborech často docházelo k vysazení periody
{sekundární amenorea). Všechny uvedené situace jsou
přirozeně málo vhodné pro téma „odevzdání", spíše od ženy
vyžadují, aby byla aktivní a prosazovala se.
Je tu ještě jeden důsledek, na který bychom neměli
zapomenout. Menzes je výrazem připravenosti rodit děti a je
prožíváno velmi rozdílně, podle toho, zda si žena dítě přej,e
či ne. Přeje-li si je, zjišťuje, že „to zase nevyšlo", a má špatnou
náladu. Krvácení je registrováno jako bolestivé. Takové
ženy často volí nejisté ochranné prostředky, což je kompromis
mezi touhou po dítěti a jistým alibi. Jestliže si žena
dítě nepřeje, čeká netrpělivě na začátek menstruace, a to
může vést kjejímu zpoždění. Bývá pak provázena silným
krvácením, které může způsobit odpor vůči sexu. Menstruace
-jako každý symptom - se nedá použít coby mocenský
nástroj: ani k vyhýbání se sexu, ani k získání větší náklonnosti
a něžnosti.
Menstruace jako tělesný proces je řízena souhrou hormonů:
estrogenů a gestagenů. Tato souhra odpovídá „sexualitě
v hormonální rovině". Jestliže je tato „hormonální sexualita"
narušena, dochází k menstruačním potížím. Poruchy
tohoto druhu se dají jen těžko léčit podáváním hormonálních
medikamentů, především je třeba smířit se s rolí
vlastního pohlaví jako s předpokladem k tomu, aby mohlo
jednou dojít k integraci s pólem opačného pohlaví.
ZDÁNLIVÉ TĚHOTENSTVÍ
(PSEUDOGRAVIDITA)
Velmi působivou somatizaci psychických procesů
můžeme pozorovat při vsugerovaném těhotenství. U těchto
žen se objevují nejen subjektivní symptomy jako zvrácené
chutě, přesycenost, nevolnost a zvracení, ale i typické zvětšení
prsou, pigmentace prsních bradavek, a dokonce i mléčná
sekrece. Žena cítí pohyby dítěte, tělo dostává formy jako
při vysokém stupni těhotenství. Příčinou zdánlivého těhotenství
známého už od starověku, nicméně poměrně vzácného,
je konflikt mezi extrémně silnou touhou po dítěti
a neuvědomělým strachem z odpovědnosti. Vyskytne-li se
u osamocené a izolované ženy, může být důvodem i konflikt
mezi sexualitou a mateřstvím. Ráda by splnila ušlechtilou
roli mateřství, aniž by přitom došlo k neušlechtilému sexu.
V každém případě zjevuje tělo opět pravdu: nadouvá se, ale
obsah chybí.
TĚHOTENSKÉ PROBLÉMY
Problémy v těhotenství jsou vždy způsobeny odmítáním
dítěte. Takové tvrzení ovšem nejdůrazněji odmítnou ty
ženy, jejichž problémy jsou největší. Jestliže jim však záleží
na pravdě a chtějí se opravdu poznat, musí se konečně
vzdát obvyklých měřítek hodnocení. Ty jim totiž nejvíce
překážejí v cestě k poctivosti. Pokud jsou přesvědčeny, že
smí zaujímat jen přesně dané postoje, aby se o nich mohlo
říci: „To je dobrý člověk," pak budou nutně potlačovat všechny
impulzy, které se do tohoto schématu nehodí. Impulzy se
pak projeví jako tělesné symptomy, aby se skutečnost dostala
opět do rovnováhy.
Rádi bychom tuto souvislost znovu zdůraznili, aby
žádná rychle nevykřikovala: „V mém případě to určitě ne-
platí!" a neobelhavala se. Rozeni dětí patří k velmi ceněným
tématům, proto se tu řada nepoctivostí proměňuje
v chorobný příznak. Rychlý úbytek váhy ukazuje, že by se
žena dítěte ráda zbavila -je to potrat svého druhu. V mírnější
formě se odmítání dítěte projevuje nevolností a zvláště zvracením.
Tento symptom nacházíme často u velmi štíhlých
a hubených žen, neboť těhotenství u nich působí na přesun
ženských hormonů (estrogenů). U žen, které se nedokáží
s ženským údělem identifikovat, vyvolává hormonální vpád
ženství strach a obranu, což se projevuje nevolností a zvracením.
Všeobecné rozšíření těhotenské nevolnosti ukazuje,
že očekávání dítěte probouzí jak radost, tak hrůzu. Je to
nakonec pochopitelné, dítě představuje neuvěřitelnou proměnu
dosavadního života a převzetí velké zodpovědnosti.
V té míře, v jaké konfliktnost tohoto aktu není vědomě zpracována,
klesá odmítání do tělesné roviny.
TĚHOTENSKÁ GESTÓZA
Rozlišujeme ranou (6.-14. týden) a pozdní (druhá polovina
těhotenství) gestózu, které se též říká toxikóza. Gestóza
se manifestuje vysokým krevním tlakem, ztrátou bílkovin
v moči, křečemi (těhotenská eklampsie), nevolností
a ranním zvracením. Klinický obraz ukazuje obranu proti
dítěti a zčásti konkrétní, zčásti symbolické pokusy se ho
zbavit. Bílkovina unikající v moči má pro dítč maximální
důležitost. Tím, zeji žena ztrácí a nedodává dítěti potřebné
stavební látky, pokouší se zabránit mu v růstu. Křeče odpovídají
pokusu dítě uměle vypudit (viz porodní bolesti).
Všechny tyto poměrně časté příznaky svědčí o uvedeném
konfliktu. Jejich vážnost a nebezpečnost napovídají, jak
vážné je odmítání dítěte, nebo jak dalece se matka propracovala
k jeho akceptování.
Pozdní gestóza poskytuje mnohem extrémnější obraz
stavu, kdy je vážně ohroženo nejen dítě, ale i matka. V tomto
stadiu je prokrvování placenty důkladně přiškrceno. Výměn-
ná plocha placenty činí dvanáct až čtrnáct metrů čtverečních.
Při gcstóze klesá asi na sedm, při snížení na čtyři a půl
metru plod odumírá. Placenta je kontaktní plochou mezi
matkou a dítětem. Jestliže je prokrvování omezeno, odchází
s kontaktem i život. Insuficience placenty proto vede
ve třetině všech případů ke smrti dítěte. Dítě, které pozdní
gestózu přežije, bývá velmi malé, podvyživené a vypadá
stařecky. Pozdní gestóza je pokusem dítě udusit, přičemž
matka riskuje vlastní život.
Gestózou jsou nejvíce ohroženy diabetičky, pacientky
s nemocnými ledvinami a tlusté ženy. Podíváme-li se na tyto
tři skupiny za našeho hlediska, ukáže se, že je tu společný
problém: láska. Diabetičky nemohou žádnou lásku přijímat
ani dávat, ženy s nemocnými ledvinami mají partnerské problémy
a obézní pacientky jsou živým dokladem toho, že se
pokoušejí nedostatek lásky kompenzovat žravostí. Nemůže
nás proto udivit, že ženy mající problémy s tématem láska,
se tak obtížně otvírají dítěti.
POROD A KOJENÍ
Všechny problémy prodlužující či ztěžující porod dokládají,
že matka si chce dítě ještě ponechat, nechce se s ním
rozloučit. Tento prastarý konflikt mezi matkou a dítětem se
opakuje ještě jednou v pozdější době, když chce dítě opustit
domov. Jde o stejnou situaci v rozdílných rovinách: při
porodu opouští bezpečí mateřského těla, při dospěni bezpečí
mateřského domu. Obojí můžeme označit jako „těžký
porod", než se podaří přestřihnout pupeční šňůru. Nastolené
téma už známe: propustit, nechat odejít.
Čím hlouběji zkoumáme obrazy nemocí a pronikáme
do problémů nás sužujících, tím jasněji vidíme, že lidský
život se pohybuje mezi póly „vpustit" a „propustit". První
je v podstatě „láska", druhý v konečné formě „smrt". Žít
znamená naučit se rytmicky vpouštět i propouštět. Často
dovedeme pouze jedno nebo druhé, mnohdy žádné. Při sexu
se od ženy žádá, aby se otevřela a rozšířila, dovolila vpustit
Ty, při porodu je od ní opět požadováno otevření se a rozšíření,
tentokrát ale proto, aby mohla propustit díl své bytosti,
dovolila mu uskutečnit se jako Ty. Jestliže se to nedaří,
dochází k porodním komplikacím nebo k císařskému řezu.
Přenošené děti přicházejí na svět často tímto způsobem, což
je právě výraz oné nechuti rozloučit se s nimi. I ostatní důvody,
které často vyžadují císařský řez, jsou výrazem stejného
problému: žena má strach z toho, že je příliš úzká, bojí se
protržení či toho, že bude pro muže málo atraktivní.
S opačným problémem se setkáváme při předčasném
porodu, který bývá provázen protržením vaku blan. To zase
způsobují uspíšené porodní bolesti a tlaky. Jde o pokus dítě
vypudit.
Kojení dítěte znamená víc než pouhou výživu. Mateřské
mléko obsahuje protilátky, které chrání dítě v prvním
půlroce jeho života. Nedostává-li dítě mateřské mléko, nedostává
ani tyto ochranné látky. Není-li kojeno, chybí mu
kontakt s matčinou kůží, přivinutí k jejímu tělu, a tím opět
ochrana. Příčinou je nepřipravenost matky dítě živit a ochraňovat,
osobně se mu věnovat. Tento problém je mnohem
hlubší u matek s potlačeným mateřským pudem než u těch,
které otevřeně přiznávají, že kojit nechtějí.
STERILITA (NESCHOPNOST POČETÍ)
Nečeká-li žena dítě, ačkoli si to přeje, buď se tomu
nevědomě brání, nebo její přání není poctivě motivováno.
Nepoctivou motivací je například snaha udržet si partnera
nebo odsunout manželské problémy do pozadí. V takových
případech reaguje tělo poctivěji a prozíravěji. Obdobným
způsobem ukazuje neplodnost muže na strach ze závazku
a z odpovědnosti.
MENOPAUZA A KLIMAKTERIUM
(ROKY PŘECHODU)
První i poslední menstruace znamenají pro ženu rozhodující
fáze životního přechodu. Menopauza signalizuje
ztrátu rozmnožovací schopnosti, a tím i ztrátu specificky
ženské výrazové formy. Jak žena tuto cenzuru prožije a jak
na ni zareaguje, závisí na jejím dosavadním postoji k vlastnímu
ženství a sexuálnímu naplnění předchozího života.
Vedle emotivních průvodních reakcí, jakými jsou úzkostlivost,
podrážděnost a popudlivost - vesměs doklady krizové
životní fáze -, známe ještě řadu somatických symptomů.
Například návaly horkosti, které mají signalizovat sexuální
vřelost jako doklad toho, že absence menstruace ještě neznamená
absenci ženskosti v sexuálním životě. I vracející
se krvácení bývá pokusem předstírat plodnost a mládí.
Velikost potíží při klimakteriu závisí na tom, jak bylo
do té doby naplněno a prožíváno vlastní ženství. Všechna
nesplněná přání se nyní naráz vynoří, žena propadne strachu,
že bude opuštěna, zpanikaří nebo projevuje dodatečné
potřeby. Její horko z toho, co neprožila. V tomto období se
často objevují nezhoubné nádory v děloze (myomy), které
jsou symbolickým výrazem mateřství. V děloze cosi roste,
co je pak operací, tak jako porodem, přivedeno ven. Jejich
příčinou je tedy nevědomá touha po novém těhotenství.
FRIGIDITA (ANORGASMIE) A IMPOTENCE
Za všemi sexuálními potížemi se skrývá strach. Hovořili
jsme již o příbuznosti mezi orgazmem a smrtí. Orgazmus
ohrožuje naše Já, neboť uvolňuje sílu, kterou naše ego
nedokáže řídit, kontrolovat. Všechny extatické a opojné stavy
- lhostejno zda sexuální či náboženské - v nás vyvolávají
fascinující vzrušení a současně velký strach. Strach je
tak velký, jak dalece jsme zvyklí se kontrolovat. Extáze je
ztrátou kontroly.
V naší společnosti je sebekontrola hodnocena jako
vysoce pozitivní vlastnost a s velkou pílí vštěpována již
dětem („Co to provádíš? Ovládej se!"). Schopnost sebekontroly
ulehčuje společenské soužití, je však znamením neuvěřitelné
prolhanosti. Vždyť to není nic jiného než potlačování
všech impulzů, které jsou pro společnost nepříjemné.
Impulz sice zmizí z očí, ale co se s ním pak děje? Protože
k jeho přirozenosti patří realizovat se, dere se dále na světlo
a my musíme vydávat další energii k tomu, abychom jej
potlačili a kontrolovali.
Nyní je zřejmé, proč se obáváme ztráty kontroly. Extatická
či opojná situace otvírá „poklop" k nevědomí a objevuje
se všechno to, co bylo dosud potlačeno. Taková poctivost
je nám ale trapná. Už staří Římané věděli, že ve víně je
pravda (in vino veritas). V opojení propuknou u pokojného
beránka prudké agrese, zatímco tvrdému chlapovi tečou slzy.
Upřímnost je hezká věc - ale společensky podezřelá! Proto
bychom se měli umět ovládat. Poctivost si můžeme dovolit
v nemocnici.
Máme-li strach ze ztráty kontroly a den co den se zkoušíme
ovládat, je opravdu těžké vzdát se náhle kontroly při
sexuálním styku a nechat všechno proběhnout tak, jak to
samo chce. V orgazmu je naše malé Já, na něž jsme tak pyšní,
jednoduše odváto, vlastně umírá (bohužel jen krátce, jinak
by osvěta v tomto oboru byla účinnější!). Kdo na svém
Já příliš lpí, brání orgazmu. Čím více se pak snaží vědomě
jej vyvolat, tím beznadějnější je výsledek. Tuto zákonitost
bychom neměli kvůli jejím dosahům přehlížet. Čím více naše
Já něco chce, tím hůře to může dosáhnout. Přání se zvrátí
ve svůj opak: místo usnutí jsme vzhůru, místo větší potence
se dostavuje impotence. Orgazmem se zříkáme svého Já,
abychom se mohli sjednotit. Dokud je tu ale Já, je tu i ne-
Já, a tím podvojnost. Muž i žena musí být stejně schopni
uvolnit se a nechat volný průchod dění, aby mohli prožít
orgazmus. Stejnou schopnost musí však osvědčit i v tom,
že vedle tohoto společného tématu dokáží realizovat specifické
pohlavní odlišnosti, nutné k harmonické sexualitě.
Mluvili jsme podrobně o schopnosti odevzdat se jako
o principu ženství. Frigidita ukazuje, že žena se netouží
odevzdat, nýbrž by sama chtěla být mužem. Nechce se podřídit,
nechce „podléhat", chce dominovat. Mocenská přání
a fantazie jsou výrazem mužského principu a neumožňují
ženě plně se identifikovat s ženskou rolí. Tyto posuny samozřejmě
narušují tak citlivý polární proces, jakým je sexualita.
Potvrzení této souvislosti vidíme i v tom, že ženy,
které jsou frigidní vůči svému partnerovi, dokáží snadno
prožít orgazmus při onanii. Při ní odpadá problém dominace
a odevzdání se, je sama, nemusí nikoho vpouštět, jen své
fantazie. Já, které není ohrožováno žádným Ty, se snadněji
stáhne do pozadí. Frigidita je také důsledkem strachu z vlastní
pudovosti, zvláště proto, že existují silná hodnotící klišé
jako slušná žena a kurva. Frigidní žena netouží vpouštět něco
dovnitř ani ven, chce zůstat chladná.
Mužským principem je dělat, tvořit, uskutečňovat.
Mužství (jang) je aktivní, a proto i agresivní. Potence je symbolem
moci, impotence bezmocnosti. Za impotencí vězí
strach z vlastní mužskosti a agresivnosti. Muž se bojí za svým
mužstvím stát. Impotence je ovšem i výrazem strachu z ženské
složky, která je v každém muži přítomna, která mu hrozí
pohlcením. Ženství se tu projevuje ve svém aspektu požírající
pramatky či čarodějnice a muž se zdráhá do této „sluje"
vejít. I zde se tedy ukazuje nedostatečná identifikace
muže s jeho údělem a s atributy moci a agrese. Muž se identifikuje
spíše s pasivním pólem a s rolí podléhání. Bojí se
výkonu. Také tu začíná bludný kruh, kdy nelze dosáhnout
potence žádnou vůlí. Čím větší snaha, tím beznadějnější dosažení
je erekce. Impotence by se měla stát východiskem pro
přezkoumání vztahu k tématům moci, výkonnosti a agrese,
aby bylo možno strach s tím spojený odložit ad acta.
Při posuzování všech sexuálních problémů nesmíme
zapomenout, že v každém člověku je přítomen jak mužský,
tak ženský duchovní aspekt, a oba musí být zdokonalovány
a rozvíjeny. Začít se však musí tím aspektem, který reprezentuje
naši tělesnou pohlavnost. Teprve potom, až dokonale
prožijeme vlastní pól, otevře se cesta k setkání s druhým
pohlavím a my můžeme protikladný duchovní aspekt vědomě
v sobě probudit a integrovat.