7. Kůže
Kůže je největším lidským orgánem. Plní řadu funkcí,
z nichž nejdůležitější jsou tyto:
1. ohraničení a ochrana
2. dotyk, kontakt
3. výraz, vyjádření
4. sexualita
5. dýchání
6. vylučování (pot)
7. tepelná regulace
Všechny tyto mnohostranné funkce kůže vytvářejí společné
téma, a to leží mezi ohraničením a kontaktem. Pociťujeme
kůži jako svou vnější hmotnou hranici a současně
jako spojení s okolím, jí se dotýkáme vnějšího světa. V kůži
se také světu ukazujeme a nemůžeme z ní vyskočit, odráží
naše bytí navenek. V prvé řadě je kůže reflexní plochou
všech vnitřních orgánů. Každá porucha se do ní promítá,
každé její podráždění se přenáší do příslušného vnitřního
orgánu. Z této souvislosti vycházejí všechny terapie využívající
reflexních zón, jak je známe z přírodního léčitelství,
např. masáže reflexních zón na chodidlech, přikládání baněk
na záda, akupunktura uší a četné jiné. Školská medicína
z nich však nevyužívá téměř nic. Zkušený praktik vidí
a nahmatá na kůži stav postiženého orgánu a zasahuje v jeho
projekčním místě na kůži.
To, co se na kůži projeví: zčervenání, opuchnutí, zánět,
puchýř či absces, nebývá náhodné, ale ukazuje na odpovídající
vnitřní dění. Dříve existovaly propracované sys-
témy, které například z polohy jaterních skvrn usuzovaly na
charakter člověka. Doba osvícení hodila tento „zřejmý nesmysl"
přes palubu coby pověru, my se však opět blížíme
k pochopení těchto věcí. Je opravdu tak těžké uznat, že za
vším, co se stalo, je neviditelná předloha, která se v materiální
oblasti jen projevuje? Všechno viditelné je pouze
podobenstvím neviditelného, tak jako je umělecké dílo pouze
viditelným výrazem neviditelné umělcovy představy. Z viditelného
můžeme usuzovat na neviditelné, a činíme tak každý
den. Vstoupíme do obytné místnosti a podle toho, co vidíme,
usuzujeme na vkus uživatele. Podobně jej můžeme
poznat nahlédnutím do šatníku. Je lhostejné, kam se podíváme.
Má-li, dejme tomu, špatný vkus, bude se projevovat
všude.
Všude je patrná celková informace, v každém dílku
můžeme najít celek. Proto je do značné míry jedno i to, kterou
část těla pozorujeme. Kdekoli se dá rozpoznat předloha,
vzor, který dotyčný reprezentuje. Najdeme jej v oku (diagnostika
pomocí oční duhovky), v uchu (francouzská ušní
akupunktura), na zádech, na chodidlech, v uzlových bodech,
v každé kapce krve (krystalizační test, kapilární dynamolýza,
holistická diagnostika), v každé buňce (genetika), na ruce
(chirologie), v tváři a stavbě těla (fyziognomie), na kůži
(naše téma!).
Je jedno, kam se podíváme - umíme-li se dívat. Pravda
leží všude. Kdyby se specialisté nepokoušeli (marně)
dokázat příčinnou souvislost toho, co objevili, mohli by rázem
pochopit, že všechno analogicky souvisí se vším -jak
nahoře, tak dole, jak venku, tak uvnitř.
Kůže prozrazuje nejen stav našich vnitřních orgánů,
ale jsou na ní i v ní rozpoznatelné psychické procesy
a reakce. Některé jsou tak zřetelné, že je může pozorovat
každý: rudneme hanbou, při úleku zbledneme, potíme se
strachy či vzrušením, hrůzou se nám ježí vlasy nebo nám
naskočí husí kůže. Elektronickými přístroji je měřitelná elektrická
vodivost kůže. První experimenty a měření tohoto
druhu prováděl C. G. Jung a nazval je asociační pokusy.
Dnes je díky moderní elektronice možné zesílit a zobrazit
jemné změny v elektrické vodivosti kůže do té míry, že se
s ní můžeme klidně „bavit", protože každé slovo, každé téma
zodpoví ihned nepatrnou změnou napětí v elektrickém poli.
To vše jen potvrzuje, že kůže je velikou projekční plochou,
na níž se trvale zviditelňují jak somatické, tak psychické
procesy a děje. Když už tedy prozrazuje tolik z našeho
nitra, vnucuje se myšlenka, že vedle péče o ni by se dalo
s jejím vzhledem i manipulovat. Tomuto podvodnému počínání
říkáme kosmetika a jsme připraveni do umění klamu
investovat značné sumy. Nechceme tu hanobit zkrášlovací
snahy, jenom se podívat, jaká to snaha vězí za prastarou
tradicí pomalovávání lidského těla. Jestliže je kůže zrcadlem
nitra, pak každý pokus její výraz uměle měnit je nutně
aktem nepoctivosti. Pokoušíme se něco zastírat, případně
předstírat. Předstíráme navenek něco, co není uvnitř. Budujeme
falešnou fasádu, shoda mezi obsahem a formou se ztrácí.
Je rozdíl mezi „být krásný" a „krásně vypadat", mezi být
a zdát se. Pokus nasazovat si falešnou masku začíná makeupem
a končí groteskním způsobem při plastických operacích.
Nemáme strach, že ztratíme svou tvář?
Za všemi pokusy stát se někým jiným je potíž, že člověk
má ze všeho nejmíň rád sám sebe. Milovat sám sebe je
jedna z nejtěžších úloh. Kdo si myslí, že tak činí, plete si
obvykle „sám sebe" se svým malým egem. Věří tomu, protože
se málo zná. Nemáme se rádi vcelku, tj. i se svým stínem,
proto se stále snažíme svůj obraz změnit a vylepšit.
Pokud však nezměníme své vědomí, zůstane taková snaha
pouhou „kosmetikou". (Tím nechceme popřít možnost, že
formální změny mohou vyvolat proces cílený dovnitř, jak
to praktikují takové metody jako hathajóga či bioenergetika.
Liší se od kosmetiky svým cílem!)
Kůže nám prozradí leccos o duši člověka už při běžném
kontaktu. Pod citlivou kůží se skrývá citlivá duše; nepoddajná,
tvrdá pokožka svědčí o hroší kůži; pot na protivníkově
kůži vypovídá o jeho strachu a nejistotě; zrudlá kůže
prozrazuje vzrušení. Kůží se dotýkáme a vstupujeme do
vzájemného kontaktu. Ať už je to úder pěstí nebo něžné
hlazení, vždy je to kůže, která přichází do kontaktu. Kůže
se může porušit vnitřním onemocněním (zánět, vyrážka,
absces), ale také vnějším (zranění, operace). V obou případech
se to dotýká otázky našich hranic a nemusíme vyváznout
se zdravou kůží.
KOŽNÍ VYRÁŽKY
Při kožní vyrážce chce něco prolomit hranice, dostat
se ven. Nejsnadněji lze tuto myšlenku dokumentovat na tzv.
pubertální trudovitosti (akné). V pubertě propuká sexualita,
její požadavky však bývají ustrašeně potlačeny. Je to
pěkný příklad konfliktní situace. Ve fázi zdánlivého klidu
vyrazí náhle z hloubky nevědomí nový požadavek a snaží
se s plnou naléhavostí získat prostor v našem vědomí
a životě. Ale to nové, co tu vyráží, je neznámé a nezvyklé,
nahání strach. Nejraději bychom to sprovodili ze světa
a vrátili se do navyklého stavu. To však nejde. Pohyb se
nedá zastavit.
A tak se ocitáme uprostřed konfliktu. Vzrušení z nového
i strach před ním námi zmítají stejně silně. Každý konflikt
probíhá podle tohoto vzoru, jen téma se mění. V pubertě
je to sexualita, láska, partnerství. Probudila se touha po druhém
z pólů - Ty. Rádi bychom se dostali do styku s tím, co
nám chybí - ale neodvažujeme se. Objevují se sexuální fantazie
- a my se za ně stydíme. Je docela pochopitelné, že se
takový konflikt projeví zánětem kůže. Kůže je přece hranicí
Já, kterou musíme překonat, abychom našli Ty. Je
i orgánem, jímž je nutné kontaktu dosáhnout, abychom se
mohli druhého dotýkat, hladit ho. A musíme se mu líbit i my
v naší kůži, aby nás miloval.
Z tohoto horkého tématu se tedy zapálí kůže a ukazuje
jednak to, že nějaká nové energie chce prolomit dosavadní
hranici, jednak strach z probuzeného pudu. Tělo se brání
trudovitosti, která ztěžuje setkání a projevy sexu. Vzniká
tak bludný kruh. Neprožitá sexualita se manifestuje na kůži
jako akné, a to znemožní sex. Potlačené dráždění se proměňuje
v podráždění kůže. Úzká spojitost mezi sexem a akné
je patrná na místech výskytu. Uhry se vyskytují výlučně na
tváři, u dívek v horní části hrudi (tj. ve výstřihu na prsou či
na zádech). Ostatní plocha kůže napadena nebývá, neboť
tam to nemá význam. Hanba za sexualitu se proměňuje
v pupínky.
Lékaři úspěšně léčí akné podáváním pilulek. Účinek
má symbolické pozadí: pilulka vyvolává efekt těhotenství,
předstírá, že se „to" už stalo - a trudovitost mizí, nemá už
čemu bránit. Opalováním a pobytem u moře také rychle
ustupuje, zatímco zahalování těla ji posiluje. Oděv jako druhá
kůže podtrhuje ohraničení a nedotknutelnost, zatímco
svlečení je prvním krokem k otevření se a slunce bezpečným
způsobem nahrazuje vytoužené a odpírané teplo druhého
těla. Nakonec ovšem nejúčinnějším lékem proti akné
je prožitá sexualita.
Všechno, co jsme řekli o pubertální trudovitosti, platí
v hlavních rysech i o ostatních kožních vyrážkách. Ty jsou
vždycky dokladem o tom, že něco zadržovaného (potlačeného)
chce prolomit hranice útisku a dostat se na světlo (do
vědomí). Je pochopitelné, že téměř všechny dětské nemoci
jako spalničky, spála či zarděnky se projevují na pokožce.
Při dětské nemoci vyráží v těle něco nového, co přináší znatelný
postup ve vývoji. Čím silnější jsou kožní změny, tím
rychleji proběhne průlom a nemoc. Mléčné stroupky dítěte
upozorňují matku, že se ho málo dotýká, že ho zanedbává.
Jde o viditelný výraz neviditelné stěny a pokus zrušit izola-
ci. Tento ekzém je pak pro matku často výmluvou a zdůvodněním,
proč dítě zanedbává. Většinou jde o matky „estétky",
které kladou příliš velký důraz na čistotu kůže.
Jednou z nejběžnějších dermatóz je lupénka (psoriáza).
Projevuje se výsevem drobných červených pupínků,
které později splývají ve větší ložiska pokrytá stříbřitými
šupinami. Tvorba přirozené rohoviny při ní nadměrně stoupá.
Připomíná to vytváření pancíře u zvířat. Přirozená funkce
ochrany je změněna - člověk se brání proti všemu, nechce
do sebe nic vpouštět ani ze sebe nic vydávat. Reich
pojmenoval výsledek psychického vzdoru a úkrytu velmi
výstižně jako „charakterový pancíř". Za každým druhem
obrany se skrývá strach ze zraňování. Čím silnější odpor
a tlustší pancíř, tím větší vnitřní citlivost a obava ze zranění.
Je to stejné jako u zvířat. Vezměme šnekovi jeho ulitu
a spatříme cosi bezbranného, měkkého a zranitelného. Lidé,
kteří se brání tím, že k sobě nikoho a nic nepustí, bývají
nejcitlivější. Z této zkušenosti vychází rčení, že „nejtvrdší
ořech skrývá nejměkčí jádro". Ovšem snaha čelit zranitelnosti
duše pancířem je tragická. Pancíř sice chrání před zraněním,
ale „chrání" také před vším ostatním, tj. i před láskou
a náklonností. Láska znamená otevřít se - jaká tedy
ochrana? Pancíř zakrývá duši před proudem života, tísní ji,
a tím roste strach. Je pak stále tčžší tento začarovaný kruh
prorazit. Musíme se zbavit věčných obav z poranění duše,
abychom poznali, že duše proto honem nezanikne. Musíme
se nechat ohrozit a ohromit, chceme-li prožít něco ohromujícího.
Takový krok však obvykle podstupujeme jen pod vnějším
tlakem, jaký může vyvolat jen osud nebo psychoterapie.
Souvislost mezi vysokou zranitelností a vytvářením
krunýře jsme pojednali trochu obšírněji proto, že je to právě
lupénka, která vede k otevírání kůže, krvácejícím ránám
a jizvám, ke zvýšenému nebezpečí infekce. Vidíme opět, jak
se dotýkají dva extrémy, jak zranitelnost a pancíř z rohoviny
představují konflikt mezi touhou po blízkosti a strachem z ní.
188
Lupénka často začíná na loktech. Lokty se prosazujeme
a podpíráme.
Lupénka znamená extrémní ohraničení a izolaci, což
nutí pacienta k tomu, aby se alespoň v tělesné rovině otevřel
a stal zranitelným.
SVRBĚNÍ (PRURITUS)
Svrbění doprovází některá kožní onemocnění, např.
kopřivku (urtikaria), ale vyskytuje se i bez jakékoli „příčiny".
Dokáže přivést člověka k zoufalství, protože se musí
pořád škrábat. Slova svrbět a škrábat užíváme i v přeneseném
významu: svrbi mě jazyk, svrbí mě dlaně (chci si to
s někým vypořádat), nechci se nikam škrábat. Místo svrbět
či svědět bychom mohli říci i dráždit, čímž se blížíme
k tématu sexuality. Dráždí-li nás někdo, cosi v nás stimuluje
(sexualitu, agresi, náklonnost i lásku). Toto slovo nemá
jednoznačný význam, je ambivalentní. Něco nás může dráždit
příjemně, něco ne - a pak reagujeme podrážděně. V každém
případě nás dráždění vzrušuje. I latinské s\ovoprurigo
znamená vedle svědční také bujnost, chtivost, smyslnost
a odpovídající sloveso prurire = svrbě:.
Tělesné svěděni dosvědčuje, že nás něco svědí a dráždí
i v psychické rovině. Zřejmě jsme to však přehlédli nebo si
nechtěli přiznat, neboť jinak by se tento jev nesomatizoval.
Za svrběním se skrývá nějaká vášeň, vnitřní oheň, žár...
něco, co chce ven, co chce být odkryto.
Škrábání je pak mírnou formou hrabání a kopání. Tak
jako hrabeme a kopeme v zemi, chceme-li něco najít a vynést
to na světlo, rozdírá pacient svou kůži, aby symbolicky
našel to, co ho svědí, kouše, dráždí a vzrušuje. Svrbění
tedy vždycky naznačuje, že nás něco svědí, nenechává
chladnými, pálí v duši: palčivá vášeň, horoucí nadšení,
planoucí láska nebo také plameny hněvu. Žádný div, že
svěděni bývá doprovázeno vyrážkami a červenými skvrnami.
Jaký z toho plyne požadavek? Škrábat se ve svém
vědomí a svědomí tak dlouho, dokud nenajdeme, co je svědí.
Bude to jistě vzrušující!
NEMOCI KŮŽE
Při potížích s pokožkou a vyrážkách bychom
si měli položit tyto otázky:
1. Neohraničuji se příliš?
2. Jak (o vypadá s mou schopností navázat kontakt?
3. Neskrývá se za mým odmítavým chováním potlačená
touha po blízkosti?
4. Co ve mně chce prolomit hranici a dostat se na
světlo? (Sexualita, pud, vášeň, agrese, nadšení.)
5. Co mě opravdu dráždí?
6. Neuchýlil jsem se do izolace?