5. Smyslové orgány
Smyslové orgány jsou branami vnímání. Jimi jsme
spojeni s vnějším světem. Jsou to okna do naší duše, jimiž
hledíme ven - abychom nakonec viděli sami sebe. Neboť
tento svět, který poznáváme svými smysly a v jehož neotřesitelnou
realitu pevně věříme, ve skutečnosti neexistuje.
Pokusme se toto ohromující tvrzení postupně odvodit.
Jak funguje naše vnímání? Každý akt smyslového vnímání
lze redukovat na informaci, která se uskutečňuje změnou
kmitání částic. Pozorujeme například železnou tyč a vidíme
její černou barvu, cítíme chlad kovu, tvrdost a třeba i vůni.
Zahříváme-li ji hořákem, sledujeme, jak mění barvu a červená,
cítíme horko, které z ní vychází, můžeme vyzkoušet
a vidět její ohebnost. Co se stalo? Pouze jsme tyči dodali
energii, která způsobila zvýšení rychlosti částic. A toto rychlejší
kmitání vedlo ke změně vnímání, jež jsme opsali jako
„červený", „horký", „ohebný" atd.
Na tomto příkladu vidíme, že naše pozorování spočívá
pouze ve kmitání částic a změně frekvence. Částice narážejí
na specifické receptory orgánů našeho vnímání a působí
zde podráždění, které je prostřednictvím chemicko-elektrických
impulzů vedeno nervovým systémem do mozku a tu
vyvolává komplexní obraz, z něhož vyjímáme pojmy jako
„červený", „horký", „voňavý" atd. Částice vcházejí dovnitř,
ven vychází komplexní otisk vjemů. Mezi tím se odehrává
zpracování. Jsme přesvědčeni, že obraz, který naše vědomí
z informací o částicích vytvořilo, existuje i venku, mimo nás!
V tom tkví náš omyl. Naše vnímání spočívá sice na částicích
- ale my je nemůžeme vnímat. Ve skutečnosti jsme
obklopeni pouze svými subjektivními obrazy. Myslíme si,
že ostatní lidé (existují vůbec?) vnímají totéž, pokud užijí
pro své vnímání stejná slova jako my. A přece ani dva lidé
nikdy nezjistí, vidí-li totéž, mluví-li o zelené barvě. Jsme
totiž docela sami v kruhu svých obrazů, ale vyvíjíme značné
úsilí, abychom se s touto pravdou nestřetli.
Obrazy působí stejně pravdivě jako ve snu, ovšem jen
potud, pokud sníme. Jednoho dne se ze sna, který jsme den
co den snili, probudíme a užasneme, jak se náš svět - zdánlivě
tak skutečný - proměňuje v nicotu. Zjistíme, že byl jen
iluzí, závojem zastírajícím pravou skutečnost. Někdo by
mohl namítnout, zevnější svět sice nemusí existovat v těchto
formách, které vnímáme, ale přece jen existuje takový, jaký
vytvářejí částice. I to však klame. Protože na úrovni částic
nelze najít hranici mezi Já a ne-Já, mezi vnějškem a vnitřkem.
Na částici se nemůžeme dívat z hlediska, zda ještě patří
ke mně, nebo už k okolnímu světu. Tady neexistují žádné
hranice. Tady je všechno v jednom.
Přesto to má na mysli stará ezoterická nauka rovnicí
mikrokosmos = makrokosmos. „Rovná se" tu platí s matematickou
přesností. Já (ego) je iluzí, která existuje pouze
v našem vědomí jako umělá hranice, a to jen tak dlouho,
dokud se nenaučíme je obětovat, abychom s překvapením
zjistili, že obávaná ztráta existence ji ve skutečnosti splynutím
s vesmírem. Cesta k vědomí této jednoty, k zasvěcení,
je však dlouhá a těžká. Jsme konečně k zdánlivému světu
hmoty připoutáni pěti smysly tak, jako byl Ježíš přibit pěti
ranami na kříž hmotného světa. Tento úděl můžeme překonat
jen tím, že jej přijmeme a učiníme z něho prostředek
„znovuzrození v duchu".
Na začátku této kapitoly jsme řekli, že smyslové orgány
jsou okny naší duše, jimiž pozorujeme sami sebe. To, co
nazýváme okolním či vnějším světem, je zrcadlení naší duše.
Zrcadlo nám umožňuje lépe se vidět a poznat, neboť ukazuje
i ty naše stránky, které bychom bez této okliky nemohli
vidět. A tak je náš „vnější svět" grandiózním pomocníkem
na cestě k sebepoznání. Někdy ovšem není pohled do zrcadla
příliš potěšující, protože je v něm vidět i náš stín, a pak
nám velmi záleží na tom, abychom to vnější od sebe odstrčili
a každého ujistili, že s tím tentokrát „nemáme nic, ale
nic společného". V tom spočívá značné nebezpečí. Projektujeme
svou existenci navenek a jsme ochotni věřit v její
soběstačnost. Pak ji zapomeneme vzít zase zpět a začne věk
sociální práce, v němž se každý snaží pomoci druhému,
a nikdy sám sobě. Pro svou cestu k uvědomění potřebujeme
zrcadlení vnějšku. Nesmíme však zmeškat okamžik, kdy
je třeba svou projekci zase stáhnout, abychom zůstali celí.
Židovská mytologie zobrazuje tuto souvislost stvořením
ženy. Úplnému, androgynnímu člověku Adamovi byla odebrána
jedna část (v překladu žebro) a utvořeno z ní cosi formálně
samostatného. Adamovi chybí polovina a on ji nachází
jako svůj protějšek v projekci. Stal se neúplným a nové
úplnosti může dosáhnout jen tím, že se sjednotí s tím, co
mu chybí. Nyní se to může odehrát jenom oklikou přes vnější
svět. Zapomíná-li člověk to, co vnímá z vnějšku, postupně
během své životní cesty integrovat a podlehne-li lákavé iluzi,
že vnějšek s ním nemá nic společného, započne osud jeho
vnímání pozvolna omezovat.
Vnímání je především poznáváním pravdy, a to je možné
jen tehdy, poznáváme-li ve všem, co vnímáme, sebe.
Zapomeneme-li na to, naše okna do duše - smyslové orgány
- se pomalu zakalí a oslepnou a budou nás nutit obrátit
nakonec své vnímání dovnitř. V té míře, v jaké naše smyslové
orgány přestávají správně fungovat, jsme nuceni hledět
do svého nitra a naslouchat mu. Jsme nuceni rozjímat
sami o sobě.
Existují mediační techniky, při nichž je možné dosáhnout
tohoto zpětného zamyšlení dobrovolně: meditující za-
cpe prsty obou rukou brány smyslů - oči, uši a ústa -
a medituje nad příslušnými smyslovými vjemy, které se při
jistém cvičení manifestují jako chuť, barva a tón.
OČI
Oči nejen propouštějí dojmy dovnitř, ale něco pouštějí
i ven: vidíme na nich pocity a nálady člověka. Proto zkoumáme
cizí pohled, snažíme se pohlédnout mu co nejhlouběji
do očí, číst v nich. Oči jsou zrcadlem duše. Vytrysknou
z nich slzy, a dávají tak vědět o vnitřní psychické situaci.
Diagnostika pomocí oční duhovky užívá dodnes oko jako
tělesné zrcadlo, stejně dobře je však možné vidět v něm
charakter a strukturu osobnosti. Také rčení jako zlý pohled
nebo magický zrak ukazují, že oko je orgánem, který nejen
přijímá, ale také vydává. Není to snad dostatečně aktivní
počínání, hodíme-li po někom očkem? A jestliže jsme se do
někoho zamilovali, jistě jsme se do něho nejdříve zahleděli.
Tato formulace kromě toho prozrazuje, že zamilovaný není
schopen vidět jasně realitu, v stavu zahledění se velmi snadno
zamiluje - vždyť láskaje slepá.
Nejčastějšími poruchami zraku jsou krátkozrakost
a dalekozrakost, přičemž krátkozrakost se vyskytuje především
v mládí, dalekozrakost je pak častější v stáří. Je to přirozené,
neboť mládí vidí většinou jen svůj úzký okruh
a chybí mu širší rozhled. Stáří už má od věcí větší odstup.
Podobně je to s pamětí starých lidí: na blízké děje si špatně
vzpomínají, zato však pro události ležící v daleké minulosti
mají paměť obdivuhodně čilou a exaktní.
Krátkozrakost poukazuje na příliš silnou subjektivitu.
Krátkozraký pozoruje všechno skrze vlastní okuláry a při
každém tématu se cítí osobně potrefen. Vidí si jen na špičku
nosu, a přece tento úzký obzor nevede k sebepoznání. Člověk
by měl to, co vidí, vztahovat na sebe, aby se naučil sám
sebe vidět. Zůstane-li však vězet v zajetí subjektivity, zvrátí
se tento proces ve svůj opak. Konkrétně jde o to, že sice na
sebe všechno vztahuje, ale zdráhá se v tom vidět a rozpoznat.
Pak vede subjektivita jenom k trucovité urážlivosti či jiným
obranným reakcím.
Krátkozrakost toto nedorozumění odkrývá. Nutí nás
zabývat se důkladněji vlastními záležitostmi, posouvá ohnisko
pohledu blíže k vlastním očím, blíže k vlastní špičce
nosu. Krátkozrakost se jeví v tělesné rovině jako značně
subjektivní, což nepomáhá v sebepoznání. To, je-li skutečné,
se musí nutně ze subjektivity vymanit. Uniká-li nám
něco, nebo to vidíme jen špatně, musíme si položit otázku:
„Co nechceme vidět?" Odpověď je vždy stejná: „Sebe."
Sílu odporu vidět se takoví, jací jsme, určuje počet dioptrií
našich brýlí. Brýle jsou protézou a klamou nás. Korigujeme
jimi uměle svůj osud a tváříme se, jako by bylo
všechno v pořádku. S kontaktními čočkami se tento podvod
ještě zesiluje, neboť svůj nedostatek zakrýváme. Představme
si, že bychom jedné noci vzali všem lidem jejich
brýle a kontaktní čočky. Co by se stalo? Rázem by byl život
poctivější. Okamžitě by se dalo poznat, jak někdo vidí svět
i sebe, a - což je mnohem důležitější - postižení by mohli
prožít svou neschopnost vidět věci takové, jaké jsou. Jenom
ten nedostatek, který prožijeme, je pro nás užitečný.
Najednou bychom si uvědomili, jak je náš obraz světa „nejasný",
jak „mlhavě" všechno vidíme a jak je náš obzor úzký.
Snad by pak alespoň někomu z nás spadly šupiny z očí a my
bychom mohli začít vidět věci správněji, neboť jak může
dospět k jejich správnému chápání ten, kdo špatně vidí?
Starý člověk by měl na základě životních zkušeností
rozvíjet svou moudrost a rozhled. U mnohých se to bohužel
projeví jen v tělesné rovině jako dalekozrakost. Barvoslepost
zase svědčí o slepotě pro mnohostrannost a pestrost
života. Takoví lidé vidí všechno šedě a rádi nivelizují všechny
rozdíly.
Zánět spojivek (conjunktivitis) jako každá zánětlivá
nemoc upozorňuje na nějaký konflikt. Vede k bolestem, které
se utiší jen tehdy, zavřeme-li oči. A tak zavíráme před konfliktem
oči, nechceme se do něj podívat.
Šilhání. K vidění potřebujeme dva obrazy, abychom
mohli něco vidět v celé mnohorozměrnosti. Není to dalším
důkazem zákona o polaritě? Potřebujeme vždycky dvě hlediska,
abychom pochopili jednotu. Nejsou-li osy pohledu
koordinované, šilháme, tj. na sítnici obou očí vzniknou dva
obrazy, které se nepřekrývají (dvojitý obraz). Než bychom
však měli vidět dva divergentní obrazy, rozhodne se mozek
jeden z nich raději odfiltrovat (totiž obraz šilhajícího oka),
a tak jsme vlastně jednoocí. Obraz druhého oka už není nikam
veden, vidíme všechno ploše, bez dimenzionality.
Stejně je tomu s polaritou. I zde musíme být schopni
vnímat oba póly jako jeden obraz (např. vlny a částice, svobodu
a determinizmus, dobré a zlé). Nedokážeme-li to
a obrazy se rozlézají, vypneme jedno hledisko (potlačíme
je) a ztratíme perspektivu. Šilhající člověk je jednooký, protože
obraz druhého oka mozek potlačil, což vede jak ke ztrátě
dimenzionality, tak k vytváření jednostranného světového
názoru.
Zákal. Při „šedém zákalu" se zakaluje čočka, a tím
i pohled. Postižený přestává vidět věci ostře. Dokud je ostře
vidí, jsou také ostré, tj. zranitelné. Nahradí-li však zraňující
ostrost nejasností, ztratí svět svou nebezpečnost a schopnost
zraňovat. Vidět nejasně znamená pohodlně se distancovat
od okolního světa, a tím i od sebe. „Šedý zákal" je jakousi
žaluzií, kterou stáhneme, abychom nemuseli vidět to, co
nechceme. Klade se nám na oči jako šupiny a může vést až
k oslepnutí.
Při „zeleném zákalu" (glaukom) stoupá nitrooční tlak,
dochází k výpadkům zorného pole a omezenému vidění.
Nemocný hledí na svět, jako by měl klapky na očích. Ztrácí
rozhled a vnímá jen výsek skutečnosti. V pozadí bývá psychický
tlak nevyplakaných slz (tlak nitrokomorové vody).
Nejkrajnější forma nechuti vidět je slepota. Většina
lidí ji považuje za nejtěžší vadu, která může člověka v tělesné
oblasti postihnout. Výraz postižený slepotou používáme
často v přeneseném významu. Slepému byla neodvratně
odebrána vnější projekční plocha, a tak je nucen obracet zrak
dovnitř. Tělesná slepota je pouze poslední manifestací vlastní
slepoty, o niž tu jde: slepoty vědomí.
Před několika lety se podařilo díky nové operační technice
vrátit v USA zrak většímu počtu mladistvých slepců.
Nevyvolalo to ale u nich očekávanou radost a štěstí, většina
se s touto změnou nesmířila a neodkázala se cítit v našem
světě dobře. Tuto zkušenost můžeme samozřejmě analyzovat
a vysvětlovat z nejrůznějších hledisek. Pro náš způsob
posuzování je však důležitý jenom poznatek, že funkčními
změnami můžeme sice změnit některou funkci, nikoli však
odstranit problém manifestující se v příznaku. Jenom vzdáme-
li se ideje, že každá překážka je nemilou závadou, kterou
musíme rychle a nenápadně odstranit nebo kompenzovat,
můžeme z ní získat nějaký prospěch. Musíme konečně
dovolit poruše, aby nás v našem zaběhnutém způsobu života
rušila, musíme konečně dovolit překážce, aby nám opravdu
překážela žít dále tak jako dosud. Pak se stane nemoc
cestou vedoucí ke spáse, pak nás třeba i slepota dovede
k pravdivějšímu vidění a poznání.
UŠI
Zaposlouchejme se nejprve do některých rčení a formulací,
v nichž se vyskytují uši a sluch: mít nastražené uši
- svoje uši někomu propůjčit — dopřát někomu sluchu - naslouchat
někomu— poslouchat, být poslušný. Všechny tyto
fráze a vazby ukazují zřetelný vztah uší k tématu vpouštění,
pasivního postoje a poslušnosti. Zrak je samozřejmě
mnohem aktivnějším druhem vnímání než sluch. Je ale také
jednodušší hledět stranou či zavřít oči než zacpat si uši.
Schopnost poslouchat je tělesným výrazem poslušnosti
a pokory. Na dítě, které neposlouchá, vyjedeme: „ Neslyšíš? "
Kdo špatně slyší, nechce poslouchat. Jednoduše přeslechne
to, co nechce slyšet. Kdo nechce dopřát sluchu někomu jinému
a prostě nepřijímá, bude jistě egocentrický. Stejně je
tomu u nedoslýchavosti způsobené hlukem. Neškodí silný
hluk sám o sobě, ale odpor k hluku. Nechuť jej přijímat vede
k nemožnosti jej vnímat. Časté ušní záněty a bolesti u dětí
spadají do věku, kdy se nejvíc musí učit poslouchat. Nedoslýchavostí
jsou pak postiženi především starší lidé. Stařecká
nedoslýchavost tak jako špatný zrak, nepohyblivost
a strnulost jsou somatickými příznaky stáří a vyjadřují stejnou
tendenci. Starý člověk se už netouží ohýbat, ztrácí poddajnost,
přizpůsobivost a pružnost, není ochoten už poslouchat.
Načrtnutý vývoj je pro stáří typický, ne však vždy nutný.
Stáří jenom zvýrazňuje nevyřešené problémy a vede
k poctivosti stejně jako nemoc.
Někdy dojde k náhlé, většinou jednostranné těžké nedoslýchavosti
vnitřního ucha, které může vést až k ohluchnutí
(později se může připojit i druhé ucho). Abychom mohli
tuto náhlou ztrátu sluchu vyložit, musíme přesně určit aktuální
životní situaci, při níž se vyskytla. Jde většinou o výzvu,
abychom obrátili svou pozornost dovnitř a naslouchali
vnitřním hlasům. Hluchým se stává jen ten, kdo je k nim už
dlouho hluchý.
OČNÍ NEMOCI
Kdo má problémy s očima a s viděním, měl by
nejprve alespoň na den odložit své brýle (kontaktní
čočky) a vědomě zažít tuto pravdivější životní
situaci. Na konci dne nechť pořídí zápis,
v němž složí účty z toho, jak svět viděl a prožíval,
co mohl a nemohl udělat, nač narážel, jak se s tím
vypořádal apod. Takový protokol by měl poskytnout
dostatek látky k tomu, aby svět - i sebe -
lépe viděl a poznal.
Podstatné je ovšem i pro-zkoumání následujících
otázek.
1. Co nechci vidět?
2. Ovlivňuje moje subjektivita mé sebepoznání?
3. Nezapomínám hledat ve všem dění sebe?
4. Nebojím se vidět včci v jejich ostrosti?
5. Dokáži vůbec vidět věci takové, jaké jsou,
a snést to?
6. Od které sféry své existence odvracím raději
oči?
UŠNÍ NEMOCI
Kdo má problémy s ušima a sluchem, nechť si
položí tyto otázky:
1. Proč nejsem připraven dopřát někomu sluchu?
2. Koho a co nejsem ochoten poslouchat?
3. Jsou u mě v rovnováze oba póly - egocentnzmus
a pokora?