3. Dýchání
Dýchání je rytmický děj. Skládá se ze dvou částí: vdechu
a výdechu. Lze na něm dobře ilustrovat zákon polarity.
Oba póly - vdech a výdech - svým pravidelným střídáním
vytvářejí rytmus. Jeden pól si vnucuje druhý, žije z něho.
Zrušíme-li jednu fázi, ztratí se i druhá. Jedno kompenzuje
druhé a dohromady tvoří jednotu. Dech, to je rytmus,
a rytmus je základem všeho živého. Oba póly dýchání můžeme
nahradit pojmy napětí a uvolnění. Souvislost mezi
napětím při vdechu a uvolněním při výdechu se výrazně
projeví při vzdychání. Existuje vzdech při nadechnutí, vedoucí
k napětí, a vzdech při vydechnutí, vedoucí k uvolnění.
Z tělesného hlediska je ústředním dějem při dýchání
výměna: při vdechu se dostává do těla kyslík obsažený
ve vzduchu a přivádí se k červeným krvinkám, při výdechu
se zbavujeme kysličníku uhličitého. Dýchání tedy zahrnuje
polaritu příjmu a výdaje, přijímání a dávání. Tím jsem našli
nejdůležitější symboliku dýchání. U Goetha najdeme tyto
verše:
V dýchání dvojí milost dříme:
nasajeme vzduch - a pak jej vypustíme.
Nejdřív být stísněn, pak se osvěžit -
v tom střídání se kouzelně dá žít.
Všechny staré jazyky užívají pro dech stejné slovo jako
pro ducha či pro duši. V latině spirare značí dýchat a spiritus
je duch. Stejný slovní základ nacházíme ve slově inspirace,což znamená vdechnutí. V řečtině slovo psyche označuje
vdech i duši. Německé sloveso atmen (dýchat) prozrazuje
nepochybnou příbuznost s indickým slovem stejného významu
atmart. Zde je také ten, kdo dosáhl svého naplnění, nazýván
mahátmou, co je doslova „velká duše" či „velký dech".
Z indické nauky se také dovídáme, že nositelem životní síly
je dech nazývaný prána. V biblickém podání se vypráví, že
Bůh zformoval člověka z hlíny a vdechl mu svůj božský dech
- a tak vznikla „živoucí" bytost nadaná duší.
Tento obraz výstižně ukazuje, jak je hmotnému předmětu,
formálnímu aspektu, vdechnuto něco, co z něho nepochází
- božský dech. Teprve to, co přichází ze sféry ležící
mimo tvořené, činí z člověka oduševnělou bytost. Tím
jsme se přiblížili k tajemství dechu. Nepatří nám, patří jen
k nám. Není v nás, ale my jsme v něm. Dechem jsme trvale
spojeni s něčím, co je mimo všechna stvoření, mimo formy.
Dech dbá, aby se spojení s metafyzickým pozadím (s tím,
co se nachází za přírodou) nepřerušilo. Žijeme v dechu jako
* ve velké děloze, která sahá daleko za naše malé, ohraničené
bytí. On je životem, tím posledním, velkým tajemstvím, které
nelze vysvětlit a definovat, jemuž se můžeme jen otevřít
a nechat je skrze nás proudit - a tím je poznávat. Dech je
pupeční šňůrou, kterou k nám proudí život. Stará se o to,
abychom toto spojení neztratili.
V tom je jeho význam: nedopustí, abychom se úplně
uzavřeli a učinili své hranice nepropustnými. Člověk se velice
rád zabarikáduje ve svém egu, ale dech ho nutí udržovat
spojení s ne-Já. Uvědomme si, že vzduch, který vdechuje
a vydechuje nepřítel, je stejný jako ten náš. Je to stejný
vzduch i pro zvířata a stromy. Dech nás se vším neustále
spojuje - ať chceme, či nechceme. Má to co dělat s „kontaktem"
a se „vztahem".
Kontakt mezi tím, co přichází zvenčí, a naší tělesností
obstarávají plicní sklípky (alveoly). Vnitřní plochu našich
plic činí asi sedmdesát čtverečních metrů, zatímco povrch
naší kůže nezabírá víc než půldruhého metru (max. dva metry
čtvereční). Plíce jsou naším největším kontaktním orgánem.
Při přesnějším pohledu rozeznáváme dva jemné rozdíly mezi
oběma kontaktními orgány, kůží a plícemi. Kožní kontakt
je přímý, ale velmi úzký. Je těsnější a intenzivnější než plicní
a je podřízen naší vůli. Můžeme něco uchopit, nebo to nechat
být. Kontakt zprostředkovaný plícemi je sice nepřímý,
ale zato nevyhnutelný. Nemůžeme mu zabránit, ani když
někoho nemůžeme ani cítit. Chorobný příznak se může mezi
oběma kontaktními orgány přesouvat. Potlačená kožní vyrážka
se může projevit jako astma, a to se zase snadno promění
v kožní vyrážku. Obě nemoci vyjadřují tentýž problém:
kontakt, styk, vztah. Při velkém přiblížení se odpor k cizímu
dechu projevuje u astmatiků křečí při výdechu. Vezmeme-li
si na pomoc rčení, která se týkají dýchání a vzduchu, dojdeme
k situacím, kdy se někomu nedostává vzduchu nebo nemůže
volně dýchat. Tím se dotýkáme tématu svobody
a omezení. První nadechnutí je rovněž prvním krokem do
okolního světa, jímž se vymaňujeme ze symbiotické jednoty
s matkou, stáváme se samostatnými a svobodnými. Jestliže
se někomu nedostává vzduchu, ukazuje to často na strach
udělat první krok k vlastní svobodě a samostatnosti. Svoboda
mu vyráží dech, působí nezvykle, a vyvolává proto
strach. Stejná souvislost mezi svobodou a dýcháním se projeví
u toho, kdo vstoupí z nějakého stísňujícího prostředí či
stavu do prostoru, v němž se cítí volně a svobodně: nejprve
se zhluboka nadechne.
I příslovečné hladovění po volném vzduchu, které nás
přepadá v uzavřeném prostoru, je jenom hladem po svobodě
a volnosti.
Shrňme nyní, které tematické okruhy dýchání symbolizuje Rytmus ve smyslu ,-,nejen-nýbrž i":
napětí-uvolnění
přijímat-dávat
kontakt-obrana
svoboda-omezení
DÝCHÁNÍ - ASIMILACE ŽIVOTA
Při onemocněních, která souvisejí s dýcháním,
byste si měli položit tyto otázky:
1. Co mi zastavuje dech?
2. Co nechci přijímat zvenku?
3. Čeho se nechci zbavovat?
4. S čím nechci přijít do kontaktu?
5. Mám strach vykročit do nějaké nové svobody?
PRŮDUŠKOVÉ ASTMA
(ASTHMA BRONCHIALE)
Po všeobecných úvahách o dechu se chceme věnovat
ještě klinickému obrazu průduškového astmatu, onemocnění,
které je výrazným příkladem psychosomatických souvislostí.
„Jedná se o nemoc charakterizovanou záchvatovou
dusností a obtížným výdechem s pískáním. Vzniká zúžením
průdušek a průdušinek, což může vést ke křeči hladké svaloviny,
zánětu dýchacích cest, alergickému zduření a vykašlávání
hlenu." (Bráutigam)
1. Brát a dávat. Astmatik se pokouší brát příliš mnoho.
Nadechuje zplna, čímž dochází k přeplnění plic a k výdechové
křeči. Přijímá až k samé hranici možností, je plný
po okraj - a když pak musí zase vydat, dochází ke křeči.
Vidíme tu zřetelně poruchu rovnováhy; polarity braní a dávání
si musí odpovídat, aby se mohl vytvořit rytmus. Pravidelné
střídání vyžaduje vnitřní rovnováhu. Každé převážení
narušuje proud. Proud dechu je u astmatika přerušován
právě proto, že myslí příliš na braní, čímž se přetíží. Nemůže
najednou dávat, a proto ani znovu brát to, co by rád měl.
Při vdechu přijímáme kyslík, při výdechu odevzdáváme
kysličník uhličitý. Astmatik si chce všechno ponechat, a tím
sám sebe otravuje, nemůže se zbavit spotřebovaného vzduchu.
Toto braní bez dávání vede doslova k pocitu dušení.
Nepoměr mezi braním a dáváním, jenž se při astmatu
tak výrazně somatizuje, je pro mnoho lidí vděčným tématem.
Nepoměr docela jednoduchý, a přece na něm mnozí
ztroskotají. Nezáleží na tom, co chceme mít - zlato, slávu,
znalosti, moudrost -, v každém případě musí být braní
a dávání v rovnováze, nechceme-li se přijatým udusit. Můžeme
dostat jen tolik, kolik jsem ochotni odevzdat dál. Přestaneme-
li dávat, přerušíme proud a nic už k nám nepoteče.
Jak politováníhodní jsou ti, kteří si chtějí všechno své vědění
vzít s sebou do hrobu! Úzkostlivě střeží tu trošku, kterou
se jim podařilo dostat pod zámek, a zříkají se hojnosti čekající
na každého, kdo se naučil odevzdat dále v proměněné
formě to, co přijal. Měli bychom pochopit, že je nám po
ruce přemíra všeho!
Jestliže někomu něco chybí, pak jen proto, že se od
toho sám odřízl. Podívejme se na astmatika: lapá po vzduchu
- ačkoli ho je kolem něho tolik!
2. Snaha uzavřít se. Astma můžeme experimentálně
vyvolat u každého člověka, necháme-li ho dýchat dráždivý
plyn, např. čpavek. Při jisté koncentraci dojde u každého
k reflexivní obranné reakci: koordinovaně se uklidní bráni-ce, dojde ke stažení průdušek a vylučování hlenu. Nazývá
se to Kretschmerův efekt. Tento reflexivní akt je jakýmsi
zámkem či uzávěrem, abychom nevpustili to, co přichází
zvenku. U čpavkuje to smysluplný, sebezáchovný reflex, u
astmatika se však odehrává při podstatně nižším prahovém
podnětu. Astmatik reaguje na zcela neškodné látky ve svém
okolí, jako by byly životu nebezpečné, a ihned se před nimi
uzavírá. V minulé kapitole jsme mluvili podrobně o významu
alergie, stačí tedy připomenout téma obrany a strachu,
protože astma je s alergií úzce spojeno.
V řečtině se záducha spojuje se zúženou hrudí, z latinského
angustus (úzký) je odvozeno německé Angst
(strach). A astmatické zúžení má co dělat s úzkostí, se strachem
vpustit do sebe to, co jsme již označili jako alergeny.
Snaha uzavřít se pokračuje u astmatiků stále dál, až vyvrcholí
smrtí. Smrt je poslední možností, jak se uzavřít
a dokonale skrýt před živoucím. (Je zajímavé, že astmatik
se rozhněvá, jestliže mu řekneme, že astma není životu nebezpečné
a nemůže na ně zemřít. Přisuzuje totiž nebezpečnosti
své choroby velkou důležitost!)
3. Mocenské nároky a bezvýznamnost. Astmatik
mívá silnou potřebu dominance. Protože si ji však nepřizná,
je odsunuta do těla a zde se uplatní jako „nafoukanost". Tato
nafoukanost ukazuje na jeho aroganci a touhu po vládě, kterou
ze svého vědomí starostlivě vypudil. Často proto prchá
do výšin idealízmu a formalizmu. Je-li však konfrontován
s nároky na moc a nadvládu někoho jiného (zákon podobnosti),
zalekne se a zalkne se, ztratí řeč. Řeč, která je modulována
právě výdechovým proudem vzduchu. Nepodaří se
mu vydechnout, nedostává se mu vzduchu.
Astmatik využívá příznaků své nemoci k tomu, aby
ovládl okolí. Domácí zvířata musí být odstraněna, i každé
zrnko prachu, nikdo nesmí kouřit atd.
Mocenské nároky vrcholí v životu nebezpečných záchvatech,
které se objevují právě tehdy, kdy je astmatik konfrontován
s vlastními mocenskými ambicemi. Vyděračské
záchvaty jsou pro nemocného zvlášť nebezpečné, neboť ho
přivádějí do situací ohrožujících jeho život, a ty nemusí
vždycky zvládnout. Je pozoruhodné, jak dalece se může
nemocný poškozovat, jen aby mohl uplatnit svou moc.
V psychoterapii bývá záchvat poslední záchranou, blížímeli
se k pravdě.
Momenty uplatňování moci a sebeobětování dávají už
tušit něco o ambivalentnosti nevědomě prožívané dominance.
S růstem mocenských nároků, s tímto stále větším naparováním
a nafukováním se, roste úměrně i protipól, totiž
bezmocnost, pocit bezradnosti a bezvýznamnosti. Akceptovat
a realizovat takový pocit malosti ve vědomí, to je úkol,
který by měl astmatik zvládnout.
Po delší nemoci dochází k rozšíření a zpevnění hrudního
koše (lékařské označení: sudovitý hrudníkos). Vypadá
mohutně, umožňuje však pojmout jen docela malé množství
vzduchu, protože není pružný. Výrazněji se konflikt
somatizovat nemůže: nároky a realita.
V naparování spočívá také značná dávka agrese. Astmatik
se nikdy nenaučil artikulovat své agrese adekvátním
způsobem v řeči. Rád by se od plic nadýchl a vykřičel, má
pocit, že se rozskočí, ale každá možnost uvolnit agresi křikem
či nadávkami je mu odepřena. Tyto agresivní projevy
pak jsou stlačeny na tělesnou úroveň a projeví se kašlem
a hlenem. Pamatujme opět na rčení: vykašlat se na něco či
na někoho — lapat zuřivostí po dechu.
Agrese se dále projevuje v alergických komponentech,
které jsou většinou spojeny s astmatem.
4. Obrana proti temným stránkám života. Astmatik
má rád všechno čisté, jasné, sterilní a vyhýbá se temnému,
hlubokému, pozemskému, co nachází svůj výraz
i ve volbě alergenů. Rád by sídlil ve vyšších sférách, aby
nepřišel do styku s dolním pólem. Patří většinou k onomu
typu lidí, o nichž bychom řekli, že mají „přetížený předek",
tj. horní polovinu těla (nauka o živlech přirazuje vzduch
k myšlení). Sexualita, která normálně patři k dolnímu pólu,
se u astmatika posunula do prsou a působí lu na nadměrné
produkování hlenu, což je proces patřící vlaslně pohlavním
orgánům. Astmatik pak tento příliš vysoko vznikající hlen
dostává z těla ústy - řešení, jehož originalita je jasná tomu,
kdo ví o souvislosti mezi genitáliemi a ústy.
Astmatik touží po čistém vzduchu. Nejraději by žil
v horské výšce (přání, které je mu ve jménu „klimatické terapie"
často splněno). Zde si přichází na své jeho potřeba
dominance: shlíží z výšky na temné dění v hlubokém údolí,
pozvednut do sfér, kde je dosud „čistý vzduch", pozvednut
z hlubin pudovosti a plození do výšin, v nichž se život redukoval
do krystalické průzračnosti. Zde astmatik prožívá
výškový let, o který usiloval a který mu zatím pilní klimatologové
vědecky pojistili. Jiným místem léčebného pobytu
je moře se svým slaným vzduchem. A se stejnou symbolikou:
sůl, symbol pouště, symbol minerálů, symbol bezživotí.
To je sféra, o niž astmatik usiluje, protože z živoucího
má strach.
Je to člověk toužící po lásce, chtěl by jí mít plnou náruč,
proto se tolik nadechuje. Nemůže však žádnou lásku
rozdávat, neboť nemůže vydechnout.
Co mu může pomoci? Platí tu stejný recept jako pro
všechny příznaky: uvědomění a nepodplatitelná poctivost
vůči sobě. Když už si své obavy přizná, musí začít s tím, že
se přestane vyhýbat oblastem vzbuzujícím u něho strach
a bude s nimi přicházet do styku tak často, až je bude schopen
přijmout a milovat. Tento nezbytný proces dobře symbolizuje
terapie, kterou sice oficiální medicína nezná, ale
v přírodním léčitelství patří při astmatu a alergii k nejúspěšnějším
opatřením: terapie vlastní močí. Pacientovi je vstřikována
do svalů jeho moč. Podíváme-li se na tento postup
ze symbolického hlediska, vidíme, že pacient je nucen zno-
vu přijmout to, co vyloučil, vlastní odpad a špínu, vypořádat
se s nimi, integrovat je. To uzdravuje!
ASTMA
Otázky, které by si měl položit astmatik.
1. Co chci brát, aniž bych dával?
2. Jsem schopen přiznat si vědomě své agrese?
Jakým způsobem je mohu projevit?
3. Jak řeším konflikt mezi „mocenskými nároky"
a „bezvýznamností"?
4. Které oblasti života oceňuji a které odmítám?
Tuším něco o strachu, který se zabarikádoval za
mým systémem hodnot? Kterým životním oblastem
se snažím vyhnout a považuji je za špinavé,
nízké, nešlechetné?
Upozornění: Kdykoli pocítíte tíseň - je to strach!
Jediným prostředkem proti strachu je rozšíření.
Rozšíření se děje vpuštěním odmítaného!
NACHLAZENÍ A CHŘIPKOVÉ STAVY
(AFEKCE)
Než opustíme téma dýchání, chceme si všimnout příznaků
nachlazení, při nichž jsou dýchací orgány nejvíce
postiženy. Chřipka a nachlazení jsou zánětlivé procesy, o
nichž už víme, že jsou projevem probíhajícího konfliktu.
Pro náš výklad zbývá určit oblast a místo, kde se zánětlivý
proces manifestuje. Nachlazení přicházívá v situacích, kdy
máme všeho po krk, kdy bychom se nejruději na všechno
vykašlali. Někomu zní možná termín krizová situace příliš
bombasticky. Nemáme samozřejmě na mysli žádné rozhodující
životní krize, ty se projevují jinými, naléhavějšími
příznaky. Jde o časté a běžné, pro psychiku však důležité všední situace, které vnímáme jako přetížení, a hledáme
proto legitimní důvod, abychom se mohli trochu stáhnout.
Protože však nejsme připraveni přiznat si nátlak těchto
„drobných" všedních situací a touhu po úniku, dochází
k somatizaci, bolí nás v krku a kašleme. Touto podvědomou
cestou jsme dosáhli svého cíle, a získali dokonce tu výhodu,
že nyní má každý pro naši situaci pochopení, s čímž bychom
sotva mohli počítat při vědomém zpracování konfliktu.
Nachlazení nám dovoluje z tíživé situace konečně vycouvat
a věnovat se více sobě samým. Svoji choulostivost
můžeme nyní prožít v tělesné rovině.
Bolí nás hlava v takovém stavu od nás přece nikdo
nemůže chtít, abychom se něčím vědomě trápili), slzí nám
oči, všechno nás bolí a dráždí. Při takové všeobecné choulostivosti
nám nikdo nesmí být nablízku, nikdo a nic se nás
nesmí dotknout. Máme plný nos a ten nám znemožňuje komunikaci
(dýchání jako kontakt!). Výhrůžkou: „nepřibližuje
se ke mně, jsem nachlazen!" si všechny držíme bezpečně
" od těla. Obranný postoj se výrazně posílí kýcháním, čímž
se z výdechu a obranné zbraně stane zbraň útočná. Také řeč
je jako prostředek komunikace kvůli chraptění omezena na
minimum, v žádném případě se nehodí k řešení konfliktu.
Dráždivý kašel zní výhružně a jasně naznačuje, že radost
z komunikace je silně omezena, maximálně se můžeme na
každého vykašlat.
Není divu, že při tak důležité obraně pracují i mandle
jako jeden z nejdůležitějších obranných tělesných orgánů,
na plné obrátky. Zduří se přitom tak, že nemůžeme ani polykat
- stav, při němž bychom se měli sebekriticky zamyslet,
co vlastně nechceme spolknout. Polykání je přece aktem
vpouštění, akceptování. A to nám právě vadí. Nachlazení
se projevuje ve všech rovinách. Bolí nás všechny údy,
jsme celí rozlámaní a neschopní pohybu. Bolest v ramenou
pak jen dokumentuje tíhu problému, který na nich spočívá
a který se nám nechce nést.
Značné množství problémů se pokoušíme dostat ze sebe
ve formě hnisavého hlenu. Čím více hoje, tím větší ulehčení
cítíme. Tuhý hlen, který zprvu ucpával všechny kanály
a narušoval komunikaci, se musí zředit a rozpustit, aby
vzduch mohl opět proudit. Každé nachlazení ve své závěrečné
fázi dává něco do pohybu a signalizuje malý pokrok
v našem vývoji. Přírodní léčitelství proto vidí v na-chlazení
velice zdravý pročišťovací proces, jímž se z těla vyplavují
toxiny. V psychické rovině odpovídají toxinům problémy,
i ty se musí analogicky rozpustit a vyplavit. Tělo i duše vyjdou
z krize posíleny - až do té doby, než zase budeme mít
všeho po krk.