14. Rakovina (malignom)
K pochopení rakoviny je mimořádně důležité myslet
analogicky. Musíme si uvědomit, že každý námi vnímaný
nebo definovaný celek (jednotka mezi jednotkami) je na
jedné straně částí nějakého většího celku a na druhé straně
je složen z množství celků menších. Tak les (jako definovaný
celek) je např. částí většího celku krajiny a tvoří jej četné
stromy (menší celky). Totéž platí pro jednotlivý strom.
Je částí lesa a přitom se skládá z kořenů, kmene a koruny.
Stejný vztah jako kmen ke stromu má strom k lesu a les ke
krajině.
Člověk je částí lidstva a sám se skládá z orgánů, které
jsou částí člověka a současně jsou tvořeny buňkami, které
jsou zase částí orgánů atd. Lidstvo očekává od jednotlivého
člověka, že se bude pokud možno chovat tak, jak to vyhovuje
potřebám rozvoje a přežití celku. Člověk očekává od
svých orgánů, že budou fungovat tak, jak je to nutné pro
jeho přežití. Orgán očekává od svých buněk, že budou plnit
svoji povinnost, aby i on mohl přežít.
V této hierarchii, kterou bychom mohli dále rozšiřovat
na obě strany, se každý individuální celek (buňka, orgán,
člověk) nachází ve stálém konfliktu mezi zájmy vlastního
života a podřízením se zájmům nejbližšího vyššího
celku. Každá komplexní struktura (lidstvo, stát, orgán) je
ve svém fungování odkázána na to, že se všechny části pokud
možno podřídí společnému záměru a budou mu sloužit.
Každý systém se bez ohrožení své celistvosti vyrovná
s úbytkem menšího množství svých částí. Existuje však jistá
hranice, při jejímž překročení je existence celku ohrožena.
Stát se dokáže vypořádat s několika občany, kteří nepracují,
chovají se asociálně nebo zaujímají ke státu nepřátelský
postoj. Jestliže však skupina, která se nechce s cíli
státu identifikovat, početně roste a dosáhne určité velikosti,
stává se pro stát nebezpečnou a může jej jako celek ohrozit.
Stát se obvykle pokouší bránit takovému vývoji a hájí svou
existenci, jestliže se mu to ale nepodaří, je jeho zřícení jisté.
Nejjistější způsob záchrany tkví v tom, že malé skupiny
občanů narušujících systém budou opět začleněny do stávajícího
uspořádání poskytnutím atraktivních možností, jak
se podílet na společných cílech. Utlačování a násilná pacifikace
jinak smýšlejících nemá z dlouhodobého hlediska
naději na úspěch, spíše urychluje vývoj k chaosu. Z hlediska
státu jsou opoziční síly nebezpeční nepřátelé, kteří nemají
jiný cíl než zrušit starý dobrý pořádek a zavést chaos.
Takové nazírání je správné - ovšem jenom z jediného
hlediska. Budeme-li se ptát nespokojených občanů, uslyšíme
jiné argumenty, rovněž správné - z jejich hlediska. Jisté
je však to, že se neztotožňují s cíli a požadavky svého státu,
že proti nim stavějí vlastní názory a zájmy a rádi by je realizovali.
Stát žádá poslušnost, skupiny chtějí k uskutečnění
svých vlastních představ svobodu. Obojí je pochopitelné, nelze
toho však dosáhnout zároveň bez jistých obětí.
Cílem těchto řádků není v žádném případě rozvíjet jakékoli
politické či společenské teorie, nýbrž osvětlit průběh
rakoviny v jiné rovině, abychom trochu rozšířili úhel pohledu,
pod nímž je rakovina obvykle pozorována. Rakovina
není žádným izolovaným procesem, projevujícím se pouze
ve známých chorobných formách. Vidíme v ní spíše velmi
diferencované a inteligentní dění, které nás zaměstnává právě
tak v rovinách jiných. Prakticky při všech ostatních nemocích
se tělo snaží vhodnými opatřeními odstranit potíž,
která ohrožuje některou jeho funkci. Podaří-li se to, mluví-
me o uzdravení (které může být méně nebo více úplné).
V opačném případě o smrti.
Při průběhu rakoviny však sledujeme něco podstatně
jiného. Tělo přihlíží, jak stále více jeho vlastních buněk mění
chování a pilným dělením nastoluje proces, který sám o sobě
nevede k žádnému konci a je ohraničen pouze úplným vyčerpáním
hostitele (živné půdy). Rakovinná buňka není něco,
co by ohrožovalo organizmus jako bakterie, viry či toxiny,
něco přicházejícího zvenku, nýbrž je to buňka, která se dosud
podílela na společných aktivitách orgánu a sloužila zájmů
celého organizmu, aby měl co největší šanci na přežití.
Náhle se však mění její smýšlení a ona se vymyká společné
identifikaci. Začíná rozvíjet vlastní představy o cílech
a bezohledně je uskutečňovat. Končí se svou dosavadní činností
ve prospěch specifického orgánu a staví do popředí
vlastní rozmnožování. Nechová se už jako člen mnohobuněčné
bytosti, ale sestupuje z hlediska evolučního vývoje
na nižší stupeň jednobuněčné existence. Vypovídá souručenství
s dosavadním buněčným svazkem, rychle a bezohledně
se rozmnožuje chaotickým dělením, přičemž nebere
ohled na morfologické hranice {infiltrace) a všude si zakládá
vlastní opěrné body (tvorba metastáz). Komplex buněk,
z něhož se svým chováním vyloučila, používá jako hostitele
pro svou vlastní výživu. Růst a rozmnožování rakovinných
buněk probíhá tak rychle, že jim cévy nestačí přivádět dostatek
krve. A tak tyto buňky přecházejí z dýchání kyslíku na
primitivnější formu kvašení. Dýchání je společnou záležitostí
(výměna), kvašení si může každá buňka obstarat samostatně.
Úspěšné šíření rakovinných buněk dospěje ke konci teprve
tehdy, až člověka, z něhož si udělaly živnou půdu, doslova
stráví. Do tohoto okamžiku je jejich chování úspěšné.
Zůstává otázkou, proč kdysi tak hodná buňka tohle
všechno dělá. Její motivace je snadno pochopitelná. Jako
poslušný člen mnohobuněčného člověka musela vykonávat
pouze předepsanou činnost, nutnou k jeho přežití. Byla jed-
nou z mnoha buněk, která musí vykonávat neatraktivní práci
pro „někoho jiného". Dlouhý čas to také dělala. Jednoho
dne však organizmus jako rámec pro její vlastní rozvoj ztratil
přitažlivost. Jednobuněčný organismus je svobodný a nezávislý,
může dělat co chce, může nekonečným rozmnožováním
dosáhnout nesmrtelnosti. Jako člen mnohobuněčného
organizmu je buňka smrtelná a nesvobodná. Proč nás tedy
udivuje, že si vzpomněla na svou někdejší svobodu a zvolila
dřívější formu existence, aby dosáhla nesmrtelnosti na vlastní
pěst? Podřídila dosavadní společenství svým vlastním zájmům
a bezohledným chováním začala uskutečňovat svou
svobodu.
Tedy úspěšný postup, jehož chyba se projeví teprve
později, až si buňka uvědomí, že strávit svého živitele, obětovat
ho znamená i její zánik.
V tom je malý, ale závažný omyl této koncepce dosahování
svobody a nesmrtelnosti. Opustíme staré společenství
a dojde nám pozdě, že jsme je ještě potřebovali. Nejsme
nadšeni, mámc-Ii obětovat svůj život za život rakovinné
buňky, ale buňka našeho těla také není nadšena, má-li
obětovat svůj život za nás. Rakovinná buňka má stejně dobré
argumenty jako my, jenom její hledisko je jiné. Ona i my
chceme žít a uskutečňovat své představy o svobodě. Oba
jsme připraveni obětovat toho druhého. V příkladu se státem
tomu nebylo jinak. Stát chce žít a uskutečňovat své představy,
pár jinak smýšlejících občanů také. Stát nejprve zkusí
rebely obětovat. Když se mu to nepodaří, revolucionáři
obětují stát. Člověk operuje, ozařuje a hubí rakovinné buňky
tak dlouho, jak jen může. Nepodaří-li se mu to, buňky
obětují člověka. Je to prastarý přírodní konflikt: sežrat, nebo
být sežrán. Vidíme sice bezohlednost i krátkozrakost rakovinných
buněk, ale vidíme i to, že sami se chováme stejně,
pokoušímc-li se přežít podle téhož konceptu?
Tím se dostáváme k tomu, co je klíčem onemocnění rakovinou.
Není náhodou, že náš věk trpí právě rakovinou, po-
sedle proti ní bojuje a přitom neúspěšně. (Výzkumy amerického
badatele Hardina B. Jonese dokazují, že životní očekávání
neléčených pacientů se zdá větší než těch léčených!)
Rakovina je obrazem naší doby a našeho kolektivního obrazu
světa. Jako rakovinu prožíváme to, čím právě žijeme.
Naše století se vyznačuje bezohlednou expanzí a uskutečňováním
vlastních zájmů. Lidé se snaží v politickém, hospodářském,
„náboženském" i soukromém životě rozšiřovat
své zájmy a cíle bez ohledu na („morfologické") hranice, všude
zakládat opěrné body svých zájmů (metastázy) a uznávat
jen vlastní představy a cíle, přičemž všechny ostatní výhodně
získávají do svých služeb (princip cizopasnictví).
Argumentujeme stejně jako rakovinná buňka. Náš růst
probíhá tak rychle, že máme potíže se zásobováním. Naše
komunikační systémy zahrnují celý svět, špatně se domluvíme
jen se sousedem či partnerem. Máme volný čas a nevíme,
co si s ním počít. Produkujeme a ničíme potraviny,
abychom ovlivnili ceny. Pohodlně cestujeme po celém světě,
ale neznáme sami sebe. Filozofie naší doby nezná jiný
cíl než růst a pokrok. Pracujeme, experimentujeme, bádáme
- ale proč? Kvůli pokroku! Lidstvo je na výletu bez cíle.
Musí si proto klást stále nové cíle, aby se z toho nezbláznilo.
Naše krátkozrakost a zaslepenost si s rakovinnou buňkou
v ničem nezadá. V zájmu hospodářské expanze jsme
po desetiletí používali své životní prostředí jako hostitele
a živitele, abychom dnes „s úžasem" zjišťovali, že jeho smrt
bude i naší smrtí. Celý svět využíváme jako živnou půdu:
rostliny, zvířata, suroviny... Všechno je tu jen a jen pro nás,
abychom se mohli bez omezení rozlézt po celé zemi.
Odkud bereme při takovém chování odvahu a drzost
stěžovat si na rakovinu? Je přece jenom zrcadlem - ukazuje
nám naše jednání, naše argumenty a také konec naší cesty.
Nad rakovinou není třeba vítězit, stačí ji pochopit, abychom
lépe chápali na sami sebe. Jenže kdo má křivá ústa,
nadává na zrcadlo a chce je rozbít. Lidé mají rakovinu proto,
že jsou sami rakovinou.
Poskytuje nám značnou šanci odkrýt chyby našeho
myšlení a naše omyly. Pokusme se tedy odhalit slabiny onoho
konceptu, který společně používáme jako světový názor.
Rakovina nakonec ztroskotává na polaritě „já, nebo společenství".
Vidí jenom toto „buď-anebo" a rozhoduje se pro
vlastní přežití, nezávislé na okolí, a později zjišťuje, že je
na něm dále závislá. Chybí ji vědomí větší, objímající jednoty.
Vidí ji jenom v rámci vlastních hranic. Toto nepochopení
jednoty s ní máme společné. I my se stahujeme do hranic
svého vědomí a rozdělujeme se na Já a Ty. Myslíme v
„jednotkách", aniž bychom rozpoznali nesmyslnost tohoto
pojmu. Jednota je souhrnem všeho bytí a mimo ni už nic
není. Rozložíme-li jednotu, dostaneme mnohost, ale ta pořád
zůstává složkou jednoty.
Čím více se naše ego ohraničuje, tím více ztrácí cit
pro celek, jehož je částí. Podléhá tak iluzi, že může něco
dělat samo, odděleně od ostatního světa. Ve skutečnosti však
žádný zbytek světa neexistuje. To si namlouvá jen naše Já.
Do té míry, do jaké se zavíráme ve své ulitě, ztrácíme „religio",
zpětnou vazbu na prvotní stav našeho bytí. Ego se pak
snaží uspokojit své potřeby a diktuje nám další postup. Našemu
Já pak je milé všechno, co slouží dalšímu ohraničení
a odli-šení, neboť každým potvrzením hranic se cítí důležitějším.
Strach má jenom před splynutím se vším, neboť to znamená
jeho smrt. S velkými náklady, argumenty a inteligencí
ohajuje ego svou existenci a zapřahá do svých služeb nejušlechtilejší
úmysly a nejsvatější teorie -jen aby přežilo.
Tak vznikají cíle, které nic neznamenají. Pokrok jako
cíl je absurdní, protože nemá žádný konec. Skutečným cílem
může být jen změna současného stavu, nikoli pouhé
pokračování toho, co tu už beztak bylo. My lidé jsme součástí
polaritního světa, co si tedy máme počít s cílem, který
je také jenom polaritní? Je-li však cílem „jednota", znamená
to totálně jinou kvalitu bytí, než jakou prožíváme
v polaritě. Poskytovat člověku, který sedí ve vězení, vyhlídku
na jiné vězení, třeba o něco komfortnější, není nijak přitažlivé.
Dát mu však svobodu - to je podstatně kvalitnější
krok. Cíl, kterému říkáme „jednota", se však dá dosáhnout
jen tehdy, obětujeme-li své Já, protože dosud trvá Já, trvá
i Ty a naše polarita. „Znovuzrození v duchu" přechází vždy
smrt a ta postihuje naše Já. Islámský mystik Rúmí shrnul
toto téma grandiózním způsobem v této malé historce:
Jeden muž přišel ke dveřím své milé a zaklepal. Hlas
zevnitř se zeptal: „Kdo to je?" „To jsem Já," odpověděl.
Hlas řekl: „Pro mě a pro tebe tu není dost místa." A dveře
zůstaly zavřeny. Po roce samoty a strádání muž přišel znovu
a zaklepal. Hlas se zeptal: „Kdo to je?" „To jsi ty," řekl
muž. A dveře se mu otevřely.
Pokud se bude naše Já hnát za nesmrtelností, skončíme
jako rakovinné buňky. Rakovinná buňka se liší od jiných
buněk těla přeceněním svého ega. Buněčné jádro představuje
mozek buňky. U rakovinné buňky získává jádro stále
na významu, a tím roste i jeho velikost (rakovinu lze diagnostikovat
i na základě morfologických změn jádra). Změna
jádra odpovídá převaze egocentrického myšlení, jímž se
vyznačuje naše doba. Rakovinná buňka hledá věčný život
v materiálním rozmnožování a expanzi. Buňka ani člověk
ještě nepochopili, že hledají uvnitř hmoty něco, co v ní není
- totiž život. Zaměňujeme obsah s formou a snažíme se
množením formy získat vytoužený obsah. Ale již Ježíš řekl:
„Kdo chce zachovat svůj život, ten jej ztratí."
Všechny staré školy vyžadují k zasvěcení opačnou
cestu: obětovat formální aspekt, abychom získali obsah. Jinými
slovy: já musím zemřít, abychom se v sobě znovu narodili.
Třeba poznamenat, že mluvíme-li o sobě, nemyslíme
svoje Já, ale bytí samo o sobě, které je středem nacházejícím
se všude. Bytí nemá žádný zvláštní přívlastek, protože
zahrnuje všechno existující. Bytí nezná žádné druhé, proto-
že všichni jsou v něm jediném. Takový cíl působí na ego
samozřejmě nebezpečně a málo atraktivně. Proto se nesmíme
divit, že podniká všemožné pokusy, aby cílem nebylo
absolutní sjednocení, ale aby se jím stalo velké, silné, moudré
a osvícené ego. Mnozí poutníci ztroskotají jak na cestě ezoteriky,
tak náboženství proto, že se snaží dojít k vykoupení
se svým Já. Málokdo si umí spočítat, že jeho Já, s nímž se
dosud identifikuje, nemůže být nikdy osvíceno ani spaseno.
Velké dílo vždycky znamená oběť našeho Já, smrt našeho
ega. Nemůžeme své Já spasit, můžeme se od něj jenom
odpoutat a pak bude spaseno. Strach z toho, že už nebudeme,
potvrzuje, jak silně se identifikujeme se svým Já
a jak málo toho víme o svém skutečném bytí. Právě tu se
skrývá možnost řešení problému rakoviny. Teprve když se
začneme zbavovat lpění na svém já a svého ohraničení, teprve
když se začneme otvírat, začneme se také prožívat jako
část veškerenstva a přebírat za ně i odpovědnost. Potom také
pochopíme, že jeho prospěch je i naším prospěchem, že část
je zajedno s celkem. Tak dostane každá buňka souhrnnou
genetickou informaci organizmu - teď by měla pochopit, že
je zároveň celkem (parspro toto). „Mikrokosmos = makrokosmos,"
učí nás hermetická filozofie.
Chyby se dopouští naše myšlení rozlišováním Já a Ty.
Vzniká tak iluze, že by naše Já mohlo mnohem lépe přežít,
kdyby obětovalo Ty a využilo je jako živnou půdu. Ve skutečnosti
se náš osud nedá od Já a Ty, ani od části a celku
oddělit. Smrt, kterou rakovinná buňka přichystala tělu, se
stane i její smrtí, tak jako se zánikem životního prostředí
zahyneme i my. Rakovinná buňka věří, že existuje odděleně
od vnějšího světa, my podléháme stejné iluzi. Tato víra
je smrtelná. Lékem je láska. Láska sceluje, neboť otvírá hranice
a vpouští to ostatní, abychom se mohli sjednotit. Kdo
miluje, nestaví své Já na první místo, nýbrž žije pro větší
celek. Kdo miluje, cítí s milovaným, jako byjím byl on sám.
A neplatí to jenom pro člověka. Kdo miluje nějaké zvíře,
nemůže na ně hledět jako producent masných výrobků. Nemáme
na mysli žádnou sentimentální pseudolásku, nýbrž
onen stav, kdy vědomí opravdu cítí svou spjatost se vším
existujícím; nemíníme tím časté chování, kdy své neuvědomělé
pocity viny a potlačené agrese kompenzujeme „dobrými
skutky" nebo přehnanou „láskou ke zvířatům". Rakovina
ukazuje neprožitou lásku, je to láska naruby:
Láska překonává všechny hranice a překážky.
V lásce se spojují a rozplývají všechny protiklady.
Láska všechno sjednocuje, rozprostírá se nade vším
a před ničím se nezastaví.
Láska se nebojí ani smrti, neboť láska je život.
Kdo si toto neuvědomuje, ocitá se v nebezpečí, že
jeho láska poklesne do tělesnosti a zde se bude snažit
realizovat své zákony jako rakovina.
I rakovina překonává všechny hranice a překážky.
Ruší individualitu orgánů.
I rakovina se rozprostírá nade vším a před ničím
se nezastaví (metastázy).
Ani rakovinná buňka se nebojí smrti.
Rakovina je láskou ve špatné rovině. Dokonalosti
a sjednocení lze dosáhnout jenom ve vědomí, ne uvnitř
hmoty, protože hmota je stínem bytí. V pomíjivém světě
forem nemůžeme dosáhnout toho, co patří do roviny nepomíjejícího.
Navzdory snahám všech lidí, kteří chtějí napravovat
svět, nebude svět nikdy bez chorob, bez konfliktů
a problémů, bez třenic a hádek. Člověk nikdy nebude zdravý,
bez nemoci a smrti, obklopen všeobjímající láskou, protože
svět forem žije ze svých hranic. Přesto je možné - každému
a vždy - tyto cíle uskutečnit, jestliže prohlédneme
pomíjivost světa forem a osvobodíme se ve svém vědomí.
V polárním světě láska vázne, v jednotě plyne. Rakovina je
symptomem nepochopené lásky. Rakovina má strach pouze
z pravé lásky. Symbolem pravé lásky je srdce. Srdce je jediným
orgánem, který nebyl rakovinou nikdy napaden!