13. Psychické příznaky
Pod tímto názvem chceme pojednat několik častých
poruch, které bývají označovány jako psychické, ačkoli víme,
že takové označení nemá v rámci naší pozorovací metody
velký smysl. Somatické příznaky od psychický nelze prostě
ostře oddělit. Každý symptom má psychický obsah a projevuje
se prostřednictvím těla. I strach a deprese potřebují
ke své realizaci tělo. Somatické korelace poskytují i oficiální
psychiatrii zdůvodnění jejích farmakologických nástrojů.
Slzy depresivního pacienta nejsou o nic psychičtější než hnis
či průjem. Rozlišení je v nejlepším případě oprávněno na
konci nějaké kontinuální řady, kdy srovnáváme degeneraci
některého orgánu s psychotickými změnami osobnosti. Čím
více se vzdalujeme konci a blížíme se ke středu, tím obtížnější
je nalézt dělicí čáru. Ani sledování extrémů neopravňuje
při přesném postupu rozlišování „somatického"
a „psychického", neboť rozdíl spočívá jen ve způsobu symbolizace.
Záducha se sice liší způsobem svého projevu od
amputované nohy stejně silně jako od schizofrenie, ale klasifikace
na „somatické" a „psychické" přináší více potíží
než prospěchu.
Nevidíme žádnou nutnost takového rozlišování, neboť
naše teorie se dá použít na všechny symptomy a nepotřebuje
žádnou výjimku. Příznaky mohou použít nejrůznější výrazové
formy, všechny však potřebují tělo, aby mohly zveřejnit
obsah vědomí, který se za nimi skrývá. Příznak je však
prožit opět ve vědomí, ať už to je smutek či bolavá rána.
V prvním díle knihy jsme upozorňovali, že všechno indivi-
duální je příznakové a jenom naše subjektivní hodnocení
rozhoduje o tom, co je zdravé a co nemocné. Totéž platí
i v psychické oblasti.
Tu bychom se měli vzdát představy, že existuje normální
a nenormální chování. Normalita je pouze statistickým
vyjádřením četnosti, a proto není jako klasifikační pojem
či hodnotové mčřítko použitelná. Obhajoba normality
je těžkým provinčním tradiční psychiatrie. Halucinace je
stejně reálná či ireálná jako každý jiný vjem. Chybí jí jen
souhlas kolektivu. „Psychicky nemocný" funguje podle stejných
psychologických zákonů jako ostatní lidé. Šílenec,
který se cítí ohrožen a pronásledován vrahy, projektuje svůj
agresivní stín do svého okolí právě tak jako občané, kteří
žádají tvrdší tresty pro zločince nebo se obávají teroristů.
Každá projekce je iluzí, a proto se nemusí ptát, kdy je ještě
normální a kdy už chorobná.
Psychicky nemocný a psychicky zdravý jsou teoretickým
zakončením kontinua, které vzniká souhrou vědomí
a stínu. U takzvaného psychotika vidíme, jaké extrémní formy
dosáhlo úspěšné potlačení stínu. Jsou-li důkladně uzavřeny
všechny cesty a kanály, jimiž může stín proniknout
na světlo, dojde časem ke změně dominance a stín převezme
totální vládu nad osobností. Přitom potlačí dosud převládající
část vědomí a energicky vyplaví všechno, co se
podřízená část neodvážila prožít. Bodří moralisté se změní
v obscénní exhibicionisty, ustrašené a měkké nátury v divoká,
zuřivá zvířata a střízliví slaboši v megalomany.
I psychóza vede k poctivosti, neboť s velkou intenzitou
až absolutností vyplavuje všechno zameškané, až to okolí
nahání hrůzu. Jde o pochybný pokus vyvážit jednostranné
prožitky, o pokus, který hrozí nebezpečím, že se z neustálého
střídání extrémů nikdy nevymaníme. Zvlášť jasně se ukazuje
potíž s nalezením středu a rovnováhy v maniodepresivním
syndromu. V psychóze prožíváme svůj stín. Šílenství
odjakživa vyvolává v divácích velký strach a bezmocnost,
protože jim připomíná jejich vlastní stín. Šílenec otvírá
bránu do pekla vědomí, které v sobě máme všichni. Divoké
potírání a potlačování příznaků, které z toho rezultuje,
je sice pochopitelné, ale málo přínosné. Princip potlačování
stínu vede k jeho mohutné explozi, protože problém
jenom odkládá, ale neřeší.
Těchto několik poznámek k tématu psychotických příznaků
by mělo stačit. Podrobný výklad nepřináší žádný
zvláštní užitek, protože psychotik není žádným výkladům
přístupný. Tak se bojí stínu, že jej téměř celý promítne ven.
Zaujatý pozorovatel bude mít nicméně s výkladem
méně těžkostí, podrží-li v paměti obě pravidla, která jsme
už vícekrát v této knize uvedli.
1. Všechno, co pacient projevuje navenek, jsou projekce
jeho stínu (hlasy, pronásledování, útoky, vražedné
úmysly atd.).
2. Samo psychické chování je vynucenou realizací
neprožitého stínu.
Psychické příznaky není nakonec vůbec nutné vysvětlovat,
neboť vyjadřují problém přímo a nepotřebují převod
do žádné jiné roviny. Proto všechno, co lze říct o problematice
psychických symptomů, zní banálně. Chybí překladový
klíč. Přesto chceme v rámci naší úvahy dát za příklad ještě tři
příznaky, které jsou velmi rozšířeny a mohou být zahrnuty
do psychické oblasti: deprese, nespavost a náruživost.
DEPRESE
Deprese je obecný pojem pro souhrn příznaků, které
sahají od pocitu skleslosti a lhostejnosti k podnětům až k tzv.
endogenní depresi s celkovou apatií.Vedle normálního vyhasnutí
všech aktivit a sklíčené nálady zjišťujeme při depresi
nespočet průvodních tělesných příznaků, jakými jsou
např. únava, poruchy spánku, nechutenství, zácpa, bolesti
hlavy, bušení srdce, bolesti v kříži, pokleslý tělesný tonus
a u žen menstruační potíže. Toho, kdo trpí depresemi, proná-
sledují výčitky svědomí a neustále se snaží pocit viny odčiňovat
dobrými skutky. Slovo deprese je odvozeno z latinského
slova deprimo, které znamená stlačovat, potlačovat, tisknout.
To vyvolává otázku, čím se pacient cítí utlačován nebo co sám
potlačuje. Odpovědí jsou tři tematické okruhy.
1. Agrese. Již jsem řekli, že agrese, která nesměřuje
ven, se proměňuje v tělesnou bolest. Toto zjištění by se dalo
doplnit tak, že potlačená agrese v psychické oblasti vede
k depresi. Zablokovaná agrese se obrací dovnitř a z vysílajícího
dělá příjemce. Na konto potlačené agrese nejdou jen
pocity viny, ale i četné průvodní somatické příznaky s jejich
rozptýlenou bolestí. Agrese je pouze zvláštní formou životní
energie a aktivity. Kdo úzkostlivě potlačuje svou agresi,
potlačuje současně svou energii a aktivitu. Psychiatři se
horlivě snaží zaměstnat pacienta nějakou činností, ale ten
se tím cítí ohrožen. Usilovně se brání všemu, co nepřináší
veřejné uznání, a bezúhonným životem se snaží zakrýt své
agresivní a destruktivní impulzy. Agrese namířená proti
vlastní osobě se nejvýrazněji projevujeme sebevraždou. Při
sebevražedných úmyslech je vždycky třeba zkoumat, komu
vlastně platily.
2. Odpovědnost. Deprese je - odhlédneme-li od sebevraždy
- krajní formou, jak odmítnout odpovědnost. Pacient
už ani nejedná, jen vegetuje víc mrtvý než živý. Navzdory
všem odkladům bránícím vyrovnat se aktivně se životem,
vrací se téma odpovědnosti zadními vrátky, tj. s pocity
viny. Obava z převzetí odpovědnosti je znakem všech
depresí a vystupuje do popředí zvláště tehdy, kdy je pacient
nucen vstoupit do nové životní fáze. Pro ženy bývá takovou
situací šestinedělí.
3. Rezignace - osamělost - stáří - smrt. Tyto čtyři
úzce související pojmy zahrnují podle našeho mínění poslední
a nejdůležitější tematické okruhy. Při depresi se musí
pacient chtě nechtě zabývat smrtelným pólem života. Komunikace
a společenský styk ustaly a protipól živoucího se
manifestuje jako apatie, strnulost, osamělost a pomýšlení
na smrt. Smrtelná stránka života, nacházející tak zřetelný
výraz v depresi, je pacientův stín.
Konflikt tkví ve stejně velkém strachu před životem
jako před smrtí. Aktivní život s sebou přináší vinu a odpovědnost
- a právě to pacient odmítá. Převzetí odpovědnosti
znamená i to, že se vzdáme projekce a budeme akceptovat
svou osamělost. Depresivní osobnost se toho leká, a proto
se potřebuje k něčemu připoutat. Odloučení od takové opory
či její smrt mohou také často vyvolat depresi. Člověk je
náhle tak sám - a nechce sám žít ani přijímat odpovědnost.
Bojí se smrti, a nechápe proto podmínky žití. Deprese vede
k poctivosti: zveřejňuje neschopnost žít i umírat.
NESPAVOST
Počet lidí trpících kratší či delší nespavostí je veliký.
Stejně velká je spotřeba prášků na spaní. Spánek je naší
základní pudovou potřebou jako jídlo či sexualita. Třetinu
svého života strávíme v tomto stavu. Bezpečné, pohodlné
a chráněné místo pro spaní má pro nás i pro zvířata ústřední
význam. Unavené zvíře i člověk jsou schopni urazit velké
vzdálenosti, jen aby našli vhodné místo k odpočinku. Rušení
během spánku snášíme s velkou nelibostí, aje-li nám
ve spánku bráněno, pociťujeme to jako silné ohrožení. Dobré
spaní je většinou spojeno s četnými zvyklostmi: se známou
postelí, s určitou polohou, s obvyklou denní dobou. Narušení
takových zvyklostí narušuje spánek.
Spánek je vůbec zvláštní jev. Všichni umíme spát, aniž
bychom se to učili, a tak nevíme, jak tento proces probíhá.
Třetinu života strávíme v tomto stavu vědomí, a přesto o něm
skoro nic nevíme. Toužíme po něm a přitom se vystavujeme
nebezpečí, která svět spaní a snění přináší. Vzniklé obavy
rádi odbýváme relativizujícími poznámkami jako: „Ale
vždyť to byl jen sen," nebo: „Co se zdá, je sen." Budeme-li
poctiví, přiznáme, že ve snu prožíváme všechno se stejně
reálnými pocity jako ve dne. Chceme-li nad touto souvislostí
meditovat, dospějeme nejspíš k poznání, že svět našeho
denního vědomí je právě tak iluzorní jako noční sen a že
oba světy existují jen v našem vědomí.
Odkud se tedy bere víra, že náš bdělý život je reálnější
či opravdovější než ten snový? Co nás opravňuje klást před
něj slůvko „jen"? Každá zkušenost, kterou naše vědomí získá,
je vždy stejně skutečná - ať už se jedná o realitu, sen či
fantazii. Byla by to možná užitečná hra, prohodit denní prožitky
za snové a představit si, že kontinuální život žijeme
ve snu a ten je rytmicky přerušován fází, která odpovídá
životu našeho dne.
„Wangovi se zdálo, že je motýl. Sedal si na květy
v trávě. Poletoval sem a tam. Tu náhle procitl a nevěděl, zda
je Wang, jemuž se zdá, že je motýlem, nebo zda je motýl,
jemuž se zdá, že je Wangem."
Toto střídání pólů je dobrým cvičením, chceme-li pochopit,
že jedno není o nic skutečnější než druhé. Bdění
a spaní, denní a snové vědomí jsou polarity vzájemně se
kompenzující. Dni a světlu odpovídá analogicky bdění, život
a aktivita; noci a tmě pak klid, nevědomí a smrt.
Analogie:
jang
mužství
levá polovina mozku
oheň
den
bdění
život
dobro
vědomí
intelekt
racionalita
jin
ženství
pravá polovina mozku
voda
noc
spánek
smrt
zlo
nevědomí
cit
iracionalita
Podle archetypální analogie je v lidové řeči spánek nazýván
bratříčkem smrti. Každým usnutím se cvičíme
v umírání. Přechod z bdění do spánku vyžaduje naprosté
uvolnění, musíme vypnout veškeré záměry, aktivity, kontrolu.
Musíme být odevzdaní a důvěřiví, ochotni vpustit neznámé.
Spánek se nedá vynutit tlakem, sebcovládáním, vůlí
a úsilím. Každé volní chtění s jistotou spánku zabrání. Nemůžeme
udělat nic víc než vytvořit vhodné předpoklady
a čekat, že se to stane, že na nás spánek sestoupí. Není nám
ani dovoleno tento akt pozorovat, bylo by opět po spaní.
To, co od nás spánek (a smrt) vyžaduje, nepatří k našim
silným stránkám. Jsme příliš těsně připoutáni k pólu aktivity,
jsme příliš hrdi na svou práci a činy, příliš závislí na svém
intelektu a nedůvěřivé kontrole, aby pro nás odevzdanost,
důvěra a uvolněnost byly důvěryhodnou formou chování.
Nesmí proto nikoho udivit, že nespavost (vedle bolestí hlavy)
patří k nejčastějším civilizačním chorobám naší doby.
Naše kultura má kvůli své jednostrannosti potíže se
všemi protilehlými oblastmi, které jsme vyznačili v přehledu
analogií. Máme strach z citu, iracionálna, stínu, nevědomí,
zla temnoty a smrti. S chorobnou zarputilostí se držíme svého
intelektu a denního vědomí a věříme, že s touto výbavou
všechno prohlédneme. Setkáme-li se pak s výzvou, abychom
se těchto iluzorních prostředků vzdali, vynoří se strach, že
ztráta bude příliš velká. A tak toužíme po spánku a tušíme
jeho nezbytnost. Patří-li noc ke dni, patří i smrt k životu a náš
stín k nám. Spánek nás denně přivádí na práh toho i onoho,
doprovází nás do stínu a noční strany naší duše, nechává nás
ve snu prožít neprožité a zsednává nám opět rovnováhu.
Kdo trpí nespavostí - přesněji řečeno poruchami usínání
-, má strach oprostit se od vědomé kontroly a svěřit se
nevědomí. Dnešní člověk nedělá pomlku mezi dnem a nocí,
ale přenáší své myšlenky a aktivity i do sféry spánku. Natahujeme
den do noci se stejnou pošetilostí, s jakou chceme
analyzovat denním vědomím noční stránky své duše. Chybí
pomlka a vědomé přepnutí na opačný pól.
Nespavec by se měl především naučit vědomě uzavřít
den a cele se odevzdat noci a jejím zákonům. Dále by se
měl starat o své nevědomé zázemí, aby vyzkoumal, odkud
se bere strach. Pomíjejícnost a smrt-to jsou pro něho důležitá
témata. Chybí mu bytostná důvěra a odevzdanost. Příliš
silně se identifikuje s činnou stránkou své bytosti
a nedokáže se cele odevzdat. Jsou to podobná témata, jaká
jsem poznali u orgazmu. Spánek i orgazmus jsou malé smrti
a člověk silného jáství je vnímá jako nebezpečí. Nejlepším
uspávacím prostředkem je smíření s noční stranou života.
Známé triky s počítáním oveček či čehokoli jiného jsou
úspěšné právě díky vyloučení intelektu. Každá monotónnost
/.nudí levou polovinu mozku a přinutí ji vzdát se dominance.
Staré mcditační techniky využívají této zákonitosti:
soustředit se na jeden bod nebo na dýchání, opakovat maním
ucho kónu*), což vede k přepnutí z levé poloviny na pravou,
/. denní strany na noční, z aktivity na pasivitu. Působili
někomu toto přirozené rytmické střídání potíže, měl by
více pečovat o zavrhovaný pól. Totéž chce chorobný příznak.
Poskytuje mu dostatek času, aby se vyrovnal s nočním
strachem a nebezpečím. I zde vede příznak k poctivosti:
všichni, kdož trpí nespavostí, se bojí noci. Právem.
Nadměrná spavost ukazuje na protikladnou problematiku.
Kdo má navzdory dostatečnému spánku potíže s procitáním
a vstáváním, měl by prošetřit své obavy z požadavků
dne, z nároků na výkony a aktivitu. Procitnout a začít den
znamená být aktivní, jednat a převzít za to odpovědnost.
Komu připadá vykročení do denního vědomí těžké, uniká
do snových světů a do nevědomosti dětství, nechce se nechat
utlačovat požadavky a odpovědností života. Téma je
ve všech případech stejné: útěk do nevědomí. Tak jako usnutí
má vztah k smrti, je probuzení malým porodem. Narození
a nabytí vědomí mohou být prožívány se stejným strachem
jako noc a smrt. Problém je v jednostrannosti - řešení leží
uprostřed, v rovnováze, v „nejen-nýbrž i". Teprve pak je
zřejmé, že narození i smrt jedno jsou.
PORUCHY SPÁNKU
Nespavost by měla být podnětem k následujícím
otázkám:
1. Jak moc jsem závislý na moci, kontrole, intelektu
a pozorování?
2. Dokáži se otevřít?
3. Mám schopnost bytostné důvěry a odevzdanosti?
4. Pečuji o noční stránku své duše?
5. Jak silný je můj strach ze smrti? Vyrovnal jsem
se s ním dostatečně?
Nadměrná potřeba spánku vyvolává tyto otázky:
1. Neutíkám před aktivitou, odpovědností a vědomým
rozhodováním?
2. Žiji ve vysněném světě a mám strach procitnout
do reality?
NÁRUŽIVOST
Téma zvýšené potřeby spánku nás přivádí přímo
k náruživosti, neboť i zde je ústředním problémem útěk.
Všichni náruživci něco hledají, předčasně však přestanou
a zůstanou trčet v rovině náhradního uspokojení. Hledání
by mělo vést k nalezení, a tím i k řešení. Ježíš řekl: „Kdo
hledá, nechť nepřestává hledat, dokud nenajde; a když najde,
bude otřesen; a otřesen bude se divit a vládnout nade
vším." (Tomášovo evangelium, log. 2)
Všichni velcí hrdinové známí z mytologie a literatury
stále hledají - Odysseus, Don Quijote, Parzifal, Faust -,
nepřestanou však, dokud nenajdou. Hledání zavádí hrdinu
do nebezpečí, zmatku, zoufalství a temnoty. Když pak najde,
co hledal, zdá se veškeré úsilí nicotné. Každý člověk se
octne na cestě omylů a ztratí se v nejpodivnějších končinách
duše, nikdy by však neměl zůstat stát, neměl by přestat
hledat, dokud nenajde.
„Hledejte a naleznete...," praví se v evangeliu. Kdo
se však nechá odradit zkouškami a nebezpečím, námahou
a spletitostí cesty, onemocní náruživostí. Promítne si cíl své
cesty do něčeho, co už našel, a ukončí hledání. Zhmotní si
svůj náhradní cíl, ale ten ho nezasytí. Pokouší se utišit hlad
stále stejnou „náhradní výživou" a zapomíná, že s jídlem
hlad roste. Propadne chorobné vášni a nepřizná si, že se
zmýlil v cíli a že by měl dále hledat. Zdržují ho strach, zaslepenost
a pohodlnost. Každé zdržení na cestě se může stát
chorobou závislostí. Všude číhají sirény a pokoušejí se poutníka
zajmout, připoutat k sobě a probudit v něm žádostivost.
Všechny formy světa probouzejí žádostivost: zlato,
moc, sláva, majetek, vliv, vědění, potěšení, jídlo, pití, askeze,
náboženské představy, drogy. Všechno, co je, má své
oprávnění jako zkušenost, ale může vést k náruživosti, zapomeneme-
li se včas odpoutat. Chorobná vášeň se k novým
zkušenostem staví zbaběle. Kdo svůj život pojal jako cestu
a stále znovu se na ni vydává, nepropadá zhoubným vášním.
Jako hledající si však musí přiznat, že nikde nemá domov.
Kdo se nechá spoutat, ochoří. Všichni máme své závislosti,
které šálí naši duši. Ty však nejsou hlavním problémem,
tím je naše pohodlnost při hledání. Zkoumání prostředků,
které vedou k chorobné vášni, nám v nejlepším případě
ukáže dominantní téma, to, po čem toužíme. Náš pohled
se však lehce stane jednostranným, ztratíme-li z očí
kolektivně akceptované prostředky (bohatství, píli, úspěch,
vědění atd.). Zmíníme se v několika heslech jen o těch, které
jsou všeobecně chápány jako patologické.
Žravost
Žít znamená učit se. Učit se znamená integrovat a do
svého vědomí přijímat principy nalezené mimo své Já. Neustálé
přijímání nového rozšiřuje vědomí. „Duševní potravu"
můžeme nahradit „látkovou výživou", a rozšiřovat tak
jenom své tělo. Není-li hlad po životě utišen zkušenostmi,
vrazí se do těla. Tento hlad je ovšem neutišitelný, protože
vnitřní prázdnota nemůže být vyplněna potravou. V jedné
z předchozích kapitol jsem řekli, že láska znamená otevření
a vpouštění. Pažravec ji však prožívá jenom v těle, neboť to
nedokáže ve svém vědomí. Touží po lásce, neotvírá však
hranice svého Já, nýbrž jen svá ústa a všechno požírá, obaluje
se proti světu špekem. Touží po lásce, uznání, odměně
- bohužel ve špatné rovině.
Alkohol
Alkoholik touží po bezkonfliktním, čistém světě a snaží
se tohoto ušlechtilého cíle dosáhnout tím, že se vyhýbá konfliktům
a problémům. Není připraven ponořit se do konfliktnosti
života a pracovat na jejím odstranění. Proto své problémy
otupuje a přivádí se alkoholem do stavu, kdy svět je
krásným přeludem. Alkoholik také často hledá lidskou blízkost.
Alkohol však vytváří pouhou karikaturu blízkosti, neboť
odstraňuje zábrany a překážky, smazává společenské
rozdíly a umožňuje rychlé sbratření. Tomu však chybí hloubka
a náročnost. Alkoholem se má uspokojit snaha o nalezení
bezkonfliktního a přátelského světa. A všechno, co stojí
tomuto ideálu v cestě, se musí spláchnout.
Cigarety
Kouření má nejtěsnější vztah k dýchacím cestám
a plícím. Připomeňme si, že dýchání má co dělat především
s komunikací, kontaktem a svobodou. Kouření je pokusem
stimulovat a uspokojit tyto oblasti. Cigareta je náhradou za
skutečnou komunikaci a skutečnou svobodu. Reklama proto
míří přesně na tyto lidské touhy: na svobodu kovboje,
překonání všech hranic letadlem, cestování do dalekých krajin
a společnost veselých lidí. Všechny touhy našeho Já se
podle ní dají utišit cigaretou. Cestujeme co nejdál - ale proč?
Možná za nějakou ženou, za přítelem, za svobodou - všechna
tato skutečná přání nahradíme cigaretou a její kouř nám zamlží
vlastní cíl.
Drogy
Hašiš (marihuana) mají naprosto stejnou tematiku jako
alkohol. Utíkáme před svými problémy a konflikty do příjemných
stavů. Hašiš odebírá životu jeho „tvrdost" a ostrost
kontur. Všechno je rázem měkčí, požadavky ustupují do
pozadí.
Kokain (a podobné povzbuzující prostředky) má částečně
protikladný účinek. Enormně zvyšuje výkonnost
a může do jisté míry přivolávat úspěch. Musíme znovu přezkoumat
téma „úspěch, výkon a uznání", protože droga je
jenom prostředkem pro radikální zvýšení tvořivé síly. Hledání
úspěchu je vždycky hledáním lásky. Proto je kokain
tak rozšířen v šoubyznysu a ve filmových kruzích. Hlad po
lásce je specifickým tématem této branže. Umělec touží
a představuje touhu po lásce a doufá, zeji utiší přízní publika.
(Tím, že to není možné, se stále „zlepšuje", ovšem za
cenu psychického strádání.) Ať už s drogou či bez ní, vlastním
cílem je tu úspěch, který má nahradit hledání lásky.
Heroin pak umožňujme totální útěk od nároků a povinností
tohoto světa.
Od drog, které jsme dosud jmenovali, se ostře odlišují
psychedelické drogy (LSD, meskalin, houby atd.) Za užíváním
těchto drog se skrývá (více či méně přiznaný) úmysl
získat nové zkušenosti pro vlastní vědomí a proniknout do
transcendentna. Protože jsou vskutku legitimní prostředkem,
jak otevřít nové dimenze vědomí, je těžké zodpovědět, zda
je problém opravdu v nich, či ve vědomí člověka, který je
užívá. Člověku patří vždycky jen to, co získal svou prací. Je
tedy otázka, zda si opravdu osvojí nový rozměr získaný pomocí
drogy, nebo zda jím bude ubit.
Čím déle je někdo na své cestě, tím jsou pro něho drogy
méně nebezpečné - a tím méně je také potřebuje. Všechno,
čeho lze dosáhnout s jejich pomocí, lze dosáhnout i bez
nich - ovšem pomaleji. A spěch je na naší cestě velmi nebezpečnou
drogou.