12. Nehody
Mnozí lidé velmi žasnou, vykládáme-li nehody týmž
způsobem jako ostatní nemoci. Soudí, že nehody jsou něco
docela jiného - přicházejí přece zvenku a těžko si za ně
můžeme dávat vinu. Taková argumentace jen znovu ukazuje,
jak zmatné a nepřesné je naše myšlení, jak se naše názory
a teorie přizpůsobují nevědomým přáním. Všem je nám
navýsost nepříjemné převzít odpovědnost za veškeré naše
bytí a za vše, co v životě zakoušíme. Stále hledáme možnosti,
jak své viny projevovat mimo sebe. A vždy se zlobíme,
když někdo tuto projekci odhalí. Většina vědeckého úsilí
slouží tomu, abychom takovou projekci teoreticky zdůvodnili,
podepřeli a zlegalizovali. Z „lidského" hlediska je to
pochopitelné. Tato kniha však byla napsána pro ty, kdož hledají
pravdu a vědí, že tohoto cíle lze dosáhnout jen poctivým
sebepoznáním. Nemůžeme tedy před tématem „nehody"
zbaběle uhnout.
Musíme jasně vidět, že vždycky je něco, co zdánlivě
přichází zvenku a co můžeme interpretovat jako „příčinu".
Kauzální interpretace je však jen jednou z možností, jak
pozorovat souvislosti, a my se v této knize rozhodli nahradit,
případně doplnit obvyklá hlediska novými, právě tak
dobrými. Díváme-li se do zrcadla, zdá se nám rovněž, že
obraz přichází zvenku, a přece není příčinou našeho vzhledu.
Při nachlazení k nám přicházejí zvenku bakterie a my
v nich vidíme příčinu. Při autohavárii nám opilý řidič nedal
přednost v jízdě a my v něm vidíme příčinu nehody. Ve flink -
cionalní rovině se vždycky najde vysvětlení. To nám však
nebráni vykládat dění v rovině obsahové.
Zákon rezonance říká, že nemůžeme přijít do kontaktu
s tím, s čím nechceme mít nic společného. Funkční souvislosti
však vyžadují hmotného nositele, aby se mohly projevit
v tělesné rovině. Máme-li namalovat obraz, potřebujeme
plátno a barvy, ty však nejsou příčinou, jen hmotným
médiem, s jehož pomocí ztvárňujeme vnitřní obraz. Bylo
by hloupé tvrdit, že se jeho poselství nedá vyložit, že se
můžeme bavit jenom o plátnu, barvách a štětci.
Vyhledáváme své nehody, tak jako vyhledáváme své
nemoci, a necouvneme před ničím, co můžeme označit jako
příčinu. Neseme proto odpovědnost za všechno, co nás
v životě potká. Platí to bez výjimky, žádnou nehledejte. Trpíli
někdo, trpí jen sám pod sebou (čímž nechceme snižovat
tíhu jeho utrpení!). Každý je zároveň pachatelem i obětí.
Pokud v sobě nenajdeme obojí, nemůžeme se uzdravit. Podle
intenzity, s níž někdo spílá projektovaným „pachatelům",
můžeme usoudit, kolik jich ještě pronásleduje v sobě. Chybí
tu schopnost sjednocujícího pohledu.
Poznatek, že nehody jsou nevědomě motivovány, není
nový. Již Freud ve své Psychopatologii všedního života uváděl
vedle chybných výkonů, přeřeknutí a zapomínání věcí
i nehody jako výsledek nevědomých záměrů. Od té doby
potvrdily psychosomatické výzkumy existenci tzv. nehodových
osobností*) i statisticky. Je tím míněna specifická struktura
osobnosti, která má sklon přesouvat své konflikty
v nehody. V roce 1926 uveřejnil německý psycholog K. Marbe
práci Praktická psychologie nehod a pracovních úrazů,
v níž dokládá, že člověk, který utrpěl nějakou nehodu, utrpí
další s mnohem větší pravděpodobností než ten, kdo se nikdy
obětí žádné nehody nestal.
V základní Alexandrově práci o psychosomatické medicíně,
která vyšla roku 1950, najdeme další poznatky o tomto
tématu. „Při jednom výzkumu autonehod v Connecticutu
se ukázalo, že v časovém období šesti let malá skupina řidičů
(3,9 %) způsobila značnou část (36,4 %) z celkového
počtu nehod. Velký podnik, který zaměstnával mnoho řidičů
nákladních aut, byl jednoho dne znepokojen vysokými
náklady způsobenými autonehodami a nechal šetřit příčiny,
aby mohl jejich četnost omezit. Kromě jiných metod bylo
použito i takové opatření, že řidiči, kteří utrpěli nejvíce nehod,
byli přeloženi k jiné práci. Tímto jednoduchým zásahem
se nehodovost snížila na pětinu původní hodnoty. Zajímavější
je však to, že řidiči s vysokou nehodovostí si schopnost
přivolávat nehody ponechali i v jiné profesi. To naprosto
jasně ukazuje, že existuje cosi jako náchylnost k nehodám
a lidé, kteří ji vlastní, sejí nezbaví ani v jiném povolání, ani
ve všedním životě."
Dále tento autor uvádí, že „většina nehod obsahuje
záměrný element, i když je záměr sotva vědomý. Jinými slovy:
většina nehod je nevědomě motivována". Tento pohled
do starší psychoanalytické literatury měl mimo jiné ukázat,
že naše posuzování nehod není nijak nové. A jak dlouho to
trvá, než určitý (nepohodlný) poznatek pronikne (pokud se
tak vůbec stane) do vědomí široké veřejnosti.
Další popis nehodové osobnosti nás zajímá méně než
význam nehody, která se udá v našem životě. I když žádné
nehody nepřitahujeme, má pro nás nehoda jistou výpovědní
hodnotu a my vás chceme naučit, jak ji vytušit. Hromadili
se v našem životě nehody, znamená to, že jsme své problémy
zdaleka vědomě nevyřešili a jejich tlak eskaluje. Kdo
své problémy koriguje právě nehodami, odpovídá tomu, co
isme označili jako locus minoris resistentiae u jiných lidí.
Nehoda rázem zpochybňuje navyklé jednání a vyjetou cesiu.
Je to přestávka v cestě a jako takovou je třeba ji zkoumat.
Měli bychom vidět celý průběh nehody jako divadelní
představení a pokusit se porozumět jeho struktuře, abychom
ji mohli přenést na naši situaci. Nehoda je karikaturou vlastní
problematiky - stejně trefnou a stejně bolestnou jako každá
karikatura.
DOPRAVNÍ NEHODY
Dopravní nehoda je tak obecný a široký pojem, že ji
nelze v této podobě vykládat. Musíme mít konkrétní informace
o jejím průběhu, abychom mohli odvodit příslušnou
výpověď. Všeobecné vysvětlení je těžké, v konkrétním případě
to jde lépe. Stačí jen dobře poslouchat, co se přesně
stalo. Dvojznačnost naší řeči leccos prozradí. Bohužel stále
zjišťujeme, že spoustě lidí chybí citlivé ucho pro vnímání
jazykových souvislostí. Proto musíme pacienty často nutit,
aby určitou větu ze svého líčení opakovali tak dlouho, až se
jim rozsvítí. A stále znovu žasneme, jak nepoučeně lidé s řečí
zacházejí a jak dokonalé filtry mají, jde-li o jejich problémy.
Slovník běžného života i dopravy má řadu společných
rčení. Vběhnout někomu do cesty - být vyhozen z kolejí -
přibrzdit - do někoho se navézt... Je tu třeba něco vysvětlovat?
Někdo šlápne na plyn tak silně, že nestačí zabrzdit,
a nejenže se tomu (té) před nímpřilepína zadek, ale dokonce
ho (ji) nabourá. Jde-li o ni, musí si dát v řeči pozor, aby
to nabourání nebylo špatně pochopeno. Řidič se musí řídit
nejen dopravními předpisy, ale i citem pro jazyk.
Na častou otázku: „Jak se to stalo?" slýcháme obligátní
odpověď: „Nestačil jsem včas zabrzdit." Ukazuje, že dotyčný
zřejmě i v životě všechno urychluje tak, že tím sám
sebe ohrožuje. Měl by dopravní karambol přijmout jako
výzvu, aby své životní „kvaltování" přezkoumal a tempo
včas snížil. Odpověď: „Prostě jsem ho neviděl." zase ukazuje,
že viník i ve svém životě leccos důležitého přehlédne.
Končí-li pokus někoho předjet malérem, měl by se spěchající
zamyslet nad svými ostatními „předjížděcími manévry".
Kdo usne za volantem, ať co nejrychleji procitne
i v životě, než bude probuzen ještě nepříjemněji. Ty, co zůstanou
někde trčet v noci, zdržují nejspíš i ve dne záležitosti
noční stránky jejich duše. Jeden křižuje někomu cestu,
druhý kácí zátarasy, třetí musí svoji káru vytáhnout z bláta.
Někdo na chvíli ztratí hlavu, jiný vjede do špatného směru
nebo přehlédne stopku. Dopravní nehody často vedou
k velmi intenzivnímu kontaktu s jiným člověkem, toto přiblížení
je však příliš agresivní.
Rozebereme jednu konkrétní dopravní nehodu, aby se
náš způsob nazírání a posuzování stal jasnějším. Příklad není
vymyšlen a odpovídá častému typu nehod. Na křižovatce
ulic s tejného řádu se srazily dva osobní vozy tak důkladně,
že jeden z nich odletěl až na chodník a obrátil se na střechu.
Z auta bylo slyšet volání o pomoc a hlasitou hudbu. Kolemjdoucí
vytáhli postižené z jejich plechového vězení a nechali
je odvézt do nemocnice.
Průběh nehody umožňuje tento výklad: všichni její
účastníci se nacházeli v situaci, kdy chtěli přímočaře pokračovat
ve směru své životní cesty. Odpovídá to jejich snaze
jet danou ulicí přímo. Rovná silnice je životní normou, kterou
ze zvyku sledovali. Skutečnost, že jejich přímočará jízda
byla přerušena, ukazuje, že jeden vůz přehlédl nutnost
dát tomu druhému přednost v jízdě. Křižovatky však nejsou
jen na silnicích, ale jsou i v životě. A každý směr, každá
norma se samy od sebe časem přežijí a vznikne potřeba
změny. Lidé své normy obhajují tvrzením, že se v minulosti
osvědčily. To však není žádný argument. Pro nemluvně je
normální a správné, že dělá do plenek. S dítětem, které se
pomočuje v pěti letech, to v pořádku není.
Zaregistrovat včas nutnost nějaké změny patří k těžkostem
našeho života. Viníci dopravní nehody ji určitě nezvládli.
Snažili se pokračovat v dosavadní osvědčené cestě
a zapomněli, že se musí podřídit jiné normě, která jim přikazuje
dát přednost autu přijíždějícímu zprava. Impulz potřebné
změny je tu stále, ale my si ho neuvědomujeme. Chybí
nám odvaha přiznat si, že naše cesta je špatná, a opustit ji.
Změny vyvolávají strach. Chtěli bychom, ale nedokážeme
to. U někoho to může být partnerství, co se přežilo, u jiného
povolání či světový názor. Společné je to, že potlačujeme
přání vyskočit z vyjetých kolejí, osvobodit se. Neprožité
přání touží po realizaci, kterou pak naše vědomí prožívá
jako něco, co přichází „zvenčí". Jsme vyhozeni ze své dráhy
- v našem příkladu dopravní nehodou.
Kdo je k sobě upřímný, může po takové události zjistit,
že v nejhlubším nitru byl už delší dobu se svou dráhou
nespokojen a rád by ji byl opustil, chyběla mu však odvaha.
Stává se nám jen to, co chceme. Neúmyslná řešení mohou
být úspěšná, ale neřeší problém v celém jeho rozsahu. Vtip
je v tom, že představují pouze materiální stránku věci, impulz
či informaci, kdežto celkové řešení musí být výsledkem
uvědomělého kroku.
Autonehoda, o níž tu stále mluvíme, je sice vysvobozením
z dosavadní cesty, ale současně novou a ještě větší
nesvobodou, totiž uvězněním v autě. Nová, netušená situace
je výrazem neúmyslného předchozího děje a zároveň
varováním, že opuštění dosavadní cesty nemusí vést k vytoužené
svobodě, ale k nové nesvobodě. Volání zraněných
a uvězněných o pomoc bylo téměř přehlušeno hlasitou hudbou
vycházející z převráceného auta. Umíme-li ve všech
procesech a manifestacích rozeznat viditelná podobenství,
vidíme i v tomto detailu výraz pokusu uniknout konfliktu
vnějším způsobem. Hudba přehlušuje vnitřní hlasy, které
volají o pomoc a chtějí být v nouzi vyslyšeny. Ale nadvědomí
se odvrací, nechce nic slyšet, a tak konflikt a duše toužící
po svobodě zůstávají zavřeny v nevědomí. Problém se
nemůže sám osvobodit, musí čekat, až ho vnější události
vynesou na světlo. Autonehoda je onou „vnější událostí",
která otvírá problémům cestu z nevědomí a dovoluje jejich
artikulaci. Duše volající o pomoc dosáhly slyšitelnosti
a poctivosti.
DOMÁCÍ A PRACOVNÍ NEHODY
Podobně jako u dopravních nehod jsou i běžné úrazy
v domácnosti a v práci takřka nevyčerpatelné a musíme proto
zkoumat jejich symboliku velmi přesně podle jednotlivých
případů.
Bohatou symboliku přinášejí do rčení vyjadřujících
psychické procesy oheň a popáleniny; spálit si prsty - zahrávat
si s ohněm - spálit šanci - dát za někoho ruku do
ohně...
Oheň tu má stejný význam jako nebezpečí. Spáleniny
naznačují, že nebezpečí bylo podceněno nebo nezpozorováno.
Nevšimli jsme si, ojaki/zavétémajde. Spáleniny nás
varují, že si zahráváme s nebezpečím. Mnohem dále však
sahá vztah ohně k tématu lásky a sexuality. Mluvíme o žhavé
či horoucí lásce, o tom, že se nám zapalují lýtka či že
jsme k někomu láskou přímo vzplanuli. Symbolika ohně se
přenáší do různých oblastí, takže nás nepřekvapí mladík,
který na svém pekáči (motorce) kolem nás přeletí jako ohnivá
čára.
Popáleniny postihují nejprve kůži, tedy hranici člověka.
Narušení hranice vždy zpochybňuje i naše Já. Jím se
ohraničujeme a bráníme lásce. Máme-li milovat, musíme
hranice svého Já otevřít, musíme vzplanout a hořet láskou,
spálit všechny hranice. Tomu, kdo na to není připraven, se
může stát, že místo vnitřního ohně spálí jeho hranice, tedy
kůži, nějaký vnější oheň, a tak ho přiměje být otevřeným
a zranitelným.
Podobnou symboliku objevujeme téměř u všech úrazů,
které nejprve postihují vnější hranici, tj. kůži. Mluvíme
dokonce o psychickém úrazu nebo o tom, že naše poznámka
někoho urazila. Nemusíme však urážet a zraňovat jen
druhé, můžeme sami řezat do vlastního masa. Je tu však
i symbolika „pádu" a „klopýtání". Někdo ze schodů klopýtá,
jiný se z nich zřítí. Utrpí-li přitom otřes mozku, je otřesen
a zpochybněn i jeho myšlenkový systém. Každý pokus
sedět rovně mu způsobuje bolest hlavy, a tak se radši zase
položí. Sám od sebe zbavuje hlavu její dominantní role a na
vlastním těle pociťuje, že myšlení bolí.
ZLOMENINY
Kosti se lámou výlučně v případech extrémního pohybu
(při sportu, při jízdě na motorce, autem apod.) vnějším
mechanickým působením. Zlomenina vede ihned k delšímu
vynucenému klidu (v posteli, se sádrou), ke „zlomu" v dosavadních
aktivitách a způsobech pohybu. Z vynuce-ného klidu
a pasivity může vyklíčit nová orientace. Zlomenina ukazuje,
že byl přehlédnut konec určité vývojové etapy, že tělo
muselo zlomit odpor starého a prolomit cestu novému. Byla
přerušena dosavadní cesta vyznačující se vysokou aktivitou
a pohyblivostí. Postižený pohyb a nasazení přeháněl, přepínal
se a přetěžoval. Zatížení se hromadilo tak dlouho, až
povolil nejslabší článek.
Kosti reprezentují v těle princip pevnosti, stálosti daných
norem, ale i ustrnutí (zvápenatění). Převáží-li v kosti
princip strnulosti (vápno), stane se tříštivou a nemůže dost
dobře plnit svou roli. Podobně se chovají normy jednání:
zajišťují sice stabilitu, ale nesmí příliš ustrnout. Zlomenina
upozorňuje ve fyzické rovině, že nebylo rozpoznáno příliš
silné ztuhnutí norem v psychickém systému. Postižený byl
příliš ztuhlý, strnulý, nepoddajný. S přibývajícím stářím stále
více lpíme na svých zásadách a ztrácíme psychickou přizpůsobivost.
Analogicky s tím přibývá vápna v kostech a roste
nebezpečí zlomenin. Opačné vlastnosti vykazuje malé
dítě, jehož kosti jsou měkké a odolávají zlomení. Nemá
ovšem také žádná měřítka a normy, které by mohly ustrnout.
Stane-li se člověk během života příliš neohebným,
koriguje tělo tuto jednostrannost tím, že se mu láme páteř.
Kdo tomu chce předejít, musí se dobrovolně ohnout.