10. Srdce a krevní oběh
NÍZKÝ KREVNÍ TLAK -
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK
(HYPOTONIE - HYPERTONIE)
Krev symbolizuje život. Je jeho materiálním nositelem
a výrazem individuality. Krev je „velmi zvláštní šťáva"
- je to šťáva života. V každé kapce krve je obsažen celý
člověk, proto má krev tak velký význam ve všech magických
praktikách. Proto je také možné určit z jedné kapky
krve celkovou diagnózu.
Krevní tlak je výrazem lidské dynamiky. Vzniká souhrou
mezi vlastnostmi proudící krve a vlastnostmi cévních
stěn, které vytvářejí hranici. Při sledování krevního tlaku
bychom měli mít stále na očích dva antagonistické komponenty:
tekutost a proudění na jedné straně a hranici a odpor
cévních stěn na straně druhé. Odpovídá-li krev vlastnímu
bytí, cévní stěny představují hranice, v nichž probíhá rozvoj
osobnosti, a překážky, které se nám stavějí do cesty.
Člověk s příliš nízkým tlakem (hypotonik) tyto hranice
vůbec nepřekročí. Nezkouší se prosadit, odsouvá všechny
překážky, v ničem nejde do krajnosti. Setká-li se s nějakým
konfliktem, stáhne se rychle zpět a analogicky totéž
povede jeho krev, až se stane bezmocným. Zříká se tedy
veškeré moci (zdánlivě!), stahuje se zpátky, snímá ze sebe
zodpovědnost. Upadá do bezvědomí, a uniká tak všem problémům,
které na něho číhají. Už tu prostě není. Je to přímo
operetní scéna: dáma je přistižena svým mužem v trapné
situaci, upadne do mdlob, všichni zúčastnění se horečně
snaží pomocí vody, čerstvého vzduchu a lahviček s voňav-
kami probudit ji znovu k vědomí, ale co je to platné, když
hlavní postava unikla do jiné dimenze a vzdala se své odpovědnosti?
Hypotonik není doslova schopen stát: nestojí si za věcí,
nepostaví se k ničemu přímo, chybí mu stálost a upřímnost.
Při každém napadení se složí a ostatní mu zdvíhají nohy,
aby nateklo více krve do hlavy, do centra moci, a on zase
získal nad sebou vládu a mohl převzít odpovědnost. Také
sexualita patří k oblastem, jimž se člověk s nízkým tlakem
vyhýbá, protože je na krevním tlaku silně závislá.
Často se u hypotonika objevuje příznak anémie, při
níž nejčastěji chybí v krvi železo. Tím je narušena přeměna
kosmické energie (prány), kterou přijímáme dýcháním,
v tělesnou energii (krev). Anémie prozrazuje váhání přijmout
příslušnou část životní síly a proměnit ji v činnou sílu. Také
zde slouží nemoc jako alibi pro vlastní pasivitu. Chybí potřebný
tlak.
Všechna účelná terapeutická opatření pro zvýšení krevního
tlaku se bez výjimky soustřeďují na probuzení energie
a působí tak dlouho, dokud člověk praktikuje mytí, drhnutí,
vodní koupele a masáže. Zvyšuje mu to krevní tlak, protože
dělá něco, co proměňuje energii v činy. Účinek však rychle
pomine, jakmile tyto kúry vysadí. Trvalý výsledek přináší
jen změna vnitřního postoje.
Opakem je příliš vysoký krevní tlak (hypertonie).
Z pokusných vyšetření víme, že srdeční pulz i krevní tlak
stoupají nejen při zvýšené tělesné námaze, ale již při pouhé
představě o nějakém namáhavém výkonu. Krevní tlak stoupá
i v rozhovoru, v němž se vyhrocuje konflikt, ale hned
klesne, jakmile je pojmenován, verbalizován. Toto poznání
odvozené z experimentuje dobrým základem k pochopení
příčin vysokého krevního tlaku. Může j ej působit stálá představa
o nějakém výkonu, aniž by se kdy proměnila v motorickou
aktivitu. V takovém případě v sobě člověk probouzí
trvalé vzrušení a krevní oběh je udržuje v představě, že se
promění v jednání. Jestliže se tak nestane, ocitá se oběhový
systém pod tlakem. Důležitější je však to, že tatáž souvislost
platí pro rovinu konfliktů. Protože už víme, že konfliktní
téma zvyšuje tlak jen do té doby, než se o něm začne
mluvit, nedivíme se, když hypertonik se chce udržovat v jeho
blízkosti, aniž by došlo k řešení. Stojí vlastně pořád před
konfliktem, ale nepostaví se mu. Zvýšený krevní tlak má
své fyziologické oprávnění: je schopen dodat krátkodobě
více energie, aby se daná úloha či konflikt daly vyřešit. Stane-
li se tak, řešení spotřebuje nadbytek energie a tlak opět
klesne na normální hodnotu. Hypertonik však své konflikty
neřeší, takže nadbytečný tlak se nespotřebuje. Chce se ho
pak zbavit zvýšenou aktivitou v okolním světě, která však
vede jeho i ostatní k tomu, aby si konfliktu nevšímali, nepřikládali
mu váhu.
Vidíme, že jak hypotonik, tak hypertonik uhýbají vyvstalým
konfliktům z cesty, každý však s jinou taktikou.
Hypotonik mu uniká tím, že se stahuje do nevědomí, hypertonik
přesvědčuje nadměrnou aktivitou sebe i všechny ostatní,
že není co řešit, uniká jednáním. Nízký tlak nacházíme
častěji u žen, vysoký u mužů, což odpovídá naznačené polaritě.
Kromě toho je vysoký tlak následkem přibrzďované
agresivity. Nepřátelské naladění se spokojuje představou
a připravená energie se nevybije jednáním. Říkáme tomu
ovšem sebeovládání. Agresivní impulz vede k vysokému
tlaku, sebeovládání ke stažení cév. Tím se dostává tlak pod
kontrolu. Tlak krve a protitlak cévních stěn pak vyvolají
vysoký tlak. Ještě uvidíme, jak toto zadržování ovládnuté
agrese ústí přímo do srdečního infarktu.
Známe ještě vysoký krevní tlak způsobený stářím, kdy
dochází ke zvápnění cévních stěn. Cévní systém slouží zprostředkování
a komunikaci. Přestane-li být ve stáří pružný,
elastický, brání komunikaci a tlak stoupá.
SRDCE
Srdeční tep je dalekosáhlý autonomní proces, který se
bez speciálního tréninku nedá ovládat (např. biofeedback).
Jeho sinusoidní harmonický rytmus je výrazem přísné tělesné
normy. Blíží se rytmu dýchání, které však je volním
zásahům podstatně přístupnější. Při poruchách srdečního
rytmu srdce klopýtá nebo se zastavuje, narušuje se přesný
řád, dochází k vykolejení z normativní rovnováhy.
Všimneme-li si četných rčení a slovních obratů, v nichž
se vyskytuje srdce, vidíme, že se pokaždé jedná o emotivní
situace. Emoce je cosi, co člověk vynáší ze svého nitra, je
to pohyb zvnitřku navenek (latinské emovere = pohnout se
z místa). Říkáme: srdce mi skáče radostí - srdce mu spadlo
strachy do kalhot - srdce mi bije až v krku — spadl mi kámen
ze srdce - bere si to příliš k srdci... atd. Chybí-li někomu
citové zázemí nezávislé na rozumu, řekneme o něm, že
to je člověk bez srdce. Potkají-li se v románu dva zamilovaní,
dočteme se, že jejich srdce se našla. Ve všech těchto
formulacích vystupuje srdce jako symbol centra, které není
řízeno ani intelektem, ani vůlí.
Není to však jen tak nějaké centrum, ale skutečné centrum
těla: leží téměř přesně v jeho středu, trochu posunuto
do levé, citové strany (odpovídající pravé mozkové hemisféře).
Leží přesně tam, kam míříme prsty, chceme-li ukázat
na sebe. City, a ještě silněji láska, jsou se srdcem úzce spojeny,
jak o tom svědčí citovaná a četná další rčení. Milujeme-
li někoho, nosíme ho v srdci, svěřujeme se mu, otevřeme
mu své srdce. Člověk širokého srdce je má otevřeno pro
každého. Naproti tomu nepřístupný, uzavřený člověk má
srdce z ledu či kamenné, neprojeví žádný srdečný cit, rozhodně
se mu nemůže stát, že by pro někoho ztratil srdce.
Není ovšem dobrý být příliš měkkosrdcatý, rozdávat se každému
z celého srdce. Taková vlastnost už vybočuje z polarity,
která přece potřebuje jisté hranice.
V srdci jsou symbolizovány obě možnosti. Naše anatomické
srdce je rozděleno přepážkou na dvě komory, takže
„úder srdce" je vlastně úderem dvojitým. Již první nadechnutí
při porodu je prvním krokem do polarity, srdeční přepážka
se reflexivně uzavře, z jedné velké komory se stanou
dvě a z jednoho krevního oběhu vzniknou dva. Symbol srdce,
jak ho umí nakreslit už malé dítě, se vyznačuje tím, že
obě kulaté komory ústí do jedné špice. Z podvojnosti vzniká
jednota, a tak je nám srdce symbolem lásky i jednoty.
Totéž máme na mysli, když říkáme, že matka nosí dítě pod
srdcem. Anatomicky tento výraz nemá smysl, slouží jen jako
symbol pro centrum lásky, který leží v horní polovině těla,
ačkoli dítě se vyvíjí v polovině dolní.
Mohli bychom též říci, že člověk má dvě centra, jedno
horní a jedno dolní, hlavu a srdce, rozum a cit. Od celého
člověka očekáváme, že vládne oběma funkcemi v harmonické
rovnováze. Čistě rozumový člověk působí jednostranně
a chladně. Člověk poslušný jen svých pocitů zase nejasně
a zmateně. Teprve když se obě funkce vzájemně doplňují
a obohacují, dochází k žádoucímu vyrovnání.
Četná rčení, v nichž se mluví o srdci, nám ukazují, že
to, co je vyvádí z přiměřeného taktuje vždy nějaká emoce.
Buď se hrůzou poplašeně rozbuší, nebo ztichne úlekem.
Radost či láska zvyšují jeho tep do té míry, že je cítíme až
v hrdle. Při poruchách srdečního rytmu se děje totéž, jenom
není vidět odpovídající emoci. A v tom je ten problém. Poruchy
přepadají lidi, kteří se přece „nějakou emocí" nedají
vyrušit ze své rovnováhy. Srdce bije jako splašené, protože
jeho nositel nepřipustí, aby ho nějaká emoce vyplašila. Drží
se svých názorů a norem a není ochoten nechat se svými
pocity a emocemi vyhodit z vyjetých kolejí, z harmonické
životní dráhy. Jenže emoce se somatizují a srdce ho začíná
zneklidňovat. Srdeční tep vybočuje z pravidelného rytmu
a nutí člověka, aby své srdce poslouchal.
Za normálních okolností tlukot srdce nevnímáme, slyšíme
jej a cítíme teprve při návalu emoce nebo při onemocnění.
Pronikne nám do vědomí, jestliže nás něco vzruší nebo
se něco změní. Zde je klíč k pochopení všech srdečních příznaků:
nutí nás poslouchat znovu své srdce. Pacienti s nemocným
srdcem patří k lidem, kteří se chtějí řídit jen svou
hlavou a srdce u nich přichází zkrátka. Zvlášť patrné je to
u těch, kteří trpí srdeční neurózou. Pod tímto označením se
skrývá somaticky neodůvodněný strach o činnost srdce, který
vede kjeho chorobně přehnanému pozorování. Strach
z infarktu je u těchto neurotiků tak silný, že jim dokáže zpřeházet
celý život.
Z hlediska naší symboliky se opět jednou potvrzuje,
s jakou grandiózní moudrostí a ironií nemoc pracuje: pacient
se srdeční neurózou je donucen své srdce neustále pozorovat,
podřídit celý svůj život jeho potřebám. Přitom má
strach - celkem oprávněný -, že se jeho srdce jednoho dne
zastaví, a tak tento problém zaujme ústřední postavení v jeho
vědomí. Kdo by se tomu od srdce nezasmál?
Co se při této fobii odehrává jenom v psychice, u angíny
pectoris už kleslo do tělesné roviny. Cévy vedoucí krev
ztvrdly a zúžily se, srdce nedostává dost výživných látek.
Není tu co vykládat, každý ví, co si má pod pojmy ztvrdlé či
zkamenělé srdce představit. Angína znamená úzkost (latinské
engo = zužuji) a angína pectoris úzkost v prsou a hrudi
její konkrétní manifestaci. Školská medicína nám poskytuje
originální symboliku: nemocnému je v nouzi podávána
tableta nitroglycerinu - tedy travina! Tím se zúžené cévy
násilně rozšíří a srdce získá trochu prostoru. Není divu, že
se nemocní o své srdce bojí.
Vzroste-li strach natolik, že pacient důvěřuje jenom
absolutní normě zdravého fungování, je mu voperován kardiostimulátor.
Živoucí rytmus je nahrazen jakýmsi metronomem
(takt se má k rytmu jako smrt k životu). Stroj nahrazuje
cit. Nemocný ztrácí schopnost přizpůsobení a flexibi-
litu, zato mu však nehrozí úlety živoucího srdce. Kdo je
vůči němu příliš „úzkostný", stal se občtí sil svého ega
a mocenských nároků.
Každý ví, že s vysokým krevním tlakem se dá snadno
dospět k infarktu. Už jsem tu řekli, že hypertonik je člověk,
který dusí své agrese sebeovládáním. Hráz agresivní energie
se při infarktu provalí, roztrhne mu to srdce. Infarkt je
součtem všech zadržených ran, důsledkem počínání, o němž
prastará moudrost říká, že přeceňování vlastních sil a nadvláda
vůle nás vzdalují z řečiště života. Jen tvrdé srdce se
dá zlomit!
SRDEČNÍ CHOROBY
Při srdečních potížích a chorobách je třeba zabývat
se těmito otázkami:
1. Jsou u mě hlava a srdce, rozum a cit v harmonické
rovnováze?
2. Dávám svým citům dost prostoru a mám odvahu
je projevit?
3. Oddávám se životu a lásce z celého srdce, nebo
jenom zpola?
4. Je můj život nesen živoucím a proměnlivým
rytmem, nebo jej podřizuji strnulému taktu?
5. Nepotřebuji k životu nějaké roznětky a trhaviny?
6. Poslouchám své srdce?
SLABOST VAZIVOVÝCH TKÁNÍ -
KŘEČOVÉ ŽÍLY - TROMBÓZA
Vazivová tkán (mezenchym) spojuje všechny buňky
v těle a zaručuje jejich trvalost, spojuje jednotlivé orgány
a funkční jednotky do jednoho velkého celku, který vnímá-
me jako svůj tělesný útvar, jako svou postavu. Slabé vazivo
způsobuje špatné držení, nedostatek vnitřní pružnosti a sklon
k poddajnosti. Takoví lidé jsou zpravidla lehce zranitelní
a poněkud nevraživí. Tato vlastnost se projevuje na těle modřinami,
které naskakují při sebemenším podnětu.
S řídkou vazivovou tkání souvisí náchylnost ke křečovým
žilám. Povrchové žíly dolních končetin se ucpávají
krví a ta se nevrací zpět k srdci. Krevní oběh se převážil do
dolní části těla. Svědčí to o silné příchylnosti k zemi, o jisté
lenivosti a těžkopádnosti. Takovému člověku chybí pružnost
a elasticita. Platí tu rovněž všechno to, co jsme uvedli
v souvislosti s anémií a nízkým krevním tlakem.
Trombózu způsobuje ucpání žíly krevní sraženinou.
Vlastní nebezpečí trombózy spočívá v tom, že krevní vmetek
se může uvolnit, dostat do plic a způsobit embolii. Problém
tohoto příznaku je jasný. Krev, která by měla lehce
a nerušené proudit, se zhušťuje, sráží a hromadí, čímž blokuje
celkový krevní oběh.
Proudění předpokládá vždycky schopnost změny. V té
míře, v jaké se člověk přestává měnit, projevují se v jeho
těle příznaky, které proudění omezují a blokují. Vnější pohyblivost
souvisí s pohyblivostí vnitřní. Má-li někdo lenivé
vědomí a na všechno jen neměnné, omezené názory, v těle
se brzy omezuje i to, co mělo zůstat volné a průchodné. Je
známo, že při upoutání na lůžko se nebezpečí trombózy zvyšuje
také proto, je již není prožíván pól pohybu. „Všechno
plyne," říkal Herakleitos. V polární formě existence se život
projevuje pohybem a změnami. Každý pokus upnout se
jen k jednomu pólu vede ke stagnaci a nakonec k smrti.
Neměnné a věčné bytí hledejme jen mimo polaritu. Abychom
se tam dostali, musíme se svěřit procesům proměn,
neboť jen ty nás dovedou k věčné nezměnitelnosti.