1. Infekce
Infekce představuje nejčastější základ chorobných procesů
v lidském těle. Častými, akutně se projevujícími příznaky
jsou zápaly, a to od nachlazení přes zápal plic až
k choleře a neštovicím. V latinském názvosloví nám prozrazuje
koncovka -itis, že se jedná o zánětlivý proces (colitis,
hepatitis apod.). Ve velké oblasti infekčních onemocnění
dosáhlo školské lékařství velkých úspěchů objevením antibiotik
(např. penicilin) a očkováním. Jestliže dříve většina
lidí na následky infekce umírala, dnes to patří v zemích
s dobrou lékařskou péčí k výjimce. Neznamená to, že překonáváme
méně infekcí, jen to, že v boji proti nim máme
dobré zbraně.
Komu tato terminologie (ač běžná) připadá příliš militaristická,
měl by si uvědomit, že zánětlivý proces skutečně
vyvolává „bitvu v těle". Nebezpečná přesila nepřátelských
původců nemoci (bakterie, viry, toxiny) narazí na obranný
systém těla a jeho zbraně. Toto střetnutí se projeví v takových
příznacích, jako je otok, zrudnutí, bolest a horečka.
Podaří-li se tělu zvítězit nad vetřelci, pacient infekci překoná.
Zvítězí-li choroboplodné elementy, umírá pacient. Analogie
mezi zápalem a válkou je na první pohled patrná. Ačkoli
mezi nimi není příčinná souvislost, mají stejnou vnitřní
strukturu a uskutečňuje se v nich stejný princip, jen v různých
rovinách projevu.
Řeč dobře vystihuje vnitřní souvislosti. Slovo zápal
jako by obsahovalo onu zápalnou jiskru, která dokáže přivést
k explozi celý sud prachu. Užíváme řadu slovních val zebjakoby šlo o válečné střetnutí: vzplanul doutnající konflikt,
byl zapálen doutnák, dovnitř vletěla hořící pochodeň
atd. Při takovém množství zápalné látky musí dojít dříve
nebo později k explozi, při níž se náhle vybije (a uvolní)
něco nahromaděného, co jsme nemohli zpozorovat ani ve
válce, ani v našem těle. Například malý puchýř nebo velký
absces.
Další úvaha nás dovede ještě k jedné rovině analogií,
k psychice. I člověk může explodovat. Myslíme tím emocionální
reakci, při níž se chce uvolnit nějaký vnitřní konflikt.
Budeme trvale a souběžně sledovat tři roviny: „psychiku
- tělo - národy", abychom se dobrali exaktní analogie
mezi konfliktem - zápalem - válkou, která je úplně dostačujícím
klíčem k porozumění nemoci.
Polarita našeho vědomého bytí nás neustále přivádí ke
konfliktům, do napětí v poli mezi dvěma možnostmi. Stále
se musíme rozhodovat, vždy musíme jednu možnost zavrhnout,
chceme-li zvolit druhou, vždy nám něco chybí k tomu,
abychom byli úplní. Dobře tomu, kdo si stále napětí a konfliktnost
lidského bytí umí přiznat, neboť většina lidí má
sklon věřit, že když žádný konflikt nevidí a netuší, je to bezpečným
znamením, že žádné konflikty nemá. Se stejnou
naivitou věří malé děti, že když zavřou oči, stanou se neviditelnými.
Konflikty se ovšem nestarají o to, zda je vnímáme,
či ne - prostě tu stále jsou. Kdo není připraven své konflikty
ve vědomém životě unést, pracovat s nimi a přivést je
pozvolna k řešení, ten se dočká toho, že klesnou do tělesnosti
a zviditelní se jako zápal. Každá infekce je konjliktv látkové
podobě. Střetnutí, jemuž jsem se vyhnuli v psychické rovině
(včetně průvodních bolestí a nebezpečí), si vynutí svou
oprávněnost v tělesné rovině jako zápal.
Všimněme si tohoto procesu v jeho průběhu a odpovídající
podobě ve třech rovinách: zápal - konflikt - válka.
1. Nákaza. Původci nemoci vniknou dovnitř (bakterie,
viry, toxiny). Tento průnik nezávisí ani tolik na jejich
výskytu jako na připravenosti těla je vypudit. Lékaři tomu
říkají slabá imunita. Problém infekce není tedy - jak věří
fanatici sterilnosti - v přítomnosti jejich původců, ale ve
schopnosti umět s nimi žít. Tento poznatek lze téměř doslova
přenést do roviny vědomí, neboť ani zde nezáleží na tom,
zda žijeme ve světě prostém choroboplodných zárodků, problémů
a konfliktů, ale v tom, zda umíme žít s konflikty. Není
těžké z tohoto vztahu odvodit, že hladina imunity je řízena
psychickou. Vždyť i vědecký tábor zkoumá tuto souvislost
stále důkladněji (výzkum stresu aj.).
Mnohem větší vliv však má její pozorné sledování tehdy,
provádíme-li je sami na sobě. Kdo nechce své vědomí
otevřít konfliktu, který je narušuje, musí místo toho otevřít
své tělo jinému narušiteli - původci nemoci. Tito narušitelé
se uchytí ve slabých místech těla (loci minoris resistentiac
= místa se sníženou schopností odporu), o nichž školská medicína
soudí, že jsou vrozená, případně zděděná. Kdo neumí
myslet analogicky, mohl by se dostat do neřešitelného
teoretického konfliktu. Školské lékařství redukuje náchylnost
jistých orgánů k zápalům na tuto vrozenou slabost, což
zdánlivě činí další interpretaci nemožnou. Psychosomatiic
však bylo vždy nápadné, že problémové okruhy korelují
s jistými orgány, dostávala se však do rozporu se školskou
teorií loci minoris resistantiae.
Tento zdánlivý rozpor se rychle vyřeší, po/.orujcmc-li
spor z třetího hlediska. Tělo je viditelným výrazem vědomí,
tak jako je dům viditelným výrazem architektovy ideje.
Idea a manifestace si navzájem odpovídají, tak jako fotografie
odpovídá negativu, aniž by byly totožné. Tak každá
část těla a každý orgán odpovídají určitému psychickému
obsahu a problémovému okruhu (na tomto vztahu stavějí
např. fyziognomie, bioenergetika, techniky psychické masáže
apod.). Člověk se převtěluje s určitým vědomím, jehož
momentální stav je výrazem dosavadního průběhu učení.
Přináší si jistou předlohu problémových okruhů, které si vy-
nucuji řešeni, a tím utvářejí jeho osud ve smyslu charakter +
čas = osud. Charakter se nedědí ani není určován prostředím,
je přinesen na svět jako výraz vědomí, které inkarauje.
Tento stav vědomí se specifickými konstelacemi problémů
a životních úkolu je tím, co např. astrologie symbolicky
znázorňuje v horoskopu prostřednictvím měření časové
kvality. (Podrobněji pojednáno v knize Osud jako šance.)
Jestliže je tělo výrazem vědomí, nachází se i v něm
odpovídající předloha. To však znamená, že zvláštní problémové
okruhy mají svou tělesnou, organickou odezvu
v konkrétní náchylnosti. Tuto souvislost využívá např. diagnostika
pomocí oční duhovky, aniž by ovšem brala v potaz
psychologické korelace.
Locus minoris resistentiae je onen orgán, který vždy
musí převzít proces učení v tělesné rovině, pokud psychické
problémy tomu orgánu odpovídající, vědomě nezpracujeme.
Který orgán kterému problému odpovídá, chceme postupně
vysvětlit v dalších pasážích knihy. Kdo pochopí souvislosti,
tomu se otevírá docela nová dimenze vnímání chorobných
procesů, ostatním, kteří se nezbavili kauzálního
systému myšlení, zůstane utajena.
Pozorujeme-li průběh zánětu, zatím bez určování místa
dění, vidíme, že v první fázi (nákaza) vnikají do těla jeho
původci. Tomuto aktu odpovídá v psychické rovině nějaký
vyzývavý problém. Impulz, s nímž jsme se dosud nevyrovnali,
proráží obrannou linii našeho vědomí a rozčiluje nás.
Vyvolává napětí polarity a my je prožíváme jako konflikt.
Funguje-li dobře naše psychická obrana, nemůže impulz
dosáhnout nadvědomí - a my jsme proti výzvě imunní, ale
tím i proti zkušenosti a vývoji.
Také zde platí buď-anebo polarity: zřekne-li se naše
vědomí obrany, zůstane tělesná imunita zachována; je-li však
naše vědomí vůči novým impulzům imunní, je tělo připraveno
přijmout původce chorob. Napadení se neubráníme,
můžeme si jen vybrat rovinu, v níž k němu dojde. Ve válečné
poloze odpovídá fáze nákazy vniknutí nepřátel do země
(narušení hranic). Podobný zásah připoutá samozřejmě veškerou
vojenskou i politickou pozornost k agresorovi. Všichni
jsou rázem aktivní, věnují problému všechnu energii, mobilizují
síly a vojsko, vyhlížejí spojence - zkrátka se koncentrují
na zdroj nepokoje. V tělesném dění se tomu říká
2. Fáze exudace. Původci choroby se uchytili a vytvářejí
ložisko zánětu. Ze všech stran přitéká tkáňový mok,
pociťujeme zduření tkáně a tlak. Sledujeme-li náš psychický
konflikt v druhé fázi, napětí roste i zde. Všechna naše
pozornost se soustřeďuje na nový problém - nemůžeme
myslet na nic jiného - pronásleduje nás ve dne v noci -
nemluvíme o ničem jiném - všechny naše myšlenky krouží
bez přestání okolo tohoto problému. Tímto způsobem proudí
téměř všechna naše energie do místa konfliktu, problém
doslova živíme, nafukujeme, až se před námi tyčí jako zbytnělá,
nepřekonatelná hora. Konflikt zmobilizoval všechny
naše psychické síly a připoutal je k sobě.
3. Obranná reakce. Tělo si proti původcům choroby
(antigenům) vyrábí speciální protilátky (v krvi a kostní dřeni).
Lymfocyty a granulocyty vytvářejí kolem antigenů stěnu
a makrofágy je začínají požírat. Válka v těle je v plném
proudu: nepřátelé jsou obkličování a napadáni. Nepodaří-li
se zlikvidovat konflikt na lokální úrovni (omezenou válkou),
dojde k všeobecné mobilizaci. Celý národ se vrhl do války
a všechny své aktivity věnuje zvládnutí konfliktu. V lidském
těle odpovídá takové situaci
4. Horečka. Obranné síly napadly a zničily původce
choroby, tím se uvolnily jedy a vyvolaly horečnatou reakci.
Na lokální zánět odpovídá celé tělo všeobecným zvýšením
teploty. Při každém vzrůstu teploty o jeden stupeň se zdvojnásobuje
látková výměna. Tím je patrné, v jaké míře horečka
zesiluje obranné procesy. Lidová moudrost proto tvrdí,
že horečka je zdravá. Výše horečky koreluje s rychlostí prúbě-
hu onemocnění. Proto bychom měli snižovat horečku jen natolik,
aby nebyla životu nebezpečná, a nepropadat hned panice.
V psychické sféře nám konflikt v této fázi absorboval
celý život a všechnu energii. Podobnost mezi tělesnou horečkou
a psychickým rozrušením je tak nápadná, že běžně
mluvíme o horečném očekávání či napětí. Při rozrušení je
nám horko, srdce bije rychleji, úplně zrudneme (ať už láskou
či hněvem), potíme se a chvějeme napětím. To vše není
právě příjemné - ale je to zdravé. Je-li zdravá horečka, ještě
zdravější je zvládnutí konfliktů. A přece se mnozí snaží horečku
i konflikty potlačit v zárodku a ještě jsou hrdí, jak toto
umění dobře zvládli. (Jak by ne, když je to tak příjemné!)
5. Řešení. Předpokládejme, že obranné síly těla byly
úspěšné. Cizí tělesa zčásti zatlačily, zčásti pohltily (požraly!),
takže došlo k rozpadu útočných i obranných tělísek.
Výsledkem je žlutý hnis (a ztráty na obou stranách!). Narušitelé
opouštějí tělo v proměněné, zesláblé podobě. Proměnilo
se však i tělo. Nyní má a) informaci o narušitelích, kterou
nazýváme specifickou imunitou, b) obranné síly se vytrénovaly
a zesílily, čemuž zase říkáme nespecifická imunita.
Z vojenského hlediska jde tedy o vítězství jedné strany při
ztrátách na obou stranách. Vítěz vychází ze střetnutí posílený,
protože se protivníkovi přizpůsobil, nyní ho zná a v budoucnosti
na něj bude reagovat specifickým způsobem.
6. Smrt. Může se však stát i to, že ze střetnutí vyjdou
vítězně narušitelé, což vede ke smrti pacienta. Podle nás je
to nevhodné řešení, fandíme přece druhé straně. I ve fotbale
záleží na tom, se kterým mužstvem se identifikujeme. Výhra
je výhra a je jedno, kdo si ji připíše. Válka skončila
a nastává jásání - tentokrát ovšem na druhé straně.
7. Chronický charakter. Nepodaří-li se žádné z obou
stran vyřešit konflikt podle jejích představ, dochází ke kompromisu
mezi narušiteli a obránci. Narušitelé zůstanou v těle,
aniž by zvítězili (způsobili smrt), ale také aniž by byli poraženi
(pacient se uzdravil ve smyslu „restitutio ad integrum").
A máme obrázek změny v chronickou chorobu. Symptomaticky
se to projevuje trvale zvýšeným počtem lymfocytů
a granulocytů, antilátek, mírně zvýšenou sedimentací a občasnou
teplotou. Protože nedošlo k dokonalému vyčištění
místa nákazy, vytvoří se jakési ložisko, které nyní trvale váže
energii a ta chybí ve zbývající části organizmu. Pacient se
cítí ubitý, unavený, bez nálady, apatický. Není ani úplně
zdráv, ani pořádně nemocen - žádná opravdová válka a žádný
opravdový mír, jen příměří - tedy planý kompromis, jakým
jsou všechny kompromisy tohoto světa. Kompromis patří
k vysokým cílům zbabělců a „vlažných" (Ježíš říká: „Nejraději
bych je vyplivl ze svých úst. Buďte horoucí, anebo
chladní!"), kteří mají neustále strach z následků svého jednání
a z odpovědnosti, kterou tím na sebe berou. Kompromis
není nikdy řešením, protože nepředstavuje úplnou rovnováhu
mezi dvěma póly, ani nemá sílu je sjednotit. Kompromis
znamená stálý rozpor, a tím i stagnaci. Z vojenského
hlediska znamená poziční válku (jako byla 1: světová), která
vyžaduje neustálou energii a přísun materiálu, a tím všechny
ostatní oblasti (např. hospodářství, kulturu) oslabuje
a ochromuje.
V psychické rovině získává chronický charakter trvalý
konflikt. Člověk v něm zůstává uvězněn a nenachází ani
odvahu, ani sílu dospět k nějakému rozhodnutí. Každé rozhodnutí
vyžaduje oběť - současně můžeme dělat pouze
jedno nebo druhé - a tato nezbytná oběť vyvolává strach.
A tak mnozí lidé uvíznou uprostřed svého konfliktu, neschopni
dopomoci jednomu či druhému pólu k vítězství. Neustále
váhají, které rozhodnutí je správné a které falešné,
aniž by pochopili, že v abstraktním smyslu ani správné, ani
falešné neexistuje. Chceme-li být jednou celí, potřebujeme
beztak oba póly, jenom je v polaritě musíme realizovat postupně,
nikoli současně. Začněme proto jedním z nich, rozhodněme
se!
Každé rozhodnutí osvobozuje. Chronický konflikt odčerpává
trvale energii, což vede k ztrátě nálady, energie
a k rezignaci. Podaří-li se nám však probít se k jednomu
z pólů konfliktu, rychle pocítíme uvolněnou energii. Tak jako
se tělo posiluje zdoláním infekce, i psychika vychází posílena
z konfliktu, který se jí podařilo zdolat: střetnutím
s oběma protilehlými póly se rozšířily její hranice a vědomí.
Z každého prožitého konfliktu si odnášíme jako výhru informaci
(uvědomění), které nám analogicky ke specifické
imunitě těla umožňuje vyrovnat se s ním v budoucnu bez
nebezpečí.
Každý prožitý konflikt nás kromě toho učí zvládat jej
lépe a odvážněji, což odpovídá nespecifické imunitě lidského
těla. Tak jako každé řešení v tělesné sféře vyžaduje velkou
oběť, zvláště na druhé straně, musí i psychika při rozhodování
přinášet oběti. Mnoho dosavadních názorů a mínění,
mnoho oblíbených životních postojů a zvyklostí musíme
obětovat a zatratit. Všechno nové předpokládá smrt starého.
Po větších zánětlivých ložiscích zůstávají v těle jizvy,
ale zůstávají mnohdy i v psychice a my pak na ně vzpomínáme
jako na hluboké strže svého života.
Dříve rodiče věděli, že dítě po překonání dětské nemoci
(všechny dětské nemoci jsou infekční) udělá velký skok
ve svém vývoji. Dítě už nikdy není stejné jako předtím.
Nemoc uspíšila jeho zrání. Podobným způsobem však působí
nejen dětské choroby. I z každého konfliktu vychází
člověk zralejší, jeho výzvy a požadavky nás činí silnějšími
a mocnějšími. Všechny velké kultury vznikly přemáháním
těžkých podmínek. Nakonec sám Darwin nacházel zdůvodnění
vývoje druhů v úspěšném překonávání životních podmínek
(čímž nechceme říci, že darwinizmus plně akceptujeme).
„Válka je otcem všeho," říká Herakleitos, a kdo té větě
rozumí, ví, že tento výrok vyjadřuje jednu z nejdůležitějších
moudrostí. Válka,konflikt, napětí mezi póly- to vše je zdrojem
životní energie a zaručuje pokrok, vývoj. Tyto věty znějí
nebezpečně a mohou být zneužity v době, kdy si vlci navlékli
beránčí roucho a v tomto převleku prezentují svou
agresi jako lásku k míru.
Úmyslně, krok po kroku, porovnáváme průběh zánětu
s válečným děním, aby naše téma mělo náležitou ostrost
a zabránilo tomu, že by je někdo přeletěl s pouhým pokýváním
hlavy. Žijeme v době a kultuře, které jsou konfliktům
nepřátelské. Pokoušíme se odstraňovat konflikty na všech
úrovních, aniž bychom pozorovali, že tento postoj znemožňuje
jakékoli rozšíření vědomí. Člověk nemůže odstranit
konflikty uvnitř polárního světa funkčními zásahy, takové
pokusy vedou jen k jejich přesunu a odložení do jiných rovin,
jejichž vnitřní souvislosti sotva kdo přehlédne.
Sledovali jsem sice strukturu konfliktu a strukturu zánětu
souběžně, abychom poznali, co mají společného,
v člověku však málokdy probíhají paralelně. Nejčastěji jedna
rovina střídá druhou ve smyslu buď-anebo. Podaří-li se nějakému
impulzu prorazit obranu vědomí a učinit z konfliktu
vědomou záležitost, proběhne načrtnutý proces jeho zpracování
jenom v psychice a nedojde zpravidla k žádné somatické
infekci. Jestliže se však člověka konfliktu neotevře
a brání se všemu, co by mohlo jeho uměle udržovaný „dokonalý"
svět zpochybnit, pronikne konflikt do tělesnosti
a musí být prožit jako zápal v somatické rovině.
Zápal je konfliktem látkové roviny. Člověk by neměl
svá infekční onemocnění sledovat povrchně a dojít k závěru,
že „o žádných konfliktech neví". Právě jejich přehlížení vede
k onemocnění. K takovému poznání je třeba něco víc než
zběžný pohled. Chce to nemilosrdnou poctivost, jež způsobí
duši tolik nepříjemností jako infekce tělu. A tomu se chceme
vždy vyhnout.
Je pravda, že konflikty vždycky bolí, a je jedno, v jaké
rovině je prožíváme. Nikdy nejsou hezké, ať už jde o válku,
vnitřní spor či nemoc. Uznáme-li však jednou, že se ničemu
nemůžeme vyhnout, ztrácí rozlišování na pěkné a nepěkné smysl. Kdo si nedovolí explodovat psychicky, u toho dojde
k explozi v těle (absces) - a má smysl ptát se ještě, co je
hezčí nebo lepšil Nemoc vede k poctivosti!
Poctivé jsou však konečně i všechny výše vychválené
snahy naší doby odstranit konflikty, kde se jen dá. Z pozadí
dosud řečeného vystoupí v novém světle i dosavadní úspěšné
snahy v boji proti infekčním nemocem. Boj proti infekcím
je bojem proti konfliktům v látkové rovině. Na každý
pád byly poctivě pojmenovány i zbraně: antibiotika. Toto
slovo je složeno ze dvou části: anti znamená proti a bios
život. Jsou to tedy „látky namířené proti životu". Pěkná
poctivost!
Toto nepřátelství vůči životu se projevuje ve dvou rovinách.
Vzpomeneme-li si, že konflikt je vlastním motorem
vývoje, tj. života, pak každé potlačení konfliktu je současně
útokem na jeho dynamiku.
Ale i v užším lékařském pojetí jsou antibiotika životu
nepřátelská. Záněty představují akutní, tj. rychlé a aktuální
pročištění, čímž odejdou z těla toxiny v podobě hnisu. Jsouli
tyto pročišťovací procesy častým podáváním antibiotik
podvázány, musí být toxiny, které nás napadly, někde v těle
uloženy (většinou ve vazivu), což může vést při stoupajícím
množství k rozvoji rakoviny. Dochází k efektu odpadkového
koše: buď můžeme koš často vysypávat (infekce),
nebo tak dlouho odpadky ukládat, až život tu vzniklý ohrozí
celý dům (rakovina). Antibiotika jsou cizí látky, které pacient
sám nevytvořil, a proto ho připravují o vlastní „ovoce"
jeho chorobného stavu: o zisk z poznání získaného v průběhu
střetnutí.
Podívejme se z tohoto hlediska alespoň krátce na téma
očkování. Známe dva základní způsoby: aktivní a pasivní
imunizaci. Při pasivní imunizaci jsou podávány obranné látky
vytvořené v jiném těle. K této formě očkování saháme,
když nemoc už vypukla (např. sérum proti tetanu). V psychické
rovině by tomu odpovídalo přejímání hotových ře-
šení problému, přikázání a morálních předpisů. Člověk sahá
po cizím patentu na recept, a vyhýbá se tak vlastní akci
a zkušenosti, jde pohodlnou cestou.
Při aktivní imunizaci jsou podávány látky způsobující
infekci ve značně oslabené podobě, aby si tělo na základě
této nákazy vytvořilo vlastní protilátky. K této formě patří
všechna profylaktická očkování (např. proti dětské obrně,
neštovicím apod.). V psychice si můžeme cvičit schopnost
řešení konfliktů v neškodných situacích (vojenská analogie:
manévry). Patří sem řada pedagogických snah a většina skupinových
terapií. V zmíněných situacích se nacvičuje strategie
zdolávání konfliktů, aby byl člověk schopen vědomě
se vypořádat s těmi prvými.
Žádná z těchto úvah by neměla být brána jako recept,
tím by došlo k jejich dezinterpretaci. Nejde přece o to, „zda
se smíme, či nesmíme dát očkovat", nebo „zda nikdy nemáme
užívat antibiotika". Je přece úplně lhostejné, co děláme
- pokud víme, co děláme! Vědomé jednání - to je náš požadavek,
nikoli hotové příkazy a zákazy.
Nabízí se ještě otázka, zda je tělesný chorobný proces
schopen v podstatě nahradit proces psychický. Není lehké
tuto otázku zodpovědět, protože myšlenkové dělení na duši
a tělo je jen pomocným prostředkem; ve skutečnosti je nikdy
tak jednoznačně nepociťujeme. Přesto všechno, co se
odehrává a probíhá v těle, prožíváme ve svém vědomí, ve
své duši. Uhodíme-li se něčím do palce, řekneme: Bolí mě
palec. To ovšem není zcela správné, neboť bolest sídlí ve
vědomí, nikoli v palci. My pouze promítáme psychický vjem
bolesti do prstu.
Právě proto, že bolest je záležitostí vědomí, ji můžeme
docela dobře ovlivňovat: odvracením pozornosti, hypnózou,
narkózou, akupunkturou. Vše, co v nějakém procesu tělesného onemocnění
prožijeme a protrpíme, se odehrává výlučně v našem vědo-
mí. Rozlišování psychického a somatického se týká jenom
projekční plochy. Onemocní-li někdo láskou, projektuje své
pocity do něčeho netělesného, zatímco ten, koho trápí angína,
promítá své pocity do krku - ačkoli oba trpí pouze ve své
psychice. Hmota, a tedy i tělo, mohou sloužit jenom jako
projekční plochy, nejsou však nikdy místem, kde nějaký
problém vzniká, a proto ani nemohou být místem, kde se dá
vyřešit. Jako projekční plocha je tělo ideálním pomocným
prostředkem k získávání poznatků, ale řešení lze hledat jen
ve vědomí. A tak každý průběh tělesného onemocnění je
jen symbolickým zpracováním problému, neboť ovoce poznání
sklidí vědomí. Také proto je každá prožitá nemoc krokem
ke zrání.
Tělesné a psychické zpracování problému probíhá
v určitém rytmu. Nejde-li nějaký problém vyřešit jen ve vědomí,
nabídne se tělo jako hmotný prostředek a zdramatizuje
nevyřešený problém symbolickou formou. Poznávací efekt,
který se tím získá, se pak po překonané nemoci vrací do psychiky.
Pokud se navzdory získaným zkušenostem nepodaří
psychice problém pochopit, klesne znovu do tělesnosti, aby
bylo možno shromáždit další praktické zkušenosti. (Nikoli
nadarmo vychází pojem pochopit z konkrétního tělesného
jednání = chopit se něčeho.) Výměna se pak opakuje tak
dlouho, dokud získané poznatky neumožní vědomí vyřešit
problém s konečnou platností.
Tento proces můžeme nyní ilustrovat: žák se má naučit
počítat zpaměti. Zadáme mu úlohu (problém). Nemůže -
li ji vyřešit v hlavě, vtiskneme mu do ruky jako pomoc počítadlo
(hmota). Nyní projektuje svůj problém do počitadla
a je schopen jej oklikou vyřešit (nyní i v hlavě). Dáme mu
pak další úkol, aby jej řešil bez počitadla. Nepodaří-li se
mu to, dostane znovu pomocný prostředek- a to do té doby,
dokud se konečně neobejde bez počitadla a nevyřeší úkol
v hlavě bez materiální pomoci. Počítáme konečně vždycky
v hlavě, ne na počitadle - ale projekce problému do viditelné
sféry ulehčí učení.
Popisujeme tento postup podrobně proto, že z opravdového
pochopení vztahu mezi psychikou a tělem vyplývá
závěr, který se nám nezdá zcela samozřejmý: že totiž tělo
není místem, kde by se dal nějaký problém vyřešit. Oficiální
medicína však kráčí právě touto cestou, fascinována pohledem
na tělesné procesy a úsilím řešit je v tělesné poloze.
Tu však není co řešit. Bylo by to stejné, jako kdybychom
při každé potíži našeho žáka chtěli předělávat počitadlo.
Lidské bytí sídli ve vědomí a zrcadlí se v těle. Zrcadlo
můžeme leštit, jak chceme, ale ten, kdo se v něm odráží, se
nezmění. (To by bylo pěkně jednoduché!) Měli bychom přestat
hledat příčiny a řešení všech problémů v zrcadle, ale
používat je jen k lepšímu sebepoznání.
INFEKCE = ZHMOTNĚLÝ KONFLIKT
Kdo je náchylný k zánětům, pokouší se vyhnout
konfliktům.
Při infekčním onemocnění je dobré položit si tyto
otázky:
1. Který konflikt ve svém životě přehlížím?
2. Jakému konfliktu se vyhýbám?
3. Který konflikt si nechci přiznat?
Chceme-li objevit téma konfliktu, měli bychom
dobře sledovat symboliku postiženého orgánu
nebo části těla.