TRADICE SAKJA

Tradice Sakja

Škola tibetského buddhismu Sakja je blízce spjatá s historickou linií rodu Khön, která má původ v božských bytostech. Od zakladatele tradice Sakja Khön Könčok Gjalpa (1034-l 102) je linie udržována až do dnešní doby. 
Z pohledu doktrín vychází původ tradice od indického jógina Virúpy přes Gajadharu. Jeho žák Drogmi Šakja Ješe (992-1074) navštívil Indii, kde přijal od indických mistrů učení Kálačakra a učení Cesta a její plody a jiné nauky a vrátil se do Tibetu. Později jeden z jeho nejdůležitějších žáků Khon Könčok Gjalpo vybudoval klášter v provincii Cang ve středním Tibetu a pojmenoval ho Sakja neboli klášter Šedá země. Takže i škola získala jeho jméno Sakja podle polohy kláštera. Khön Könčok Gjalpův syn Sačen Kunga Ňingpo (1092-1158) byl člověk s výjimečnými schopnostmi a duchovními znalostmi, který zachoval všechny linie učení tanter a súter od Árja Nágardžuny a Virúpy. Měl čtyři syny - Kungabara, Sonam Cema, Džecun Dakpa Gjelcena a Palčen Rinpočeho. Druhý syn Sonam Cemo (1142-82) se stal vzdělaným učencem už v raném věku, v šestnácti letech. Měl vizi mnoha meditačních božstev a také od něj vzešlo hodně realizovaných žáků. Džecun Dakpa Gjelcen (1147-1216) složil slib celibátu a prokazoval známky duchovní vyspělosti už ve svém mládí. Ve věku jedenácti let poprvé přednášel učení Hévadžra. 
Důležitým žákem Džecun Dakpa Gjalcchäna byl jeho synovec, syn Palčena z Öpoche, slavný Sakja Pandita Künga Gjalcchän (1182-1251). Sakja Pandita studoval buddhistickou a nebuddhistickou filosofii, logiku, sanskrt, poezii, astrologii a umění u nesčetného množství mistrů z Indie, Nepálu, Kašmíru a Tibetu a svým mistrovstvím je překonal. Když mu bylo dvacet sedm let, po setkání s Kašmíri Pandita Šakja Šríbhadrou se stal plně vysvěceným mnichem a své sliby doržoval bez sebemenšího prohřešku. Jeho práce, jako je Pokladnice logiky platného poznání (cö-ma rig-ter) a Rozlišení třech slibů (dom-sum rab-je), jsou dokonce slavné i dnes. 
 V roce 1244 vnuk Čingischána Godanchán, který byl zaujat jeho pověstí, Sakja Panditu pozval do Mongolska, aby zde přednášel buddhistické učení. Později, v roce 1253, poté, co zemřeli jak Sakja Pandita, tak Godanchán, císař Sečen Kublajchán pozval ke svému dvoru synovce Sakja Pandity Drogön Chögjal Phagpa. Phagpa vymyslel nový způsob, jak psát mongolským jazykem. Kublajchán byl tak nadšen prací Phagpa, že prohlásil buddhismus státním náboženstvím v Mongolsku a věnoval Pagpovi vládu nad třemi provinciemi Tibetu. Phagpa byl tudíž prvním člověkem v tibetské historii, který získal náboženskou a světskou moc v celé zemi. Byl následován svým bratrem Čagnou, a Sakjapa ovládla Tibet na více než sto let. 
Nejstarší z patnácti vnuků Sakja Panditova bratra Tišri Kunglo (1299-1327) časem založil čtyři dynastické paláce neboli linie: Žithog, Rinčen Gang, Lhakhang a Dučho, z nichž pouze poslední dvě dynastie přežily. V 15. století se dynastie Dučo rozpadla na dvě části nebo paláce Dolma Phodrang a Phuncok Phodrang. Současný vůdce těchto dvou paláců je       J.S. Sakja Trizin (stručný životopis).

Ngawang Kunga Thekčen Rinpočhe (n. 1945), který je současným vůdcem školy Sakja, žije v Dehradúnu v Indii a Dagčen Rinpočhe (n. 1929), zakladatel Sakja Thegčen Čöling, v USA. Následovnictví hlavy školy Sakja se dědí od časů Khön Könčok Gjelpa a tradičně se střídá mezi dvěma paláci. Sakja Dagtri Rinpočhe je současný čtyřicátý první úřadující držitel trůnu tradice Sakja. 
Hlavní držitelé tradice Sakja, Sačen Kunga Ňingpo (1092-1158), Sonam Tsemo (1142-1182), Dakpa Gjelcen (1147-1216), Sakja Pandita Kunga Gjelcen (1182-1251) a Drogön Čögjal Phagpa (1235-1280), jsou známí jako Pět patriarchů tradice Sakja. Ti, kteří přišli po nich, jsou nazýváni Šest ozdob Tibetu: Jaktuk Sangje Pal a Rongton Mawe Senge byli uctíváni pro svou znalost súter, Ngorčen Kunga Zangpo a Zongpa Kunga Namgjel byli vzděláni v učení tanter a Goram Sonam Senge a Šakja Čogden byli vzděláni v učení súter i tanter. Byli to slavní mistři tradice Sakja. K nim patřil i Gorampa Sonam Senge, který v tradici Sakja zavedl metodická studia logiky. 
Jako v mnoha tradicích tibetského buddhismu se z hlavní tradice Sakja vyvinulo mnoho odnoží. Linie učení vytvořená Ngorčen Kunga Zangpem (1382-1457) a následnými mistry, jako byli Könčok Lhundrup, Tharce Namkha Pelsang a Drubkhang Pelden Dhondup, se stala známou jako linie Ngor, zatímco linie Carčen Losel Gjacova (1502-56) je nazývaná jako linie šepotu Car, týkající se Třinácti zlatých textů Car, včetně tajných doktrín většího nebo menšího Mahákály, Vadžrajóginí, Dzambaly a jiných. Škola Sakja linie Khön reprezentuje tedy hlavní kmen stromu, kde větvemi jsou školy Ngorpa a Carpa. Jsou to tři školy (sa-ngor-car sum) v tradici Sakja. 
Hlavní učení a praxe Sakjapů zvané Lamdre (lam-dä), Cesta a její plody, nakonec vede praktikujícího do stavu Hévadžra. Cesta a její plody je shrnutím všech cest a plodů jak exoterických, tak esoterických tříd učení. Učení Cesta a její plody původně pochází od indických učenců Virúpy, Avadhútiho, Gajádhary a Šákjamitry, nástupce Árja Nágardžuny, do Tibetu ho přivezl tibetský překladatel Drogmi a je předáváno v nepřerušené linii mistrů až do současnosti.
Za časů Mučen Sempa Čenpo Könčok Gjelcena, žáka Ngorčen Kunga Zangpy (1382-1457), se přenos učení Cesta a její plody rozdělil na dvě tradice: Vysvětlení pro vybrané žáky (lob-šä) a Vysvětlení pro shromáždění (cchog-šä). Filosofickou podstatou vyjádřenou v Cestě a jejích plodech je neoddělitelnost samsáry a nirvány. Podle tohoto učení jednotlivec nemůže dosáhnout nirvány nebo klidu opuštěním samsáry neboli cyklického bytí, protože mysl je kořenem obou: jak samsáry, tak i nirvány. Pokud je nejasná, získá formu samsáry, a pokud je osvobozená od zatemnění, je to nirvána. Proto se ve skutečnosti musí člověk snažit skrz meditace uvědomit si jejich nerozlučnost.
V klášterních školách školy Sakja se studuje osmnáct hlavních textů. Zabývají se dokonalostí moudrosti, klášterní disciplínou, náhledem střední cesty, fenomenologií, logikou a naukou o poznání stejně tak jako jedinečnými výklady tradice, jako jsou Rozlišení třech slibů, Pokladnice logiky platného poznání a pracemi Gorampa Sonam Sengeho a jiných. Po dokončení studia mnich získá na základě výsledků titul Kazhipa, Kačupa a Rabdžampa. Hlavní tantrické praktiky školy Sakja jsou tantry Hévadžra a Čakrasamvara, Mahákála a další. 
Hlavními kláštery tradice Sakja v Tibetu byly Nálanda v Phenpo, postavený Rongton Šedža Kunrigem, Lhakhang Čenmo, založený Khön Könchok Gjelpem, Cedong Sisum Namgjel, založený Namkha Taši Gjelcenem, a Ngor E-Vam Čödhen, založený E-Vam Kunga Zangpem ve středním Tibetu; Dhondup Ling, založený Dagčen Šerab Gjelcenem, a Lhundup Tenge, založený Thangtong Gjalpem v Khamu; a Deur Čode, vybudovaný Čodak Sangpem v Amdu. Některými z hlavních znovuobnovených klášterů tradice Sakja jsou nyní Cečen Tenpa Gacal v Rádžpuru v Uttarpradéši; Ngor E-Vam Šadrup Dargje Ling v Biru v Himáčalpradéši, Cečen Dhongag Čöeling v Mundgodu ve státě Karnataka a Ngor E-Vam Čodhen v Dehradúnu v Uttarpradéši v Indii. V Nepálu je to klášter Taši Rabten Ling v Lumbíní.