Princip vzniku nemoci III.

24.05.2012 18:15

 

Princip vzniku nemoci III.

Myšlenka - něco co nevidíme, neslyšíme a ani neumíme změřit, takže to vzbuzuje dojem něčeho nepodstatného, nedůležitého. Jenomže opak je pravdou, protože myšlenka má velkou moc a sílu. Toto však lidé v každodenním životě opomíjejí a místo toho, aby své myšlenky využívali ve svůj prospěch, tak si jimi velmi často škodí.

Myšlenkou ovládáme naše tělo

Existuje naše mysl, ve které určitým způsobem vznikají naše myšlenky.
Tyto myšlenky, ostatně jako všechno na tomto světě, jsou frekvencí elektrických nábojů - myšlenka je jakýsi elektrický výboj různé intenzity.

Naše mysl je součástí našeho těla.
A jak už jsem posledně zmiňovala, tak naše tělo ve skutečnosti není také ničím jiným než shlukem frekvencí elektrických nábojů.

Takže zjednodušeně se dá říci, že pokud člověk přemýšlí, tak uvnitř elektrického náboje jeho těla vznikají jiné elektrické náboje - vznikají tam jeho myšlenkové elektrické výboje.

Když se nad tím do hloubky zamyslíme, tak dospějeme k logickému závěru, že tyto náboje na sebe musí zákonitě nějakým způsobem působit a že bude velmi záležet na to, který z nich má větší intenzitu, protože ten silnější ovlivní ten slabší náboj.

Co určuje sílu frekvence myšlenky

Aby myšlenka mohla ovlivnit naše tělo, tak intenzita její frekvence musí být dostatečně silná, aby mohla ovlivnit frekvenci našeho těla.

Po ulici často jezdí lidé na vozíčku, kteří nemohou chodit. Mezi nimi je však možné najít i ty, kteří prodělali určité zranění, na základě něhož přestali chodit. Avšak po čase se ze zranění vyléčili a po tělesné stránce jsou již v pořádku, takže defacto již nic nebrání tomu, aby chodili. Oni však přesto nechodí.

Tito lidé sice vysílají elektrické impulsy svými myšlenkami tělu, aby pohnulo nohami, ale přesto všechno na jejich impulsy jejich tělo nereaguje. Toto nevyslyšení jejich myšlenek je způsobeno tím, že náboj těchto myšlenek je příliš slabý na to, aby mohl ovlivnit náboje jejich těla. Jejich myšlenky jsou totiž často oslabené strachem, že již nikdy nebudou moct chodit, že to nedokáží.

Dokonce jsem se během své praxe setkala s paní léta odkázanou na invalidní vozík, která, i když po mých konzultacích začala hýbat nohami, nakonec mé působení ukončila, protože zjistila, že vlastně ani z toho vozíku vstát nechce, protože díky němu u druhých vzbuzovala určité pocity, které využívala ve svůj vlastní prospěch a toho se nechtěla vzdát, takže raději na vozíku dobrovolně zůstala.

Na zmíněném příkladu je vidět, že vnitřní rozpoložení člověka určuje sílu myšlenky - sílu jejího elektrického výboje.

Vnitřní rozpoložení člověka je široký komplex různých faktorů. Proto pro názornost zde uvádím ty nejdůležitější faktory, které nejvíce ovlivňují sílu myšlenky:

  • Jak silný pocit vyvolal myšlenku

    V předchozí části tohoto článku jsem v závěru zmínila, že naše pocity ovlivňují naše myšlenky. Myšlenka totiž může vzniknout i jako reakce na nějaký pocit. A čím silnější ten pocit je, tím i silnější myšlenka z něho vzniká.

    Například: Půjdu v džungli a najednou ucítím, jak mi něco chlupatého a velkého leze po zádech. Pomyslím si, že to bude určitě nějaký velký jedovatý pavouk. Dostanu velký intenzivní pocit strachu, na jehož základě pak vzniknou velmi silné myšlenky, které rychle a intenzivně ovlivní moje tělo a začnu třeba vyvíjet rychlé pohyby – začnu se rychle otřásat, aby ten pavouk ze mě spadnul apod.

  • Četnost opakování se myšlenky

    V naší mysli se často vyskytují myšlenky, které nejsou na začátku tak silné, ale často se nám vracejí. A čím více se nám vracejí, tak tím získávají na svojí síle.

    Například: Jednoho dne si jen tak mimoděk na základě toho, že mám spoustu povinností, které nestíhám, pomyslím, že už toho všeho mám dost, že už chci mít klid. Nebude to nijak silná myšlenka, defacto si jí jenom ulevím a za chvilku ji nebudu věnovat pozornost. 
    Ovšem další den se na mě zase nahrne kupa povinností a opět mě napadne, že chci mít už od všeho klid. Další den se situace znovu opakuje a když v tomto duchu smýšlení budu pokračovat i dále, tak z nenápadné myšlenky se stane myšlenka velmi intenzivní, která bude nabývat na síle.

  • Nakolik myšlenku myslím vážně

    Budete-li upřímně hledat, tak ve svém smýšlení najdete mnoho myšlenek, na které sice myslíte, ale defacto je nemyslíte vážně.

    Například: Mnoho kuřáků přemýšlí o tom, že konečně přestane kouřit. Dokonce tyto své myšlenky ztvrzuje i nahlas, kdy říká: "Od zítřka přestávám kouřit." Jenomže velmi často se stává, že ačkoliv tito kuřáci myslí na to, že přestanou kouřit, tak tyto myšlenky nemyslí vážně. Ve skutečnosti se pro to nerozhodli a ani to nechtějí. Díky tomu tyto jejich myšlenky ohledně odvykání od kouření nemají takovou sílu, jako kdyby je mysleli vážně.

Ze všech uvedených faktorů však největší měrou ovlivňuje sílu myšlenky a tedy i rozsah jejího vlivu na naše tělo to, nakolik danou myšlenku myslíme vážně.

A čím intenzivnější myšlenka je, tak tím síla jejího elektrického výboje je větší a tím více ovlivňuje elektrický náboj našeho těla.

Z toho tedy vyplývá, že čím silnější myšlenka tím větší změny v těle, ať již pozitivní či negativní.

Princip vzniku nemoci

V předchozí části tohoto článku jsem psala, že aby tělo onemocnělo, tak musí dojít k narušení vnitřní vyváženosti jeho frekvence, kdy elektrické náboje v postiženém místě se začnou pohybovat jinou rychlostí či jiným směrem apod. Tím daná tkáň přestane plnit svoji funkci a onemocní.

Co je však tím impulsem, který naruší vnitřní vyváženost těla?

Tím impulsem, který tento stav nevyváženosti, tedy stav nemoci způsobuje, je elektrický výboj nějaké nepříznivé myšlenky.

Právě takovýto nepříznivý elektrický výboj způsobuje, že elektrické náboje našeho těla v nějakém místě vybočí ze své dráhy přirozeného pohybu, nebo že se začnou pohybovat rychleji či pomaleji. Někdy takovýto myšlenkový výboj může být tak silný, že způsobí změnu samotného náboje subatomární částice, takže dojde k její transformaci apod. Tím dojde uvnitř těla k odchylce od normálu, kterou lékaři nazývají nemocí.

Každá nemoc tedy vzniká na stejném principu:

nejdříve dojde k nepříznivé změně v psychice - tato změna nastartuje i nepříznivou reakci těla - vznikne nemoc.

Z principu vzniku nemoci pak jednoznačně vyplývá i princip uzdravení:

příznivá změna v psychice - příznivá reakce těla - nemoc odchází.

Léčebné metody klasické medicíny

Ačkoliv lékaři sami tvrdí, že naše tělo je ve skutečnosti shlukem frekvencí různých elektrických nábojů, tak při samotné léčbě se chovají tak, jako kdyby tomu tak nebylo.

Při léčbě se totiž k našemu tělu chovají jako ke hmotě, kterou se snaží z vnějšku ovlivňovat, a to mechanicky (chirurgickými zákroky - řežou, vrtají, odstraňují apod.), fyzikálně (teplem, chladem apod.) nebo chemickými látkami (léky, transfuze, infúze apod.) či jinými postupy.

Tento způsob léčby z venku je však nepřímým působením na frekvenci těla, který odstraňuje pouze důsledek, ale ne samotnou příčinu nemoci. Lékaři si totiž neznají rady s tím, jak by měli člověka léčit na subatomární úrovni, tedy jako shluk frekvencí elektrických nábojů. Neznají totiž, jak s touto frekvencí pracovat přímo, jak ji ovlivňovat, jak na ní působit.

Proto i přes všechen pokrok se klasická medicína u některých nemocí, kterých bohužel rapidně přibývá, dostává do úzkých, protože je neumí vyléčit. Umí u nich nanejvýš tlumit jejich příznaky, ale vyléčit je neumí.

Celý tento stav klasické medicíny je právě způsoben tím, že nepracuje s pravou příčinou všech nemocí – nepracuje s lidskou psychikou a opomíjí ji.

Klasická medicína se obrazně chová tak, jak trefně popisuje následující příměr

Kdo z nás by neznal, že auto má na přístrojové desce všelijaké kontrolky, které signalizují nějaký skrytý problém uvnitř v autě, který by mohl vést k jeho poruše či dokonce poškození. A tak, když se nějaká takováto kontrolka rozsvítí, začneme tento problém řešit a jedeme třeba do servisu. Tam se opravář podívá, o jakou kontrolku se jedná a díky tomu pozná, co má auto za problém a problém odstraní.

Například když svítí kontrolka oleje, tak olej buď doplní anebo olej vymění. A určitě se vám ještě nestalo, abyste přijeli do autoservisu a technik místo opravy vám svítící kontrolku před vámi odstřihnul či případně odstranil úplně, takže přestala svítit a řekl vám: "Můžete jet, kontrolka vám už nesvítí, už je všechno v pořádku." Myslím si, že byste nad takovou prací opraváře minimálně žasli a nenechali byste si to líbit, protože byste znali, že toto problém auta neřeší.

Lidské tělo pro názornost také můžeme přirovnat k autu. I lidské tělo má svoje kontrolky (bolest a nemoci), kterými upozorňuje na nějaký zádrhel uvnitř něj, který by při jeho neřešení mohl způsobit jeho poškození či až smrt. Když však člověk s nějakým problémem jde k lékaři, tak lékař defacto neudělá nic jiného, než že odpojí či úplně odstraní onu kontrolku (bolest potlačí léky, orgán vyoperuje apod.) a pacientovi řekne: "Jste již zdráv, kontrolka vás už nebolí." Jenomže v takovýchto případech obyčejně vnitřní problém v těle zůstává dál a je obyčejně otázkou času, kdy se projeví znovu.

Klasická medicína totiž nepracuje s příčinou nemocí, tedy s našimi myšlenkovými elektrickými výboji, které poškozují frekvenci našeho těla v místě nemoci. A i když lékaři potlačí bolest, vyoperují orgán či provedou jinou radikální léčbu, tak onen elektrický výboj v člověku většinou zůstává dál a dokud tento myšlenkový výboj není napraven, tak vždy bude nepříznivě ovlivňovat naše tělo...