Anastasia: Ano, to je skutečně zajímavé téma. Existuje k němu bohatý a různorodý archeologický materiál, který potvrzuje existenci podobné symboliky mnoha starých národů z různých kontinentů.
Rigden: Nepochybně se k tomuto tématu během našeho rozhovoru ještě několikrát vrátíme. Ke dnešku se bohužel velmi mnoho z původních informací zapomnělo nebo bylo ztraceno a proto mnoho nalezených artefaktů, jež zaznamenali dávné znalosti v symbolech a znacích, zůstává do dneška pro vědce zcela nepochopitelnými.
Anastasia: Máte pravdu, proto, aby bylo možné pochopit, je třeba mít základní znalosti. Pamatuji si, když jste nám poprvé vyprávěl o energetické konstrukci člověka. Pro mě to nebyl jenom objev, ale skutečný otřes, který následně při analýze informací a jejich hlubokém pochopení přerostl ve zcela nový vyspělý pohled na svět. Věřím, že ani ostatní lidi nenechá tato informace lhostejnými. Nemohl byste čtenářům povědět podrobněji o člověku, především o tom, jak se stává složitější jeho energetická struktura v každé následné dimenzí?
Rigden: Aby si lidé mohli snáze představit, co představuje jejich konstrukce v šesti dimenzích a jak je všechno vzájemně propojeno, uvedu jednoduchý asociativní příklad. Existuje taková dětská hračka – kaleidoskop. Je to trubička, uvnitř které jsou pod určitým úhlem umístěna zrcadla a různobarevné kamínky. Když se trubičkou otáčí, můžeme vidět různé kombinace vzorů. Čím víc je zrcadel, tím jsou pozorované vzory a obrazce složitější. No a v našem případě jsou těmi zrcadly – dimenze, a těmi kamínky jsou základní části energetické konstrukce člověka. Jejich počet je stabilní, ale jakákoli kvalitativní změna v procesu duchovního zdokonalení vede ke složitější transformaci celé konstrukce. Pokud budeme zkoumat konstrukci člověka v první dimenzí (jednorozměrném prostoru), bude vypadat jako bod, který se podobá hvězdě na nebi. Přičemž když přiblížíme tento bod a poté se ponoříme do jeho struktury, můžeme vidět celou složitost konstrukce člověka, můžeme tedy pozorovat spojení od první dimenze až po tu poslední skrze celý následující řetězec dimenzí. Obrazně řečeno se to podobá odrazu hvězdy. Pokud se na ni podíváme nevyzbrojeným pohledem, bude to pouze sotva viditelná tečka na obloze. Ale pokud se na ni podíváme skrze dalekohled, bude viditelná jako nepravidelný jasný kruh. A pokud ji budeme pozorovat pomocí teleskopu, bude to už relativně složitý, rozměrný kosmický objekt se svými přírodními procesy. A už ve druhé dimenzí (dvourozměrném prostoru) bude konstrukce člověka vypadat jako kříž, přičemž to bude kříž, v jehož středu v bodu střetu linií je kruh. No a to, jak vypadá člověk ve třetím rozměru, už všichni vědí.
Anastasia: To ano. Už na tomto příkladě je pochopitelné, nakolik je člověk složitý už v této trojrozměrné dimenzi. Vždyť to, co vidím v zrcadle, zdaleka není všechno, co ve mně ve skutečnosti je uvnitř i z vnějšku, pokud máme na mysli nejen vnitřní život organizmu jako uzavřeného prostředí ale i energeticky slabá pole, která vyrábí. V dnešním světě lidé málo znají, jak je uspořádáno jejich tělo v trojrozměrném světě, o dalším ani nemluvě. Proto pro ně možná bude překvapením, když uslyší informaci o tom, že se člověk zároveň stabilně nachází v šesti dimenzích. Ačkoli v určitém smyslu je možné lidi, kteří prožili velkou část svého života v dojmu, že tento svět je jedinou možnou skutečností, také pochopit. Bez praktické duchovní zkušenosti ihned vzniká mnoho otázek vycházejících z rozumu: jak vlastně může být něco takového, díky čemu probíhají tato spojení a tak dále.
Rigden: V takových případech se jednoduše obvykle v prvé řadě aktivuje Materiální podstata, která si nepřeje ztratit nad člověkem moc. Vede k tomu, že v něm vzniká odmítání, nepochopení, zahání ho do starých, pro něho obvyklých „kolejí“ myšlení obyvatele trojrozměrného světa. Není ovšem možné poznat vyšší rozměry a získat osobní zkušenost, když se člověk nachází v omezeném stavu vědomí Pozorovatele trojrozměrného světa.
Uvedu k tomu jednoduchý příklad. Představ si, že pozoruješ procesy, které probíhají u obyvatel dvourozměrné dimenze. V lidském pojetí představuje dvourozměrná dimenze rovinu, které je vlastní délka a šířka. Jednoduše řečeno obyvatelé dvourozměrné dimenze nechápou, co je to objem. Představ si, jak vidí to, když se k jejich světu přibližuje jakýsi kosmický poloprůhledný objekt v podobě kužele nebo koule. Co budou vidět? Místo kužele uvidí dvourozměrný útvar, tedy kruh a bod uvnitř, a místo koule uvidí prostě kruh. Proč? Protože jejich myšlení je naladěno na vnímání dvourozměrného světa. Pojmy trojrozměrné dimenze nepatří do jejich vnímání světa jako bytostí, které žijí v dvourozměrném světě a okolí z něj pozorují. Jinak řečeno nevidí reálný obraz, protože ten se nachází vně jejich dimenze, vně jejich určitými hranicemi omezeného obvyklého stavu vědomí. A teď se vraťme k našemu trojrozměrnému prostoru. Dnes se lidé chovají zrovna tak – zkoumají svět z pozice obyvatele trojrozměrné dimenze. Ovšem člověk, na rozdíl od bytostí jiných dimenzí, má unikátní energetickou konstrukci, díky které, když se duchovně rozvíjí, je schopen poznat jiné dimenze a vidět svět takovým, jakým ve skutečnosti je, a ne v úzkém spektru omezeného vnímání světa v hranicích trojrozměrného prostoru.
Anastasia: Ano, celkově vzato, to, co lidé běžně vidí okolo, co každý den vnímají včetně sebe, takovým ve skutečnosti není.
Rigden: Zcela správně. Náš mozek, přesněji jeho běžný stav vědomí, představuje svéráznou překážkou pro poznávání většího, toho, co se skrývá za hranicemi trojrozměrné dimenze. Vždyť pro člověka obvyklý stav vědomí, jak už jsem říkal, je od narození naprogramován na omezené vnímání světa trojrozměrné dimenze, přesněji řečeno, dokonce částečně i čtyřrozměrné dimenze (má se tím na mysli trojrozměrný prostor a čas).Čtyřrozměrná dimenze – čas (jako měrný faktor) – člověk prakticky nechápe a nevnímá. Jinými slovy v trojrozměrném prostoru sebe sami neustále vnímáme „tady a teď“ v daném bodu. V každodennosti tento pohyb v čase, onu ezoosmózu s příčinně-následnými spojitostmi, mozek nevnímá. Člověk věnuje svou pozornost celkovému pohybu času skutečně pouze tehdy, když hodnotí sebe sama, například při pohledu do zrcadla, nebo když na fotografii porovnává, jakým byl před 20 lety a jakým je dnes. Ale neustálý pohyb času, samotný život jako ezoosmózu, jako prvotní vnitřní energetický impuls, náš mozek nacházející se v obvyklém stavu vědomí nezachycuje.
To ovšem neznamená, že člověk není vůbec schopen vnímat. Vždyť lidské vnímání závisí zaprvé na převládajícím pohledu na svět, na stabilitě stavu rozšířeného vědomí, na té databázi, kterou si člověk ukládá do svého mozku a neustále ji doplňuje, pročež je také důležité rozšiřovat své intelektuální rozhledy. Za druhé závisí podobné vnímání na tom,jak na sobě člověk pracuje, na systematické práci na technikách změněného stavu vědomí – na meditacích, duchovních praktikách, díky kterým člověk samostatně poznává svět za hranicemi trojrozměrné dimenze, přičemž ne logikou rozumu, ale spíš svým dokonalým nástrojem – intuitivním citem (šestým smyslem).
Anastasia: Ano, takové výroky předků, jako „mění-li se člověk, mění se kolem celý svět“, „poznej sebe a poznáš celý svět“, to nejsou jen prázdná slova. Je to skutečnost, jejíž úplnost si může člověk uvědomit v praktickém procesu duchovního sebepoznání…Kdysi jste ve svém vyprávění o změněných stavech vědomí zmiňoval, že vědomí člověka je víceúrovňové.
Rigden: Správně. Víceúrovňovost vědomí umožňuje člověku jako Pozorovateli (dokonce i Materiální podstaty) právě při změněném stavu vědomí obsáhnout svým vnímáním od dvourozměrné dimenze po šestirozměrnou dimenzi. První dimenzi člověk vědomě vnímat nemůže. Byl by to pro něho pouze bod, „nic“. Ale v tomto „nic“ je obsaženo vše. První dimenze je ezoosmóza, je to prvotní vnitřní energetický impuls. Člověk obvykle vědomě nezaznamenává počátek této změny (impulsu) tím spíš na úrovni první dimenze.
Uvedu názorný příklad týkající se první dimenze, který bude ale pochopitelný pro mnohé současné lidi. Je to příklad spojený s prací počítače, přesněji s pohybem blikající značky na obrazovce – kurzoru. Mimochodem slovo „kurzor“ vzniklo z latinského slova „cursorius“, což znamená „posel, kurýr, rychle běžící“. Když na počítači něco děláš, například když rediguješ text, tak po obrazovce displeje přemisťuješ tento bod, ukazatel (šipku nebo čárku) pomocí mačkání speciálních kláves nebo řízením optickomechanického manipulátoru – „myši“. Vždyť při vykonávání této činnosti nepřemýšlíš, jak konkrétně se pohybuje, jednoduše to děláš prakticky automaticky, protože se soustředíš na svoji práci. Jenom se ti zdá, že pohyb kurzoru je vykonáván přirozeně, když řídíš „myš“, abys například vyznačil text, opravil ho, nebo abys otevřel nové „okno“. Ale co probíhá ve skutečnosti?
Obrazovka je tvořena pixely, tedy takovými malými barevnými body, které když zvětšíš, budou vypadat jako čtverečky (jako čtverečkovaný sešit), z nichž každý z nich je tvořen třemi barvami (subpixely: červeným, zeleným a modrým). Kombinace těchto tří základních barev v každém bodu právě umožňuje zobrazit jakoukoli barvu na obrazovce monitoru. Čím více pixelů bude připadat na stejně velkou plochu monitoru, tím lepší a zřetelnější (víc detailní) bude zobrazení na něm. Co je to takové vyvedení zobrazení na obrazovku? V podstatě je to řízení elektrického napětí, které se přikládá ke každé elektrodě (světelné diodě). Velikost a směrování vektoru elektrického pole je pak řízeno programovou částí a procesorem videokarty. Když rukou pohybuješ „myší“, tak elektrické signály od tohoto optického snímače postupují skrze USB (zařízení pro přenos informací) do té části elektronického systému počítače, která odpovídá za jejich zpracování.Zpracovaný signál je předáván do videokarty. Potom v souladu s jejím pracovním programem mění charakteristiky elektrického pole, které se klade k určitým elektrodám (světelným diodám) na obrazovce (pixelům). V souladu s tím se mění intenzita jejich záření, například se stávají černými, jiné zbělají. Pro tebe to vytváří iluzi přemisťování kurzoru na obrazovce.
Jinými slovy ty si pouze myslíš, že pohybuješ kurzorem. Ve skutečnosti díky prácielektronických schémat a programů pouze měníš vnější podmínky pro elektrodu(světelnou diodu) a ta získává pro sebe nové vlastnosti. A světlo, které skrze ni prochází, díky tomu získává jiné charakteristiky (frekvenci a intenzitu). Pokud se kurzor v daném časovém okamžiku nachází v zadaném bodu, tak když zadáváš „impuls“ (když rukou posuneš „myš“), vytvoříš podmínky pro změnu optických charakteristik bodu.
Anastasia: Můžeme říci, že já jakoby vyvolávám přeskočení kurzoru z jednoho bodu do jiného, z jednoho pixelu do druhého.
Rigden: Ano. Pohyb kurzoru je v podstatě názorný příklad prototypu nenápadného pohybu (života) materiálního těla v prostoru a čase díky ezoosmóze. Ezoosmóza je skok informace z jedné informační cihličky k jiné: informační cihlička přitáhla informaci a předala ji jiné informační cihličce, nechala ji tedy projít skrze sebe. V našem názorném příkladu představují tyto informační cihličky ony pixely. Ty jako Pozorovatel díky své svobodě volby, vyvoláváš tento pohyb v tom nebo jiném směru.
Veškerý tento pohyb probíhá v závislosti na změně informace a nepozorovaně pro člověka, který nevidí veškerý složitý mechanismus změny a předávání informace. V našem příkladu jednoduše pohybuješ myší a pro tebe tak vzniká přirozený pohyb na obrazovce. Nevidíš, jak zobrazení kurzoru skáče od pixelu k pixelu, jak se mění napětí v každé elektrodě. Pro tebe šipka kurzoru téměř okamžitě přechází na jiné místo obrazovky. Stejně tak i v životě pohyb jakéhokoli materiálního objektu skrze informační cihly probíhá pro člověka nepozorovaně, on nevidí, jak konkrétně probíhá tento primární pohyb na úrovni první dimenze. My například vidíme, jak člověk jde určitým směrem. Ve skutečnosti je to „přelévání“informace s veškerou její složitostí vzájemných spojitostí skrze informační cihly díky ezoosmóze. Dokonce když pozorujeme nehybného sedícího člověka, tak je to v podstatě pouze iluze, protože ve skutečnosti probíhá intenzivní informační výměna,která představuje život, pohyb, a kterou ani my ani onen člověk nevidíme.
Anastasia: Jinými slovy člověk může nechápat veškerou složitost svého působení na svět a působení světa na něj, ale změny na neviditelné úrovni probíhají neustále.
Rigden: Přičemž čím vyšší je to dimenze (například pátý, šestý), z něhož člověk vyvolává tyto přeměny svou volbou, tím podstatnější tyto změny jsou.
Anastasia: Základní funkcí první dimenze je primární vnitřní energetický impuls. Nemohl byste čtenářům říci, co je základní funkcí druhé dimenze?
Rigden: Pro člověka (v jeho vnímání) představují funkce druhé (dvourozměrné) dimenze něco jiného, jakési zvláštní uchovávání a předávání informací, kde důležitou roli hrají znaky a symboly. Ačkoli funkce druhého rozměru jsou mnohem rozsáhlejší. Uvedu jednoduchý příklad. Jakýkoli záznam předpokládá uchovávání informací. Co je to takové písmo – buď piktografické, ideografické, hieroglyfické nebo písmenné písmo? Je to znakový systém záznamu lidských myšlenek, který umožňuje za pomoci dohodnutých označení zachytit myšlenky v čase a předat je na různou vzdálenost. Jinak řečeno je to záznam v dvou rozměrné dimenzi, který předpokládá uchovávání informací v určitých symbolech, znacích.
Například recept na přípravu koláče nebo návod k vybudování atomové elektrárny nebo schéma výroby jaderné bomby a tak dále. Pokud jsi dokázal přečíst recept a nic jsi neudělal, tak se nic nestane. Ale pokud umíš číst, tedy chápat označení symbolů, potom, když následuješ instrukce, použiješ odpovídající sílu a vykonáš čin, tak stejně dostaneš výsledek, který je zaznamenán v tomto receptu nebo návodu. Stejné je to i se znakem dvourozměrné dimenze: přidej k němu energii působením na něj z třetí dimenze a on začne fungovat. Ve výsledku v třetí dimenzí poté, co byla použita energie a vykonán čin v souladu s danou informací druhé dimenze, podle našeho příkladu dostaneme buď koláč nebo světlo v domě nebo výsledek, který náš dům zničí.
Anastasia: Celkově vzato třetí dimenze je taková, kde už začínáš připojovat sílu a energii a začínáš tvořit.
Rigden: Pro člověka ano. V souvislosti s tím je důležité, aby lidé chápali, jakým konkrétním informacím věnují každý den svou pozornost, k čemu připojují a jak konkrétně pak vynakládají svoji životní sílu a čeho mohou ve skutečnosti dosáhnout. Vždyť dnes většina lidí pozoruje sebe sama (a následně pak i hodnotí svůj život) jednostranně, pouze z pozice myšlení „obyvatele“ trojrozměrné dimenze. Dnešní člověk si ani neuvědomuje, že zrod myšlenek je spojen se zcela jinou dimenzí. Stále však žije ve svých snech, úvahách a okolní „skutečnost“ pro něj představuje v určité míře odraz jeho myšlenkové činnosti. Vydává životní energii na realizaci svých myšlenek a přání, které jsou především spojeny s velmi úzkým spektrem ze široké škály frekvencí trojrozměrného prostoru, ve kterém je v daný moment soustředěno jeho pozorování jako Osobnosti.
Anastasia: Položil jste důraz na to, že člověk jako Pozorovatel vyvolává tyto přeměny svou volbou v tom nebo jiném směru. Ale právě on je tím Pozorovatelem. A právě on to vyvolává, tedy dodatečně pobízí něco, co už má své místo k existenci.
Rigden: Zcela správně. Člověk neustále volí mezi duchovním světem s jeho sílou vycházející z Duše a materiálním světem s jeho iluzorními hrami Materiálního rozumu.Ten, ať už je to tak či tak, se snaží přesměrovat životní energii člověka na své potřeby. Jsou to dvě vládnoucí síly, které konají v materiálním světě v takové svérázné pomyslné opozici, a člověk jako Pozorovatel, je pouze postaven na hranici volby mezi nimi. Přičemž pro bytosti materiálního světa, které tvoří část Materiálního rozumu, jsou tyto síly nepostřehnutelné, ale pro člověka jsou zásadní, protože v něm samém je malá část Věčnosti (Duše), a on má možnost stát se nesmrtelnou Duchovní Bytostí.
Anastasia: Takže hlavním zásadním momentem pro člověka je to, jakým myšlenkám a činům věnuje každý den svou pozornost.
Rigden: Přesně tak. Pro lepší pochopení, co je to taková volba člověka mezi dvěma vládnoucími silami, vysvětlím na názorném příkladu člověka, který používá internet. Když na něco člověk soustředí svou primární pozornost, tedy když činí volbu, nevšimne si, jak tím vyvolává počátek změn v první dimnzí. V našem případě je to stejné, jako když člověk zmáčkne tlačítko pro spuštění počítače, čímž spouští pro člověka neviditelné procesy. Takže právě pozornost člověka spouští na úrovni první dimenze proces pohybu. Tím se vše začíná. Tato primární pozornost Osobnosti je prvotní silou Pozorovatele, je to jeho svoboda: čemu věnoval primární pozornost, tak to i aktivoval.Člověk si neuvědomuje veškerou důležitost činů, které proběhli na úrovni první dimenze,zato však potom zcela reálně pocítí jejich následky na svém osudu.
Když člověk zapíná počítač, tak jako následek se po nějaké době objeví na obrazovce znaky, symboly různých programů, které obsahují nějaké informace. A pokud je to například internet, tak před zraky uživatele vzniká množství takových symbolů a znaků, kde se za každým z nich skrývá ještě objemnější vrstva informací. Internet celkově představuje složité vzájemné propojení se světem, ale… skrze různé kořenové (základní) servery, jež náleží určitým „autoritativním“ organizacím, lidem, kteří je tajně nebo oficiálně financují. Všechno je to založeno na rozšíření té nebo oné ideologie.
Mimochodem takový pojem, který dnes zná každý „obyvatel“ internetu, jakým je „doménové jméno“, vzniklo z latinského „dominium“ – „vlastnictví“. Nad tím vším se obvykle uživatel internetu nezamýšlí, když se noří do proudu informací, které jsou mu nabízeny k výběru. Vidí detaily, ale nevidí celek, a zbytečně. Takže to, že se objeví znaky, symboly, různé počítačové programy, krátké reklamní internetové texty, za nimiž se skrývají celé vrstvy informací, se podobá vzájemnému působení pozornosti člověka s informací na úrovni druhé dimenzí. V internetovém světě, pokud se podíváme globálně na veškeré tyto informace druhého dimenzí, to bude pouze různá forma projevu programů buď od Materiální nebo od Duchovní podstaty. A člověk má přeci svobodnou volbu. Něco z toho prostě zaujme jeho pozornost a něco si ji i udrží. Ve výsledku z veškeré různorodosti jako v internetovém vyhledávači „otevírá“ pouze tu informaci (a soustředí se na ni), která nejvíce zaujala jeho pozornost.
Z pozice třetí dimenze člověk tímto činí svou Volbu, tedy aktivuje proces získání informace ve druhé dimenzí. Když tuto informaci aktivuje, začíná jí „žít“ na úrovni třetího dimenze. Jinak řečeno jako Osobnost umožňuje, aby do něj vstoupil proudu informací, které se ve vědomí projevují v podobě různých obrazů, emocí, přání, myšlenek a začínají v něm, jako v rozumové bytosti, žít. To pobízí člověka k určitému jednání v rámci programu této Vůle zvnějšku. Tím samým jediným z nesčetných programů, kterým tato Vůle zaujala jeho pozornost ve druhé dimenzí. Jakmile je pustil, je to stejné, jako by dal přednost práci v tom či jiném programu, začal tam přemisťovat kurzor (svoji pozornost) a spouštět různé funkce (způsob myšlení, přání, emoce). A přemístění kurzoru, jak už jsem říkal, je stejné jako tvoření, díky ezoosmóze, jednání, jež není ve svých prvních stádiích pro člověka postřehnutelné, ale potom se mění v události jeho osudu. Vědomě člověk nevnímá to, že právě on přemisťuje svou pozornosti k jím vybranému program v první nebo vyšších dimenzích. Ale on jako Osobnost, která učinila volbu v určitém časovém okamžiku, když pracuje na tomto programu, vydává na uskutečnění tétoVůle zvnějšku svoji životní sílu.
Anastasia: A to je právě velmi podstatné. Pokud se na celý tento proces podíváme globálně, vyjde nám, že se nám možná jenom zdá, že máme vůli ve smyslu tvořivé síly, tvůrčí činnosti rozumu, nebo jak se říká v psychologii, v podobě „nezávislého (mající zcela samostatný smysl) zdroje lidské aktivity, který podmiňuje nezávislost chování na objektivních příčinách“. Zajímavé je, že ti samí psychologové spojují vůli s kontrolou vlastního chování, které, jak se domnívají, se stává možným díky užití umělých „prostředků chování“ – znaků.
Rigden: To, co my považujeme za vlastní vůli, je iluze našeho vnímání z pozice myšlení individuálního rozumu trojrozměrné dimenze. Pokud se na to podíváme na našem příkladu, člověk svou volbou pouze aktivuje proudy informací, které do něho vstupují, a vydává svoji životní sílu na ztělesnění této Vůle. Vůle buď vycházející z Duchovní podstaty (světa Boha) nebo vycházející z Materiální podstaty (Materiálního rozumu) je silou zvnějšku, přesněji řečeno je to informační program aplikovaný do nějaké struktury, která ho provádí. Záměna vycházející z Materiálního rozumu spočívá v tom, že Osobnost člověka vnímá formy projevování jedné z těchto dvou globálních sil jako vlastní vůli, kterou však ve skutečnosti nemá.
Anastasia: Jinými slovy to, co člověk považuje za vlastní vůli a neúměrně se tím pyšní, to není. Je to pouze síla, která do něj vešla zvnějšku prostřednictvím informace, kterou si zvolil. Ta v něm aktivuje city, emoce, myšlenky, které ho pobízejí k těm nebo oněm činům v rámci programu této Vůle, což je spojeno s výdejem životní energie.
Rigden: Zcela správně. Když jsou lidé pod vlivem pýchy vycházející z Materiální podstaty, rádi se připodobňují k vyšším sílám, které jsou obdařeny vlastní Vůlí. Ale zdaleka ne všichni si kladou otázky:
- „Podle či vůle se ve skutečnosti vykonává ten nebo onen skutek?“,
- „Kdo pobízí k těmto myšlenkám?“,
- „Kdo vyvolává ta nebo ona přání?“,
- „Kdo ve mně vzdoruje a komu?“,
- „Kdo klade otázky a kdo na ně odpovídá?“.
A těch, kdo se v sobě vyznají, kdo chápou opozici mezi Materiální a Duchovní podstatou, mezi Vůlí vycházející z duchovního světa a Vůlí vycházející z Materiálního rozumu, je jen pár. Samozřejmě, Materiální rozum je silný, ale nelze to srovnávat se základní silou ze světa Boha.
Pokud se taková síla jasně projevuje, pak nemá Materiální rozum šanci postavit se jí přímo, ale je schopen odvádět jejího Průvodce (člověka stojícího na duchovní cestě) svými„zbytečnostmi“, aby ho svedla ze správného směru, aby ho chytila na nějaké další iluze a tak dále. Počátky projevování vůle jako tvoření se u člověka projevují pouze tehdy, když se během svého duchovního vyzrávání dostává z moci Materiálního rozumu, tedy z šesté dimenze, a dostává se do sedmé. A i to stejně nebude projevem vůle jako takové v dnešním lidském chápání, ale bude to jednoduše nová kvalita a rozšíření možností Průvodce boží Vůle.
Anastasia: Ano, takové záměny vycházející z Materiálního rozumu provázejí člověka jako bytost žijící v materiálním světě na každém kroku. Pokud na sobě člověk nepracuje, tak zkrátka svůj život vydává naprázdno na materiální přání, na dočasné a smrtelné.
Rigden: Na jedné straně si obyčejný člověk přeje ovlivňovat události svého života, touží po změně osudu k lepšímu. Ale toto všechno jsou potřeby duchovní stránky, které jeho mozek úspěšně převrací na stranu Materiální podstaty. V důsledku takového převráceného chápání už člověk místo duchovní svobody touží po „svobodě“ v rámci hmoty: po bohatství, slávě, uspokojení svého egoizmu, plném poháru svého dočasného bytí. Pokud se člověk dlouhou dobu soustředí na svá materiální přání, z roku na rok věnuje mnoho úsilí jejich naplnění, tak dříve nebo později dojde k řetězci událostí, které povedou ke kýženému výsledku, dokonce i když budou tou dobou pro člověka už nepotřebné. Jinými slovy Osobnost může působit určitým vlivem v trojrozměrné dimenzi, dosáhnout chtěného, ale tento proces je doprovázen ohromnou ztrátou sil, energií a trvá dlouho. Otázku tu ale spočívá v něčem jiném. Má cenu vynakládat svůj život a své kolosální možnosti na dosažení dočasných materiálních přání těla?
-konec-
Úryvek z knihy AllatRa A.Novych
(c)2013 AllatRa (c)2013 Translation: Světlana Šilivská