Kapitola 7 Osobní příklad, jak pracuje karma

17.06.2012 12:51

 

 
Kapitola 7 
 
Osobní příklad, jak pracuje karma
 
Přihodilo se mi něco, co ilustruje možné přímé spojení mezi minulým životem a neštěstím které se mi, jak se zdálo, stalo zcela nepochopitelně v tomto životě. Navrátila jsem se do Hamburgu, do města, ve kterém na srdeční infarkt zemřel můj bývalý manžel. Během pobytu jsem byla požádána, abych navštívila oslavu díkůvzdání v Baba-centru. Byli jsme vyzvání, abychom sepsali všechno, za co chceme Bábovi poděkovat. Papírky s našimi vyjádřeními byly sebrány a přečteny nahlas, abychom všichni mohli na těch našich „zjištěních“ profitovat. 
Vedla jsem řeč na toto téma – zač děkuji - a uzavřela jí slovy, že si Baba přeje, abychom byli vděčni za vše v našich životech, bez ohledu na to, zda se z toho těšíme či nikoliv. Vše je dar, z kterého můžeme nějakým způsobem těžit, i když to prozatím ještě nechceme nebo nemůžeme akceptovat.
Po té promluvě jsme opustili místnost a sešli po schodech dolů na parkoviště. Vtom jsem, z nenadání a bez zjevného důvodu upadla na železné zábradlí, narazila na něj hlavou, a z nosu a úst začala silně krvácet. Ačkoliv jsme místnost opouštěli společně, byla jsem mezi Babovo stoupenci, žádný z nich nemohl tomuto neštěstí zabránit. Ačkoliv já sama jsem ho předvídala, nepodařilo se mi se zachytit, „vybrat“ ten pád. Přítel, který stál u mne, mi později vyprávěl, že úplně ztuhnul a přes veškerou snahu mi nemohl pomoci. Vzal mne do nemocnice na rentgen. Když jsme tam přijeli, ke svému zděšení jsem konstatovala, že je to ta samá nemocnice, ve které před pěti lety ležel a zemřel můj muž.
Vyšetřoval mne lékař, na rentgen už bylo ale pozdě, neboť personál mohl být k dispozici až následné ráno v sedm hodin. Ten lékař mne chtěl v nemocnici nechat přes noc, aby mne hned příštího rána zrentgenovali. Příčila se mi myšlenka, že budu spát v té samé nemocnici, ve které byl můj zemřelý manžel a tak jsem se rozhodla raději přijít až ráno. Lékař, který kontroloval rentgenové snímky, žasl. Sklo z mých brýlí při pádu jen těsně minulo oko. Vzhledem k tomu, že skla nebyla z plastu- jsem na něj alergická - nýbrž ze skla, mohla jsem bývala oslepnout. Kromě toho jsem na tyč zábradlí narazila partií mezi tváří a kostí nosu a to tak, že jsem si nic nezlomila. Nicméně můj nos a dásně byly silně zraněné. Toto neštěstí bylo sice nevyhnutelné, ale zranila jsem se mnohem méně, než bych se bývala v tomto případě zranit mohla. To vypovídá o způsobu, jakým nám Bába slíbil pomáhat, poprosíme-li Jej o to. Říká, že nebude konat proti naší karmě, ale bude jí urychlovat, iniciovat a její dopady zmenší na minimum. Zcela jistě tak v tomto případě učinil, neboť jsem mohla už v příštích dnech letět do Kolína (nad Rýnem ), kde jsem mohla mít projev na roční Sai-Baba konferenci. Vypadala jsem příšerně, ale díky pomoci Saí Baby či VV jsem mohla bez problémů mluvit.
„Proč se to stalo ?“, ptali se mne lidé. Očividně jsem musela projít touto zkušeností z mne ještě neznámého důvodu, jehož zdroj ležel v minulém životě a na který jsem si toho času nevzpomínala. Když už se ten úraz ale stal, měla jsem na výběr – ztěžovat si na osud nebo zrealizovat to, o čem jsem krátce před úrazem v Saí Centru hovořila- přijměme to a děkujme Ti za příležitosti, které nám dáváš, abychom mohli odstranit další zbytek látky.
O pár týdnů později, když se zranění pomalu hojila a já je již skoro nevnímala, zjevil se mi z nenadání možný důvod mého úrazu. Vzpomněla jsem si na jeden minulý život, do kterého jsem se před mnoha lety přenesla a konstatovala jsem, že tento úraz by mohl mít přímý vztah k mému minulému chování.
Noříce se hlouběji, vzpomněla jsem si na svůj život, ve kterém jsem žila jako tibetský mnich, který na popud svého mistra projevil ochotu nechat se na určitý čas zavřít do skrýše, do jeskyně. Účelem tohoto uvěznění bylo, umožnit mu telepatickou pomocí svého mistra osvobodit se od svých přání. Během prosebného průvodu padl mistr na nosítka, která nesly jiní mniši a dočasně ztratil vědomí. Telepatické spojení mezi nimi bylo přerušeno. Přerušení této vnitřní podpory mnicha traumatizovalo v nejvyšší míře a přání, od kterých se chtěl oprostit jej takovým způsobem přemohla, že on, aby jimi nebyl utiskován, bezmocně tloukl hlavou o zdi jeskyně. Díky tomuto zoufalému činu vykrvácel.
Onen mnich vykonal tento čin svou vůlí a egem, ne s pomocí VV. Tudíž se sám a záměrně, úmyslně udeřil a tím si způsobil smrt. Sebevražda je ta nejkrajnější, nejvyšší kontrola skrze ego. Nemohla jsem zabránit svému pádu a musela jsem zlikvidovat následky svého minulého úmyslného činu.
Když se Baba při naší první návštěvě u Něj, v roce 1973 , ptal mého muže, co by si přál, odpověděl ze srdce, že by mne rád vyléčil z mých bolestí hlavy. Baba mi vysvětlil, že trpím pěti různými druhy bolesti a ne jen jednou, jak jsem předpokládala. Pod dojmem z této novinky jsem musela vypadat tak vyděšeně, že mne ujistil, že mi pomůže. Materializoval pro mne prstýnek ze sedmi různých kovů, nazvaný Panchaloha. V kovu byl vložen meteorit, který jsem měla denně mnout ve středu čelní plochy, aby se vyléčil jeden druh mých bolestí hlavy. Od té doby jsem to ustavičně činila. Zatímco mi Baba vysvětloval, co bych měla dělat, vzpomněla jsem si z čista jasna na můj tibetský život, který jsem odkryla již mnoho let předtím, v úžasu jsem se nadechla a vykoktala : „ O, Baba „ on odpověděl : „ Ano, Swami ví všechno o Vaší minulosti „ . Baba tenkrát, zdá se, odstranil primární příčinu, ještě ale přetrvaly zbytky starých zbytků látky, které snad byly díky tomuto zvláštnímu úrazu zcela odstraněny.
Mohu jen věřit, že byla tímto způsobem z mé deky rozluštěna další záplata a že se již nevynoří.