Kapitola 36 Pýcha a ješitnost jako záplata

17.06.2012 12:25

 

Kapitola 36
 
Pýcha a ješitnost jako záplata
 
Dle slovníku vede pýcha seznam sedmi hříchů a je jedinou, která je přisuzována andělům, především Satanu, padlému andělu. Pýcha rovná se namyšlenost, nafoukanost, samolibost, marnivost a objevuje se při přemrštěné ješitnosti nebo při extrémním nadhodnocení vlastního ega. Pýcha nás, nad všechny ostatní negativní pocity, velice úspěšně odděluje od Vyššího vědomí, které je rovnocenné v každém člověku. Jak vůbec pýchu ospravedlnit, když dle definice pýcha odděluje od Vyššího vědomí a přikládá hodnotu egu ?
Pýcha podává zprávu, že se cítíme vůči ostatním nějakým způsobem v převaze, nad nimi. Jsme pyšní na naše vlastnosti, talenty, vlohy, nadání, výdobytky, úspěchy, na naši pozici, vlastnictví, dědictví, na naše děti a na mnohé další. Všichni už jsme slyšeli pořekadlo :„ pýchou se mu dmula hruď“ ( a co české – pýcha předchází pád ) , které se vztahuje na osobu s nafouknutým egem. Bába ( Saí Bába ), aby nás tuto lekci naučil, často opakuje jeden svůj výstižný výrok : „ nedměte se pýchou a nehruťte se, když selžete. Akceptujte s klidnou myslí oba protiklady – přijetí a odmítnutí, světla lamp a stín „
 
Kdy ses vůči někomu cítil nějakým způsobem povýšeně? V jaké oblasti hraje pýcha roli : ve fyzické, psychické, emocionální nebo duchovní? Jsme pyšní na naše tělesné atributy, jako například na hezký obličej, vlasy, postavu, sílu, tělo či na naší „sportovnost“? Víme, ovšem, že nejsme naše tělo. Tělo se rovná domu, ve kterém našlo dočasné přístřeší Pravé Já. Je tedy pošetilé, identifikovat se s tělem a tudíž nemá žádný význam být na něj pyšni. 
Pýcha se týká ale i materiálních věcí, které jsou s naším fyzickým tělem spojené. Sem spadají peníze, oblečení, šperky, jídlo, auta, domy stejně jako nesčíslné množství jiných „majetků“, skrze které se nad ostatními, protože oni je nemají, cítíme povýšeni. Pyšní můžeme být i na naši duševní převahu, na intelektuálské úspěchy jako akademické tituly, talenty, nadání, karieru nebo umělecké schopnosti. Nebo jsme pyšni na oblíbenost a fakt, že nás lidé mají rádi či na naši velkorysost, soucit, poctivost, čestnost, samostatnost nebo vůbec naši schopnost milovat. To jsou sice všechno obdivuhodné schopnosti, ale jsme-li na ně pyšni, jejich hodnota se tím snižuje. Jsme pyšní na náš spirituální pokrok nebo vývoj a opovrhujeme každým, kdo se vydal jinou cestou ? Jsme snad také pyšni, když jakýmkoliv způsobem pomůžeme lidem, kteří jsou v nouzi? Opravdový soucit pramení z přání zmírnit utrpení druhých a ne z toho, posílit si vlastní hodnotu či na ostatní udělat dojem.
Jak se tedy můžeme od pýchy osvobodit ? Stejně jako všech ostatních negativních pocitů. Nejprve si vezměme barevné papíry a poznamenejme si na ně všechno, na co jsme ve svém každodenním životě pyšni. Tím tuto emoci zpozorujeme.
Poté naší slabší = tou, kterou nepíšeme, rukou vymodelujeme či nakreslíme, zatímco je náš vědomý rozum rozptýlen nějakou zajímavou prací, symbol pro pýchu. Ten umístíme do kruhu a nejméně dva týdny „osmičkujeme“. Po uplynutí této doby by měl být symbol, nebo znak či „výtvor“, který pýchu reprezentoval, předepsaným rituálem zničen, což podá zprávu o zániku pýchy našemu nevědomí.