Kapitola 29 „Kostlivec ve skříni“

17.06.2012 12:33

 

Kapitola 29
 
„Kostlivec ve skříni“ 
 
V mnoha rodinách jsou věci, o kterých se nikdy nemluví. Jenže děti mají pro toto zakázané téma neomylný cit. Vystopují je na nevědomé úrovni a vzhledem k tomu, že není přístupné jejich vědomému rozumu, nemohou je zpracovat. Zůstane nepoznané, bude je pronásledovat a způsobí nekonkrétní pocity neklidu ba dokonce i dluhu, někdy i bezcennosti.
Tímto způsobem mohou být děti dotčeny skrze různé faktory. Např. narodilo-li se dítě nemanželsky a mají-li s tím rodiče a okolí problém, bude to dítě nějakým způsobem, bez zjevného důvodu, cítit. Dítěti to musí být, jakmile pro to bude zralé, vysvětleno. Kdy bude dítě dost staré na to, pochopit to, to se různí dítě od dítěte, a i kdyby to až do puberty zůstalo neobjasněno, ani pak není pozdě zpřetrhat pouta k atmosféře okolo jeho zrození. Dítěti by měly být krom jiného jednoduchými slovy objasněny tehdejší okolnosti a skutečnosti. Jako nevědomá traumatická vzpomínka může zůstat nezdařená interrupce. Z té může vzniknout silný pocit „odmítnutého“, i když se rodiče snaží kompenzovat odmítnutí, které bylo dítěti primárně prokázáno, tím, že dítě rozmazlují, hýčkají nebo jsou vůči němu moc shovívaví. Protože je původní odmítnutí na nevědomé úrovni ještě živé, je takového zacházení pro dítě často iritující, matoucí, ba je dráždí. Dítěti musí být proto neodkladně ve správný čas objasněny okolnosti jeho zrození a zároveň by mělo být ujištěno, že je velice vítané a milované.
Byl-li v rodině potrat nebo miniinterrupce, měl by tento fakt být s ostatními žijícími dětmi ve vhodném čase také probrán. 
Krom toho jsou i jiné události, které byly v rodině ze strachu nebo studu zamlčeny. Např. sebevražda rodiče, nebo byl-li rodič zavražděn, či zemřel za „zvláštních okolností“. Stejně tak vězení, trest vězení způsobuje rodinám, kterých se týká, nesnáze a rozpaky. Dětem by to vše mělo být jednoduchým způsobem vysvětleno.
Krom dalšího tajemství, tajemství adopce může mít rodina tajemství, které je ještě více tajeno, než-li adopce a sice situaci, kdy rodina přijme příbuzné nebo i cizí dítě, aniž by je adoptovala, přičemž ale toto dítě je vychováváno jako člen rodiny. Tak bylo například odebráno malé děvčátko utlačované, znásilňované matce, aby vyrůstalo v rodině u vzdálených příbuzných. Oficiální adopce se nikdy neuskutečnila. Tahle holčička nevidělo své „sestry“ v ničem sobě podobné. Kdo je se dozvěděla až na smrtelné posteli. Ona dívka celý život po něčem toužila, aniž by přesně věděla po čem. Tato její touha vedla k hluboké depresi. Někteří členové rodiny znali pravdu, mlčely však.
Také rodiče adoptivního dítěte většinou mlčí o pravdě. Adoptované děti často vyciťují, že jsou jiní, než jejich vrstevníci a nevědomky touží po něčem, co ztratily. Protože adoptivní rodiče chtějí, aby je dítě, které adoptovali, považovalo za své opravdivé rodiče, zcela vědomě mu nevysvětlují, jak je to doopravdy s jeho původem. No,dítě může rozvíjet zcela jiný charakter, průvodní vlastnosti, než jeho adoptivní rodiče a může pozorovat, že k rodině nepatří. Proto je důležité osvětlit dítěti, jak jen včas je to možné, jeho původ. Zároveň by mu mělo být bezodkladně sděleno, že oni si je velice přáli a že je přijímáno se vší možnou láskou, že je, možná, i vítanější, než některé jiné děti. Toto ujištění je důležité proto, aby být aspoň trochu odstraněn jeho pocit odmítnutí. I přes toto milující ujištění bude však dítě odmítnutí pociťovat a jak dosáhne puberty, bude chtít zpřetrhat pouta k oběma rodičovským párům – adoptivním i biologickým. Pak musí prosit, za všech okolností, Vyšší vědomí , aby bylo fyzickým rodičům odpuštěno, to , že je předali k adopci