Kapitola 12 Naučit se, kdy říci NE

17.06.2012 12:46

 

Kapitola 12
 
Naučit se, kdy říci NE
 
Baba říká, že nemůžeme být vždy ochotní, vstřícní, úslužní, vždy ale můžeme vstřícně mluvit a jednat. To zahrnuje i naši připravenost říci někomu, kdo od nás požaduje něco, co silně pocitově odmítáme, ne. To je pro spoustu lidí krajně těžké. Mohli bychom tím totiž eventuelně vystavit nebezpečí naše vztahy s těmi lidmi, kteří od nás očekávají ono odpovídající konání. Mohlo by to s sebou přinést kritiku nebo pomluvy a poškodit tak naši pověst. Také bychom mohli zklamat lidi, kteří byli našim jednáním nějakým způsobem odmítnuti, a cítí se nepříjemně, méněcenně, a bez respektu. Z tohoto důvodu nás Baba napomíná, abychom, když nemůžeme dostát přáním a požadavkům druhých lidí, jednali a mluvili vstřícně, přívěti-vě, laskavě a láskyplně.
Zjistila jsem, že když musím říci ne a otálím s tím, stahuji se do defenzívy, omlouvám se nebo se zlobím, již předem ztrácím svou pozici. Protějšek se okamžitě chopí příležitosti, aby svůj požadavek formuloval ještě naléhavěji. Když zůstanu vyrovnaná, jsem plně přesvědčená o svém způsobu jednání, svou pozici vysvětlím klidně a jasně, bez toho, abych u toho byla nervózní či zlostná, projeví protějšek porozumění a nebude již svou prosbu opakovat. Nicméně ta osoba může reagovat i uraženě a rozčarovaně, zklamaně nebo se díky naší nedostatečné podpoře dostat do tíživé situace. Nesmíme pak propadat pocitům dluhu, neboť ostatní by je mohli použít k tomu, aby přeci jen dosáhli požadovaného cíle.
Musíme být velice odvážní, stateční a silní, abychom odolali přesvědčovací síle, obviňování, kritice či sebelítosti jednotlivce nebo skupiny. Říci ne je ještě problematičtější, jedná-li se o těsnou vazbu, vztah, jako např. o partnera či člena rodiny, který umí zacházet s našimi slabostmi. Musíme být duševními bojovníky, abychom vzdorovali a nebrali ohled na očekávané následky. Musíme dělat to, co se nám jeví jako správné!
Před nedávnem jsem musela třikrát říci ne a pro mnoho lidí bylo mé odmítnutí zklamáním. Odmítalo se mi velice těžko, neboť jsem měla zcela rozhodnou, velitelskou matku, která ode mne ustavičně očekávala, že budu plnit její prosby, ačkoliv toto ustupování, podvolování se, neodpovídá mému charakteru. Kdy jsem její požadavky nesplňovala, byla vzteklá, proto jsem měla veliký strach z toho, nesouhlasit s ní. Podrobila-li jsem se jejím náladám, bylo vše pokojné, mírné. Toto naprogramování z dětství mi v podstatě znemožnilo nevyhovět přáním ostatních, neboť jsem měla obavy z následků. Avšak život mne donutil rozlišovat, kdy se podvolit a kdy vzepřít. Tuto lekci jsem se musela učit na osobním základě a ze skupinových vztahů. Odporuje-li, příčí-li se prosba našemu hlubokému pojetí, nahlížení na dobré a špatné, měli bychom odmítnout. Někdy je však odmítnutí také otázkou správného načasování.
Také jsem zpozorovala, že osoba, které se to týká, může odmítnutím získat příležitost lekce, kterou je nutné, aby se naučila. Vyhověli-li bychom onomu přání, nejspíše bychom se nezměnili. Vzhledem k tomu, že ne vždy můžeme odhadnout následek, musíme konat podle toho, co je pro nás správné a neměli bychom přemýšlet nad tím, co může naše odmítnutí u osoby, které se týká, způsobit.
Ta tři odmítnutí, která mi uštědřila ony tak neodkladně nutné lekce mi připadala velice těžká. Byla jsem požádána, abych jela do Srbska, do Bělehradu přednášet semináře o mé práci. Všechno jsem si na onen víkend připravila, všechno, co se vztahovalo právě na můj chorvatský pobyt. Můj chorvatský kontakt mne dovezl do Terstu na letiště, abych odtud letěla do Bělehradu. Když jsem dorazila na letiště, ptali se mne na vízum. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, že nějaké potřebuji, neměla jsem je. Nesměla jsem nastoupit do letadla. To bylo dilema! Zavolali jsme pořadatelce semináře a vysvětlili jí problém. Ŕíkala, že se pokusí zkontaktovat v Bělehradě kancelář, která by vízum obstarala a že je nechá nafaxovat do Terstu na letiště. Zavolala však zpět a řekla mi, že kancelář v Bělehradě je už zavřená. Museli jsme tedy seminář odříci, neboť se další letadlo které mělo letět nejdříve o několik dní později, nehodilo do mého časového plánu. Bylo pro mne velice těžké, že musím seminář ihned odříci. Bylo mi líto lidí, kteří se již zapsali a obzvláště jsem litovala pořadatelku, která musela každému účastníku podat zprávu a vysvětlovat situaci. Zcela jistě byla vystavena mrzutostem a zklamáním kdejakého účastníka. V tomto případě ale neleželo rozhodnutí na mně a já s ním nemohla nic udělat.
Byla jsem do Bělehradu pozvaná ještě jednou, o vízum jsem si zažádala včas. S tímto vízem v ruce jsem chtěla při mé další cestě po Evropě jet i do Bělehradu. Jenže mezitím se v Srbsku změnila situace. Americké ministerstvo pro vnější záležitosti vydalo varování pro všechny americké občany, aby do této země z bezpečnostních důvodů nejezdili. Byla jsem zděšená. Co mám dělat? Mám toto varování ignorovat a přesto jet, nebo mám znovu zklamat lidi, kteří mne očekávají ? V tomto případě mi rozhodnutí nebylo, tak, jak tomu bylo v prvním případě, odebráno, musela jsem se tedy rozhodnout, zda varování vzít vážně a mou návštěvu opět odříci, či jednat v rozporu s nařízením úřadu a navzdory němu jet? Stála jsem mezi rozumem a silnou stísněností, nechutí muset ještě jednou zklamat lidi, kteří na mne čekají a kteří tím možná nabudou pocitu, že je odmítám. Když jsem se ptala VV o radu, obdržela jsem jasnou odpověď. Měla jsem varování vlády mé země brát vážně, uposlechnout je, dokud se situace, politická orientace, nevyjasní.
Kdy jsem se rozhodla, stalo se něco zajímavého, co mé rozhodnutí potvrdilo. Právě jsem vedla seminář nedaleko Mnichova (Muenich), když přišel můj spolučlen Saí organisace a předal mi pozvání na roční Saí – konferenci do Kolína ( nad Rýnem ). Zřejmě se dozvěděli, že se zdržuji v Německu a chtěli vědět, zda bych byla připravena promluvit na oné konferenci. Toto pozvání mi potvrdilo, že mám tento víkend raději strávit v Kolíně. Neznám důvody toho, proč se plány na poslední chvíli změnily, bylo mi ale jasně zřetelně ukázáno, kam patřím. Bylo pro mne neskonale těžké, muset ještě jednou zklamat lidi, kteří se přihlásili na seminář v Bělehradě a kteří byli díky tamní panující politické situaci pod velkým tlakem, což byl, konec konců také důvod proč si mne pozvali. Měla jsem se s nimi podělit o některá mně zprostředkovaná cvičení. Pořadatelé byli silně rozhněvaní a spatřovali mne jako velice nespolehlivou, což dostalo mé jméno do řečí.
Když jsem odřekla třetí akci, zdálo se mi mé rozhodnutí ještě těžší. Byla jsem pozvána na konferenci v severní Karolíně, abych zde přednášela a vedla workshop. Tato konference měla přiblížit k sobě, spojit přednášející ze spirituelního okruhu a spoustu příbuzných různých psychologických směrů. Přijala jsem pozvání, neboť jsem tuto kombinaci shledávala zajímavou a zdálo se mi, že bych mohla vybudovat most mezi těmito dvěma často protichůdnými skupinami. Nějaký čas po mém příslibu jsem letěla s mou vnučkou Crystal do ašrámu k Sai Babovi. Na konci druhého interwiu jsem Babovi položila, naprosto spontánně, neúmyslně otázku :“ Kdy mám zas přijet ?“ Předsevzala jsem si vrátit se nejdříve po ukončení rukopisu této knihy, abych si jí od Něj, tak jako všechny předešlé, nechala požehnat. Jeho odpověď mne překvapila. Přišel úplně ke mně a řekl pomalu a rozvážně : „ Vy přijeďte v listopadu .“ Důraz kladl na slovo Vy. Vzhledem k tomu, že má 23.11. narozeniny, zeptala jsem se okamžitě :“ Na narozeniny?“ Odpověděl mi s nezapomenutelným úsměvem :“ Jsem velice šťastný“. Teprve až zpátky v mé pokoji, mi došlo , že se ona konference v severní Karolíně bude konat od 19.do 22.listopadu, vzhledem k čemuž nestihnu být zpátky včas na Svámího narozeniny. Co jen mám dělat ? Promluvila jsem si s pořadatelem a ten navrhl, abych si za sebe , budu-li si to přát, našla náhradu. Vím, že Baba neschvaluje, když se ruší dané sliby. Ptala jsem se proto pořadatele, zda by bylo možné ono předčítání a workshop zadat na začátek konference, s tím, že bych hned potom letěla do Indie. Laskavě s mým návrhem souhlasil. Znamenalo to, že se nebudu moci zúčastnit Babovo narozenin, neboť dorazím až o několik dní později. Ale vzhledem k tomu, že Baba zmínil jen měsíc listopad a já sama jsem se odvolávala na Jeho narozeniny, věřila jsem, že to takto bude odpovídat Jeho Přáním. Zarezervovala jsem si oba lety a obdržela letenky už s předstihem měsíců před mým odjezdem.
Několik dnů před začátkem konference mi bylo sděleno, že se nenahlásil dostatečný počet účastníků a organizátor, který si pamatoval na mou plánovanou cestu do Indie se mne ptal, zda bych tedy přeci jen neodřekla. V prvním momentu jsem chtěla jeho návrh zamítnout, neboť už jsem svou účast přeci přislíbila, nicméně jsem měla divný pocit, že bych si to měla ještě nechat projít hlavou. Nejdříve jsem zavolala do cestovky a informovala se, zda by ještě byl volný let, kterým bych na narozeniny dorazila včas, v případě, že bych konferenci odřekla. K mému překvapení tu byl ještě jeden přímý let s krátkým mezipřistáním v Bangkoku, kde bych přestupovala do Bombay, i tak bych ale na narozeniny přiletěla včas. S tím jsem nepočítala, vždyť k Babovi na narozeniny létá obrovské množství lidí. Zavolala jsem do cestovky ještě jednou a zjistila, že se dokonce, od našeho posledního telefonátu, uvolnilo místo v letadle v Bangkoku, takže nebudu muset přestupovat a poletím přímo. Bylo to znamení?
Tentokrát mi s rozhodováním nepomohly žádné jasné vnější okolnosti. Rozhodnutí leželo jen a pouze na mně. Opět by to znamenalo nedodržel příslib a zklamat lidi,kteří se chtěli zúčastnit mé přednášky. Byla to nepříjemná situace a nikdo a nic mi nemohlo pomoci najít správné rozhodnutí. Vzpomněla jsem si na jednu příhodu v ašrámu, když různí členové americké Organisace neočekávaně dorazili ve stejný čas. Okres Kalifornie působil problém, neboť se jeden krajně rázný člen Organizace pokusil ostatní přehlasovat. V ašrámu bylo tedy zaranžováno setkání přítomných členů. Můj zesnulý muž tam byl tenkrát také, jako člen, já ne, neboť na sezeních směl být účasten pouze jeden člen rodiny. Manžel či manželka, druhý z páru směl na setkání být, neměl ale žádné hlasy.
Během sezení se objevil Baba, zůstal stát opodál a poslouchal diskuzi. Když se projednal problém s oním rázným členem, posadil se. Během diskuse mne napadlo: „ Jak můžeme rozlišit, mezi svou vůlí, vůlí jiných lidí a Babovo vůlí, tak aby byla vykonána jedině a pouze Babova vůle? Samozřejmě jsem svou otázku nevyslovila nahlas, ale vzhledem k tomu, že Baba umí číst naše myšlenky, pousmál se a řekl: „paní Krystal, Vy se chcete na něco zeptat ?“ Odpověděla jsem :“ Vzhledem k tomu, že nejsem člen sezení, nejsem oprávněná mluvit, člen je můj muž.“ Baba se napřímil a řekl : „ Swami Vám dává dovolení, abyste položila svou otázku.“ S Jeho svolením jsem se tedy zeptala, On se usmál, rozhlédl a souhlasně přitakal:“ To je dobrá otázka, že ?“
Jeho odpověď byla jasná a jednoduchá a já ji nikdy nezapomněla. Poradil nám, abychom s Jeho fotografií vyšli na tiché, pokojné, soukromé místo, prohlíželi si HO a z hloubky srdce poprosili o odpověď. Ujistil nás, že do dvaceti minut odpoví. Může být, že Jeho odpověď hned nepochopíme, nebo může trvat o trochu déle, než nás dostihne, vždy jí ale dostaneme. Tuto radu jsem udělila mnoha lidem a sama jsem ji ve spoustě situací použila. Také tenkrát jsem tak učinila, abych zjistila, jak se mám zachovat. Mám se zúčastnit konference či cestovat k Babovi na narozeniny? Chtěla jsem vědět, kde mne bude více za potřebí.
Dostala jsem jasnou odpověď. Mám konferenci odříci a přijít k Babovi do ašrámu na jeho narozeniny. Ráda bych podotkla, že kdyby mi to pořadatel sám nenavrhl, nikdy by mi nepřišlo na mysl, konferenci odříci, sama jsem neměla osobní větší zalíbení ani v jednom ani v druhém. Velká srocení lidí jsem totiž neměla ráda nikdy. A Babovo narozenin se účastní obrovské množství lidí, takže by mi bývalo bylo skoro milejší přijet tam později, až by velká většina z nich už zase odcestovávala. A navíc jsem se toho roku v ášramu účastnila už dvou jiných oslav svátků, čínského nového roku a Guru purnima.
Jelikož jsem si dělala starosti, že při mém rozhodování mohl spolupůsobit rozum, poprosila jsem spřátelený manželský pár, aby spolu se mnou vytvořili májku, abychom si tak vyprosili správné rozhodnutí. Dostali oba tu samou odpověď jako já, ačkoliv si byli vědomi, že daný slib by měl být dodržen. Poté, co jsem se rozhodla, mluvila jsem ještě jednou s pořadatelem a ujišťovala se, zda má námitek, či zda změnil své mínění. Byl přívětivý, ba dokonce mi řekl, že on na mém místě by konferenci také odřekl a jel na oslavu narozenin. Přesto jsem si byla bolestně vědoma, že jsem zas musela zklamat lidi, kteří chtěli slyšet mou přednášku, že jsem je velice pravděpodobně rozzlobila a vystavila se jejich kritice, neboť jsem nedodržela svůj slib.
Tentokráte jsem oproti předcházejícím odřeknutím, musela najít řešení sama a bez vnější pomoci. Zas jsem velice trpěla svou váhavostí, nerozhodností, protože jsem znala následky svého odřeknutí, přesto jsem se musela rozhodnout.
Když jsem dvakrát odřekla svou návštěvu v Bělehradu a ve svém nitru hledala odpověď na to, jak asi ti lidé tam reagovali na mé odřeknutí, dostala jsem odpověď, že jsem se rozhodla jednoznačně správně a že bych ty lidi měla odevzdat do Babovo péče, neboť On ví, proč se to stalo. Takové rozhodnutí je pro člověka, který nechce druhé za žádných okolností zklamat či zranit, velice těžké. Hodně jsem trpěla. A když už jsem se konečně rozhodla, bylo mi lépe a následky jsem přenechala Babovi či VV.
Snad tím byla zbavena energie či života další záplata a tím i zpracována karma, tak, že se do budoucnosti už budu v podobných případech rozhodovat snadněji.
Většina lidí se druhým chce líbit, být jimi milována a obdivována. To může jít až tak daleko, že jsme jimi a jejich očekáváními ovládáni a nenásledujeme již pokyny VV, které jsou event. kontra vůči očekávání ostatních. Máme strach, abychom si nenadělali nepřátele a neztratili přátele. Abychom se osvobodili, musíme zpřetrhat pouta, které vystavěla naše přání zalíbit se našim rodičům, starším sourozencům nebo jiným autoritativním osobám. Ta nám brání v tom, svěřit se vedení VV.
Shora uvedené příklady ilustrují nutnost říci ne nejen jednotlivci, nýbrž i skupině. Ovšemže jsme denně konfrontováni s bezpočtem situací, které v časovém presu vyžadují správné rozhodnutí.
Abych se vyvarovala ukvapeného rozhodnutí, které se bez výjimky zakládá na starých vzorcích chování, prosím na základě svých zkušeností o trochu času na promyšlenou. Lidé jsou takovýmto chováním nejprve zklamáni, obzvláště, když nám chtěli vnutit svou vůli, nepovolíme-li ale ve svém rozhodnutí, ve svém odhodlání, nenechat se natlačit do rychlého
rozhodnutí, zvyknou si na náš nový postoj a začnou s námi zacházet s větším respektem.
Měli bychom ustavičně mít na mysli rozhodnutí, která nám byla vnucena a kterých jsme později litovali. Existují různé metody, jak se v budoucnu takovým situacím vyvarovat. Například si můžeme okamžitě vyžádat čas na rozmyšlenou. Tento vyžádaný čas lidem jasně ukáže, že chceme konat zodpovědně a že se již nenecháme tak rychle k něčemu přinutit. Naše pověst lehce přemožitelného soupeře se změní.
Naše konání je často ovlivňováno pocity viny a my často, raději než bychom tyto pocity riskovali, vyjdeme druhým vstříc. Tyto pocity mohou mít původ v dětství nebo jsme si je přinesli z minulých životů. Jako v ostatních případech – pocity viny jsou plýtváním času a energií a měly by být odstraněny pomocí cvičení s „potápěčským oblekem „. Kromě toho bychom neměli NIKDY zapomínat, že za svůj život jsme SAMI zodpovědní a nikdo jiný nemá právo rozhodovat za nás. My sami musíme nést důsledky našich rozhodnutí, neboť ty za nás nechce a nemůže převzít NIKDO.
Dalším pomocným cvičením je zpřetrhat pouta k symbolu, který navrací rodinný postoj k rozhodování a nalézání rozhodnutí. Všichni jsme byli v čase našeho vývoje ovlivněni konkrétními postoji k určitým tématům. Další příklady rodinných vzorců chování budou zpracovány v následujících kapitolách.
Dříve, než-li zpřetrháme ona pouta, měli bychom přezkoumat, zda naši rodiče kopírovali vzorce svých rodičů či je od nich zdědily? Jak vyjadřují své úmysly,svá rozhodnutí, svá odhodlání ? Směli jsme se rozhodovat sami a byli jsme k tomu dokonce povzbuzováni či rozhodovali rodiče za nás ? Lišilo se matky a otcovo hledání řešení, rozhodování, takže nám byly ukázány protikladné výhody ? Směli jsme někdy říci ne ? Měnili své názory na konkrétní témata, takže jsme si nikdy nebyli jisti, co od nás chtějí ? Tyto způsoby chování jsme buď sami převzali nebo jsme se proti nim vzepřeli. To musí být vyjasněno předtím, než budeme rušit pouta k onomu vzoru, který nám brání v tom, vykonat naše právo na vlastní rozhodovací svobodu.
Možná ti bude symbol pro vzorec chování, který jsi přijal jako dítě a který se nyní ptáš, podán. Pokud ne, nakresli si ho, nebo vymodeluj z plastelíny, svou slabší – tou, kterou nepíšeš – rukou, zatímco se vědomě koncentruješ na činnost, která Tě rozptyluje. Po té praktikuj 8 Toto jednoduché cvičení je navýsost efektivní pro odpoutání od nechtěných vzorců chování. Výsledkem je svoboda říci ne.