Kapitola 11 Lidé v našem životě

17.06.2012 12:47

 

 
Kapitola 11
 
Lidé v našem životě 
 
Vzpomínám si ještě na mou první reakci na sdělení, že členové mojí rodiny a blízcí známí byli vybráni proto, aby mi pomohli s mou karmou, stejně tak jako já jim dávám šanci zpracovat díl jejich karmy. „Týká se to i mé matky?“, ptala jsem se zděšeně a nevěřícně. Vybralo mé VV právě jí, abych mohla odstranit některé zbytky látky? Má následující otázka byla: „ Využila jsem tento vztah odpovídajícím způsobem, abych se z něj učila?“ Musím přiznat, že mi tato možnost byla pramálo známa. Ohlédnu-li se ale dnes zpět, musím konstatovat, že má matka byla mým nejlepším učitelem. Tenkrát, pod její vnější přísnou výchovou jsem tomu ovšem nemohla uvěřit.
Baba nás ujišťuje, že právě ti lidé, s kterými trávíme spoustu času, jako členové rodiny, se nejlépe hodí k tomu ukázat nám ostří naší osobnosti, které ještě máme vypátrat.
Má matka byla velice panovačná, a, jak jsem se dozvěděla, měla jsem i já taková v minulých životech být. Proto jsem musela v tomto životě sama zakusit, jak chybné, nesprávné je chtít ovládat, potlačovat druhé lidi. Očividně jsem tuto lekci neuzavřela, neboť s pomocí mého muže, který byl též velice velitelský, jsem se mohla učit dále. Baba mi řekl v průběhu mého manželství, že můj život po boku mého manžela je pro mne mnohem prospěšnější, než život toho, kdo hledá Boha či askety, neboť se učím trpělivosti, toleranci, statečnosti,vytrvalosti, nepoddajnosti, shovívavosti, a odpuštění.
Nad těmito slovy jsem se vážně zamyslela. Zkonstatovala jsem, že mi tyto kvality skutečně scházely. Věděla jsem, že jsem vždy byla velice netrpělivá a reagovala jsem impulsivně. Když jsem chodila do školy v Anglii, říkalo se o mne, že jsem intelektuálský snob, netrpělivá a netolerantní vůči každému a všemu, co se mi zdá moc pomalé. Mohla mi být přidělena lepší lekce, než stát se dítětem matky, která mne tvrdě trestala a nikdy mi neřekla proč? Když jsem se ptala na důvody trestu, udeřila mne za drzost, kterou bylo, že jsem se na to zeptala a za to, že jsem tím konfrontovala její autoritu. Nikdy jsem nevěděla, zda jsem udělala něco špatně, či nesplnila něco, co mi bylo nakázáno. Toto zacházení mne učinilo velmi nejistou. Skrze mou práci jsem se ale naučila, že právě ti lidé, kteří se narodili do rodiny, ve které nenajdou jistotu ani u rodičů ani u jiných příslušníků rodiny, mají vstoupit na vnitřní cestu. Na té mohou najít jistotu u VV, místo u venkovních autorit.
To předpokládá vytrvalost, houževnatost, neúnavnost, setrvačnost, a výdrž, místo toho vzdát to, když se život zdá moc těžkým. Musela jsem se učit i odpuštění, shovívavosti a trpělivosti. To jsou vlastnosti, které zabraňují tomu, abychom se vraceli zpět či se mstili za urážku, zranění nebo trauma. Jako dítě jsem tuto zkoušku nemohla složit, neboť jsem věděla, že bych za to byla jen ještě krutěji trestána. Dnes je mi jasné, že jsem se jen tímto způsobem mohla dozvědět, jak frustrující je to, když nás druhý ovládá. Díky této dřívější zkušenosti jsem se rozhodla už nikdy nikomu nečinit to, co jsem sama jako dítě musela zažívat.
Všichni usilujeme o dorovnání, i když nám tato skutečnost není vědomě známa. Nesmíme se „nad reagovat“, neměli bychom ale být ani za rohožku či jiným lidem dovolit chtít určovat náš osud. Oba tyto extrémy rozděluje jen tenká linie! Všichni musíme jedenkrát nakonec zpřetrhat vazby k vnějším autoritám, právě tak k věcem a lidem, které nám dodávají jistotu, tak, abychom přirozeně a přímo mohli přenechat naše vedení VV.
Jak jsem se koneckonců díky mé práci naučila zpřetrhat vazby, které mne spojovaly s mou matkou, měnila se, aniž by tušila, co jsem udělala. Na hlubší úrovni musela ta změna zanechat stopy, neboť se cítila uražená, měla mi za zlé, že už mne nemůže ovládat. Já se ale v mých reakcí vůči ní cítila svobodně a na radu mého vnitřního hlasu jsem ji mohla opustit,místo toho, abych splňovala její stálé požadavky. 
Vypadá to jednoduše, ale je to pomalý proces, krok za krokem, který potřebuje denní cvičení, až dokud si člověk není jistý vnitřním vedením. Docílí toho každý, kdo bude vykonávat důležité procesy uvolńování a rozvazování vazeb, neboť tím se docílí vnitřních změn.
U mne k tomu bylo očividně zapotřebí, aby byla ohraničena, omezena má silná vůle a stejně tak má vzdouvající se moc. Má matka byla hrdá na to, že se o to, aby má vůle byla (mně jako dítěti) zlomena. Jenže se stalo něco trochu jiného. Docílila toho, že jsem se stáhla do sebe, do mého vlastního světa. Na venek jsem se tedy zdála být velice poslušná, poddajná a povolná a jistotu jsem hledala ve svých snech a fantaziích. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla ani vidět, ani slyšet, mohla jsem si lépe zajít na požadavky své matky, byla jsem však díky tomu velice introvertní, nesmělá, plachá, ostýchavá, stydlivá a měla jsem strach, že mne budou ovládat i ostatní lidé. Přála jsem si být neviditelná, jak jen to jde, čímž bych se mohla vyhnout agresi mé matky.
Jakým lepším způsobem jsem mohla zakusit to, co jsem sama činila druhým svou bezohlednou panovačností?! Byl to obrovský zbytek látky, který jsem si s sebou přitáhla z minulosti, a věřím, že jsem ho mohla na různých úrovních zbavit energie a života.
 
Když lidé prosí VV, aby jim ukázalo, jaká pouta by měli rozvázat, vyjeví se někdy dvě osoby, zpravidla se jedná o jednoho z rodičů a partnera.
Při těžkém karmickém dluhu se musí opakovat cvičení, které začíná s jedním z rodičů a pokračuje partnerem, který se podobá tomu rodiči. Ukáží-li se dvě osoby, měli bychom žádat VV o radu, se kterou osobou by se mělo začít. Spousta lidí si stěžuje, a říkají:“ vzala jsem si svou matku“ nebo „ vzala jsem si svého otce „.
V mé práci se mi ukázalo, že se vícero duší reinkarnovalo ve stejný čas, tak, aby si vzájemně mohly pomoci zpracovat karmu jejich zbytků látek. Tyto vzájemné vztahy mohou někdy způsobovat matoucí situace, byl-li například jejich dřívější vztah velmi intenzivní a oni si tuto silnou vazbu přinesli s sebou do tohoto života. Byli-li dva lidé v minulém životě muž a žena, a dnes jsou matka a syn, otec a dcera nebo žijí-li v jakkoliv v úzkém vztahu, existuje možnost, že tato bývalá role zastiňuje dnešní život a způsobuje hluboké problémy. V takovýchto případech je urgentně nezbytné zpřetrhat vazby k minulým vztahům a převzít plnou zodpovědnost za současný život, který je opět výzvou, a žádá si jiné způsoby chování. Osvojujeme si, přijímáme tyto různé role, abychom vyrovnali karmu a pokud korigujeme odpovídajícím způsobem naše jednání a chování v tomto životě, nezpůsobujeme novou karmu, která by musela být někdy v budoucnosti opět zpracována.
Existují zcela přesná vodítka, jak určit jednotlivé vazby v rodině. Měli bychom tato vodítka následovat a nedovolit, aby naše minulé role chování zastiňovaly naše současné vztahy a překážely nám v tom, abychom převzaly role, které se od nás dnes očekávají.
Často můžeme pozorovat, že se rodiče k dětem chovají, jak by s nimi byli oddáni, místo toho aby s nimi žili normální vztah rodič-dítě. Toto chování, jednání je naprosto nemístné a je příčinou těžkých, závažných problémů všech zúčastněných, neboť zůstávají spjati s minulostí a nemohou ani převzít jejich součastnou roli zodpovědnosti ani jí úspěšně „stínovat“. Mnoho případů krvesmilství má svůj původ v tendenci opakovat minulost, místo toho, abychom se postavili do součastného vztahu a učili se z něj. Toto jsou jen některé zbytky látky, které si s sebou přinášíme a které musí být v současnosti zpracovány.
Budeme-li na to takto nahlížet, jsou vztahy, které nám způsobují největší žal, utrpení, křivdu, zármutek a bezpráví, zároveň ty, ze kterých se ponejvíce můžeme učit, neboť nám nabízejí možnost zbavit se dalších zbytků látky. Je-li někdo zbytečně nevraživý nebo kritický, vycházejme z toho, že jsme se i my přesně tak někdy v minulosti chovali a dnes zakoušíme, jak to chutná. Jen tak se můžeme rozhodnout neopakovat již minulé vzorce chování. Dnešní vztah nám umožňuje všimnout si způsobů chování a zvyků, na kterých ještě máme pracovat.
Nedávno jsem slyšela o studii, která zkoumala vliv otce na své dva syny. Otec seděl za trestné činy, včetně vraždy, ve vězení. Obou synů se ptali, jaký účinek na ně měl otcův životní příběh. Jeden ze synů též seděl, za menší delikty, ve vězení. Když mu byla položena klíčová otázka, odpověděl :“ jak jinak jsem se mohl s takovýmto otcem, coby vzorem, chovat ?“. Jeho bratr byl naproti tomu úspěšný obchodník, ženatý muž, otec vícero dětí. Na tu samou otázku odpověděl :“ jednoduše jsem se musel, vzhledem k otci, coby vzoru, chovat jinak. Byl mi varujícím příkladem toho, jaký být nechci.“ My všichni máme svobodu rozhodnout se, budeme-li napodobovat, až opičit se, po rodičovském vzoru, či zda využijeme našeho vrozeného práva a směru, který je nám nucen, se postavíme na odpor, když se nám budou negativní vzory našich rodičů příčit. 
Shora uvedený příklad ukazuje, že se otec stal nevědomky učitelem oběma svým synům. Jeden z nich šel slepě v jeho šlépějích, zatímco druhého syna jeho příklad varoval, rozhodl se pro zodpovědný, vědomý život. V bibli najdeme analogické příklady.
V určité míře tedy můžeme rozhodovat o svém životě. Využijeme-li chytře tohoto milodaru, ušetříme si spoustu utrpení, které by bylo způsobeno nerozváženými, ukvapenými reakcemi,všetečnými, překotnými rozhodnutími, závěry či zbrklým jednáním.
Žádný zákon nám nepředepisuje, že se musíme opičit po negativných charakterových rysech našich rodičů či jiných lidí, jen kvůli tomu, že jsme jim byli v našem dětství kvůli naší přístupnosti vydáni na pospas. Každý je zodpovědný za svůj vlastní život, i když nás učili něco opačného. Jednou budeme skrze odpovídající skutečnosti, okolnosti a vnější podmínky nuceni pochopit, že nám nemůže žádný člověk na světě řici, co máme dělat a co ne. Jen my sami o tom můžeme rozhodnout. Nejlépe, začneme-li s tím hned dnes, ať již nepromarníme žádný čas.
Jsme-li připraveni naučit se tuto důležitou lekci, automaticky spotřebujeme energii, která je obsažena v některých zbytcích látky.