DVANÁCT MYLNÝCH PŘEDSTAV O ODPUŠTĚNÍ
DVANÁCT MYLNÝCH PŘEDSTAV O ODPUŠTĚNÍ
Některé mylné představy o odpuštění nás mohou zablokovat a vyvolávat zbytečné pocity viny. Musíme je demaskovat, abychom se od nich osvobodili. Je třeba odstranit karikatury odpuštění:
1. Odpustit neznamená nutně zapomenout. Odpuštění nepředpokládá ztrátu paměti, ale jen to, že paměť už není přidušena jedovatým plynem.
2. Odpustit neznamená popřít. Uznávám realitu toho, co jsem utrpěl, čím jsem trpěl. Nezakrývám fakta.
3. Odpuštění není pouze věc vůle. (Je příliš snadné říct: Musím odpustit.) Odpustit nelze na objednávku. Je to milost, o kterou musíme naléhavě prosit.
4. Odpuštění není magické, ale ani spontánní. Týká se všech dimenzí lidské osoby (duchovní, psychologické, dokonce i biologické); ty všechny se do něho zapojují.
5. Odpuštění neznamená, že je všechno stejné jako předtím, než se lidé proti sobě provinili. V poraněném vztahu se totiž něco navždy změnilo. Musí se nastolit vztah, který už bude jiný.
6. Odpuštění nevyžaduje, abych se vzdal svých práv, což by mohlo znamenat, že určitým způsobem odstupuji z nároků spravedlnosti. Odpuštění, které nebojuje s nespravedlností, není v žádném případě znamením síly a odvahy. Naopak je důkazem slabosti a falešné tolerance (například v případě rozvodu).
7. Odpustit druhému neznamená, že ho omlouvám, že z něj snímám veškerou odpovědnost a říkám: "Není to jeho vina."
8. Odpustit neznamená dávat najevo morální převahu. V takových případech odpuštění přináší spíš ponížení než osvobození.
9. Odpuštění v sobě nemá nic z obchodování ("jedině když druhý udělá totéž"). Odpuštění je bezpodmínečné, velkorysé, dává se nezištně.
10. Odpustit neznamená, že nic nenamítám proti tomu, čím mi druhý ublížil. Ale říkám mu: "Je pravda, žes mi způsobil utrpení, ale já se na tebe nezlobím. Vždyť pro mne znamenáš o tolik víc než tvůj skutek! Chci obnovit svou naději v tebe: vracím ti svou důvěru!"
11. Poprosit o odpuštění neznamená, že vymáhám něco, co mi druhý dluží, na co mám právo. Odpuštění není v řádu práva či spravedlnosti, ale je čistě nezasloužené. Spadá do "logiky nadbytku", nikoli "do logiky rovnosti" (Paul Ricoeur).
12. Odpuštění v sobě nezahrnuje bezprostřednost, nebývá okamžité, často předpokládá dlouhý proces. Není zkrátka možné odpustit, dokud je rána živá. Je nutné nechat pracovat čas, nebo spíš nechat Boha, aby využil čas!
DVANÁCT KROKŮ NA CESTĚ K USMÍŘENÍ
1. Rozhodnout se, že se nebudu mstít a že přestanu se skutky, které zraňují.
2. Uznat svoje zranění a svou vnitřní ubohost.
3. Sdílet s někým své zranění.
4. Pojmenovat svoji ztrátu, abych ji mohl oželet.
5. Přijmout svůj hněv i chuť pomstít se.
6. Odpustit si (sám sobě!)
7. Začít chápat toho, kdo se proti mně provinil.
8. Najít smysl, který ono poranění má pro můj život.
9. Vědět, že jsem schopen odpuštění a už omilostněn.
10. Přestat se usilovně snažit o odpuštění (odpuštění není možné někomu vnutit).
11. Otevřít se milosti odpuštění (schopnost odpustit je Boží dar!)
12. Rozhodnout se určitý vztah ukončit nebo jej obnovit.
Odpustit znamená dát najevo, že u toho, kdo mi ublížil, "nesmí mít zlo poslední slovo", že on je větší než jeho vina.
Pokud jsme nedokázali opravdu odpustit, poznáme podle toho, že se nedokážeme radovat z radosti svého nepřítele a plakat, když se trápí.
Daniela Ange: Kdo je můj bratr? (Karmelitánské nakladatelství, 2005, str. 197-201)