Vracím se k tématu lásky a k detailnějšímu přiblížení níže uvedených slov:
Čím méně je v duši lásky, tím méně je energie. Čím méně je energie, tím statičtější je svět a tím silněji se před námi skrývá obsah, který je zastiňován formou. A tehdy se nám chce zničit to, co se nám nelíbí. 
Slabý se snaží zničit to, co se mu nelíbí, silný se snaží změnit. Pokud se vám člověk nelíbí, zkuste ho vidět v dynamice rozvoje. Dnes je špatný - zítra bude lepší.
A protože my všichni se vrátíme k Bohu, duše každého z nás se nevyhnutelně stane lepší. Když přIpouštíš možnost rozvoje duše jiného člověka, odsuzování a zničení jsou nahrazovány výchovou a pomocí, které nevylučují krutost. Pokud se vám nelíbí situace, měňte ji. Nemůžete-li ji měnit zvnějšku, měňte ji vnitřně. Nejsilnější vnitřní změna jakékoliv situace je dosahována cestou vlastní změny. Opakuji: pokud se vám nelíbí situace, bojujte s ní, měňte ji, vychovávejte ji. Slabý se rozčiluje, kritizuje, odsuzuje a nic nedělá. Silný zachovává vnitřně dobrosrdečnost a podniká aktivní vnější kroky ke změně situace.
Silný a moudrý ovládá situaci nejen zvnějšku, ale i vnitřně , skrze vlastní změnu. K tomu, abychom ovládali situaci, nesmíme na ní záviset.

Příběh osudu muže a ženy
Žena, kterou zradil manžel tím, že si našel jinou ženu, o které tvrdil, že je čímsi přitažlivější. Neměl dost sil mít dvě ženy, které by miloval současně, svou ženou opovrhoval. Tato žena pochopila, že manžel se jí bude zříkat pokaždé, kdy potká ženu s hezčí postavou, mladší, sympatičtější, chytřejší, atd. Žena se s mužem nerozešla kvůli pocitu urážky nebo ponížení. Prostě pochopila, že on neumí milovat. Musela přijmout ztroskotání lidské lásky a přijala ho bez nenávisti, odsuzování a sklíčenosti. 

Ve svém osudu dále potkává námořníka. I přes jeho nesmělost a plachost, v něm viděla silného člověka. Dlouho se domáhal její lásky. Jednou, když svolila, že může jít k ní domů, pili šampaňské. Vysoké city ji bránily vrhnout se s ním hned do postele. Chtěla, aby jejich první noc byla krásná, nechtěla ji ponižovat sexualitou. Žena se v noci probudí a zjistí, že námořník zmizel a zjišťuje, že jí okradl. Z námořníka zůstal zloděj, krutý a neoblomný. Žena nevolá Policii, ale ráno zjistí, že ho stejně chytili. Policie ji prosí, aby ohlásila krádež. Ona odmítá s tím, že všechny věci darovala. Navíc byt byl její kamarádky, takže byla ochotna ukradené věci kamarádce splatit a Policii zaplatila velkou zálohu za jeho propuštění. Zloděj se jí pak ptá, proč to udělala. Ona odpovídá: Na památku neuskutečnitelné lásky.

Vysvětlení:
Chování této ženy je pro současné ženy nepochopitelné a netypické. Chybí zde pojem spravedlnost. Zamilovaná žena nejen, že nehledí na spravedlnost, dokonce se jí i několikrát zříká. Podstata lidké logiky je pojem spravedlnosti. Zde šla logika stranou. Proč? Protože pocítila lásku a nechce se ji zříct. Odhazuje vše, co ji brání milovat. Božské "já" člověka se skládá z lásky a zasahovat proti němu nelze pod žádnou záminkou.

Přiznat, že ji okradli by znamenalo spustit mechanismus odsuzování a narušení vnitřní jednoty. Proč je ale u ženy v osudu již po několikáté ponížen cit lásky, když se takto chová?

Protože ponížení citů a životní neštěstí znamená záchranu, narušení štěstí znamená záchranu. Je to názorný příklad přechodu živočišné sexuální energie na duchovnost a vysokou smyslnost. Následně tvoří a stává se talentovanou spisovatelkou. 

Vysoká duchovnost a láska se dále musí přeměnit v Božské. Abychom pocítili vysoké city, musíme potlačit sexuální pud, odpoutat se od něj. 
Abychom pocítili lásku Božskou, je potřeba se odpoutat od milovaného člověka, odpoutat se od lidského štěstí, potlačit nejvyšší city a zkoncentrovat se na Božské. Tato žena to však neumí, protože její city a náhled na svět se vytvořili společenskými zvyky společnosti, ve které vyrůstala.

Pokud má člověk vnitřní kontakt s Bohem, pak se jeho duchovnost proměňuje v Božskou lásku. Například alkohol tomuto procesu brání. Pokud je člověk závislý na duchovnosti a vysoké city k jinému čloěku jsou pro něho nejvyšším štěstím, pak alkoholismus ponižuje nejvyšší emoce, pomáhá pocítit jejich druhotnost a intuitivně udělat krok k Bohu.

Jestliže se žena může vnitřně odpoutat od milovaného člověka, spouští se vynucený mechanismus očištění a odpoutání. Jsou poníženy nejsvětější city. Zhroutil se pojem spravedlnosti. Jsou přerušeny vztahy s blízkým člověkem. A žena nepřestává milovat. To je již Božská láska. Nejsou očekávání, nejsou naděje, není milovaný člověk. Ale ona ve svých myšlenkách nedá dopustit na svou lásku. A to, co se jí stalo, je ohromné štěstí. Je to pochopení věčnosti skrze narušení okamžitého. A to je možnost přežití civilizace jako celku prostřednictví těchto charakterů lidí.

Když naši lásku vztahujeme k penězům, vztahům, životu jiného člověka - je to závislost, vnitřní otroctví. Je potřeba se změnit. Ke skutečným změnám však nedojde, pokud budeme zabíjet cit lásky tím, že ho budeme stavět do závislosti na něčem nebo na někom. Láska musí být slepá, hluchá, mlčenlivá. Nesmí záviset na vědomí, touhách, těle...

Když dáváme jen z touhy v důsledku něco dostat - je to pochopitelné a přípustné na fyzické úrovni. Na vnější úrovni je energie málo, a pokud ji vydáváme, pak je potřeba ji doplňovat. Ale pokud, když jsme projevili cit lásky, očekáváme vrácení v jemném plánu, dochází k brždění a potlačení tohoto citu. Čím víc toužíme dostat a čím více se na to soustředíme, tím silněji potlačujeme svou ochotu a možnost dávat. Zejména brzdění lásky, a tedy i energie, je příčinou degenerace a nemoci.

Neopětovaná láska, to je škola Božské lásky. A pokud chybí skutečné směrování k Bohu, neopětovaná láska přináší jen trápení a ničení. Takže připusťme, že se člověk naučil nezabíjet lásku. Jak je možné urychlit další proces? Láska to je výdej energie. Zištnost lásku zabíjí.Vnitřně zištný člověk neumí milovat. A když už se zamiluje, pak ho tento cit činí nešťastným. A čím silnější je tento cit, tím rychleji může onemocnět a zemřít. Ale přeci lidská láska předpokládá pokračování rodu, tedy vzájemnou lásku, odevzdání, zištnost. Ale z lidské lásky vzniká jen tělo. Aby se živočišný princip stal lidským, je potřeba Božské lásky. A na této úrovni je nezbytné nepřetržité odevzdávání, vylučující spotřebu, tj. závislost. Čím více člověk může vydávat energie na všech úrovních, tím snadněji pocítí cit lásky. Proto člověk dobrosrdečný, tvůrčí, pracovitý zachová lásku snadněji než člověk lakomý, líný a závistivý.

Mateřské mléko dostává dítě bez jakýchkoliv požadavků a podmínek. Pro matku je krmení kojence nezbytností, je to realizace její lásky, je to radost a štěstí. A my se dávat neučíme, ale dostávat chceme. O jakém zdraví tedy může být řeč? Štěstí musí být zabezpečeno vysokou energií.

Jestliže se žena zamilovala do muže - daruj mu něco, obětuj něco, starej se o něho. Modelování vnitřního stavu člověka, to je nepřetržitá spotřeba energie, a to pomáhá pocítit lásku. V indické filozofii je za jednu z hlavních podmínek zdraví a štěstí považována nepřipoutanost k výsledkům své činnosti. To umožňuje přejít na vyšší energetické úrovně, otevírající větší možnosti pro lásku.

Čím ulpíváme na vědomí? Urážkami, lakomostí, závistí, žárlivostí. Skrblit, závidět, žárlit, uctívat své touhy bude v nejbližší době stále nebezpečnější.

Miliony let pracovali lidé od úsvitu do úsvitu, aby měli co k jídlu. Práce - to je výdej energie. Chuť k jídlu, pocit hladu - to je také výdej energie. A teprve v posledních několika desetiletích se lidé začali velmi málo hýbat, přejídat se, a tedy se i možnosti milovat se u nich zmenšily. V rozvinutých státech jsou negativní důsledky tohoto procesu obzvlášť viditelné.

Na vesnicích je čistý vzduch, výborná ekologie, lidé hodně pracují, ale stárnou velmi rychle. Proč? Protože výdej energie probíhá jen ve fyzickém plánu. Láska, víra, kreativita - to prakticky chybí. Proto vnější výdej energie nerozvíjí, ale oslabuje organismus. Jedna z nejlepších možností nepřetržitého odevzávání lásky a energie - to je víra. Když v něco doufáte, jste závislí na výsledku. A víra umožňuje osvobodit se od takovéto závislosti. Víra v Boha - to je nepřetržité odevzdávání energie Stvořiteli. Postupně se přeměňuje v nepřetržité vidění a pociťování Božského ve všem. A tehdy se ptát člověka, zda věří v Boha je nesmysl. (Pokud jsme ještě v dualitě - 3. dimenze, tak věříme; v páté dimenzi již víme a žijeme v Bohu, věřit není potřeba). 
Optimismus - to je druh víry. Čím méně lásky a víry, tím silnější je připoutanost k milovanému člověku. A tehdy jsou možné jen vášeň nebo přátelství. Pokud se žena nenaučila milovat, je pro ni lepší, aby se orientovala na přátelství, prootže přátelství předpokládá obětavost, odevzdání a starostlivost, vášeň - to je konzum. Vášní nazýváme nepřekonatelnou touhu. Je to duševní otroctví, které zdraví ani štěstí nepřináší.